Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3812/19 #2Nález ÚS ze dne 19.05.2020K účelnosti nákladů na právní zastoupení statutárního města advokátem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů zastoupení - § 83, 84
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na práv... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Náklady řízení
advokát/odměna
Zastoupení
Obec
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.3812.19.2
Datum vyhlášení26.05.2020
Datum podání27.11.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

296/2017 Sb.

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Z judikatury vyplývá právní domněnka, že statutární město je dostatečně personálně a materiálně vybaveno k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez právní pomoci advokátů. Pokud se obecný soud od této právní domněnky odchýlí a statutárnímu městu přizná náklady právního zastoupení, je povinen podrobně odůvodnit jedinečnost a složitost případu a vyložit důvody, proč konkrétní statutární město není schopno zajistit výkon svých účastnických práv vlastními silami. V opačném případě obecný soud, s ohledem na nedostatečné odůvodnění, porušuje právo účastníka řízení na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky BAU-INVEST PROJECT, a.s., zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 19. května 2020 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019 č. j. 21 Co 268/2019-168, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Návrh stěžovatelky na přiznání nákladů právního zastoupení zamítl.

Narativní část

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelky, jíž se domáhala na žalované (hlavní město Praha) zaplacení částky 592 991 880 Kč, a to z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu správního orgánu při pořizování územního plánu. Rozhodnutím Městského soudu v Praze došlo ke zrušení úpravy uvedeného územního plánu, přičemž soud konstatoval pochybení na straně státní správy. Stěžovatelka tak nemohla realizovat připravený projekt bytového komplexu a její investice byla zmařena. Rozsudkem obvodního soudu byla žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání účastníků řízení městský soud napadeným usnesením změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 045 868 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 345,50 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná nedisponuje zaměstnanci, kteří by byli schopni kvalifikovaným způsobem zastupovat žalovanou v soudním řízení o náhradu škody z nesprávného úředního postupu dle zákona č. 82/1998 Sb., tedy dle speciálního zákona, s nímž se v obvyklé praxi nesetkává. V projednávané věci byly řešeny i otázky právně poměrně komplikované, proto považoval odvolací soud právní zastoupení žalované advokátem za účelné.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že městský soud si byl vědom četné judikatury Ústavního soudu v obdobných věcech, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Upozornil však na to, že žalovaná má zřízený legislativní a právní odbor, který by spolupráci svých specialistů měl koordinovat tak, aby se žalované dostalo efektivní právní obrany. Není totiž podstatné, že konkrétní zaměstnanec podílející se na zpracování územního plánu nemá detailní znalost zákona o odpovědnosti za škodu, podstatné je, že aplikovaný zákon není předpisem natolik okrajovým, aby jej alespoň některý ze zaměstnanců žalované neznal.
Ústavní soud odkázal dále na svůj nález sp. zn. IV. ÚS 2434/19 ze dne 24. 3. 2020, ve kterém konstatoval, že žalovaná, jako vlastnice a správkyně majetku mimořádně vysoké hodnoty, se v souvislosti se svým hospodařením nutně účastní mnoha soudních řízení a nelze říci, že by účastenství v soudních řízeních nespadalo do její běžné agendy.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že pokud městský soud dostatečně neodůvodnil, proč se rozhodl přiznat náklady právního zastoupení statutárnímu městu a odchýlit se tak od judikatorně stanovené právní domněnky, že statutární město je schopno obejít se v soudním řízení bez pomoci advokáta, porušuje tím právo účastníka řízení na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Tomáš Lichovník. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko

I.ÚS 3812/19 ze dne 19. 5. 2020

K účelnosti nákladů na právní zastoupení statutárního města advokátem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BAU-INVEST PROJECT, a.s. se sídlem Elišky Krásnohorské 10/2, Praha 1, zastoupené JUDr. Markem Bánským, advokátem se sídlem Elišky Krásnohorské 10/2, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, č. j. 21 Co 268/2019-168, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a hlavního města Prahy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, č. j. 21 Co 268/2019-168, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, č. j. 21 Co 268/2019-168 se ruší.

III. Návrh stěžovatelky na přiznání nákladů právního zastoupení se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 27. 11. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním zákonu.

II.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 6. 2018, č. j. 21 C 72/2017-82, bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelky, jíž se domáhala na žalované (hlavní město Praha), zaplacení částky 592 991 880 Kč, a to z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu správního orgánu při pořizování územního plánu. Stěžovatelka na základě schváleného územního plánu č. Ú-0941/2011 a zpracovaného projektu činila všechny kroky vedoucí k realizaci projektu "Bytový komplex Bau-invest, Praha 7, Holešovice. Rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 10 A 105/2013, došlo ke zrušení úpravy uvedeného územního plánu, přičemž soud konstatoval pochybení na straně státní správy. V důsledku uvedeného nebylo možné připravený projekt realizovat a investice stěžovatelky tak byla zmařena. Shora citovaným rozsudkem obvodního soudu byla žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání účastníků řízení Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 045 868 Kč (výrok I.) a dále uložil stěžovatelce zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 345,50 Kč (výrok II.). Důvod pro změnu nákladového výroku spatřoval městský soud v tom, že žalovaná nedisponuje zaměstnanci, jež by byli schopni kvalifikovaným způsobem zastupovat žalovanou v soudním řízení, v němž je požadována náhrada škody z nesprávného úředního postupu dle z. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu") tedy dle speciálního zákona, s nímž se v obvyklé rozhodovací praxi nesetkává. V projednávané věci byly řešeny i otázky právně poměrně komplikované, ať se již jednalo o posouzení běhu promlčecí doby v případě nesprávného úředního postupu samosprávného celku či naplnění předpokladů odpovědnosti za žalobkyní tvrzenou škodu. Z uvedených důvodů považoval odvolací soud právní zastoupení žalované advokátem za účelné.

Stěžovatelka se s právním názorem odvolacího soudu neztotožnila a poukázala na skutečnost, že tento je v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3243/09 nebo II. ÚS 376/12. Předmětný spor se týkal náhrady škody podle zákona o odpovědnosti za škodu, tedy agendy, kterou se hl. m. Praha zabývá zcela běžně. Náhrada škody souvisela s úpravou územního plánu města, tedy s agendou, která je pro každé statutární město běžná. Stejně tak nesouhlasí s tím, že by zaměstnanci žalované byli znalí jen správního práva, nikoliv však zvláštních právních předpisů a bylo tak potřeba využít služby advokáta. V souvislosti s uvedeným odkázala stěžovatelka též na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4224/18, podle něhož statutární město vynaloží náklady na právní zastoupení účelně "Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod.".

Z výše vyložených důvodů je stěžovatelka toho názoru, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze došlo k zásahu do jejích práv, jež jsou jí garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

III.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, v němž se vypořádal s námitkami účastníků a dostatečně vysvětlil, jaké kroky jej vedly, a to i přes znalost judikatury Ústavního soudu, kterou současně konstatoval, k závěru o účelnosti nákladů vynaložených žalovanou na své právní zastoupení. Městský soud nesouhlasí s tím, že by v napadeném usnesení rozhodoval svévolně a překvapivě.

Žalovaná ve svém vyjádření k ústavní stížnosti podpořila právní názor Městského soudu v Praze s tím, že poukázala na judikovanou zdrženlivost Ústavního soudu ve vztahu k nákladovým výrokům. Závěry, k nimž dospěl Ústavní soud ve stěžovatelkou uvedených rozhodnutích nelze aplikovat mechanicky. Vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem daného případu. Jestliže obecné soudy své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný, ani nepřiměřený. V případě posuzované žaloby na náhradu škody se nejednalo o běžnou agendu. Předmět sporu představoval jak po právní, tak po skutkové stránce velmi komplikovanou věc, což svědčí o účelnosti nákladů vynaložených na advokáta. Ve sporu o takto extrémně vysokou částku je právní zastoupení advokátem nezbytné. Případný úspěch stěžovatelky ve sporu by žalovanou významně negativně ovlivnil a zasáhl by do rozpočtu veřejnoprávní korporace. Závěrem žalovaná poukázala na skutečnost, že pokud by jí nebyly přiznávány náklady řízení v komplikovaných právních sporech o zaplacení velmi vysokých finančních částek, které nejsou její běžnou agendou, pak by žalobci při podávání takových žalob vůči žalované nic neriskovali. Uvedené by vedlo ke zvýšení počtu spekulativních žalob na náhradu škody nejen vůči jiným statutárním městům, ale též vůči státu.

Stěžovatelka ve své replice zopakovala svoji předchozí argumentaci s tím, že městský soud rozhodoval v dané věci jako soud odvolací. Z toho vyplývá, že stěžovatelka neměla možnost reagovat na změnu právního názoru a rozhodnutí je tak pro ni překvapivé. Rozhodování o nárocích podle zákona o odpovědnosti za škodu spadá do běžné činnosti statutárního města, neboť nárok na náhradu škody či újmy se podle § 14 a § 15 nejprve uplatňuje u samotného orgánu a až při jeho zamítnutí před obecným soudem. Pokud statutární město disponuje aparátem právně vzdělaných osob, které jsou způsobilé o uplatněném nároku rozhodnout, je schopno toto rozhodnutí následně i kvalifikovaně obhájit. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že ač žalovaná disponuje personálním aparátem, takové osoby nejsou schopny zastupovat statutární město v soudním řízení. Advokát žalované se musel seznámit s dotčenými spisy, s nimiž již byly seznámeny osoby spadající do personálního aparátu žalované.

IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obecně staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. V projednávaném případě se však nejedná o zanedbatelnou částku, neboť náklady řízení přesahují dva miliony korun. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a i na něj proto dopadají postuláty spravedlivého procesu. Mezi základní zásady spravedlivého procesu přitom tradičně náleží i zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391), nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 a nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014].

Ve své další argumentaci vyšel Ústavní soud ze své četné judikatury, která byla známa i Městskému soudu v Praze. Odchýlení se od judikatury Ústavního soudu přitom nelze samo o sobě považovat za postup nesprávný, neboť (a to i v tomto případu) naznačuje, že soud uvažoval o případu kriticky a neomezoval se na mechanické či šablonovité řešení případu. Městský soud ve svém odůvodnění poukázal na skutečnost, že žalovaná nepochybně disponuje odborným aparátem se zaměřením na stavebnictví, projektování apod. Podle něj však nelze mít za to, že i kdyby takováto osoba byla právně vzdělaná, byla by schopna kvalifikovaným způsobem zastupovat žalovanou v soudním řízení o náhradu škody. V souvislosti s uvedeným městský soud přehlíží, že žalovaná má zřízen legislativní a právní odbor, který by spolupráci svých specialistů měl koordinovat tak, aby se žalované dostalo efektivní právní obrany. Není totiž podstatné, že konkrétní zaměstnanec podílející se na zpracování územního plánu nemá detailní znalost zákona o odpovědnosti za škodu, podstatné je, že aplikovaný zákon není předpisem natolik okrajovým, aby alespoň od některých zaměstnanců žalované nebylo lze očekávat jeho znalost. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2434/19, mimo jiné konstatoval, že žalovaná, jako vlastnice a správkyně majetku mimořádně vysoké hodnoty, se v souvislosti se svým hospodařením nutně účastní mnoha soudních řízení a nelze říci, že by účastenství v soudních řízeních nespadalo do její běžné agendy. Na posledně uvedený nález Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.

Ústavní soud v projednávaném případě neshledává důvod, aby se od své předchozí judikatury jakkoliv odchýlil a napadené usnesení Městského soudu v Praze proto zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud zamítnul návrh stěžovatelky, aby náklady na její zastupování zcela hradil stát, neboť stěžovatelka nepředložila údaje vztahující se k jejím osobním a majetkovým poměrům, které jsou k posouzení podaného návrhu nezbytné.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného usnesení Městského soudu v Praze.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. května 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru