Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 387/2000Nález ÚS ze dne 20.02.2001Zásada "in dubio pro reo", dokazování v odvolacím trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkIn dubio pro reo
Důkaz
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 33/21 SbNU 295
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.387.2000
Datum podání28.06.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 38, čl. 40

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 259, § 263 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 387/2000 ze dne 20. 2. 2001

N 33/21 SbNU 295

Zásada "in dubio pro reo", dokazování v odvolacím trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu,

rozhodl po ústním jednání ve věci

ústavní stížnosti navrhovatele J. H., nyní ve výkonu trestu odnětí

svobody ve Věznici Vězeňské služby ČR Valdice, proti usnesení

Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 26. 5.

2000, sp. zn. 31 To 279/2000, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Dne 28. 6. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze

dne 7. 7. 2000, jímž stěžovatel J. H., nyní ve výkonu trestu

odnětí svobody ve Věznici Vězeňské služby ČR Valdice, brojí proti

usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne

26. 5. 2000, sp. zn. 31 To 279/2000.

Z důvodů níže uvedených má za to, že napadeným rozhodnutím

byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 36 odst.

1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 S.,

ve znění pozdějších předpisů, dále jen "Listina".

I.

Navrhovatel byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Liberci

ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 2 T 90/2000, pro trestný čin loupeže

podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve

znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. zák.", a to jako zvlášť

nebezpečný recidivista (§ 42 odst. 1 tr. zák.), k trestu odnětí

svobody v trvání deseti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.

zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou

ostrahou.

Uvedeného trestného činu se podle rozsudku soudu nalézacího

dopustil tím, že dne 3. 12. 1999, poté, co byl podmíněně propuštěn

z výkonu předchozího trestu, uloženého mu za loupež, v poledních

hodinách ve vchodu domu č.p. 207/18 v Oldřichově ulici v Liberci

napadl poškozeného Ing. R. V. tak, že mu nohou zabránil zavřít

dveře, přiložil mu ke krku a k obličeji nůž a požadoval vydání

částky 150 000,- Kč. Vzhledem k obraně poškozeného došlo ke

zlomení nože, sám poškozený, kterého navrhovatel udeřil pěstí do

obličeje při vzájemném strkání, utrpěl oděrky na dvou prstech

pravé ruky i v obličeji, spojené s desetidenním léčením.

Stěžovatel trestný čin za vinu mu kladený popírá.

Z výpovědi poškozeného Ing. R. V. před vyšetřovatelem je

podle názoru stěžovatele nutno usuzovat na fakt, že jeho útok

nesměřoval proti tomuto svědkovi, nýbrž proti osobě jiné, o níž

byl stěžovatel přesvědčen, že mu dluží částku 150 000,- Kč. Dále

bylo nutné vzít v úvahu, že se stěžovatel domáhal pouze vstupu do

domu, kde údajně podle všeho skutečný dlužník bydlel, kdežto

poškozený Ing. R. V. patrně nikoliv.

Proti tomuto rozhodnutí podal proto včas odvolání, které soud

odvolací jako nedůvodné podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb.,

o trestním řízení soudním, dále jen "tr. ř.", napadaným usnesením

zamítl, neboť neuznal odvolatelovy námitky týkající se rozporů ve

výpovědi poškozeného svědka Ing. R. V.

Podle názoru stěžovatele oba soudy výrok o jeho vině

žalovaným trestným činem založily na výpovědi tohoto poškozeného,

a to jak v přípravném řízení trestním, tak v hlavním líčení. Soud

odvolací rozhodoval bez výslechu svědků.

V procesním postupu obecných soudů navrhovatel spatřuje

porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu

čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a proto navrhuje zrušení

v úvodní části tohoto nálezu uvedeného usnesení krajského soudu.

Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení důvodnost rozsudku

prvostupňového soudu spatřoval především v tom, že nalézací soud,

pokud vycházel z výpovědi svědka - poškozeného, opíral se správně

o věrohodnost jeho osoby, jakož i o konkrétní okolnosti

inkriminovaného činu. Tato opakovaná svědecká výpověď totiž líčila

průběh události stále stejně. Zmíněnou věrohodnost nezpochybnil

ani ten fakt, že ze zlomeného nože, zajištěného na místě činu,

nebyly sejmuty daktyloskopické stopy. Krajský soud též připomenul

význam další svědecké výpovědi, podporující hodnověrnost výpovědi

svědka Ing. R. V. Odvolací soud rovněž vysvětlil poranění pravého

zápěstí stěžovatele tím, že k němu patrně došlo při zápase

stěžovatele s poškozeným.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42

odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků

a vedlejších účastníků.

Předsedkyně senátu Krajského soudu Ústí nad Labem, pobočka

Liberec, jakožto zástupce účastníka, ve svém vyjádření k návrhem

napadenému usnesení sdělila, že se v plném rozsahu odvolává na

odůvodnění tohoto usnesení.

Krajský státní zástupce v Ústí nad Labem, pobočka

Liberec,coby vedlejší účastník, využil oprávnění, jež mu dává §

28 odst. 2 zákona, a uvedeného procesního postavení se vzdal.

Poškozený Ing. R. V., též jako vedlejší účastník, postupoval

stejným způsobem.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem upustil Ústavní soud od

repliky stěžovatele k vyjádření účastníka a účastníků vedlejších.

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými

dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3

zákona vyžádal, zejména spis Okresního soudu v Liberci, sp. zn.

2 T 90/2000, a dospěl k následujícím závěrům.

Podaná ústavní stížnost není důvodná.

Podstata vad, vytýkaných postupu soudu procesního

i odvolacího, spočívá podle ústavní stížnosti v tom, že vina

stěžovatelova byla opřena pouze o jediný důkaz, a sice svědeckou

výpověď poškozeného, která je navíc podle tvrzení stěžovatele

vnitřně rozporná.

Z připojeného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že námitka

vnitřní rozpornosti výpovědí poškozeného svědka, jak v přípravném

řízení, tak v hlavním líčení, není důvodná. Výpovědi popisují

skutkový stav věci v jeho základních rysech stále stejně (č.l.

22, 120).

Za situace, kdy proti sobě stojí protikladné výpovědi

obžalovaného a poškozeného svědka, vycházely obecné soudy nejen

z hodnocení věrohodnosti obou vyslýchaných, nýbrž i z dalších

dostupných důkazů, jmenovitě z další svědecké výpovědi,

potvrzující jednání stěžovatele před vlastní trestnou činností

a podporující tak nepřímo i výpověď poškozeného.

Vytýká-li dále stěžovatel krajskému soudu, že rozhodl v jeho

neprospěch bez výslechu svědků, je nutné připomenout, že odvolací

soud dokazování v řízení o odvolání zpravidla neprovádí.

Činí tak pouze v omezeném rozsahu a jen v případech, které má

na mysli především § 259 odst. 3 tr. ř., hovořící o apelačním

oprávnění odvolacího soudu, což ovšem nebyl případ trestní věci

stěžovatele. Dále se předpokládá dokazování v § 263 odst. 6 tr. ř.

jako podmínka samotného rozhodnutí o odvolání, tj. v dané věci

jako podmínka rozhodnutí o zamítnutí odvolání coby nedůvodného.

Citovaný zákon odvolacímu soudu především ukládá povinnost

přezkoumat zákonnost a odůvodněnost rozsudku soudu prvního stupně,

jakož i řízení tomu předcházejícího.

Stěžovatel mimo rámec ústavní stížnosti, avšak v odvolání

tehdy rovněž namítal, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena, resp.

jeho vina nebyla obžalobou prokázána, neboť orgány činné

v trestním řízení nesejmuly z nože, jehož bylo při činu použito,

daktyloskopické stopy a neprovedly ani rekonstrukci inkriminované

události.

Neprovedení jmenovaných důkazů za současného uznání viny

stěžovatele by znamenalo porušení procesní zásady "v pochybnostech

ve prospěch obviněného" (čl. 40 odst. 2 Listiny) jen za situace,

kdy hodnocení jiných důkazů provedených by nevedlo ke zjištění

skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Tak tomu ovšem

v trestní věci stěžovatele nebylo, neboť k dispozici měl obecný

soud výpověď svědka poškozeného, o jehož věrohodnosti nevznikly

žádné pochyby, tudíž z ní oprávněně vycházel a ke zjištění

skutkového stavu věci tak dospěl bez pochyb.

III.

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu

čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již mnohokrát konstatoval (sp. zn.

IV. ÚS 360/97), že není vůči soudům obecným třetí či čtvrtou

instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či

správnost napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. To

však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda

napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených

základních práv a svobod.

Tvrdí-li ústavní stížnost porušení čl. 36 odst. 1 Listiny,

nelze jí ovšem přisvědčit, neboť stěžovateli postupem obecných

soudů nebylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva

před těmito orgány, jak bylo podrobně rozvedeno v části II. Že

řízení před nimi nedopadlo podle jeho představ, ještě neznamená

porušení v citovaném článku garantovaného ústavního práva na

soudní ochranu.

Stejně tak nebyla postupem obecných soudů dotčena práva

stěžovatele, vyjmenovaná v čl. 38 odst. 2 Listiny a představující

základ spravedlivého procesu.

Ústavní soud nezjistil, že by procesním postupem obecných

soudů a napadeným rozhodnutím byla popřípadě dotčena jiná ústavně

zaručená práva stěžovatele.

IV.

Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.)

proto dospěl Ústavní soud k závěru, že podanou ústavní stížnost je

nutno v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona zamítnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2

zákona).

V Brně dne 20. února 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru