Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 383/05 #2Nález ÚS ze dne 10.10.2007K právu na vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy ve smyslu § 457 občanského zákoníku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoJanů Ivana
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
právní úkon/neplatný
Vlastnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 156/47 SbNU 35
EcliECLI:CZ:US:2007:1.US.383.05.2
Datum vyhlášení10.10.2007
Datum podání04.07.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 457, § 451, § 139, § 454


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Povinnost vrátit si vzájemné plnění v případě neplatnosti smlouvy podle § 457 občanského zákoníku je speciální vůči povinnosti vydat bezdůvodné obohacení podle § 451 občanského zákoníku. Spoluvlastník předmětu nájemní smlouvy, jenž nebyl její stranou, se nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti této smlouvy.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

I. senát Ústavního soudu zamítl nálezem ze dne 10. října 2007 v řízení o ústavní stížnosti návrh stěžovatelky J. G. na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005 sp. zn. 33 Odo 369/2004.

Narativní část

Stěžovatelka byla vlastníkem ideálních dvou třetin předmětné nemovitosti, zbývající třetinu vlastnila spoluvlastnice. V období let 1992 až 2000 užíval předmětnou nemovitost žalovaný, přičemž od března 1995 se tak dělo na základě nájemní smlouvy uzavřené s menšinovou spoluvlastnicí. Stěžovatelka se žalobou domáhala na žalovaném zaplacení určité částky z titulu bezdůvodného obohacení. Nájemní smlouva byla totiž neplatná z důvodu absence souhlasu stěžovatelky. Právní závěr o neplatnosti této smlouvy potvrdil soud prvního stupně i soud odvolací. Odvolací soud ale změnil právní závěr vyhovujícího rozsudku soudu prvního stupně, neboť podle jeho názoru má neplatnost uvedené smlouvy důsledky jen ve vztahu mezi žalovaným a menšinovou spoluvlastnicí. Stěžovatelka se tedy nemůže domáhat zaplacení předmětné částky z důvodu neplatné smlouvy. Odkázal přitom na znění § 457 občanského zákoníku, ze kterého vyplývá povinnost účastníků neplatné smlouvy vrátit si vzájemné plnění. Nejvyšší soud závěry odvolacího soudu v řízení o dovolání potvrdil napadeným usnesením.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Předmětem ústavní stížnosti byl především výklad § 457 občanského zákoníku. Stěžovatelka se domáhala právního závěru, že v dané věci se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor stěžovatelky. Ústavní soud konstatoval, že mezi stěžovatelkou a žalovaným nemohl vzniknout vztah bezdůvodného obohacení v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy, neboť vůči sobě nebyli ve smluvním postavení. Ustanovení § 457 občanského zákoníku je speciálním ustanovením (vůči § 451 občanského zákoníku) platícím pro případy, kdy je smlouva neplatná nebo byla-li zrušena. V případě neplatnosti smlouvy mají podle tohoto ustanovení povinnost vrátit si vzájemné plnění pouze účastníci smlouvy. Tato povinnost přitom není podmiňovaná určitým právním vztahem účastníka k předmětu plnění, které má být vráceno. Žalovaný byl tedy povinen vydat bezdůvodné obohacení pouze vůči menšinové spoluvlastnici jako druhé smluvní straně neplatné smlouvy. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Nad rámec uvedeného se Ústavní soud ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu, že se v dané věci mohla stěžovatelka domáhat vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo bez právního důvodu ve smyslu § 451 občanského zákoníku, vůči menšinové spoluvlastnici.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Odlišné stanovisko k výroku nálezu uplatnila soudkyně Ivana Janů.

I.ÚS 383/05 ze dne 10. 10. 2007

N 156/47 SbNU 35

K právu na vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy ve smyslu § 457 občanského zákoníku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Jiřího Nykodýma a Ivany Janů - ze dne 10. října 2007 sp. zn. I. ÚS 383/05 ve věci ústavní stížnosti J. G. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005 sp. zn. 33 Odo 369/2004, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byla zmítnuta její žaloba proti vedlejšímu účastníkovi Liqui B Zámeckému ovocnému lihovaru Blatná, s. r. o., na zaplacení peněžité částky z titulu bezdůvodného obohacení.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností, podanou včas a ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá, s odvoláním na porušení svého ústavně zaručeného práva na vlastnické právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu s tím, aby ten potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů tak, že je v plném rozsahu včetně příslušenství uhradí žalovaný, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

Jak zjistil Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu azk ústavní stížnosti přiložených dokumentů, Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 28. července 2003 č. j. 5 C 641/94-333 uložil žalovanému, aby zaplatil stěžovatelce (žalobkyni) částku 4 248 773,20 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je spoluvlastnicí ideálních dvou třetin objektu Zámeckého ovocného lihovaru v Blatné (dále jen jako "předmětná nemovitost") a zbývající třetinu vlastní J. H. (dále jen jako "menšinová spoluvlastnice"). V období od 1. 10. 1992 do 31. 3. 2000 užíval tento areál žalovaný, přičemž od 29. 3. 1995 se tak dělo na základě nájemní smlouvy uzavřené s menšinovou spoluvlastnicí. Stěžovatelka však k této nájemní smlouvě nedala souhlas, takže smlouva je pro rozpor s ustanovením § 139 odst. 2 občanského zákoníku neplatná. Žalovaný tak užíval objekt vůči stěžovatelce bez právního důvodu a vůči menšinové spoluvlastnici na základě neplatného právního úkonu, čímž mu vzniklo bezdůvodné obohacení, které je podle ustanovení § 451 občanského zákoníku povinen vydat. Výše bezdůvodného obohacení se rovná obvyklému nájemnému, jak bylo zjištěno znaleckým posudkem, a soud prvního stupně je vyčíslil za jednotlivá období, za která je stěžovatelka požadovala.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. prosince 2003 č. j. 5 Co 2495/2003-353 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně, ovšem neztotožnil se s jeho právními závěry. Dovodil totiž, že pokud menšinová spoluvlastnice uzavřela se žalovaným neplatnou nájemní smlouvu, má to důsledky jen ve vztahu mezi nimi, neboť podle ustanovení § 457 občanského zákoníku jsou účastníci neplatné smlouvy povinni vrátit si vzájemné plnění. Žalovaný není k stěžovatelce v žádném právním vztahu a ani na její úkor nezískal bezdůvodné obohacení. Stěžovatelka by mohla mít nárok na vydání bezdůvodného obohacení jen ve vztahu k menšinové spoluvlastnici. Žalovaný tedy není v této věci pasivně legitimován.

Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, v němž - podle jeho obsahu - namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud však právní závěry odvolacího soudu posoudil jako bezchybné a jeho rozsudek, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, zhodnotil jako správný. Dovolací soud tedy podle ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem občanského soudního řádu dovolání stěžovatelky zamítl. Přitom současně rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za pokus o další přezkoumání právního posouzení věci mimo rámec soustavy obecných soudů, neboť výhrady stěžovatelky - jakkoli poukazují na konkrétní ustanovení Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod - se omezují na kritiku správnosti aplikace ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, o vztazích mezi podílovými spoluvlastníky, případně o prevenční povinnosti podle § 415 občanského zákoníku. Nejvyšší soud tedy nesdílí názor, že došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a navrhuje, aby její stížnost byla odmítnuta. Současně sdělil, že souhlasí s tím, aby bylo v řízení o ústavní stížnosti upuštěno od ústního jednání.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření prohlásil, že ústavní stížnost podepsal advokát na nesprávném místě, a to na přední straně, nikoli až za textem stížnosti, takže je formálně vadná. Jinak se odvolal na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a na rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Stěžovatelka byla s oběma vyjádřeními seznámena. Popřela tvrzení Nejvyššího soudu, že se snaží dosíci rozhodnutí Ústavního soudu jako "jakési čtvrté instance". Vyjádření vedlejšího účastníka pak prý odvádí pozornost od podstaty problému, který tkví v interpretaci příslušných ustanovení zákona v konkrétním soudním řízení.

II.

1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že jí jakožto spoluvlastníkovi předmětné nemovitosti žalovaný znemožnil řádné užívání jejího vlastnictví tím, že do něj od 29. 3. 1995 zasahoval svým neoprávněným užíváním předmětu spoluvlastnictví bez platné nájemní smlouvy, a tak se na její úkor bezdůvodně obohatil. Žalovaný tedy užíval objekt vůči ní bez právního důvodu (ustanovení § 451 občanského zákoníku); bezdůvodným obohacením je i majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu (umožnění užívání bez titulu). Krajský soud a Nejvyšší soud ignorovaly existenci bezdůvodného obohacení žalovaného bez právního důvodu, a to navzdory výslovnému vyjádření této eventuality zakládající vztah bezdůvodného obohacení v ustanovení § 451 občanského zákoníku. Dle stěžovatelky vztah mezi ní a žalovaným není založen smluvně, ale deliktním jednáním žalovaného. To krajský soud nezohlednil, neboť pojem "právní vztah" ztotožnil s pojmem "smluvní vztah" a nesprávně argumentoval tím, že žalovaný nebyl smluvní stranou neplatné smlouvy. Za situace, kdy je stěžovatelka majoritním spoluvlastníkem, "poskytují české soudy ochranu menšinovému spoluvlastníkovi, sice zprostředkovaně tím, že jeho ekonomickou propojeností s vedlejším účastníkem (J. H. jakožto minoritní spoluvlastník objektu je, resp. v určitých fázích rozhodného období byla společníkem i jednatelem vedlejšího účastníka) mu umožní zneužít jeho (minoritního!) spoluvlastnického práva na úkor majoritního spoluvlastníka a jakousi izolovanou argumentací nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka se majoritnímu vlastníkovi nedostane soudní ochrany jeho vlastnického práva".

2. Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem Nejvyššího soudu (který se ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu), týkajícím se výkladu podústavního práva upravujícího bezdůvodné obohacení, primárně ustanovení § 457 občanského zákoníku. Dle stěžovatelky měl Nejvyšší soud - obecnými soudy správně zjištěný - skutkový stav de iure posoudit tak, že došlo k získání bezdůvodného obohacení ve prospěch žalovaného na úkor stěžovatelky.

Právní názor dovolacího soudu byl v dané věci založen - v rovině obecné, tedy použitelné na neurčitý počet případů stejného druhu - na tom, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli (ustanovení § 457 občanského zákoníku). To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného [což - jak dovolací soud výslovně uznal - v dané věci nastalo, neboť na úkor stěžovatelky (žalobkyně) mělo dojít k bezdůvodnému obohacení, ale pasivní legitimaci ve vztahu k stěžovatelce neměl žalovaný]. Jinými slovy řečeno, věcná legitimace - ať už aktivní, nebo pasivní - je dána pouze na straně účastníků smlouvy. Tedy, podstatou stěžovatelkou rozporovaného právního názoru je, že restituční povinnost z bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy stíhá pouze účastníky smlouvy, tj. smluvní strany vzájemně.

V rovině konkretizující, tedy ve vztahu k dané věci, našel uvedený zobecněný právní názor své vyjádření v tom, že jakkoli žalovaný užíval předmětnou nemovitost na základě absolutně neplatné smlouvy - z důvodu absence souhlasu stěžovatelky (coby spoluvlastnice předmětné nemovitosti) s jejím uzavřením menšinovou spoluvlastnicí - a na úkor stěžovatelky tak vzniklo bezdůvodné obohacení, povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy má žalovaný pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou, nikoli vůči stěžovatelce, která účastníkem smlouvy nebyla. Ve vztahu k žalovanému tedy není stěžovatelka aktivně legitimovaným subjektem. To je podstata právního názoru napadeného rozsudku Nejvyššího soudu.

3. Ústavní soud se jal přezkoumávat - v souladu se svou ústavně vymezenou funkcí - zda aplikací citovaného, stěžovatelkou rozporovaného právního názoru Nejvyššího soudu nedošlo k porušení jejích ústavně zaručených práv nebo svobod.

Podle ustanovení § 451 odst. 1 občanského zákoníku "kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat". Podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku "Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.". Podle ustanovení § 454 občanského zákoníku "bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám". Podle ustanovení § 457 občanského zákoníku "je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal".

V dané věci obecné soudy vzaly za prokázané, že stěžovatelka je spoluvlastnicí ideálních dvou třetin předmětné nemovitosti a že zbývající třetinu vlastní J. H. V soudy precizovaném časovém intervalu předmětnou nemovitost užíval žalovaný na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi menšinovou spoluvlastnicí a žalovaným, leč stěžovatelka k této nájemní smlouvě nedala souhlas. Proto soudy dovodily, že taková smlouva je pro rozpor s ustanovením § 139 odst. 2 občanského zákoníku neplatná. Uvedenou konkluzi, kterou ani stěžovatelka nerozporovala, Ústavní soud nijak nezpochybňuje.

Pokud tedy nájemní smlouva, na jejímž základě bylo plněno, je neplatná, nelze než - se zřetelem na kontext věci - deklarovat skutečnost plnění z neplatného právního úkonu (smlouvy). Bezdůvodné obohacení žalovaného spočívalo v užívání předmětné nemovitosti na základě neplatné nájemní smlouvy. Žalovaný přitom vykonával na základě neplatné nájemní smlouvy právo nájmu celé předmětné nemovitosti (jak dovodily soudy v dané věci, zejména z povahy věci soud prvního stupně coby soud nalézací). Tedy jím spotřebované plnění spočívalo v tom, že menšinová spoluvlastnice dala žalovanému do užívání celou předmětnou nemovitost na základě neplatné smlouvy, tedy i v rozsahu spoluvlastnického podílu stěžovatelky, byť k poskytnutí takového plnění žalovanému nebyla menšinová spoluvlastnice, jak vyplyne z textu níže, při neexistenci souhlasu stěžovatelky oprávněna; to byl ostatně právě důvod neplatnosti nájemní smlouvy. To již samo o sobě logicky vylučuje eventuální názor, že žalovaný získal na úkor stěžovatelky bezdůvodné obohacení spočívající v plnění bez právního důvodu, jak stěžovatelka argumentuje. V případě této skutkové podstaty bezdůvodného obohacení je totiž podmínkou, aby pro plnění nebylo žádného právního důvodu již od počátku; v posuzované věci však bylo plněno na základě právního důvodu, tzn. právního úkonu, který je však neplatný. Rovněž je z povahy věci vyloučeno, aby žalovaný získal na úkor stěžovatelky bezdůvodné obohacení spočívající v plnění z neplatného právního úkonu; nemohl mezi nimi vzniknout vztah bezdůvodného obohacení v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy, neboť vůči sobě nebyli ve smluvním postavení (žádnou smlouvu spolu neuzavřeli), a tak si logicky z neplatné smlouvy ničeho nemohli plnit. Menšinová spoluvlastnice, jak jest již výše uvedeno, dala na základě neplatné smlouvy žalovanému do užívání předmětnou nemovitost rovněž v rozsahu spoluvlastnického podílu stěžovatelky. Již jen z uvedeného faktu plyne, že závěr Nejvyššího soudu, že ve vztahu k žalovanému není stěžovatelka v rámci bezdůvodného obohacení aktivně legitimovaným subjektem, je správný a ústavně konformní.

4. Významné dále je, že situaci, kdy dojde k plnění z neplatné smlouvy, normuje expressis verbis právní řád ve shora citovaném ustanovení § 457 občanského zákoníku; to je speciálním ustanovením platícím právě pro případy, kdy je smlouva neplatná či byla-li zrušena.

Z dikce ustanovení § 457 občanského zákoníku přitom jednoznačně plyne, že je-li smlouva neplatná nebo byla zrušena, je důsledkem toho povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Restituční povinnost tedy stíhá pouze účastníky smlouvy, tj. smluvní strany. Toliko ty mají vůči sobě vzájemnou povinnost vrátit si vše, co podle neplatné smlouvy dostaly. Ze zákona vzniká tzv. synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána (srov. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J.: Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, C. H. Beck, Praha, 2006, s. 820). Tento tzv. synallagmatický závazek se v soudním řízení projeví tak, že soud může žalobě na plnění vyhovět pouze tak, že do výroku pojme též povinnost druhé strany [kasuisticky lze např. poukázat, stran neplatné kupní smlouvy, na situaci vymezenou tím, že účastník neplatné smlouvy, který koupil určitou věc, je povinen vrátit přijaté plnění a je naopak oprávněn požadovat vrácení peněz pouze oproti své povinnosti vydat věc prodávajícímu (účastníku smlouvy)].

Z toho je zřejmé, že věcně legitimováni (ať již jde o aktivní, nebo pasivní legitimaci) k plnění z neplatné smlouvy jsou pouze účastníci smlouvy na obou stranách. V opačném případě, tedy pokud by nebyla dovozována - ať už jakoukoli argumentací - povinnost jednoho účastníka smlouvy vrátit druhému účastníku vše, co podle neplatné smlouvy dostal, nemohl by účastník smlouvy dostát své (expressis verbis) zákonem uložené povinnosti vrátit vše, co podle této neplatné smlouvy nabyl, toliko druhému účastníku smlouvy. Tedy, v takovém případě by nemohl být výslovný požadavek ustanovení § 457 občanského zákoníku naplněn. Z dikce citovaného ustanovení jednoznačně plyne, že účastníci neplatné smlouvy si vrací vše, co podle neplatné smlouvy dostali, aniž by byla tato povinnost zákonem dále jakkoli podmiňována. Vzájemná restituční povinnost vyplývající z § 457 občanského zákoníku není podmiňována určitým právním vztahem účastníka k předmětu plnění, které má být vráceno (restituováno) (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 657/2004). Pokud by zákonodárce zamýšlel opak, výslovně by to v ustanovení § 457 občanského zákoníku uvedl; muselo mu být totiž zřejmé, že smlouva může být neplatná též z důvodu, že účastník smlouvy např. disponoval s věcí, ke které neměl příslušné právo, věc užíval nad rozsah svého právního vztahu k ní. Přesto zákonodárce explicitně stanovil požadavek vrácení - toliko mezi účastníky smlouvy - všeho, co ti podle neplatné smlouvy dostali, a projevil tak jednoznačně svou vůli (což nemá nutně za následek, že případné nároky třetích osob zůstanou neuspokojeny; to je patrné i v dané věci, pokud jde o vztah menšinové spoluvlastnice a stěžovatelky).

Z těchto úvah plyne, že v posuzovaném případě má žalovaný povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy podle ustanovení § 457 občanského zákoníku pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou neplatné smlouvy (tedy menšinová spoluvlastnice), a nikoli vůči žalobkyni. To platí i s ohledem na to, že žalovaný užíval předmětnou nemovitost na základě neplatné smlouvy právě z důvodu neexistence zákonem vyžadovaného souhlasu stěžovatelky (jako spoluvlastnice předmětné nemovitosti) s jejím uzavřením menšinovou spoluvlastnicí nemovitosti. Vzájemná restituční povinnost vyplývající z ustanovení § 457 občanského zákoníku totiž není, jak jest výše vyjádřeno, podmiňována určitým právním vztahem účastníka k předmětu plnění, které má být vráceno (restituováno). Tudíž, na úkor stěžovatelky tak žalovaný žádné bezdůvodné obohacení nezískal.

5. Za tohoto stavu je zřejmé, že výklad Nejvyššího soudu (a následná aplikace práva v dané věci) je výkladem podústavního práva, který je ustálený a ústavně konformní. Tomu odpovídá i judikatura obecných soudů (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1125/2004, 33 Odo 1245/2004, 33 Odo 657/2004, 33 Odo 306/2005). Proto nezbývá než konstatovat, že k porušení podústavního práva ani k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo.

6. K uvedenému je namístě dodat - též s ohledem na tvrzení stěžovatelky o neexistenci ochrany jejího vlastnického práva - následující.

Podle ustanovení § 136 odst. l občanského zákoníku věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků. Podle ustanovení § 123 občanského zákoníku vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Podle ustanovení § 137 odst. 1 občanského zákoníku podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.

Z citovaného ustanovení § 137 odst. 1 občanského zákoníku vyplývá právo spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Z ustálené judikatury obecných soudů, kterou Ústavní soud z hlediska ústavněprávního aprobuje, plyne, že v případě, že spoluvlastník neužívá (nemůže užívat) společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by mezi ním a druhým spoluvlastníkem (ostatními spoluvlastníky) byla uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá (bezdůvodné) obohacení druhého spoluvlastníka (ostatních spoluvlastníků) v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví (než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu) bez placení úhrady za užívání tohoto podílu. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník, který takto věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu užívá, není schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí poskytnout druhému spoluvlastníku peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno. Podle § 458 odst. 1 občanského zákoníku musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2616/99, 22 Cdo 1095/2001, 33 Odo 778/2005, nebo i rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci).

V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že v předmětném období žalovaný předmětnou nemovitost užíval na základě nájemní smlouvy uzavřené s menšinovou spoluvlastnicí a že stěžovatelka k této nájemní smlouvě nedala souhlas, takže smlouva je pro rozpor s § 139 odst. 2 občanského zákoníku neplatná. Tím, že menšinová spoluvlastnice umožnila žalovanému užívat předmětnou nemovitost, vyloučila stěžovatelku z rozhodování o společných nemovitostech a znemožnila jí užívat nemovitost v rozsahu odpovídajícím jejímu spoluvlastnickému podílu ve smyslu ustanovení § 137 odst. 1 občanského zákoníku. Tedy, menšinová spoluvlastnice dala žalovanému do užívání předmětnou nemovitost na základě uzavřené nájemní smlouvy, takže (menšinová spoluvlastnice) užívala předmětnou nemovitost nad rozsah svého spoluvlastnického podílu; lze tedy dovozovat, že jí tak vzniklo na úkor stěžovatelky bezdůvodné obohacení bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 451 občanského zákoníku, jež je povinna vydat. K takovému závěru přitom v podstatě též dospěl (nepřímo) Nejvyšší soud, který uvedl mj., že "Stejně tak lze konstatovat, že na úkor žalobkyně došlo k bezdůvodnému obohacení, ale pasivní legitimaci ve vztahu k ní nemá žalovaná.", čímž měl - vyvozeno z kontextu - zřejmě na mysli, že to byla menšinová spoluvlastnice, která získala bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatelky. Tak to ostatně dovodil i soud odvolací.

Z uvedeného tedy vyplývá, že právní názor Nejvyššího soudu, který Ústavní soud nezpochybnil, neznačí nemožnost dotčeného spoluvlastníka domáhat se vydání bezdůvodného obohacení; pouze znamená, že subjektem povinným k vydání bezdůvodného obohacení je ten spoluvlastník, který užíval větší rozsah předmětu spoluvlastnictví (než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu) bez placení úhrady za užívání tohoto podílu (v dané věci menšinová spoluvlastnice). Obecné soudy tedy v dané věci správně (nepřímo) poukázaly na to, že stěžovatelka svým postupem, založeným na nesprávném výkladu podústavního práva, uplatnila žalobu "pouze" ve vztahu k nelegitimovanému subjektu, a že se naopak mohla domáhat svého práva proti menšinové spoluvlastnici.

7. Za tohoto stavu nelze než uzavřít - jak již bylo uvedeno - že postupem Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutím k porušení ústavně zaručených práv a svobod, jichž se stěžovatelka dovolává, nedošlo.

Jen pro úplnost se dodává, že námitka vedlejšího účastníka proti údajné formální vadě ústavní stížnosti pro nesprávně umístěný podpis advokáta je nepřiměřeně formalistická a ústavněprávní dimenze nedosahuje.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout.

Odlišné stanovisko k tomuto nálezu si vyhradila soudkyně Ivana Janů.

Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů

Ve smyslu § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám odlišné stanovisko k nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 383/05. Jsem přesvědčena, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005 č. j. 33 Odo 369/2004-376 byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto měl Ústavní soud označený rozsudek zrušit. K tomuto závěru mne vedou následující důvody:

I.

Vlastnické právo, resp. právo pokojně užívat svůj majetek jsou veřejnými subjektivními právy, garantovanými čl. 11 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž právo na spravedlivý proces zaručuje jak Listina (čl. 36 odst. 1 a násl.), tak i zmíněná Úmluva (čl. 6 odst. 1). Jak vyplývá z čl. 4 Ústavy České republiky, ochranu těmto právům neposkytuje pouze Ústavní soud, ale též kterýkoliv obecný soud, tj. i soud jednající a rozhodující v civilním řízení soudním. Tato ochrana přitom nesmí být iluzorní, ale je naopak nezbytné usilovat o takový přístup k právnímu řádu, který umožňuje efektivní ochranu ohrožených a porušených subjektivních práv; to lze dovodit i z čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Pro případ zásahů do vlastnického či spoluvlastnického práva to znamená, že vlastník (spoluvlastník) musí mít kdykoliv k dispozici účinné prostředky ochrany, zasahuje-li někdo do jeho vlastnického či spoluvlastnického práva. Právě z tohoto hlediska je nutno přistupovat k interpretaci jednotlivých ustanovení jednoduchého práva, které prostředky ochrany blíže upravují. Touto myšlenkou jsou vedeny úvahy, které dále ve svém odlišném stanovisku uvádím.

II.

Klíčovou je otázka, zda se může podílový spoluvlastník, který nebyl smluvní stranou neplatné nájemní smlouvy uzavřené mezi jiným spoluvlastníkem a třetí osobou, domáhat vydání bezdůvodného obohacení proti třetí osobě - žalované (nájemci, resp. domnělému nájemci), která nemovitost užívala, nebo zda toto právo náleží pouze podílovému spoluvlastníku, jenž byl ve smluvním vztahu se třetí osobou. Tato situace nastala právě v souzené věci; minoritní spoluvlastnice uzavřela nájemní smlouvu se žalovanou, která na základě ní užívala nemovitost, jež je v podílovém spoluvlastnictví menšinové spoluvlastnice a stěžovatelky-většinové spoluvlastnice; smlouvu shledaly obecné soudy za neplatnou pro rozpor s § 139 odst. 2 občanského zákoníku. Závěr prvoinstančního a odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy stěžovatelka přitom nenapadla dovoláním ani ústavní stížností; z tohoto důvodu se nelze platností smlouvy zabývat ani v tomto řízení. Pouze na okraj dodávám, že je zcela zjevně pochybné, zda nájemní smlouva, kterou menšinová spoluvlastnice sama pronajala konkrétně vyjmenované prostory - nadto "jako cca jednotřetinové vlastnictví z výše uvedených spoluvlastnických nemovitostí" - vůbec mohla pro absenci kvalifikovaně utvořené vůle obou spoluvlastnic vzniknout.

Je namístě též připomenout, že menšinová spoluvlastnice byla zároveň jednatelkou a společnicí žalované-nájemkyně (vedle ní měla žalovaná společnost s ručením omezeným ještě dva společníky, kteří zároveň zastávali funkci jednatelů). Zmíněnou nájemní smlouvu tedy menšinová spoluvlastnice přenechala určité prostory "jako cca jednotřetinové vlastnictví" žalované společnosti, jejíž byla společnicí a jednatelkou.

Nejvyšší soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žalovaná se sice bezdůvodně obohatila a že na úkor stěžovatelky-většinové spoluvlastnice bylo získáno bezdůvodné obohacení, avšak věcná legitimace se v souladu s § 457 občanského zákoníku omezuje toliko na účastníky smlouvy, tj. žalovanou a menšinovou spoluvlastnici. Stejný názor posléze zaujalo i většinové stanovisko vyjádřené v odůvodnění tohoto nálezu.

S tímto právním názorem nelze souhlasit, neboť § 457 občanského zákoníku na popsaný skutkový děj vůbec nedopadá. Tento právní názor je důsledkem pochybného pojetí vzájemného vztahu obecné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení na straně jedné a zvláštních skutkových podstat na straně druhé. Je proto nejprve nutné předeslat, že základní princip, v souladu s nímž je institut bezdůvodného obohacení konstruován, vyjadřuje již § 451 odst. 1 občanského zákoníku: Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Jinak řečeno, je právně nepřípustné, aby se někdo obohacoval na úkor druhého, aniž pro to má právem aprobovaný důvod; pokud se přesto někdo takto obohatil, je nutno zajistit opětovné nastolení narušené majetkové rovnováhy. Ustanovení § 451 odst. 2 a § 454 občanského zákoníku tento princip dále rozvádějí stanovením jednotlivých skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Při výkladu těchto základních skutkových podstat nelze zmíněný základní princip pouštět ze zřetele, tedy nemělo by dojít k izolaci obecného příkazu neobohacovat se v rozporu s právem na úkor druhého na straně jedné a jednotlivých dílčích skutkových podstat bezdůvodného obohacení na straně druhé; z tohoto hlediska je krajně nesprávné, pokud judikatura civilních soudů upírá § 451 odst. 1 občanského zákoníku normativní povahu (kupř. R 26/1975), a to na rozdíl např. od obdobného ustanovení § 812 BGB [z komparativní literatury k tomu srov. Beatson, J., Schrage, E. (ed.): Casebooks on the Common Law of Europe. Unjustified Enrichment. Oxford and Portland, Oregon: Hart Publishing, 2003, s. 51]. Nesprávnost izolace obecné skutkové podstaty od zvláštních skutkových podstat bezdůvodného obohacení vyplývá i z ústavněprávního posouzení věci: situaci, v níž by někdo získal na úkor jiného bezdůvodné obohacení (tedy byly by naplněny obecné pojmové znaky tohoto institutu), avšak postižený by u soudu se žalobou vůči obohacenému neuspěl toliko z toho důvodu, že věc by nebylo možno podřadit pod žádnou výslovně upravenou zvláštní skutkovou podstatu, by nebylo možno kvalifikovat jinak než jako odepření spravedlnosti a zásah do vlastnického práva postiženého.

Důraz na souladnou interpretaci § 451 odst. 1 na straně jedné s § 451 odst. 2 a § 454 občanského zákoníku na straně druhé se musí obdobně projevit i při výkladu jednotlivých zvláštních skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Zvláštní skutkové podstaty pouze rozvádějí základní princip neobohacovat se bezdůvodně na úkor jiného, a pokud již k bezdůvodnému obohacení došlo, je nutno, aby ten, kdo se obohatil, obohacení vydal postiženému. Příkladem opačného - izolovaného - přístupu je závěr zaujatý obecnými soudy (vyjma soudu prvoinstančního) a Ústavním soudem v souzené věci; žalovaná získala bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatelky, avšak stěžovatelka s žalobou na jeho vydání neuspěla, neboť § 457 občanského zákoníku hovoří toliko o účastnících neplatné nebo zrušené smlouvy, a nikoliv o tom, že by se bezdůvodného obohacení mohl domáhat kdokoliv, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Tato interpretace jde proti smyslu celé koncepce bezdůvodného obohacení, neboť tím, že zužuje výčet postižených, kteří se mohou domáhat vydání bezdůvodného obohacení, zcela zjevně může vyvolat situace, kdy se sice žalovaný na úkor žalobce bez právem uznaného důvodu obohatil, avšak žalobce se vydání bezdůvodného obohacení - bez jakéhokoliv legitimního důvodu - stejně nedomůže.

Rozhodnutí odvolacího, dovolacího i Ústavního soudu stojí na důsledném rozlišení plnění bez právního důvodu a plnění z neplatného právního úkonu, přičemž v důsledku toho, že bezdůvodné obohacení žalované-nájemkyně kvalifikují jako plnění z neplatné smlouvy, odpírají stěžovatelce - většinové spoluvlastnici právo na vydání bezdůvodného obohacení přímo vůči žalované. Tento přístup nejen že je v rozporu se základní koncepcí institutu bezdůvodného obohacení (viz shora), nýbrž je pochybný i z hlediska historickoprávního a komparativního: výčet jednotlivých zvláštních skutkových podstat bezdůvodného obohacení není apriorně daný, ale záleží na konkrétní právní úpravě; identicky koncipované zvláštní skutkové podstaty, jak je popisuje § 451 odst. 2 a § 454 občanského zákoníku, nenalezneme v žádném jiném právním řádu. Např. římské právo ve svém justiniánském období rozlišovalo "condictionem indebiti" (plnění nedluhu), "condictionem causa data, causa non secuta" (předpokládaný důvod plnění nenastal; pokud tu byl a odpadl, šlo o "condictionem ob causam finitam"), "condictionem furtiva" (sloužící k vydání odcizené věci), "condictionem ob turpem causam" (na vrácení plnění, které bylo pouze pro příjemce nečestné), "condictionem ob iniustam causam" (na vydání plnění poskytnutého v rozporu se zákonem) a "condictio sine causa" v užším smyslu. Francouzský Code Civil upravuje v čl. 1376-1381 pouze placení nedluhu; ostatní případy bezdůvodného obohacení dotvořila judikatura postupně pomocí institutů jednatelství bez příkazu, "actio de in rem verso" a čl. 1371, obsahujícího obecnou úpravu kvazikontraktu. Ani obecný zákoník občanský nezná obecnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, nýbrž upravuje toliko některé dílčí skutkové podstaty; viz § 1431 a násl., § 1041-1044 a též § 1174. Německý BGB překonává dílčí přístup právě zmíněných úprav tím, že zná v § 812 generální klauzuli bezdůvodného obohacení. Případy bezdůvodného obohacení se však klasifikují především na bezdůvodné obohacení získané plněním jiného a získané jinak (tzv. Leistungskondiktionen a Nichtleistungskondiktionen), které se dále třídí na nižší úrovni. Důležité však je, že zmíněná generální klauzule má normativní povahu a umožňuje tedy zaplnit mezery tam, kde by případ nebylo možno podřadit pod žádnou zvláštní skutkovou podstatu. Pro úplnost je nutno dodat, že vrácení plnění v případě odstoupení od smlouvy upravuje BGB samostatně v § 346 a násl., a to na rozdíl od vrácení plnění z neplatné smlouvy, které spadá pod případy bezdůvodného obohacení. Na obecném vymezení bezdůvodného obohacení jsou založeny Principy evropského práva bezdůvodného obohacení, vypracované Studijní skupinou pro evropský občanský zákoník (http://www.sgecc.net/media/downloads/articles_27.02.06.doc). Z uvedeného letmého srovnání je mj. zřejmé, že výslovné zdůraznění plnění z neplatného právního úkonu jakožto zvláštní skutkové podstaty není vůbec obvyklé (což má svou logiku, neboť je lze evidentně kvalifikovat i jinak).

Předestřené úvahy tedy ústí v dílčí závěr, že je nezbytné vždy mít na zřeteli základní koncepční východisko, podle něhož smyslem institutu bezdůvodného obohacení je zajistit, aby se nikdo bez právem aprobovaného důvodu neobohacoval na úkor jiného, a pokud k tomu přece dojde, aby byla majetková rovnováha obnovena tím, že předmět bezdůvodného obohacení bude vydán tomu, na jehož úkor byl získán. Výklad jednotlivých zvláštních skutkových podstat bezdůvodného obohacení nesmí být s tímto postulátem v rozporu, ale naopak jej má naplňovat.

Z těchto pozic lze přistoupit k posouzení dané věci.

Základními předpoklady vzniku závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení je (1) vznik bezdůvodného obohacení (majetkového prospěchu) vyjádřitelného v penězích na straně jedné a (2) vznik majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, přičemž tato újma odpovídá bezdůvodnému obohacení na straně druhé (srov. Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J., a kol.: Občanské právo hmotné. 2. díl. 4. vydání. Praha: ASPI, 2006, s. 570). V souzené věci jsou naplněny oba předpoklady: žalovaná se obohatila na úkor stěžovatelky-většinové spoluvlastnice tím, že užívala nemovitost, jež je předmětem spoluvlastnického práva stěžovatelky, aniž pro to měla právem uznaný důvod, bez jakéhokoliv protiplnění; tomu odpovídá i újma, jež nastala v majetkové sféře stěžovatelky tím, že byla vyloučena z užívání předmětné nemovitosti.

Podřazení tohoto případu bezdůvodného obohacení pod některou ze zvláštních skutkových podstat nemusí nutně vyznít stejně ve vztahu k oběma podílovým spoluvlastnicím. Bezdůvodné obohacení získané žalovanou na úkor obou spoluvlastnic spočívá v užívání jejich nemovitosti; vzhledem k tomu, že povaha tohoto plnění neumožňuje, aby bylo vráceno, má reparační povinnost žalované relutární podobu (§ 458 odst. 1 občanského zákoníku). Povaha tohoto plnění v žádném případě neodůvodňuje, aby se na závazkové právní vztahy z bezdůvodného obohacení vzniklé mezi žalovanou-nájemkyní a stěžovatelkou, jakož i žalovanou a minoritní spoluvlastnicí nahlíželo jako na obligace s nedělitelným plněním. Mezi žalovanou na straně jedné a oběma spoluvlastnicemi na straně druhé vznikl společný závazek, avšak nikoliv nedílné povahy, nýbrž povahy dílčí či solidární. To, zda v souzené věci půjde o solidaritu či o dílčí obligace, je již věcí výkladu jednoduchého práva. Toliko pro úplnost se dodává, že na váhu padá především fakt, zda existenci solidarity neodůvodňuje samotná povaha podílového spoluvlastnictví, resp. postavení spoluvlastníků vůči třetím osobám (srov. § 361 obecného zákoníku občanského, který toto postavení velmi výstižně charakterizoval slovy, podle nichž "hledí-li se k celku, pokládají se spoluvlastníci za osobu jedinou ..."); v souladu s tím by bylo možno interpretovat extenzivně § 139 odst. 1 občanského zákoníku tak, že solidarita podílových spoluvlastníků vzniká nejenom tam, kde jde o práva a povinnosti vyplývající z právního úkonu, ale - vyžaduje-li to povaha postavení spoluvlastníků vůči třetím osobám jakožto jediného subjektu - též tam, kde jde o právní vztahy vznikající z jiných zavazovacích důvodů; jde však již o otázku výkladu jednoduchého práva.

Zda půjde o závazek solidární či dílčí není pro ústavněprávní posouzení věci zásadní, neboť oba druhy společných závazků spojuje to, že se vyznačují určitou samostatností (každý samozřejmě v jiné míře a jiným způsobem). Z tohoto hlediska je proto možno též konstatovat, že závazkový vztah z bezdůvodného obohacení vzniklý mezi žalovanou a minoritní spoluvlastnicí na straně jedné a obligaci mezi žalovanou-nájemkyní a stěžovatelkou-většinovou spoluvlastnicí na straně druhé lze podřadit pod odlišné zvláštní skutkové podstaty bezdůvodného obohacení.

Minoritní spoluvlastnice uzavřela s žalovanou neplatnou nájemní smlouvu (ze závěru o tom, že zde je neplatná nájemní smlouva, se přitom vychází i v tomto řízení, jak bylo řečeno shora); právní vztah bezdůvodného obohacení, který mezi nimi vznikl, lze kvalifikovat jako plnění z neplatného právního úkonu. Z hlediska osobního rozsahu mají právní úkony zásadně účinky jenom mezi těmi, mezi nimiž byly učiněny; právní následky - platné či neplatné - smlouvy proto dopadají zásadně pouze na smluvní strany, tedy na žalovanou a menšinovou spoluvlastnici. V souzené věci stěžovatelka-většinová spoluvlastnice neparticipovala na nájemní smlouvě, kterou obecné soudy posléze shledaly neplatnou. Bezdůvodné obohacení, které žalovaná-nájemkyně na úkor stěžovatelky získala, proto nemůže být posouzeno jako plnění z neplatné smlouvy. Závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení mezi žalovanou a stěžovatelkou je namístě posoudit jako plnění bez právního důvodu: žalovaná užívala nemovitost, která je předmětem podílového spoluvlastnictví stěžovatelky - posuzováno v poměru ke stěžovatelce -, bez jakéhokoliv právního důvodu (stěžovatelka na neplatné smlouvě nijak neparticipovala). Z hlediska rozlišení jednotlivých zvláštních skutkových podstat proto mezi žalovanou-nájemkyní a stěžovatelkou-většinovou spoluvlastnicí nevznikla obligace z bezdůvodného obohacení plněním z neplatného právního úkonu, nýbrž plněním bez právního důvodu.

Již z těchto hledisek je odůvodněný závěr, že v souzené věci neměl být vůbec aplikován § 457 občanského zákoníku, jenž se může uplatnit pouze v - některých, jak bude dále řečeno - případech vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy.

Závěr, že § 457 občanského zákoníku neměl být aplikován, by však byl odůvodněn i tehdy, pokud by se ve vztahu ke stěžovatelce-většinové spoluvlastnici věc posoudila jako plnění z neplatné smlouvy. Plněním z neplatného právního úkonu vzniká závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení, jehož obsahem je mj. povinnost bezdůvodné obohacení vydat. Ustanovení § 457 občanského zákoníku neupravuje samostatnou skutkovou podstatu (ta se nachází již v § 451 odst. 2 občanského zákoníku), nýbrž toliko stanovuje vzájemnou restituční povinnost stran neplatné nebo zrušené smlouvy, a to pouze pro případy, kdy na základě takové smlouvy již obě strany plnily (srov. Švestka a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. C. H. Beck, s. 819). Plnila-li jenom jedna strana, ustanovení § 457 občanského zákoníku se neužije a povinnost vydat bezdůvodné obohacení se řídí § 451 odst. 1 a § 456 občanského zákoníku. Právní názor, že aplikace § 457 občanského zákoníku přichází v úvahu pouze tehdy, pokud si na základě neplatné nebo zrušené smlouvy strany již plnily, lze nalézt i v samotné judikatuře Nejvyššího soudu - např. rozsudek ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (Soudní judikatura č. 21/1997): "Za synallagmatický lze vztah z neplatné či zrušené smlouvy považovat jen, došlo-li již na základě smlouvy ke vzájemnému plnění smluvních stran. Plnila-li z neplatné smlouvy jen jedna smluvní strana, může se domáhat vrácení plnění bez toho, aby v návrhu rozsudečného výroku, o jehož vydání žádá, konstruovala jeho podmíněnost (neexistujícím) nárokem druhé smluvní strany.". Dále srov. Soukup, J.: K uplatnění vzájemného závazku. Socialistická zákonnost, 1982, č. 4; rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1031/2004, 25 Cdo 489/99, 20 Cdo 1270/99. Uvedený závěr ostatně odpovídá i smyslu § 457 občanského zákoníku - vzájemná podmíněnost restituční povinnosti může mít místo jedině tam, kde si již obě strany plnily; pokud plnila jenom jedna smluvní strana, nelze její právo žádat vydání předmětu bezdůvodného obohacení vázat na její povinnost vrátit to, co sama obdržela, prostě proto, že na základě neplatné smlouvy žádné plnění nepřijala.

Právní názor, podle něhož se § 457 občanského zákoníku neuplatní v těch případech vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, kdy plnila toliko jedna smluvní strana, je odůvodněn i z jiného pohledu: smyslem § 457 občanského zákoníku není omezit výčet těch, kteří mohou žádat o vydání bezdůvodného obohacení (jak by se z jeho "dikce" podávalo primitivním jazykovým výkladem), nýbrž stanovit vzájemnou podmíněnost závazků obou stran, a to za tím účelem, aby si jedna strana nemohla ponechat plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy a nadto ještě vymoci po druhé straně vrácení plnění, které na základě takové smlouvy druhé straně poskytla (k důrazu na vzájemnou podmíněnost restituční povinnosti, projevující se ve formulaci petitu žaloby a výroku rozsudku, srov. např. R 26/1975, R 2/1978, R 1/1979, R 22/1983).

I pokud by tedy vztah mezi žalovanou a stěžovatelkou-většinovou spoluvlastnicí měl být posouzen jako plnění z neplatného právního úkonu, nebylo by možno § 457 občanského zákoníku použít.

Ať již se tedy na obligaci mezi stěžovatelkou a žalovanou nahlíží jako na bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu (což považuji za správné), nebo jako na bezdůvodné obohacení zakládající se na neplatné smlouvě, aplikace § 457 občanského zákoníku neměla vůbec místa. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení se řídí § 451 odst. 1 a § 456 občanského zákoníku, tj. obohacený musí vydat bezdůvodné obohacení tomu, na jehož úkor se obohatil. V dané věci užívala žalovaná-nájemkyně nemovitost náležející do podílového spoluvlastnictví stěžovatelky-většinové spoluvlastnice a minoritní spoluvlastnice, čímž se na úkor jich obou obohatila. Zda by mohla každá ze spoluvlastnic žádat celé bezdůvodné obohacení nebo jenom část odpovídající výši jejich spoluvlastnických podílů, závisí na tom, zda by byla či nebyla akceptována teze o jejich aktivní solidaritě. V případě, že budou obě spoluvlastnice považovány na základě extenzivní interpretace § 139 odst. 1 občanského zákoníku za solidární věřitelky, může kterákoliv z nich (tedy i stěžovatelka) žádat žalovanou o poskytnutí celé peněžité náhrady. Žalovaná bude povinna splnit v celém rozsahu té spoluvlastnici, která o plnění požádá jako první (tzv. předstih - § 513 občanského zákoníku). Mezi sebou se pak obě spoluvlastnice vypořádají v rámci následného rozvrhového regresu; každé z nich bude náležet část peněžitého plnění, která odpovídá jejímu spoluvlastnickému podílu (§ 515 odst. 1 ve spojení s § 137 odst. 1 občanského zákoníku). Bude-li se aplikovat doslovné znění § 139 odst. 1 občanského zákoníku - což, jak bylo řečeno, v dané věci neodpovídá povaze spoluvlastnictví -, neznamená to v žádném případě, že by stěžovatelka-většinová spoluvlastnice neměla vůbec nárok na jakékoliv plnění po žalované v pozici nájemkyně. Rozdíl by byl pouze v tom, že spoluvlastnice by nebyly solidárními, nýbrž dílčími věřitelkami. Každá z nich by tak mohla žádat o peněžitou náhradu za užívání nemovitosti na základě neplatné smlouvy ve výši, která odpovídá jejímu spoluvlastnickému podílu, jenž u stěžovatelky činí 2/3.

Lze tedy uzavřít tak, že dle mého právního názoru obecnésoudy nesprávnou aplikací kogentní normy (§ 457 občanského zákoníku) porušily právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a zasáhly do stěžovatelčina vlastnického práva, resp. práva pokojně užívat majetek (čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). S ohledem na to měl Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru