Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3859/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO - advokátní kancelář
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
POLICIE - KŘ policie Jihomoravského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality - 1. oddělení
POLICIE - KŘ policie hl. města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality - 2. oddělení
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí /prohlídka jiných prostor a pozemků
Věcný rejstříktrestná činnost
Právní styk s cizinou
Advokacie
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.3859.15.1
Datum podání30.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 12 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

104/2013 Sb., § 47

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 82


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3859/15 ze dne 24. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky XY, zastoupené JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Opletalova 37, Praha 1, proti příkazům k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 23. října 2015 č. j. 70 Nt 1410/2015, č. j. 70 Nt 1411/2015 a č. j. 70 Nt 1412/2015, vydaným Městským soudem v Brně a proti postupu policejních orgánů Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 1. oddělení, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 2. oddělení, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření podle § 80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 12. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá vydání nálezu, kterým Ústavní soud vysloví, že uvedenými příkazy a provedením prohlídek jiných prostor a pozemků (dále jen "prohlídky") bylo zasaženo do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv dle čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), napadené příkazy zruší a Policii České republiky zakáže pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky podle čl. 12 odst. 1 Listiny a přikáže jí obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při prohlídkách dne 3. 11. 2015, specifikované v protokolech o provedení prohlídek. Současně žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti. V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 8. 2. 2016 stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud nařídil předběžné opatření, kterým Krajskému soudu v Brně zakáže, aby soudci Městského soudu v Brně na základě jeho návrhu ze dne 13. 11. 2015, o němž je vedeno řízení pod sp. zn. 9 Nt 203/2015, vydal v jeho návrhu označené listiny a nosiče informací, jež byly zajištěny při prohlídkách dne 3. 11. 2015 a jsou specifikovány v protokolu o provedení prohlídek.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že soudce Městského soudu v Brně napadenými příkazy k prohlídkám podle § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), nařídil prohlídku prostor advokátní kanceláře XY v budově č. p. X1 v B., prostor advokátní kanceláře XY ve 4. patře budovy č. p. X2 v P. a osobního motorového vozidla Volkswagen Touareg, RZ X, registrovaného na advokátní kancelář XY s tím, že prohlídku provedou příslušníci Policie České republiky v období od 2. 11. 2015 do 6. 11. 2015 za přítomnosti nezúčastněné osoby a za součinnosti České advokátní komory a příslušníků policie Spolkové republiky Německo, případně i státních zástupců Státního zastupitelství Görlitz, s jejichž účastí státní zástupce vyslovil souhlas ve smyslu § 51 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon č. 104/2013 Sb.").

3. Příkazy k prohlídkám byly vydány k návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně na základě žádosti o právní pomoc ze Spolkové republiky Německo, Státního zastupitelství Görlitz, kde je pod sp. zn. 320 Js 14004/14 vedeno trestní řízení ve věci podezření ze spáchání trestných činů podvodu v jednočinném souběhu s obchodováním bez povolení, jakož i nedovoleného pořádání hazardních her podle § 1 odst. 1 čísla 1, § 32 odst. 1 věty 1, § 54 odst. 1 čísla 2 německého úvěrového zákona i podle § 263 odst. 1, 3 čísla 1 a 2, § 284 odst. 1, 3 čísla 1, § 52 a § 53 německého trestního zákoníku, dílem ve formě nápomoci. Na základě této žádosti jsou v České republice konány úkony trestního řízení. V odůvodnění příkazů je popsána trestná činnost, které se měly dopustit osoby uvedené v příkazu, i jejich podíl na spáchaných skutcích a způsob zapojení. V příkazech je uvedeno, že jednání advokáta V., které je přinejmenším trestné jako nápomoc k uvedené trestné činnosti, je trestné i podle zákonů České republiky, a jsou tak splněny podmínky § 47 odst. 2 písm. a) zákona č. 104/2013 Sb. Příkazy jsou odůvodněny podezřením, že v předmětných nebytových prostorech se nacházejí věci důležité pro trestní řízení, a to v návrhu podrobně specifikované písemnosti související zejména s účetnictvím určitých firem, které nelze s ohledem na charakter trestné činnosti zajistit jinak, přičemž za daného skutkového stavu, kdy jsou úkony rozsáhlého trestního řízení konány na základě žádosti o právní pomoc na území více států, jiný stejně účelný způsob, jak materiály získat a objasnit tak náležitě trestnou činnost, není proveditelný. Z povahy věci a na základě posouzení kontextuálního jde přitom očividně o úkon neopakovatelný a cestou dobrovolnosti by úkony trestního řízení mohly být zmařeny. Z protokolů o provedení prohlídek se pak podává, že tyto byly provedeny v souladu s instrukcemi uvedenými v příkazech a za účasti zástupce České advokátní komory, který byl seznámen s podstatou trestního řízení i s cílem prohlídky, a byly při ní zabaveny věci popsané v protokolech, které převzal v okamžiku ukončení prohlídky do své dispozice zástupce České advokátní komory.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že české orgány činné v trestním řízení bez hlubšího šetření nekriticky převzaly poznatky německých orgánů, přičemž se nesprávně ztotožnily s právní kvalifikací jednání M. V., kterou označuje za absurdní, vycházející buď z účelové snahy o kriminalizaci advokacie, nebo z nepochopení elementární podstaty služeb korporátního servisu poskytovaného advokátem. Uvádí argumenty, které dle jejího přesvědčení nasvědčují tomu, že postupoval legálně, přičemž jeho poskytnutý servis nemá nic společného s faktickou činností jednotlivých společností či jiných osob. Obecně se vyjadřuje k institutu prohlídek konaných u advokátů, kteří jsou vázáni státem uznaným závazkem mlčenlivosti, a připomíná, že tyto prohlídky jsou často zneužívány k zastrašování advokátů a k znepříjemňování jejich života a výkonu advokacie.

5. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že předmětný zásah nemůže obstát v testu ústavnosti, a to z hlediska subsidiarity, proporcionality i efektivity. Dle jejího názoru soud nijak nevysvětlil, proč za situace, kdy tvrzená trestná činnost je zřetelně zmapována a existuje o ní rozsáhlý spisový materiál, nebylo možné použít jiné méně vážné prostředky a proč není možno použít k usvědčení pachatelů již dosud shromážděné důkazy. Soud se nijak nevypořádal ani s otázkou přiměřenosti. Nezvážil, jaké konkrétní okolnosti zásah odůvodňují a dostatečně nespecifikoval, co konkrétního orgány činné v trestním řízení hledají, přičemž měl vzít v úvahu možný zásah do práva na právní pomoc třetích nezúčastněných osob a učinit opatření k minimalizaci tohoto zásahu. Zamýšlený zásah není ani způsobilý přinést efekt, který se od něj očekává. Prohlídky v advokátních prostorách totiž obecně ve valném rozsahu jsou odsouzeny k neúspěchu s ohledem na advokátní mlčenlivost. V těchto případech nepostačuje rozumná pravděpodobnost, že se v prostorách, kde má být provedena prohlídka, nacházejí významné dokumenty, ale je třeba, aby existovala rozumná pravděpodobnost, že se bude orgán činný v trestním řízení oprávněn s takovými dokumenty seznámit. Soudce tedy měl odůvodnit, proč má za to, že hledané dokumenty nebudou kryty advokátní mlčenlivostí. Soudce se ani nijak nevypořádal s otázkou provedení úkonu jako nutného a neopakovatelného, což je dle judikatury Ústavního soudu podmínkou ústavnosti provedené prohlídky. Stěžovatelka má za to, že v rovině hodnocení jednotlivých podmínek pro ústavně souladný zásah do soukromí jednotlivce soud v napadeném příkazu neposkytl dostatečné odůvodnění, které by se žádoucím způsobem vypořádalo se všemi aspekty případu. Rozhodnutí tak považuje s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu za nepřezkoumatelné.

6. Ústavní soud přezkoumal napadené příkazy i postup policejních orgánů a po zvážení stížnostních námitek a obsahu připojených listin dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zásahy do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006).

9. Ústavní soud se otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků zabýval již mnohokrát. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 (in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, s. 123-124) a dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 Ústavní soud poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec" (viz nález sp. zn. II. ÚS 326/06). Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti" (III. ÚS 287/96).

10. Podle § 82 tr. řádu lze domovní prohlídku a prohlídku prostor nesloužících k bydlení (jiných prostor) a pozemků vykonat, je-li důvodné podezření, že se zde nachází věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení.

11. Pokud jde o náležitosti odůvodnění příkazu k domovní prohlídce nebo k prohlídce jiných prostor a pozemků, Ústavní soud připomíná poměrnou stručnost ustanovení § 83 a násl. tr. řádu. Trestní řád stanoví pro tyto úkony písemnou formu, ovšem co do obsahových náležitostí, vyjma toho, že příkazy musejí být odůvodněny, žádné požadavky nestanoví; lze je však dovodit z povahy věci i ze základních zásad trestního řízení. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu, jímž se prohlídka nařizuje, nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím a v čem pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněny. Zároveň však, zejména dochází-li k prohlídkám v počátcích prověřování trestní věci za hrozícího prodlení jako k neopakovatelným a neodkladným úkonům, nelze mít na obsah a podrobnost odůvodnění uvedených příkazů přemrštěné nároky. Příkazy ve smyslu § 83 a násl. tr. řádu jsou především nástrojem kontroly nezávislých soudů, jako garanta zákonnosti v přípravném řízení, nad postupem policie v případech, kdy úkony policie citelně zasahují to základních práv osob.

12. V nyní posuzované věci jde o případ, v němž je ve Spolkové republice Německo, konkrétně Státním zastupitelstvím Görlitz, vedeno trestní řízení ve věci trestných činů podvodu v jednočinném souběhu s obchodováním bez povolení, jakož i nedovoleného pořádání hazardních her podle § 1 odst. 1 čísla 1, § 32 odst. 1 věty 1, § 54 odst. 1 čísla 2 německého úvěrového zákona i podle § 263 odst. 1, 3 čísla 1 a 2, § 284 odst. 1, 3 čísla 1, § 52 a § 53 německého trestního zákoníku. Do páchání této trestné činnosti má být zapojen advokát advokátní kanceláře stěžovatelky, a to formou nápomoci, přičemž soudce neměl pochybnosti o tom, že v příkazu podrobně popsané jeho jednání je trestné i podle zákonů České republiky. Tím byly naplněny podmínky § 47 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 104/2013 Sb. Stěžovatelka sice vznáší argumenty, pro něž se domnívá, že v případě jím poskytovaného právního servisu jde o legální činnost, v odůvodnění příkazu je však dostatečně popsáno s odkazem na poznatky zjištěné z doposud provedeného vyšetřování v Německu jeho údajné zapojení do prověřované trestné činnosti. S ohledem na stádium vedeného trestního řízení se zde přiměřeně uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze popsána v takové míře, jako je tomu např. u podané obžaloby". Ústavně právní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru výstižnosti určení skutku, stejně jako o odůvodněnosti závěru o důvodnosti vymezených podezření; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz k prohlídce slouží.

13. Nelze akceptovat, aby odhalování a stíhání popsané trestné činnosti bylo znemožněno odkazem na advokátní tajemství. Ústavní soud sice v řadě svých rozhodnutí zdůraznil význam advokátního tajemství jako předpokladu pro řádný výkon advokacie a za splnění dalších podmínek mu poskytl ústavněprávní ochranu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2894/08 ze dne 28. 8. 2009, N 191/54 SbNU 361), zároveň však opakovaně vyslovil souhlas s tezí, že "institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb, nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti. Tím by totiž došlo k nepřípustnému a účelovému nadřazování uvedené "procesní" hodnoty nad hodnoty základních práv a svobod, k jejichž naplňování má stát pozitivní povinnost, jež se realizuje mimo jiné právě v trestním řízení" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 889/10 ze dne 25. 11. 2010, N 237/59 SbNU 405).

14. Procesní institut prohlídky prostor, v nichž advokát mimo jiné vykonává advokacii, je tedy legitimním nástrojem, představujícím ústavněprávně přípustný zásah do domovní svobody a do práva na výkon advokacie (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1675/12 ze dne 5. 2. 2013, U 1/68 SbNU 475) aiv případě stěžovatelky bylo použití uvedeného institutu z ústavního hlediska shledáno jako přípustné. Soudce přitom neměl povinnost, aby dopředu posuzoval a vyhodnocoval efekt, který požadovaný úkon s ohledem na institut advokátní mlčenlivosti může přinést. Rozhodující však je, že dostatečně zvažoval, zda je dáno důvodné podezření, že se v předmětných prostorách nachází věci (listiny), důležité pro trestní řízení, specifikované v návrhu státního zástupce. Pokud vzhledem ke všem zjištěným okolnostem takovou pravděpodobnost shledal, přičemž však poukázal na nutnou součinnost České advokátní komory právě s ohledem na to, že se v uvedených prostorách mohou nacházet i listiny, které obsahují skutečnosti, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta, z ústavního hlediska nelze jeho postupu nic vytknout.

15. Z obsahu protokolů o provedení prohlídek ostatně vyplývá, že zástupci České advokátní komory, kteří se prohlídek zúčastnili, odmítli udělit souhlas k tomu, aby se orgán provádějící tento úkon seznámil s obsahem zajištěných písemností a dat uložených v počítači. Ty byly proto předány v okamžiku ukončení prohlídky do dispozice zástupci České advokátní komory. O nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory seznámit se s obsahem listin bude rozhodováno v dalším stádiu řízení k návrhu soudce, který prohlídky nařídil (viz § 85b odst. 3 tr. řádu). Teprve až v tomto dalším stádiu příslušný soud přezkoumá, které z listin jsou kryty povinností advokáta zachovávat mlčenlivost a které nikoliv.

16. K dalším námitkám stěžovatelky Ústavní soud připomíná, že pro posouzení přiměřenosti napadeného zásahu je důležité vyhodnocení zájmu (závažnosti deliktu), pro který se má vést trestní řízení, jenž koliduje se svobodou v podobě prostorové dimenze soukromí, dále vymezení předmětu, po němž je pátráno, a zhodnocení jeho relevance (viz nález sp. zn. III. ÚS 1956/13 ze dne 6. 3. 2014, N 28/72 SbNU 325). Uvedené závěry však nelze v praxi chápat jako lpění na přepjatě formalizovaných postupech ve fázi trestního řízení nacházejícího se ve stádiu prověřování, neboť nadměrné formalizování této počáteční etapy, v níž se k provádění neodkladných úkonů přikračuje nejčastěji, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů neodkladnosti by neúměrně tuto počáteční fázi komplikovalo a v řadě případů by znemožňovalo dosáhnout účelu trestního řízení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 231/05 ze dne 15. 3. 2006). Ústavní soud, který otázku těchto úkonů trestního řízení posuzuje se značným časovým odstupem a zpravidla pouze na základě spisového materiálu, je proto ve své aktivitě zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Takové vybočení však, na rozdíl od názoru stěžovatelky, v projednávané věci neshledal.

17. V projednávané věci jsou příkazy k prohlídkám odůvodněny v souladu s ústavními požadavky na ně kladenými. Zastává-li stěžovatelka názor opačný, nelze mu přisvědčit. Ze samotného požadavku odůvodněnosti příkazu není totiž možné vyvozovat nutnost podrobného výčtu jednotlivých poznatků, jež policejní orgán, resp. soud vedou k přesvědčení o nezbytnosti provedení prohlídky. Z hlediska proporcionality mezi požadavkem ochrany práv občanů v trestním řízení a požadavkem účinného boje s kriminalitou lze mít za dostačující, je-li v dané fázi řízení s podrobnějšími důvody prohlídky seznámen soud, zatímco samotný příkaz k prohlídce může obsahovat toliko shrnutí podstaty podezření na páchání konkrétní trestné činnosti a z něj vyplývající smysl prohlídky (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2135/11 ze dne 15. 12. 2011).

18. V daném směru napadené příkazy obstojí, neboť z nich vyplývá, že předmětné prohlídky byly nařízeny v souvislosti s konkrétní prověřovanou trestnou činností podezřelých osob, jíž se tyto osoby měly dopustit jednáním blíže vymezeným v příkazu k prohlídce. Nechybí v nich ani vysvětlení, proč za daného skutkového stavu (kdy jsou úkony rozsáhlého trestního řízení konány na základě žádosti o právní pomoc na území více států), nelze zvolit jiný účelný způsob, jak hledané materiály k usvědčení pachatelů získat.

19. Ohledně námitky, že příkazy neobsahují dostatečný popis hledaných věcí, Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007 a sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008), podle níž v případě odůvodnění příkazů k prohlídkám nelze s ohledem na podstatu věci vyžadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci v příkazu označeny alespoň rámcově uvedením určitých kategorií. I v tomto ohledu napadené příkazy obstojí, neboť popis hledaných věcí obsažený v příkazech je dostatečně konkrétní.

20. Ústavní soud nepokládá za důvodnou ani námitku, že v příkazech k prohlídkám není obsaženo řádné odůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti tohoto úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu, neboť důvody neopakovatelnosti obsahují jak napadené příkazy, tak i protokoly o provedení prohlídky. Tyto důvody jsou nadto z okolností případu zřejmé (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2260/10 ze dne 8. 3. 2012, N 50/64 SbNU 617, usnesení sp. zn. II. ÚS 1517/13 ze dne 13. 6. 2013, nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014).

22. Ústavní soud závěrem konstatuje, že v postupu soudce Městského soudu v Brně při vydání příkazů k prohlídkám ani v následném provedení prohlídek žádné hmotněprávní nebo procesní excesy, které by svědčily o porušení tvrzených základních práv stěžovatelky, neshledal.

23. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

24. Návrh, aby Ústavní soud nařídil podle § 80 zákona o Ústavním soudu předběžné opatření, má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Jestliže je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh procesně její osud.

25. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru