Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3829/16 #1Usnesení ÚS ze dne 15.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Plzeň
ČESKÝ BÁŇSKÝ ÚŘAD
ČESKÝ BÁŇSKÝ ÚŘAD - Obvodní báňský úřad pro území kraje Karlovarského
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkOdvolání
Správní soudnictví
Správní řízení
opravný prostředek - řádný
účastník řízení
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3829.16.1
Datum podání18.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

44/1988 Sb., § 28

500/2004 Sb., § 84

61/1988 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3829/16 ze dne 15. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti JUDr. Milana Tomeše, zastoupeného JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 80/2016-43 ze dne 15. září 2016, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 30 A 142/2014-92 ze dne 2. února 2016, rozhodnutím Českého báňského úřadu č. j. SBS 24612/2014/ČBÚ-22/1 a č. j. SBS 24612/2014/ČBÚ-22/2 ze dne 23. září 2014 a rozhodnutím Obvodního báňského úřadu v Sokolově č. j. 576/465/Ing. Ct/06 ze dne 10. března 2006 a č. j. SBS 37328/2010/1 ze dne 26. listopadu 2010, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, Českého báňského úřadu a Obvodního báňského úřadu pro území kraje Karlovarského jako účastníků řízení a vedlejších účastníků 1) JUDr. Emy Tomšové, Ph. D. a 2) Zdravé životní prostředí Jenišov, z. s., se sídlem K Zátiší 262, Jenišov, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se odvoláním ve správním řízení domáhal zrušení rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Sokolově o stanovení dobývacího prostoru Jenišov a rozhodnutí o povolení hornické činnosti v tomto dobývacím prostoru. Odvolání vůči prvnímu z rozhodnutí Český báňský úřad odmítl pro nepřípustnost, vůči druhému odmítl pro opožděnost.

2. Krajský soud v Plzni správní žalobu proti rozhodnutí Českého báňského úřadu zamítl. Přestože souhlasil s tvrzením stěžovatele o tom, že řízení před obvodním báňským úřadem bylo vedeno tak, aby z něj byla vyloučena veřejnost (a nedozvěděla se o něm), shledal zákonným závěr o opožděnosti procesní obrany stěžovatele. Správní řád z roku 2004 stanoví jednoznačnou roční lhůtu pro odvolání opomenutých účastníků. Odvolání podané po uplynutí lhůty tak nemohou být včasná, a to bez ohledu na okolnosti věci. S tímto hodnocením se ztotožnil i Nejvyšší správní soud, který kasační stížnost stěžovatele zamítl. Vyjádřil pochopení pro postavení stěžovatele, zároveň však dospěl k závěru, že stěžovatel mohl o ložisku a připravované těžbě kaolinu vědět (z územního plánu obce, veřejného projednání posudku projednání vlivů na životní prostředí, či od předchozích majitelů pozemků, které koupil). Zákonná úprava je přitom zcela jasná, stěžovatelem navrhovaný výklad by byl contra legem.

3. Proti rozhodnutím správních orgánů i správních soudů stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení řady jeho práv, mezi jinými i práva na spravedlivý proces, ochranu vlastnictví, zachování lidské důstojnosti, příznivé životní prostředí a informace o něm. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že mu byla postupem správních orgánů (Obvodního báňského úřadu v Sokolově) znemožněna účast ve správním řízení, které vedlo k povolení hornické činnosti mající zásadní vliv na život stěžovatele, život v obci a na životní prostředí obecně. O vedení těchto řízení nebyl nijak informován, přestože ze zákona měl být jejich účastníkem. Vydaná správní rozhodnutí jsou navíc obsahově nesprávná a nedostatečná. Za tohoto stavu měly správní soudy vyložit § 84 odst. 1 správního řádu podle jeho smyslu, tedy tak, aby umožňovalo efektivní ochranu opomenutým účastníkům. Ti by měli mít možnost se odvolat i po uplynutí zákonné lhůty, pokud jim bylo úmyslně znemožněno účastnit se řízení, došlo k zásadnímu porušení procesních pravidel a oprávněný z rozhodnutí o povolení hornické činnosti není v dobré víře.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Stěžovatel předložil v zásadě jedinou právní otázku k posouzení: zda lze § 84 odst. 1 správního řádu z roku 2004 vyložit tak, že opomenutí účastníci správního řízení mohou proti rozhodnutí účinně brojit i po uplynutí roční lhůty. Oba správní soudy dospěly k závěru, že to možné není, neboť toto zákonné ustanovení je zcela jednoznačné.

6. Podle sporného ustanovení platí, že osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán byl oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout.

7. Jak stěžovatel správně uvedl, neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu [nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Soud proto není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku [nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)].

8. Slovní vyjádření § 84 odst. 1 správního řádu z roku 2004 je jednoznačné, v tom nelze správní soudům nic vytknout. Dovolával-li se stěžovatel smyslu tohoto ustanovení proti jeho jazykovému vyjádření, nelze mu přisvědčit. Toto ustanovení řeší obecně problematiku opomenutých účastníků způsobem, který jim má dát možnost obrany, ale zároveň má zajišťovat právní jistotu a důvěru v závaznost a konečnou povahu vydaných rozhodnutí (smyslem právního institutu lhůty je snížení neurčitosti při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů, srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Výklad zastávaný stěžovatelem ve svém důsledku takové účinky zpochybňuje, neboť by úpravu opravných prostředků opomenutých účastníků navrátil do stavu podle správního řádu z roku 1967 [(srov. jeho § 54 odst. 2, který obsahuje pouze odvolací lhůtu se subjektivně určeným počátkem, a rozsudek rozšířeného senátu NSS č. j. 2 As 25/2007-118 ze dne 17. 2. 2009, publ. pod č. 1838/2009 Sb. NSS.]. Takový výsledek nelze z účelu správního řádu z roku 2004 a historie jeho vzniku dovodit; byl by s nimi naopak rozporný.

9. S ohledem na výše uvedený závěr o nemožnosti jiného, pro stěžovatele výhodnějšího výkladu sporného ustanovení Ústavní soud zvážil, zda není namístě navrhnout plénu zrušení § 84 odst. 1 správního řádu z roku 2004. Již dříve ovšem soud opakovaně uvedl, že lhůta bez dalšího nemůže vykazovat znaky protiústavnosti. Ty mohou být dány teprve konkrétními okolnostmi posuzované věci, jako jsou zejména nepřiměřenost lhůty a ve vztahu k ní časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva (nároku), svévole zákonodárce při stanovení lhůty nebo ústavně neakceptovatelná nerovnost dvou skupin subjektů [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 34/10 ze dne 24. 7. 2012 (N 130/66 SbNU 19; 284/2012 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.)]. V projednávané věci soud neshledal některé z těchto hledisek za naplněné, pro předložení věci plénu tedy nebyl důvod.

10. V převážné části argumentace se stěžovatel vymezoval proti správnosti napadených rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru Jenišov a rozhodnutí o povolení hornické činnosti v tomto dobývacím prostoru. Věcná správnost či nesprávnost těchto rozhodnutí ovšem neovlivňuje plynutí odvolací lhůty, není tudíž třeba se jí v této souvislosti (jako předběžnou otázkou) zabývat. Samostatně se jí Ústavní soud zabývat nemohl, neboť stěžovatel podáním opožděného odvolání materiálně nevyčerpal opravné prostředky, které měl ve správním řízení k dispozici (podal-li stěžovatel odvolání opožděně, nastává z procesního hlediska úplně stejná situace, jako kdyby je nepodal vůbec).

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozhodnutím správních soudů a Českého báňského úřadu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Proti rozhodnutím Obvodního báňského úřadu v Sokolově stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně práva, ústavní stížnost je v tomto rozsahu nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spoj. s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru