Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3878/18 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
účastník řízení/vedlejší
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.3878.18.1
Datum podání28.11.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142, § 146 odst.2, § 93


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3878/18 ze dne 10. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem sídlem Dykova 17, Praha 10 - Vinohrady, proti IV., V. a VI. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2018 č. j. 29 Co 242/2018-903, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení nákladových výroků IV., V. a VI. v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl napadeným rozsudkem o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 1. 2018, č. j. 40 C 33/2008-762, kterým obvodní soud rozhodl v řízení vedeném mezi žalobcem a žalobcem z hlavní intervence proti žalovanému České republice - Státnímu pozemkovému úřadu o nahrazení projevu vůle ohledně převodu několika pozemků, specifikovaných ve výroku rozsudku obvodního soudu a městského soudu. V uvedeném řízení měl stěžovatel postavení jednoho ze dvou vedlejších účastníků na straně žalovaného. Městský soud ve výroku IV. napadeného rozsudku změnil výrok rozsudku obvodního soudu tak, že náklady řízení žalobci z hlavní intervence jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaný a oba vedlejší účastníci na jeho straně, přičemž co do výše náhrady nákladů řízení (41 503 Kč), městský soud předmětný výrok potvrdil. Ve výroku V. napadeného rozsudku městský soud zavázal žalovaného a vedlejší účastníky na jeho straně povinností zaplatit žalobci z hlavní intervence společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 47 044 Kč. A konečně výrokem VI. napadeného rozsudku uložil městský soud žalovanému a vedlejším účastníkům na jeho straně povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 53 869, 20 Kč.

Stěžovatel nesouhlasí s povinností podílet se společně a nerozdílně na úhradě nákladů řízení. V souvislosti s výroky IV. a V. napadeného rozsudku zejména namítá, že do řízení vstupoval z důvodu svého právního zájmu na zcela jiných pozemcích, než kterých se domáhal žalobce z hlavní intervence. Podle stěžovatele jde o vybočení z mantinelů spravedlivého procesu, které se navíc stalo až před odvolacím soudem, aniž by byl záměr odvolacího soudu stěžovateli znám. V souvislosti s výrokem VI. napadeného rozsudku stěžovatel dále namítá, že byl v rámci odvolacího řízení zcela úspěšným, nicméně městský soud umožnil žalobci změnu jeho návrhu. Stěžovatel zároveň zdůrazňuje, že před městským soudem řádně deklaroval, že na nově žalovaných pozemcích nemá žádný právní zájem. Napadený rozsudek městského soudu je tak pro stěžovatele nepředvídatelný, překvapivý a postup městského soudu svévolný.

II.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205) - rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz].

Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou obecných soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

Ústavní soud především konstatuje, že věcí nákladů řízení téhož stěžovatele v postavení vedlejšího účastníka v řízení před obecnými soudy, se Ústavní soud zabýval ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3511/19. V uvedené věci Ústavní soud připomněl, že z ustanovení § 93 občanského soudního řádu vyplývá, že smyslem institutu vedlejšího účastenství je podpora, resp. pomoc jedné z procesních stran za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu; jinými slovy prohra účastníka, jehož v řízení podporuje, by se nepříznivě dotkla právního postavení vedlejšího účastníka. Z jeho postavení v řízení plynou vedlejšímu účastníku i stejná práva a povinnosti jako účastníku, jehož podporuje, tedy i pokud jde o náhradu nákladů řízení. Je-li účastník, kterého ve věci podporoval, úspěšný, má i vedlejší účastník právo na náhradu nákladů řízení, prohraje-li jím podporovaná strana, vznikne mu stejně tak povinnost k náhradě nákladů řízení úspěšnému účastníku (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 778/16, I. ÚS 1530/19).

Jak Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3511/19 dále zdůraznil, Ústavní soud není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky, do detailu posuzovat proběhlé řízení, pokud eventuální porušení běžného zákona nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11, IV. ÚS 2095/11). Ostatně stěžovatel byl právně zastoupen advokátem a nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Ústavní soud dodává, že ust. § 1875 občanského zákoníku umožňuje vypořádání mezi solidárně odpovědnými dlužníky, neboť domněnka, že podíly na dluhu u všech spoludlužníků jsou v jejich vzájemném poměru stejné, je vyvratitelná. Skutečný vnitřní poměr podílů spoludlužníků může být jiný a stěžovatel může vůči druhému dlužníku uplatnit své námitky, odvozené z jeho procesního postavení a rozsahu účasti v řízení. Konečně jen proto, že městský soud v odůvodnění výslovně nerozvedl, proč byl stěžovatel zavázán k úhradě nákladů řízení společně a nerozdílně spolu s neúspěšným žalovaným, Ústavní soud napadené výroky rozsudku městského soudu nezrušil, neboť s ohledem na shora uvedené tato nedůslednost svou intenzitou v posuzované věci nedosahuje porušení ústavnosti (srov. usnesení ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. I. ÚS 3511/19).

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právním závěrem městského soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Napadené výroky rozhodnutí městského soudu, kterými stěžovatele zavázal společně a nerozdílně k zaplacení nákladů řízení ve sporu s úspěšným žalobcem a žalobcem z hlavní intervence, však nelze považovat za ústavně rozporné.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru