Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 387/15 #1Usnesení ÚS ze dne 29.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /prá... více
Věcný rejstříkodůvodnění
trest/výkon
Přestupek
Trest odnětí svobody
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.387.15.1
Datum podání05.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

jiný právní předpis; 345/1999 Sb.; vyhláška Ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 7 odst.2

169/1999 Sb., § 51 odst.1, § 47, § 28 odst.3 písm.b, § 46 odst.1, § 46 odst.4 písm.f, § 28 odst.2 písm.j, § 52 odst.3

345/1999 Sb.

82/1998 Sb., § 31a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 387/15 ze dne 29. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. Věznice Mírov, 789 53 Mírov, zastoupeného Mgr. Danou Holcman, advokátkou se sídlem Cholinská 1048/19, 784 01 Litovel, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2014, č. j. 2 As 101/2014-26, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2014, č. j. 57 A 70/2012-88, a proti rozhodnutí speciálního pedagoga Věznice Plzeň ze dne 10. 4. 2012, č. j. 11/32/2012-11/Všeob/329, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti napadenému rozhodnutí speciálního pedagoga Věznice Plzeň (dále jen "rozhodnutí o stížnosti"), kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí vychovatele Věznice Plzeň ze dne 20. 10. 2004, o uložení kázeňského trestu umístění do uzavřeného oddělení na 5 dnů, s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení, podle § 46 odst. 1 a 4 písm. f) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, v rozhodném znění (dále jen "rozhodnutí o uložení kázeňského trestu"). Tento kázeňský trest byl citovaným rozhodnutím vychovatele věznice uložen za porušení povinnosti stanovené v § 28 odst. 2 písm. j) a odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, v rozhodném znění (dále jen "zákon o výkonu trestu odnětí svobody"), a § 4 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, v rozhodném znění, tím, že stěžovatel jako odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody vlastnil nepovolené předměty, které by mohly svojí povahou poškodit zdraví nebo ohrozit na životě.

Podle názoru stěžovatele napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená čl. 4, čl. 7, čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že omezení svobody uložením kázeňského trestu umístěním do uzavřeného oddělení na dobu 5 dnů bylo nepřiměřené, nespravedlivé, nezákonné a bez respektování zachování základních práv a svobod, když takto uložený trest byl pro stěžovatele trestem ponižujícím. Stěžovatel především namítá, že rozhodnutí o spáchání kázeňského přestupku a uložení kázeňského trestu by mělo obsahovat náležitosti rozhodnutí o přestupku ve smyslu zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí o uložení kárného trestu, tím, že neobsahuje popis skutku a data údajného spáchání kázeňského přestupku, trpí vadou nepřezkoumatelnosti v části vymezení skutku, přičemž tato vada nemohla být zhojena následným rozhodnutím o stížnosti, nýbrž rozhodnutí o uložení kárného trestu mělo být jako nezákonné rozhodnutím o stížnosti zrušeno. Tímto postupem došlo v daném případě k porušení zásady dvojinstančnosti rozhodování, kdy stěžovateli byla odňata možnost přezkoumání rozhodnutí podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody.

Stěžovatel má dále za to, že rozhodnutí o uložení kárného trestu a rozhodnutí o stížnosti neobsahují náležité objasnění okolností spáchání kázeňského přestupku a prokázání viny stěžovatele. Stěžovatel po celou dobu předchozích řízení namítá, že předměty, pro které mu byl uložen kázeňský trest, nespadaly pod zákonem vymezený rozsah věcí zakázaných. Stěžovatel tak tvrdí, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty kázeňského přestupku a že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, když se ani správní orgán ani Krajský soud v Plzni nevypořádaly s hodnocením těchto předmětů jako věcí zakázaných. Podle stěžovatele se povahou daných předmětů zabýval pouze až Nejvyšší správní soud, v čemž stěžovatel rovněž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, neboť tímto postupem bylo stěžovateli odňato právo účinné obrany.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá porušení svého práva na zákonného soudce, neboť dle názoru stěžovatele byl v jeho věci místně příslušný soud podle sídla Vězeňské služby České republiky, kterým byl Městský soud v Praze a nikoliv Krajský soud v Plzni.

Stěžovatel konečně namítá také porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Podle jeho názoru řízení trvající více než deset let není možno jako celek považovat za spravedlivé. Stěžovatel zdůrazňuje, že o jeho stížnosti proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu ze dne 21. 10. 2004 bylo zákonně rozhodnuto až dne 10. 4. 2012, tedy po více než osmi letech.

V souladu s § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, spojil stěžovatel ústavní stížnost s návrhem na zrušení vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, neboť se domnívá, že je v rozporu s čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 79 odst. 3 Ústavy a čl. 4 odst. 1 Listiny. Důvodem je, že obsah citované vyhlášky překračuje meze zmocnění § 81 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.

II.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

S ohledem na shora uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadená rozhodnutí ani řízení, na jejichž základě byla vydána, postižena nejsou.

Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je svým obsahem zejména polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné (podústavní) úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatel vystupoval již v řízení před nimi, se kterou se v odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy dostatečně a srozumitelně vypořádaly.

K námitce stěžovatele, že rozhodnutí o uložení kázeňského trestu mělo být rozhodnutím o stížnosti zrušeno, neboť v něm absentovalo řádné vymezení skutku, Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí spolu se záznamem o kázeňském přestupku naplňuje požadavek minimálního standardu, pokud jde o povinné náležitosti takového rozhodnutí ve věci správního trestání. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které platí, že na rozhodnutí o kázeňských trestech nelze klást nároky srovnatelné s rozhodnutími správních orgánů nebo soudů, neboť v kázeňských řízeních vystupuje významněji požadavek na flexibilitu rozhodování a snaha udržovat pořádek a bezpečnost ve věznicích v reálném čase (viz např. usnesení ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 1785/08, nebo ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 3239/09).

K námitce stěžovatele o porušení zásady dvojinstančnosti Nejvyšší správní soud uvedl, že dvojinstančnost zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před prvním stupněm, a proto s ohledem na proběhlé řízení tato zásada porušena nebyla.

Jak poznamenal Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, rovněž námitky uplatněné ve stěžovatelově kasační stížnosti se v podstatě shodují s argumentací v jeho žalobě, se kterou se před tím vypořádal již krajský soud. Stěžovateli tak nelze přisvědčit, že povahou předmětných věcí u něj nalezených se zabýval až Nejvyšší správní soud. Z odůvodnění napadených rozhodnutí naopak vyplývá, že se touto námitkou zabýval i krajský soud (na stranách 9, 10 a 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu).

Podle náhledu Ústavního soudu shora uvedeným závěrům obsaženým v napadených rozhodnutích správních soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Proto k uvedeným námitkám stěžovatele lze na výstižná a přiměřeně podrobná odůvodnění rozhodnutí správních soudů v úplnosti odkázat.

Za nepřípustnou je třeba považovat námitku stěžovatele stran nerespektování práva na zákonného soudce, spočívající v tom, že dle názoru stěžovatele v jeho věci nerozhodl místně příslušný krajský soud. Z obsahu přiložených listin vyplývá, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí o stížnosti dne 24. 5. 2012 původně k Městskému soudu v Praze, který ji však usnesením ze dne 23. 8. 2012, č. j. 7 A 28/2012-24, postoupil Krajskému soudu v Plzni jako soudu místně příslušnému. Kasační stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2012, č. j. 7 As 146/2012-66. Tento rozsudek Nejvyššího správního soudu stěžovatel petitem ústavní stížnosti nenapadl (vzhledem k zákonem stanovené lhůtě k podání ústavní stížnosti ani nemohl). Ústavní soud se proto námitkami směřujícími k místní příslušnosti krajského soudu nezabýval.

Jde-li o námitku spočívající v kritice délky celého, v meritu věci již uzavřeného a skončeného soudního řízení, odkazuje Ústavní soud na svoji ustálenou rozhodovací praxi, ve které vyložil, že samotná existence průtahů nemůže zpravidla vést k odstranění rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, neboť ani případné zjištění průtahů není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatelé tímto zásahem musí být již nebo ještě postiženi. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení § 31a. S přihlédnutím k právě uvedenému není Ústavní soud oprávněn se k případným, stěžovateli namítaným, průtahům v již skončeném řízení vyjádřit, neboť by tím mohl závazně prejudikovat výsledek eventuálního sporu o přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na to, že délka celého řízení byla významně ovlivněna jeho specifickým průběhem, neboť žalobou stěžovatele proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu ze dne 20. 10. 2004 se Nejvyšší správní soud v minulosti již jednou zabýval a v rámci řízení o kasační stížnosti stěžovatele podal k Ústavnímu soudu návrh, na jehož základě Ústavní soud nálezem ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/8, zrušil § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu v části zakládající výluku ze soudního přezkumu. Teprve následně po rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011, č. j. 10 A 298/2010-195, který byl vydán v návaznosti na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu, byla věc vrácena Vězeňské službě České republiky k dalšímu řízení, ze kterého vzešla nyní posuzovanou ústavní stížností napadená rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, podaný na základě § 74 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud uvádí, že jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2015

David Uhlíř v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru