Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 381/97Usnesení ÚS ze dne 04.11.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
řízení/zastavení
důkazní břemeno
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.381.97
Datum podání10.10.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 381/97 ze dne 4. 11. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu stěžovatelky J.D., zastoupené advokátkou JUDr. I.Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. 21 Co 336/97,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Soudce zpravodaj nejprve posuzoval ústavní stížnost z hlediska, zda není dán důvod k jejímu odmítnutí podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.

V daném případě stěžovatelka ve své ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 10. 10. 1997 jen obecně konstatovala, že "jednáním soudu mi bylo v rozporu s čl. 38 Ústavy ČR znemožněno klást odpůrci a svědkům otázky. Dále bylo nesprávně protokolováno...a toto mohlo ovlivnit výsledek jednání...", resp. uvádí, že jednáním odpůrce byla "porušena moje základní práva jako ženy samoživitelky". Stěžovatelka pak alternativně navrhovala, aby "...Ústavní soud vydal rozsudek, že pracovní poměr trvá nadále. Odpůrce je povinen poskytnout - doplatit navrhovatelce náhradu mzdy se všemi nároky a přepočty od 1. 11. 1991 až do doby, kdy organizace umožní navrhovatelce pokračovat v práci" nebo "...Případně rozsudek soudu druhého stupně zrušit a vrátit k dalšímu řízení".

Po konečném vyřešení otázek zastupování (nejprve bez obligatorního právního zástupce, posléze zastupována Mgr. H.Z., dále Mgr. O.V. a posléze JUDr. I.Ch.) Ústavní soud dne 4. 3. 1998 vyzval zástupkyni stěžovatelky k doplnění ústavní stížnosti. Ústavní soud v této výzvě především uvedl, že ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1 a

§ 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je třeba v ústavní stížnosti konkrétně vylíčit rozhodující skutečnosti, tj. v případě namítání procesních nedostatků přesně specifikovat jednání, kterým podle názoru stěžovatelky mělo dojít k porušení základních práv a svobod zaručených ústavou, a to i z toho důvodu, aby se dotčený orgán veřejné moci mohl k ústavní stížnosti vyjádřit. Nepostačuje totiž pouhé obecné konstatování, že jednáním soudu bylo v rozporu s čl. 38 Ústavy ČR znemožněno klást odpůrci a svědkům otázky, nebo že bylo nesprávně protokolováno, a to mohlo ovlivnit výsledek jednání apod. Dále konstatoval, že v tomto směru nevyhovuje ani původní podání ze dne 10. 10. 1997, na které bylo odkazováno.

Doplnění ústavní stížnosti, zaslané zástupkyní JUDr. I.Ch., obdržel Ústavní soud dne 6. 4. 1998. Obsahem doplnění ústavní stížnosti jsou v podstatě obecné úvahy, případně domněnky právní zástupkyně o možném porušení procesních práv stěžovatelky dovozené především z dikce protokolu o jednání u krajského soudu ("...s odkazem na průběh protokolace je odůvodněn závěr stěžovatelky, že jí v průběhu řízení byla odňata možnost jako účastník řízení vyjadřovat se ke všem skutečnostem, vznášet námitky a připomínky, klást otázky a navrhovat provedení důkazů. Tento závěr je dovozován zejména z odst. 4 protokolu...- stěžovatelce -...byla rovněž v průběhu řízení odňata možnost klást odpůrci otázky, a to v souvislosti s nabízenými místy..."), resp. poukazy na některé jeho nedostatky ("...z kopie protokolu nevyplývá řádné označení věcí, rovněž tak nevyplývá, kdo tomuto jednání byl účasten...").

V této souvislosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud se dále nezabýval řadou podání předložených samostatně stěžovatelkou, tedy nikoliv právní zástupkyní, jež neobsahovala žádné skutečnosti mající relevantní vztah k meritu věci a ve kterých se vesměs naléhalo na urychlení vyřízení věci, čemuž však především bránily důvody na straně stěžovatelky (nedostatky v zastupování).

Pokud jde o namítané nedostatky protokolu o jednání, Ústavní soud dospěl k závěru, že v této části je nutno ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako návrh nepřípustný. Za nepřípustný se mimo jiné považuje návrh, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 citovaného zákona). Takový závěr je opodstatněn ustanovením § 40 o. s. ř., z něhož vyplývá, že účastník řízení může navrhnout, aby protokol byl doplněn nebo aby bylo upraveno jeho znění a o návrhu pak rozhoduje předseda senátu usnesením. Takové návrhy účastník řízení neučinil.

S tímto závěrem do jisté míry souvisí i posouzení zbylé části návrhu. Namítané porušení procesních práv je založeno především na pouhém namítání vad řízení na základě výkladu dikce protokolu o jednání, jenž ovšem v průběhu řízení řádně napadnut nebyl. Podstatnější se ovšem jeví skutečnost, že stěžovatelka, resp. její právní zástupkyně, ani po výzvě Ústavního soudu neodstranila namítané vady podání, tj. konkrétně nevylíčila rozhodující skutečnosti, resp. přesně nespecifikovala jednání, kterým podle názoru stěžovatelky mělo dojít k porušení základních práv a svobod zaručených Ústavou ČR, což je kromě jiného potřebné i z toho důvodu, aby se dotčený orgán veřejné moci mohl k ústavní stížnosti vyjádřit. Ani doplnění ústavní stížnosti neposkytlo další nutné specifikace, přesnou konkretizaci ústavně závadného jednání, neboť se vesměs opakují obecné výhrady a tvrzení, které ovšem dikce rozsudku soudu nijak nepotvrzuje. To ostatně potvrzuje i vyžádané vyjádření předsedkyně krajského soudu k "doplněné" ústavní stížnosti. Toliko odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím dodatkem, že povinnost prohlašování důkazního řízení za skončené usnesením nemá oporu v zákoně a pokud v protokolu o jednání nebyla vyplněna účast, jedná se nesporně o pochybení, které však nemělo žádný dopad na další jednání a rozhodnutí ve věci.

Na základě takových obecných dále nespecifikovaných formulací a tvrzení často jen násilně dovozených Ústavní soud nemohl dospět k jinému závěru, než že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Jde totiž o nedostatky takového druhu, které již přesahují běžné vady návrhu ve smyslu § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ve zbylé části návrhu tedy Ústavní soud návrh odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.

Pro úplnost je třeba ještě uvést, že předmětem řízení, jehož výsledkem je napadené rozhodnutí, bylo určení, že pracovní poměr stěžovatelky trvá.

V daném případě se tedy jednalo o určovací žalobu podle § 80 písm. c)

o. s. ř. , u níž musí být tvrzen naléhavý právní zájem, neboť obecně nelze žalovat na určení tam, kde je možno žalovat na plnění. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Jak se výslovně uvádí v rozsudku krajskéhosoudu, ačkoliv byla stěžovatelka výslovně dotázána na existenci naléhavého právního zájmu na věci, "neuvedla žádný konkrétní právní zájem na této formě rozsudku". To by podle názoru Krajského soudu v Brně již samo stačilo k zamítnutí návrhu. Nicméně dalším argumentem je, že i z předchozího řízení vyplývá, že bylo již pravomocně rozhodnuto o tom, že návrh na určení neplatnosti výpovědi byl zamítnut a že tedy pracovní poměr stěžovatelky skončil.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 1998JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru