Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3860/11 #1Usnesení ÚS ze dne 28.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Tachov
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
Exekuce
řízení/zastavení
Znalec
listina
obžaloba
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.3860.11.1
Datum podání21.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 226 písm.a

99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.g, § 132, § 127 odst.1, § 135 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3860/11 ze dne 28. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, proti usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 19. 1. 2011 č. j. 11 Nc 2652/2004-151 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2011 č. j. 56 Co 319/2011-176, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V záhlaví uvedeným (a tedy i ústavní stížností napadeným) usnesením soud prvního stupně návrh stěžovatele (jako povinného) na zastavení exekuce zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí v podstatě uvedl, že se povinnému nepodařilo prokázat, že existuje důvod zastavení exekuce tvrzený povinným, tedy důvod uvedený v ust. § 268 odst. l písm. g) o. s. ř., neboť stěžovatel v řízení spolehlivě neprokázal, že povinnost uloženou mu vykonávaným rozhodnutím dobrovolně splnil (dne 16. 2. 2004) zaplacením částky 180 000 Kč.

Krajský soud napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl především následující.

Stěžovatel (povinný) na podporu svých tvrzení, že povinnost uloženou mu vykonávaným rozhodnutím dne 16. 2. 2004 dobrovolně splnil zaplacením částky 180 000 Kč, předložil soudu jisté důkazy, zejména listinu vyhotovenou dne 16. 2. 2004; z ní mělo vyplývat, že oprávněná svým podpisem stvrdila, že od povinného převzala dne 16. 2. 2004 částku 180 000 Kč. Vedle tohoto důkazu provedl soud prvního stupně řadu důkazů dalších. Všechny tyto důkazy soud prvního stupně dle zásad uvedených v § 132 o. s. ř. zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a dospěl ke skutkovému závěru, že povinný spolehlivý a nezpochybnitelný důkaz o tom, že dne 16. 2. 2004 předal oprávněné částku 180 000 Kč, v řízení nepředložil. Odvolací soud se zcela ztotožnil se všemi skutkovými závěry soudu prvního stupně. Povinný zpochybňuje zejména skutkové závěry soudu prvního stupně vztahující se k listině ze dne 16. 2. 2004, kterou, jak tvrdí, měl prokázat předání částky 180 000 Kč oprávněné. Tato listina však spolehlivým důkazem o předání částky 180 000 Kč povinným vůči oprávněné není. Listina totiž objektivně obsahuje nelogické abnormality, které soud prvního stupně pečlivě vyjmenoval a z nichž dovodil možnou dodatečnou manipulaci s jejím textem po jejím vyhotovení dne 16. 2. 2004. Soud prvního stupně své rozhodnutí správně založil nejen na hodnocení obsahu listiny předložené povinným, ale i na výpovědích svědků Mgr. B. a D.; z nich vyplynulo, že se oprávněná (za přítomnosti povinného a jeho manželky) obrátila na uvedené svědky s tím, že povinný jí hodlá předat částku 18 000 Kč, zda částku má přijmout a jakým způsobem má potvrzení této částky povinnému potvrdit. Všechny tyto důkazy svědčí dle odvolacího soudu pro pravdivost tvrzení oprávněné, že povinný jí ve skutečnosti nepředal částku 180 000 Kč, nýbrž pouze částku 18 000 Kč. Nezanikl-li dluh vymáhaný oprávněnou na povinném, není dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.

II.

Stěžovatel se ústavní stížností (a jejích doplňků) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svého práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v podstatě namítá, že byl v trestním řízení v téže věci zproštěn (spolu s manželkou) obžaloby dle § 226 písm. a) tr. řádu. To prý proto, že se prokázalo, že oprávněná nehovořila pravdu, tvrdíc, že podpis na listině o vrácení peněz není jejím pravým podpisem; znalecký ústav totiž učinil jednoznačný závěr, že se jedná o pravý podpis oprávněné. Civilní soud měl z trestních rozsudků vycházet. Rovněž ze znaleckého posudku z odvětví klinické psychologie vypracovaného v trestním řízení vyplynulo, že oprávněná nedokázala přesně popsat to, co se odehrálo při předání peněz. Přestože byl znalecký posudek vypracován "ústavem", k jeho obsahu byl vyslechnut Mgr. J. K., který již v ústavu nepracuje; někdo, kdo stojí mimo ústav, není oprávněn vysvětlovat posudek, který byl vypracován ústavem. I Mgr. J. K. však v řízení před civilními soudy učinil jednoznačný závěr, že listina obsahující údaj o tom, že došlo k zaplacení částky 180 000 Kč, není falzifikát. Soud prvního stupně si dle stěžovatele mýlí pojmy, neboť hovoří o pochybnostech o pravosti obsahu listiny a má (soud) na mysli, že mu jde o správnost této listiny.

III.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzické nebo právnické osoby [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítanou neexistenci spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační

svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, excesivní.

Ve skutkové rovině pak může být posouzena pouze otázka, zda hodnocení důkazů není zatíženo zjevným logickým omylem, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu v provedených důkazech (není-li zde tzv. "opomenutých důkazů"), a zda obecnými soudy učiněné závěry nejsou s nimi v extrémním nesouladu.

V této souvislosti stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci se zřetelem na argumentaci, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

Stěžovatel totiž Ústavnímu soudu předestírá znovu argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy, jež se odbývá výhradně v mezích podústavního práva, a nepřípustně očekává, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí - a to jen z těchto hledisek - dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu vzhledem k soudům obecným nepřísluší, nehledě na to, že kritérium podústavní "správnosti", jak již bylo řečeno, není samo o sobě determinující pro přezkum ústavněprávní.

Posuzovaná ústavní stížnost tedy představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů, a v ní obsažená argumentace nikterak nesměřuje do zde jedině významné roviny ústavněprávní. Absence ústavněprávně relevantních námitek pak sama vylučuje, aby ústavní stížnost byla (z pohledu stěžovatelova zájmu) úspěšně projednatelná, resp. způsobuje, že - ve smyslu vyloženém shora - je návrhem zjevně neopodstatněným.

IV.

Konkrétně uvádí Ústavní soud následující.

Stěžovatel namítá, že byl v trestním řízení v téže věci zproštěn (spolu s manželkou) obžaloby dle § 226 písm. a) tr. řádu; to proto, že se prý prokázalo, že oprávněná nehovořila pravdu, tvrdíc, že podpis na listině o vrácení peněz není jejím pravým podpisem; znalecký ústav totiž učinil jednoznačný závěr o tom, že se jedná o pravý podpis oprávněné. Z toho stěžovatel dovozuje nevěrohodnost oprávněné.

Tu však je třeba vnímat celý kontext věci. Oprávněná vycházela a vychází z premisy, že nepodepsala listinu, na níž by bylo uvedeno, že jí byla vrácena částka 180 000 Kč; oprávněná tvrdí, že podepsala pouze listinu o převzetí částky 18 000 Kč. Jediným vysvětlením toho, že oprávněná popřela svůj podpis na předmětné listině, tak není její nevěrohodnost. Totiž, pokud tvrdila, že nepodepsala listinu o převzetí 180 000 Kč, logicky mohla usuzovat, že její podpis na takové listině není pravý. Nemusela si tak současně uvědomit, že její podpis pravý být může a že "pouze" mohlo dojít k dodatečné modifikaci textu listiny tak, že do něj byla částka 18 000 Kč přepsána na částku 180 000 Kč; na tuto alternativu poukazují jako na možnou obecné soudy.

Uvedené platí obdobně i o argumentaci stěžovatele, že byl (spolu s manželkou) zproštěn obžaloby pravomocným rozsudkem trestního soudu.

Stěžovatel zde přehlíží to, co již vysvětlil Okresní soud v Tachově. Ten uvedl, že civilní soud je vázán pouze rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo jej spáchal; není však vázán rozhodnutím, kterým bylo v trestním řízení rozhodnuto o zproštění obžaloby. K tomu je třeba dodat, že kritéria posouzení věci v trestním řízení a v nynějším řízení civilním byla podstatně odlišná. Totiž, v trestním řízení musí být v pochybnostech postupováno ve prospěch obžalovaného a vina musí být prokázána bez důvodných pochybností. Oproti tomu v nyní posuzovaném řízení šlo o to, že stěžovatel byl povinen prokázat zaplacení částky 180 000 Kč oprávněné. Jinými slovy, i když byl v trestním řízení zproštěn obžaloby, neznamená to automaticky prokázání skutečnosti, že veškerý obsah předmětné listiny byl pravý, zejména že nedošlo k modifikaci jejího textu.

Stěžovatel dále namítl, že přestože byl znalecký posudek vypracován ústavem, k jeho obsahu byl vyslechnut Mgr. J. K., který již v ústavu nepracuje; "někdo, kdo stojí mimo ústav, není oprávněn vysvětlovat posudek, který byl vypracován ústavem".

Avšak, ani Ústavní soud neshledává nic protiústavního na názoru, že osoba stojící mimo ústav (v důsledku pozdějšího odchodu z tohoto ústavu), je oprávněna vysvětlovat posudek, který předtím, právě jménem tohoto ústavu, vypracovala. Vždyť rozumné je, aby posudek interpretoval právě ten, kdo jej zpracoval; odlišná osoba by v tomto směru neměla příliš co vysvětlovat a takové vysvětlení by proto nemuselo být dostatečné.

Stěžovatel též namítá, že i znalec Mgr. J. K. v řízení před civilními soudy učinil jednoznačný závěr, že listina obsahující údaj o tom, že došlo k zaplacení částky 180 000 Kč, není falzifikát.

Tu však stěžovatel pomíjí to podstatné. Totiž, jak uvádí okresní soud, byť znalec potvrdil, že spornou písemnost vyhotovily dvě osoby (tedy že oprávněná pořídila podpis), současně poukázal na několik skutečností, které by mohly nasvědčovat dodatečné manipulaci s textem (srov. např. str. 3 a 4 napadeného usnesení okresního soudu). Ostatně, v této souvislosti nelze seriózně opomíjet dvě svědecké výpovědi na podporu tvrzení oprávněné (str. 2 napadeného usnesení okresního soudu), které mohou nasvědčovat dodatečné manipulaci s textem sporné listiny. Tudíž, znalecký posudek zde osamocen nezůstal.

V.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou jasná, logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

VI.

Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2012

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru