Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 381/98Usnesení ÚS ze dne 18.02.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědění
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
legitimace/pasivní
Dědění
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.381.98
Datum podání31.08.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 460, § 470, § 451

99/1963 Sb., § 47, § 204


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 381/98 ze dne 18. 2. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 381/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. T., zastoupené advokátem JUDr. P. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 35 Co 671/97, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 12 C 138/95, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou stížností domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 35 Co 671/97, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 12 C 138/95.

Rozsudkem obvodního soudu bylo rozhodnuto ve prospěch vedlejších účastníků (tj. ČR - Pozemkového fondu ČR a Lesů České republiky, s. p.), tak, že je jim stěžovatelka povinna vydat bezdůvodné obohacení a nahradit náklady řízení.

1

I. ÚS 381/98

Stěžovatelce bylo dne 2. 7. 1998 doručeno usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo dle § 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jako opožděné odmítnuto její odvolání proti shora uvedenému rozsudku Obvodního osudu pro Prahu 8 a zároveň jím bylo odmítnuto odvolání JUDr. T. H. podle § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jako odvolání podané někým, kdo k němu nebyl oprávněn.

Proti rozsudku obvodního soudu se stěžovatelka obrací z toho důvodu, že má za to, že jím byla porušena její vlastnická a dědická práva zaručená v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Usnesení městského soudu napadá stěžovatelka proto, že dle jejího názoru bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a došlo tak k neoprávněnému zásahu do stěžovatelčiných práv a svobod chráněných ve smyslu ustanovení čl. 36 a 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Z rozsudku obvodního soudu vyplývají mimo jiné následující skutečnosti: Vedlejší účastníci se na stěžovatelce domáhali vydání bezdůvodného obohacení s tím, že Pozemkový fond ČR uzavřel dne 9. 3. 1993 s oprávněnou osobou, otcem stěžovatelky, dohodu. Na základě této dohody se zavázal otec stěžovatelky z důvodu hrozící kalamity napadení kůrovcem zlikvidovat polomové dřevo na pozemcích, ke kterým uplatnil nárok na vydání. Tuto dohodu pak označili vedlejší účastníci za neplatnou, uzavřenou v rozporu se zákonem o půdě.

K peněžitému plnění na základě této dohody však ze strany vedlejších účastníků došlo. Otec stěžovatelky vlastní účet neměl, proto byly prostředky z výtěžku zpracování polomu směrovány na účet jeho opatrovnice (matky stěžovatelky) a v případě poslední splátky na účet stěžovatelky. Celkem bylo zaplaceno 792 018,50 Kč.

I. ÚS 381/98

Otec stěžovatelky zemřel dne 21. 10. 1993. Teprve jeho smrtí mohly být přijaté prostředky nabyty jeho dědici. Okruh dědiců tvořily stěžovatelka a její matka.

Stěžovatelka namítala, že v době vyhlášení rozsudku Obvodním soudem pro Prahu 8 bylo již dědické řízení po jejím otci skončeno. Stěžovatelka a její matka se staly podílovými spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí, každá v rozsahu 1/2 a ve stejném poměru byla rozdělena i předmětná částka.

Dne 17. 4. 1996 zemřela matka stěžovatelky. V době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nebylo dědické řízení po matce stěžovatelky skončeno.

Stěžovatelka nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně zejména z toho důvodu, že ji soud, dle jejího názoru, mylně považoval za osobu, která přijala plnění z výtěžku zpracování kalamity a rozsudkem ji znevýhodnil oproti dalším právním nástupcům zůstavitele. Dle názoru stěžovatelky měl soud prvního stupně řízení s ohledem na dědická řízení po otci a matce stěžovatelky přerušit podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Stěžovatelka namítá, že před skončením těchto řízení nemohl soud vůbec posoudit otázku její pasivní legitimace. Stěžovatelka zároveň uvádí, že nelze spravedlivě žádat, aby občan přezkoumával platnost či neplatnost právních úkonů, ke kterým dal podnět stát (orgán státu) a občan je učinil v dobré víře.

Z odůvodnění usnesení městského soudu vyplývají následující skutečnosti: Soud prvního stupně doručoval rozsudek stěžovatelce prostřednictvím jejího právního zástupce, JUDr. T. H. Tomuto byl rozsudek doručen dne 15. 8. 1997.

Stěžovatelka svému právnímu zástupci vypověděla plnou moc dne 7. 7. 1997. Výpověd' plné moci byla doručena právnímu zástupci dne 10. 7. 1997. Tuto skutečnost sdělila stěžovatelka soudu až ve svém odvolání proti prvostupňovému

I. ÚS 381/98

rozhodnutí, které podala sama dne 6. 9. 1997 na poště ve Velké Británii. Soudu bylo toto odvolání doručeno dne 10. 9. 1997.

Právní zástupce stěžovatelky podal rovněž odvolání, a to na poště dne 5. 9. 1997. Uvedl, že odvolání podává v souladu s ust. § 33b odst. 6 občanského zákoníku.

Stěžovatelka uvedla, že jí byl rozsudek soudu prvního stupně doručen do Velké Británie až 30. 8. 1997 a namítla, že jí bylo fakticky znemožněno podat odvolání v zákonné lhůtě. V návaznosti na výše uvedené si stěžovatelka učinila závěr v tom smyslu, že v jejím případě byl porušen princip spravedlivého procesu jako celku.

Ústavní soud po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu dospěl k závěru, že stížnost není možno považovat za důvodnou.

Z hlediska procesního se nejprve Ústavní soud musel zabývat otázkou, zda odvolání stěžovatelky proti prvostupňovému rozhodnutí soudu bylo podáno řádně a včas. Podle ustanovení § 204 odst. 1 o. s. ř. je možno odvolání podat do patnácti dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje.

Z listinných materiálů jednoznačně vyplývá, že odvolání nebylo včas uplatněno.

Soud prvního stupně doručoval napadený rozsudek stěžovatelce prostřednictvím jejího právního zástupce. Stěžovatelka sice plnou moc svému právnímu zástupci vypověděla už dne 7. 7. 1997, ale podle ustanovení § 28 odst. 3 o. s. ř. odvolání plné moci účastníkem nebo její výpověd' zástupcem jsou vůči soudu účinné, jakmile mu byly účastníkem nebo zástupcem oznámeny. Odvolání plné moci bylo sděleno soudu stěžovatelkou až v souvislosti s podáním jejího odvolání, jež bylo soudu doručeno 10. 9. 1997. Byl-li rozsudek stěžovatelce

I. ÚS 381/98

prostřednictvím jejího právního zástupce doručen 15. 8. 1997, pak poslední den lhůty k odvolání připadl na pondělí 1. 9. 1997. Pokud podala stěžovatelka odvolání k poštovní přepravě až dne 6. 9. 1997, došlo ve smyslu ustanovení § 204 odst. 1 o. s. ř. k marnému uplynutí odvolací lhůty.

Ústavní soud neshledal v doručování rozsudku soudu prvního stupně pochybení. Ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 28 odst. 3 o. s. ř. vycházel soud z předpokladu, že stěžovatelka má zástupce s plnou mocí pro celé řízení, a proto doručoval písemnost pouze tomuto zástupci.

Pokud se týká odvolání proti rozsudku, podaného právním zástupcem stěžovatelky, Ústavní soud se ztotožňuje s právními závěry soudu druhého stupně. V předmětné věci nelze aplikovat ustanovení § 33b odst. 6 občanského zákoníku. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právní zástupce nemohl podat odvolání za stěžovatelku, neboť ustanovení se vztahuje na případy, kdy plnou moc vypoví zmocněnec, zatímco v daném případě plnou moc odvolala zmocnitelka. Navíc i odvolání zástupce stěžovatelky bylo podáno opožděně.

Z uvedených důvodů odvolací soud nepochybil, když obě odvolání odmítl. V případě stěžovatelky tak učinil s odkazem na ustanovení § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (odvolání opožděné), a v případě zástupce stěžovatelky s odkazem na ustanovení § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (odvolání podané někým, kdo k němu nebyl oprávněn). Ústavní soud v daném případě neshledal nijaké porušení základních práv a svobod stěžovatelky.

V návaznosti na výše uvedené již se Ústavní soud nezabýval samotným prvostupňovým rozhodnutím, neboť stěžovatelka včas nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Třebaže Ústavní soud v případě rozhodnutí soudu prvního stupně spatřuje určitá pochybení, posoudil věc tak, že se jedná ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o nepřípustnou

I. ÚS 381/98

ústavní stížnost. Proto také již meritum věci blíže nezkoumal a věcí se dále nezabýval.

Na základě shora uvedeného posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je nepřípustný, a proto jej ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavnísoud návrh stěžovatelky odmítl, nevyhověl ani stěžovatelčinu návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: . Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 18. února 1999

Prof.JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru