Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3870/16 #1Usnesení ÚS ze dne 19.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Bruntál
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Dražba
nemovitost
lhůta
Prekluze
odpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3870.16.1
Datum podání22.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

26/2000 Sb., § 63 odst.1

40/1964 Sb., § 504

99/1963 Sb., § 219


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3870/16 ze dne 19. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Petra Nevluda, zastoupeného Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Sokolská tř. 21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016 č. j. 33 Cdo 403/2016-613, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2015 č. j. 8 Co 583/2014-570 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 4. 2014 č. j. 14 C 136/2011-495, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o odstranění vad budovy č. p. X - stavba občanské vybavenosti, postavené na pozemku parc. č. X2 v k. ú. Bruntál - město, obec Bruntál, část obce Bruntál, zapsané u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Bruntál (dále jen "předmětná nemovitost").

Ze spisu Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 4 C 136/2011, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti Městu Bruntál (dále jen "žalovaný") domáhal odstranění vad na předmětné nemovitosti, jejíž vlastnictví nabyl vydražením a zaplacením nejvyššího podání v dobrovolné dražbě dne 10. 2. 2009. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že předmět dobrovolné dražby neodpovídal popisu uvedenému v dražební vyhlášce, resp. že v ní nebyly uvedeny všechny faktické vady předmětné nemovitosti. Okresní soud v Bruntále (dále též "okresní soud") po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.), zavázal stěžovatele povinností zaplatit náhradu nákladů žalovanému ve výši 39 545,22 Kč (výrok II.) a České republice - Okresnímu soudu v Bruntále ve výši 36 925 Kč (výrok IV.) a rozhodl o výši odměny a náhradě hotových výdajů znalce Ing. L. Procházky (výrok III.). Okresní soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť odpovědnost žalovaného za vady nebyla dána ze tří důvodů: (1.) nebylo prokázáno, že by žalobce (pozn. ÚS: správně žalovaný) o vzniklých vadách věděl, neboť neprováděl správu předmětné nemovitosti sám, ale prostřednictvím pověřeného subjektu Hospodářské správy města Bruntál, (2.) vytýkané vady byly vadami zjevnými, zjistitelnými při běžné prohlídce, (3.) a vady byly vytknuty žalovanému opožděně po uplynutí zákonem stanovené šestiměsíční lhůty.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") po doplnění dokazování rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud převzal jako správná skutková zjištění okresního soudu a na základě doplněného dokazování je upřesnil. Na rozdíl od okresního soudu vyložil, že odpovědnost žalovaného jako navrhovatele dobrovolné dražby je speciálně upravena zákonem č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, aplikace ustanovení obecného předpisu (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) je vyloučena, a proto rozlišení vad zjevných a skrytých nemělo v souzené věci význam. Pokud šlo o uplatnění nároku z odpovědnosti za vady, krajský soud ve shodě s okresním soudem konstatoval, že dnem 25. 3. 2009, kdy byl stěžovateli předán předmět dražby, plynula lhůta k vytknutí vad uvedená v ustanovení § 504 občanského zákoníku, neboť v tento den se stěžovatel objektivně mohl uchopit držby nemovitosti a realizovat svá vlastnická práva. Právní závěr okresního soudu o prekluzi práva odpovědnosti žalovaného za vady vytčené dopisem ze dne 25. 9. 2009 krajský soud potvrdil jako správný. Zohlednil však, že stěžovatel vytkl žalovanému (různé) vady předmětu dražby dvěma dopisy, a proto vady vytčené dopisem ze dne 7. 8. 2009 (praskliny zdí v I. a II. nadzemním podlaží budovy a konstrukční závady budovy) považoval za uplatněné řádně a včas. Na základě provedeného dokazování, mimo jiné i posudku znalce Ing. Procházky, který osvětlil, že praskliny jsou projevem konstrukčního systému nosných částí budovy z montovaného tyčového systému MS-OB a lze eliminovat vhodnou volbou vnějších úprav spojů nosných vodorovných a svislých konstrukcí, jakož i posouzení objektu Ing. Bílkem, dospěl krajský soud k závěru, že vytýkané konstrukční vady, v jejichž důsledku dochází k prasklinám, na objektech nejsou a že nebylo prokázáno ani statické narušení objektů. Krajský soud podotkl, že i kdyby se takové vady prokázaly, nenesl by za ně žalovaný odpovědnost. Bylo totiž doloženo, že si žalovaný nechal před dražbou zpracovat statické posouzení objektů s negativním závěrem; vady konstrukčního charakteru vedoucí k narušení statiky mu tedy nemohly být známy, když v tomto směru vyvinul náležitou opatrnost. Krajský soud uzavřel, že stěžovatelem včas vytknuté vady nepředstavovaly vady předmětu dražby v právním smyslu a že odpovědnost žalovaného nelze ze zákona o veřejných dražbách dovodit.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že otázku hmotného práva, kterou stěžovatel předložil dovolacímu přezkumu s tím, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, odvolací soud rozhodl ve shodě s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky řízení před okresním a krajským soudem a uplatnil tytéž argumenty, které předestřel dovolacímu soudu. Zopakoval, že postup odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek okresního soudu, ovšem v podstatné části ze zcela jiných důvodů s odlišným právním posouzením, vnímá jako porušení práva na dvojinstančnost řízení, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nelze přezkoumat dalším řádným opravným prostředkem. Podle stěžovatele jde navíc o překvapivé rozhodnutí, neboť odvolací soud sice umožnil účastníkům navrhovat důkazy, ale nezpřístupnil jim svůj odlišný pohled na věc, takže stěžovatel v odvolacím řízení netušil, jak odvolací soud o věci uvažuje a jaké skutečnosti považuje ve věci za zásadní. Stěžovatel zdůraznil, že závěr odvolacího soudu o dobrém stavebně technickém stavu objektů předmětné nemovitosti nebyl dostatečně podložen provedenými důkazy. Znalecký posudek znalce Ing. Procházky se stavem předmětné nemovitosti nezabýval, neboť byl zaměřen na zodpovězení jiného okruhu otázek, odpovídajících právnímu posouzení okresního soudu, ze zprávy Ing. Bílka, kterou krajský soud provedl jako důkaz, vyplynulo, že nemovitosti v dobrém stavebně technickém stavu nejsou. Krajský soud měl tedy provést další dokazování a teprve poté učinit odpovídající právní závěry.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

K námitce překvapivého rozhodnutí, Ústavní soud připomíná, že o tzv. překvapivé rozhodnutí jde v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, který v předchozím řízení nebyl vznesen a účastník řízení tak proti jinému (nově vyslovenému) právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv tedy nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat. V posuzované věci taková skutková a právní situace nenastala.

Ústavní soud odkazuje na ustanovení § 219 občanského soudního řádu, který předvídá postup, jenž krajský soud v projednávaném případě zvolil, tedy potvrzení rozhodnutí, je-li ve výroku věcně správné. Krajský soud tak učinil po řádně proběhlém procesu a zopakování důkazů, na jejichž základě dospěl ke skutkovému zjištění a jemu odpovídajícímu právnímu hodnocení. Posouzení existence odpovědnosti žalovaného jako navrhovatele dražby za vady vydražené předmětné nemovitosti byla v posuzované věci esenciální otázkou, nastolenou samotným stěžovatelem již v žalobě.

Odpovědnost žalovaného vyplývající z ustanovení § 63 odst. 1 věty první zákona o veřejných dražbách, podle které "u dražby dobrovolné navrhovatel odpovídá za vady předmětu dražby, které mu byly či měly být při podání návrhu na provedení dražby známy a neupozornil na ně včas dražebníka ve smlouvě o provedení dražby", posoudily soudy obou stupňů odlišně - okresní soud její existenci neshledal v důsledku chybného úsudku, který krajský soud výkladem relevantních ustanovení téhož zákona korigoval. Krajský soud odmítl, že by se žalovaný mohl své odpovědnosti zprostit pouze poukazem na to, že předmětnou nemovitost sám nespravoval, a zdůraznil, že je to vlastník, kterého stíhá povinnost pečovat o nemovitost a znát její stav, při navržené dražbě dbát na její přesný popis a na vady předmětu dražby dražitele upozornit v dražební vyhlášce. Uvedl, že stěžovatel jako dražebník nebyl na žádné případné vady ze strany žalovaného upozorněn, a proto by mohla nastoupit případná odpovědnost žalovaného jako navrhovatele dražby za vady, které se na předmětu dražby vyskytly, a to proto, že předmět dražby se nenachází ve stavu, v jakém by se měl podle popisu v dražební vyhlášce nacházet. Krajský soud tedy (v obecné rovině) odpovědnost žalovaného za vady ve smyslu § 63 odst. 1 zákona o veřejných dražbách nevyloučil, což je závěr, dávající za pravdu argumentaci stěžovatele jako žalobce; takové rozhodnutí nemůže být překvapivým rozhodnutím ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

K posouzení obsahu dopisů, jimiž stěžovatel vytkl žalovanému vady předmětu dražby, právnímu závěru o prekluzi práva, pokud šlo o vady vytknuté žalovanému dopisem ze dne 25. 9. 2009, a právním závěrům týkajícím se odpovědnosti žalovaného za vady uplatněné dopisem ze dne 7. 8. 2009, nemá Ústavní soud výhrady. Z hlediska kautel čl. 36 odst. 1 Listiny jde o závěry, které obstojí, neboť netrpí žádným deficitem, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu.

Shodný závěr Ústavní soud učinil i ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud verifikoval jako správný postup odvolacího soudu při posouzení počátku běhu prekluzivní lhůty k vytknutí vad vydražené nemovitosti stěžovatelem žalovanému pro uplatnění práva z odpovědnosti za vady u soudu. Nejvyšší soud s poukazem na soudní praxi (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2000 sp. zn. 30 Cdo 2175/2000) i odbornou literaturu připomněl, že "prohlédnutí věci" stejně jako "převzetí věci" představují skutečnost, která je dána objektivně, bez zřetele ke konkrétní věci, její složitosti, charakteru nebo rozsáhlosti.

Pokud stěžovatel vytkl dovolacímu soudu, že se (věcně) nezabýval ostatními námitkami, je třeba na tomto místě připomenout, že bylo-li v dovolání namítáno nesprávné posouzení věci, jež vycházelo z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu, případně byly-li uplatněny jiné vady, než je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než je odmítnout způsobem, kterým tak učinil.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru