Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 387/97Usnesení ÚS ze dne 14.07.1998Právní nástupnictví ČR a SR po ČSFR, právní povaha a účel navrácení majetku Komunistické strany Československa lidu České a slov

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelPOLITICKÁ / VOLEBNÍ STRANA
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
Věcný rejstříkdůkazní břemeno
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 44/11 SbNU 329
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.387.97
Datum podání15.10.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

496/1990 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 387/97 ze dne 14. 7. 1998

U 44/11 SbNU 329

Právní nástupnictví ČR a SR po ČSFR, právní povaha a účel navrácení majetku Komunistické strany Československa lidu České a slov

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Ivy Brožové ve věci návrhu stěžovatele KSČ, zastoupeného advokátem JUDr. Č.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 4. 1996, čj. 6 C 1900/92 - 109, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 7. 1997, čj. 24 Co 346/96 - 134, za vedlejší účasti Okresního úřadu v T.,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 18. 9. 1997. Stěžovatel v něm napadá v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozsudky Okresního soudu v Trutnově i Krajského soudu v Hradci Králové, jimiž mu bylo uloženo uhradit České republice mezi jiným Kč 580 977,-- na účet Okresního soudu v Trutnově. Soudy tak rozhodly na základě žaloby České republiky - Okresního úřadu v T. na vydání peněžité

částky za věci, které měl stěžovatel - žalovaná strana - vydat státu podle zákona č. 496/1990 Sb., o navrácení majetku KS Československa lidu České a Slovenské Federativní republiky. Tento zákon přijalo Federální shromáždění jako ústavní zákon dne 16. 11. 1990 s účinností od 1. 1. 1991.

Odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 4. 1996 neshledal Krajský soud v Hradci Králové důvodným. Stěžovatel proti tomuto rozsudku krajského soudu podal dovolání, které však Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 21. 5. 1998, čj. 29 Cdo 269/98 - 152, odmítl jako nepřípustné s odvoláním na ustanovení § 218 odst. 1 písm. c) v

návaznosti na § 243b odst. 4 o. s. ř.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že byla porušena jeho ústavní práva, vyplývající

- z čl. 11 Listiny základních práv a svobod,

- z čl. 1 Dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod,

- z čl. 90 Ústavy ČR, zejména právo na ochranu proti uložení povinnosti v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv a svobod,

- právo na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V odůvodnění nejprve zdůrazňuje, že rozsudky se opírají o již zmíněný zákon č. 496/1990 Sb., který již není zákonem ústavním, a podle něj došlo ke dni 1. 1. 1991 k odnětí majetkových práv KSČM, KSS-SDL a KSČ a jejich vlastníkem se stal stát, i když ustanovení § 1 odst. 1 a 3 takový názor podle něj neopodstatňují. Zákon nestanoví výslovně, že majetek uvedený v tomto § 1 byl ke dni 31. 12. 1989 ve vlastnictví státu nebo do něho dnem 1. 1. 1990 přešel, takže dospívá k názoru, že vydání těchto věcí a práv státu by se mohlo uskutečnit jen ve veřejném zájmu a za ekvivalentní náhradu.

V další části polemizuje s některými dalšími ustanoveními zákona jako s pojmem "navracení majetku lidu ČSFR", tedy s jakousi restitucí, ač, nešlo podle něj o restituční obnovení původního právního stavu, ale k nekompenzačnímu odnětí majetku z vlastnictví KSČ (KSČM) a k jeho zestátnění bez právního důvodu. Dospívá k závěru, že tento zákon je v rozporu s tehdy i nyní platnými ústavněprávními normami.

V závěru svého zdůvodnění zdůrazňuje, že uvedené důvody nevylučují možnost zrušení zákona č. 496/1990 Sb. podle zákona o Ústavním soudu a považuje za opodstatněný i svůj návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Polemizuje pak i ohledně dalších otázek, se kterými se však oba soudy již v průběhu řízení vypořádaly a svá stanoviska v rozsudcích uvedly, jako např. vytýkané nedostatky procesního rázu či názory na dělení majetku při zániku ČSFR apod.

Z uvedeného vyplývají také stěžovatelovy právní názory na porušení jeho ústavních práv. Podotýká především, že zákon č. 496/1990 Sb. nestanovil, že věci, peněžité prostředky a majetková práva přešly do vlastnictví státu, a proto by bylo rozhodnutí soudů, pokud by stěžovateli uložily povinnost je vydat státu, v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále uvádí, že oba ve věci rozhodující soudy místo poskytnutí ochrany ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR naopak uložily stěžovateli povinnost, která není založena v zákoně ani nevyplývá z jeho aplikace a tím porušily čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je proto prý třeba, aby rozhodnutí bylo zrušeno, neboť stěžovatele zbavilo jeho práv podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obou soudů, jakož i z důvodů uvedených v usnesení

Nejvyššího soudu ČR, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V prvé řadě musel konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinak nepřikročuje k hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, pak je si třeba z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod, jakož i z úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují. všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Není ani úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.

Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl. 95 odst. 1), v daném případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními občanského soudního řádu. Pokud jde o

dokazování v civilním soudním řízení, občanský soudní řád hovoří o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123), stvrzuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů (§ 132) a především však stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120). Povinností soudu je přitom řádně zdůvodnit, proč navrhované důkazy provedeny nebyly, což v tomto případě krajský soud učinil.

Ústavní soud uznal shodně se stanoviskem krajského soudu, že pro posouzení případu je rozhodující postup stanovený zákonem č. 496/1990 Sb., který ukládal KSČM, KSS-SDL a KSČ, jejich

orgánům a organizačním složkám, povinnost do třiceti dnů ode dne účinnosti tohoto ústavního zákona vydat státu - ČSFR nemovité i movité věci, peněžité prostředky a majetková práva, která měla

bývalá KSČ v držení ke dni 3. prosince 1989, a stanovil, že jde-li o věci nemovité, zapisuje se jako jejich vlastník ČSFR. Ve vztahu k movitým věcem, tvořícím součást kancelářského a obdobného vybavení, se vydání vztahovalo na věci, jejichž pořizovací hodnota byla vyšší než Kč 5 000,-- (§ 1 odst. 2 zákona). Nebyly-li uvedené věci a majetková práva ke dni účinnosti zákona v držení shora uvedených politických stran, jejich orgánů a složek, byly tyto politické strany povinny vydat do třiceti dnů ode dne účinnosti tohoto ústavního zákona (1. 1. 1991) státu - ČSFR peněžitou částku odpovídající ceně těchto věcí nebo majetkových práv ke dni 31. prosince 1989, pokud nešlo o věci či práva, které byly státu vydány již přede dnem účinnosti tohoto ústavního zákona (§ 1 odst. 3 zákona).

Jak správně uvedl okresní soud, ústavním zákonem č. 496/1990 Sb. došlo ke dni 1. 1. 1991 k odnětí majetkových práv (s výjimkou kancelářského a obdobného vybavení s pořizovací hodnotou do Kč 5 000,--) KSČM, KSS-SDL a KSČ. Vlastníkem těchto práv se stal ke dni 1. 1. 1991 stát - ČSFR a ke dni 1. 1. 1993 podle ústavního zákona č. 541/1992 Sb. Česká republika. Česká republika je právním nástupcem bývalé ČSFR a k vedení sporu je od 1. 1. 1993 aktivně legitimovaným subjektem.

Ústavní soud neshledal, že by postupem soudů bylo porušeno právo stěžovatele na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V řízení měl stěžovatel možnost se řádně hájit, případné námitky procesního rázu neměly vliv na meritorní rozhodnutí.

Pokud jde o porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod i čl. 1 Dodatkového protokolu a právo na ochranu proti uložení povinnosti v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv a svobod, musel ústavní soud konstatovat, že jeho argumentace není podložena a nevyplývá ze skutkových zjištění soudů. Nešlo ani o restituci ani o vyvlastňovací právní akt apod., ale o organizační opatření státu, tj. České a Slovenské Federativní republiky, v souvislosti se státoprávními změnami, která vedla k převodu zákonem stanoveného majetku z vlastnictví KSČ na stát. Důvodem k tomu bylo, jak uvádí v preambuli zákona, což stěžovatel neuvádí, že jde o částečné odstranění následků stavu, který trval jíž od roku 1948, kdy Komunistická strana Československa považovala stát za své vlastnictví a s majetkem všeho lidu nakládala jako s vlastním. Nešlo tedy ani o porušení č1. 90 Ústavy ČR, tj. neposkytnutí ochrany práv. Je nutno přihlédnout i k tomu, že tento zákon byl při svém schvalování ve Federálním shromáždění dne 16. 11. 1990 přijat i bývalými zástupci Komunistické strany Československa, jakož i dalších komunistických stran, kterým zákon právě povinnosti v řečeném

směru ukládal.

Ústavnísoud v postupu soudů neshledal namítaná porušení Ústavy ČR nebo Listiny základních práv a svobod a musel považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 1998JUDr. Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru