Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3812/17 #1Usnesení ÚS ze dne 24.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Jablonec nad Nisou
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Generální inspekce bezpečnostních sborů
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specif... více
Věcný rejstříksvědek/výpověď
trestní stíhání/zahájení
pokuta
svědek/právo odepřít výpověď
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3812.17.1
Datum podání06.12.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 66, § 100 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3812/17 ze dne 24. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou sídlem v České Lípě, Jiráskova 638, proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 0 Nt 2223/2017-6 ze dne 10. října 2017 a usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, č. j. GI-722-137/TČ-2017-843031 ze dne 27. září 2017, za účasti Okresního soudu v Jablonci nad Nisou a Generální inspekce bezpečnostních sborů jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovateli byla výše uvedeným usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč za to, že toho dne neoprávněně odmítl vypovídat jako účastník a svědek služebního zákroku Městské policie Jablonec nad Nisou a Policie ČR proti poškozenému P. P. Stěžovatel byl poučen o právech a povinnostech, včetně práva odepřít výpověď dle § 100 trestního řádu. Stěžovatel tohoto práva využil, načež byl policejním orgánem vyzván, aby vypovídal, jelikož dle mínění policejního orgánu nebyly dány důvody pro odepření výpovědi. Stěžovatel trval na odmítnutí výpovědi a na výzvu k doplnění důvodu odepření výpovědi uvedl, že si důvod nechá pro sebe. Policejní orgán shledal odmítnutí výpovědi neoprávněné a stěžovateli uložil pořádkovou pokutu.

2. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel do protokolu stížnost, podle níž odepřel podání výpovědi z důvodu obavy z hrozícího trestního stíhání, jelikož v minulosti byl v projednávané trestní věci sám v postavení obviněného. K obviněnému M. K. má stěžovatel také velmi blízký vztah. Stěžovatel stížnost dne 3. 10. 2017 dále rozvedl a poukázal na ústavněprávní rovinu otázky odepření výpovědi.

3. Okresní soud v Jablonci nad Nisou shledal napadeným usnesením stížnost nedůvodnou, jelikož ustanovení § 100 odst. 2 trestního řádu nezakládá právo svědka odmítnout svědeckou výpověď jako celek, nýbrž dává pouze možnost odmítnout odpověď na konkrétně položenou otázku. Zároveň pak nebylo možné odepřít výpověď pro přátelský vztah k obviněnému, neboť jeho újmu by nepociťoval jako svou vlastní.

4. Proti rozhodnutí okresního soudu a Generální inspekce bezpečnostních sborů stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva odepřít výpověď dle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), práva na spravedlivý proces v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení těchto práv spatřoval v tom, že svého práva odepřít výpověď využil důvodně. Policejní orgán nebyl oprávněn tyto důvody posuzovat, postup stěžovatele sankcionovat pořádkovou pokutou a tím jej k výpovědi nutit. Tato pochybení nezhojil ani Okresní soud rozhodující o stížnosti proti usnesení policejního orgánu. Tomu navíc nebylo řádně předloženo doplnění stížnosti, takže ho nemohl při rozhodování zohlednit.

5. Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že stěžovatel jednoznačně nebyl oprávněn odepřít výpověď jako celek a judikatura jím citovaná ve skutečnosti ani nepodporuje právní závěry ústavní stížnosti. Ve zbytku odkázal na své rozhodnutí. Generální inspekce bezpečnostních sborů taktéž uvedla, že stěžovatel nebyl oprávněn odepřít výpověď jako celek. Dále popsala postup při vyřizování stížnosti proti usnesení o uložení pořádkové pokuty s tím, že její doplnění nebylo možné očekávat a k jeho bezodkladnému předání dozorujícímu státnímu zástupci došlo v době, kdy již okresní soud o stížnosti rozhodl.

6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími i spisy obou účastníků řízení; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

7. Ústavní soud se k problematice odepření výpovědi svědkem již opakovaně vyjádřil. Zákaz sebeobviňování je nutno vyložit v kontextu individuálního případu a posoudit jednotlivě podmínky, za kterých k odepření výpovědi dochází. Právo na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání není absolutní v tom smyslu, že nelze odepřít výpověď jako celek, nýbrž svědek je oprávněn pominout některé skutečnosti při spontánní výpovědi a odmítnout výpověď pouze na konkrétní doplňující či upřesňující otázky [nález sp. zn. III. ÚS 149/97 ze dne 4. 12. 1997 (N 150/9 SbNU 319)]. Současně po svědkovi nelze požadovat vylíčení tak konkrétních skutečností, které by ohrozily či zkrátily jeho ústavně zaručené právo odmítnout výpověď [nález sp. zn. II. ÚS 89/04 ze dne 2. 2. 2006 (N 32/40 SbNU 265)]. Policejní orgán je před uložením pořádkové pokuty povinen vyzvat svědka, aby upřesnil důvody odmítnutí podání výpovědi, a současně výhradně tento orgán posuzuje důvodnost odmítnutí výpovědi [nález sp. zn. II. ÚS 642/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 51/40 SbNU 497)].

8. Závěry plynoucí z uvedené judikatury Ústavního soudu dopadají i na posuzovanou věc. Stěžovatel byl jako svědek řádně poučen o svých právech a povinnostech policejním orgánem (č. l. 193 spisu sp. zn. GI-722-137/TČ-2017) a rozhodl se výpověď odmítnout jako celek. Jednal tedy způsobem, který Ústavní soud dříve označil jako protiprávní (cit. nález sp. zn. III. ÚS 149/97). Zároveň byl stěžovatel vyzván, aby důvody odmítnutí výpovědi upřesnil (cit. nález sp. zn. II. ÚS 642/04). Uložení pořádkové pokuty je v takové situaci jedním z prostředků, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení a uposlechnutí příkazů daných trestním řádem (cit. nález sp. zn. II. ÚS 89/04).

9. Namítal-li stěžovatel, že je pouze na něm, aby posuzoval důvodnost odepření výpovědi, nelze mu přisvědčit: Vyslýchaná osoba sice má právo sama se rozhodnout, zda využije subjektivního práva na odmítnutí výpovědi či nikoliv, avšak orgánem rozhodujícím o důvodnosti odepření výpovědi je výhradně policejní orgán vedoucí výslech. Tento orgán musí mít k dispozici alespoň v nezbytné míře dostatečné informace, na nichž hodlá své případné rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty založit (cit. nález sp. zn. II. ÚS 642/04). Svědek má možnost spontánně vylíčit okolnosti případu, a tím je mu současně poskytnuta možnost vynechat ty skutečnosti, které považuje pro sebe za nebezpečné (cit. nález sp. zn. III. ÚS 149/97). V posuzované věci proto nebylo možné odmítnout celkovou výpověď a takové odmítnutí neodůvodnit. Postup policejního orgánu se tak jeví jako formálně bezvadný a v souladu s judikaturou Ústavního soudu.

10. Stěžovateli pak nelze přisvědčit ani věcně, v části, v níž zdůraznil obavu z nebezpečí trestního stíhání vůči své osobě v případě, že by podstoupil výslech policejního orgánu, jelikož byl v minulosti ve věci v postavení obviněného.

11. Obava stěžovatele z trestního stíhání z důvodu ublížení na zdraví při služebním zákroku je zjevně nedůvodná, jelikož pro tento trestný čin nebyl nikdy trestně stíhán. Byl sice po určitou dobu v postavení podezřelého, podle předloženého spisu však bylo toto podezření v průběhu řízení prakticky rozptýleno. Stěžovatel navíc mohl policejnímu orgánu obecně vylíčit okolnosti služebního zákroku vůči poškozenému tak, jak si je pamatoval. Byl by pak oprávněn odmítnout odpověď na jednotlivé doplňující otázky, pokud by se vztahovaly k jeho osobě (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1819/13 ze dne 24. 4. 2014). Co se týče otázek k obviněnému M. K., lze odkázat na závěr okresního soudu: vzájemná blízkost, musí být objektivně prokázána a důvodnost pociťované újmy musí být opřena o objektivní skutečnosti. Zpravidla tedy nepostačí pouhé prohlášení svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2356/17 ze dne 23. 8. 2017). Obstojí pak závěr okresního soudu, že ve věci nejsou dány zvláštní okolnosti a přátelský či kamarádský vztah s obviněným bez dalšího nepředstavuje důvod, pro který by svědek pociťoval újmu přítele jako svou vlastní. Ústavní soud při posuzování této dílčí otázky neshledal zásah do ústavně zaručeného práva na odepření výpovědi.

12. V zásadě nejvýznamnější námitku stěžovatel vznesl ve vztahu k obavě ze zahájení trestního stíhání pro přečin nadržování. Pro ten byl stěžovatel určitou dobu v souvislosti se zákrokem na poškozeného stíhán, protože dle mínění policejního orgánu neuvedl o zákroku pravdu ve snaze pomoci ostatním zúčastněným strážníkům a policistům. Tato argumentace ovšem vyplývá až z ústavní stížnosti, a to dosti volně. Stěžovatel tedy nedal policejnímu orgánu či stížnostnímu soudu možnost se s ní vypořádat. Za takového procesního stavu je tato námitka materiálně nepřípustná: subsidiarita ústavní stížnosti totiž nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž i v předestření argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto procesních prostředcích. Ústavní soud nemůže posuzovat, zda obecné soudy selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, pokud jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat [nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Tento projev subsidiarity ústavní stížnosti se uplatní především tam, kde je uplatněný procesní prostředek ochrany práva ovládán zásadou dispozitivní, není však - podle povahy námitek - vyloučen ani v trestním řízení (nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016).

13. Na uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že okresní soud nerozhodoval o celé jeho stížnosti, protože mu nebylo předloženo její doplnění ze dne 3. 10. 2017. Ani v tomto doplnění totiž stěžovatel svou obavu ze stíhání pro přečin nadržování jasně neformuluje. Případné opomenutí tohoto doplnění ze strany okresního soudu se tak v této otázce nemohlo nijak projevit. Nadto z předloženého spisu Generální inspekce bezpečnostních sborů plyne, že stěžovatel podal ihned po uložení pořádkové pokuty stížnost, kterou odůvodnil podáním doručeným policejnímu orgánu 2. 10. 2017. Z tohoto podání ovšem nevyplývá, že by stěžovatel měl v úmyslu stížnost v budoucnu doplnit či upřesnit. Generální inspekce bezpečnostních sborů dne 3. 10. 2017 a státní zástupce dne 9. 10. 2017 proto postoupili stížnost Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, který dne 10. 10. 2017 ve věci rozhodl. Doplnění stížnosti bylo policejnímu orgánu doručeno 6. 10. 2017, státnímu zástupci předloženo 10. 10. 2017. Tento postup Ústavní soud neshledal liknavým. Bylo tak především na stěžovateli, aby doplnění stížnosti předložil včas, případně aby je alespoň včas avizoval.

14. K obavě stěžovatele ze stíhání pro přečin nadržování tak lze v obecné rovině jen uvést, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro tento trestný čin bylo státním zástupcem zrušeno s odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1374/2015-39 ze dne 27. 1. 2016 a následně byla trestní věc stěžovatele odložena s tím, že jeho jednání nebylo protiprávní. Jakkoliv tato rozhodnutí nevytváří překážku věci rozhodnuté, nemůže být postup orgánů činných v trestním řízení vůči stěžovateli svévolný. Ke znakům právního státu a mezi jeho základní principy totiž patří i zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takovéhoto předpisu ze strany orgánů veřejné moci [např. nález sp. zn. IV. ÚS 690/01 ze dne 27. 3. 2003 (N 45/29 SbNU 417), I. ÚS 520/06 ze dne 23. 1. 2008 (N 18/48 SbNU 195), II. ÚS 2070/07 ze dne 13. 12. 2007 (N 223/47 SbNU 935) a další].

15. To se v posuzované věci projevuje tím, že informace získané z výpovědi stěžovatele pod donucením pořádkové pokuty a zároveň na základě konstatování, že stěžovateli nehrozí trestní stíhání (bez ohledu na to, zda jde o původně uvažovaný přečin ublížení na zdraví, či přečin nadržování), nemohou být - pokud by došlo k opětovné změně právního názoru o trestnosti jednání stěžovatele - následně použity k jeho trestnímu stíhání.

16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru