Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 381/01Nález ÚS ze dne 30.10.2001Řádné odůvodnění vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkprocesní postup
vazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 160/24 SbNU 175
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.381.01
Datum vyhlášení12.12.2001
Datum podání21.06.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 odst.1 písm.a, § 67 odst.1 písm.b, § 67 odst.1 písm.c, § 67 odst.1, § 137 odst.3, § 160


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 381/01 ze dne 30. 10. 2001

N 160/24 SbNU 175

Řádné odůvodnění vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti stěžovatele D. D. D., t.č. Věznice Ostrava, 701 28

Ostrava, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne

24. 4. 2001, sp. zn. 6 Nt 161/2001, a proti usnesení Krajského

soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 1 To 388/2001, takto:

Usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 4.

2001, sp. zn. 6 Nt 161/2001, a usnesení Krajského soudu v Ostravě

ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 1 To 388/2001, se zrušují.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením Okresní soud ve Frýdku-Místku vzal

stěžovatele (a dále spoluobviněného N. Kumara) do vazby z důvodů

podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu,

a to ode dne 23. 4. 2001.

V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud především uvedl, že

stěžovateli a N. K. bylo sděleno obvinění z trestného činu

nedovoleného překročení státní hranice spáchaného ve prospěch

zločinného spolčení § 171a odst. 1 a odst. 2 písm. b), c)

trestního zákona a z trestného činu účasti na zločinném spolčení

§ 163a odst. 1 trestního zákona. Na základě tohoto sdělení

obvinění (ČVS: ÚVV-107/50-2000), na základě spisového materiálu

jakož i vyjádření Okresního státního zástupce ve Frýdku-Místku

shledal okresní soud u obou obviněných existenci uvedených

vazebních důvodů, neboť jim prý hrozí trest odnětí svobody

v rozmezí od 2-10 let a "mohli by se tedy skrývat, trestnímu

stíhání vyhýbat, mohli by působit na svědky a vzhledem

k dosavadní činnosti na území ČR nelze vyloučit, že by v trestné

činnosti, pro kterou jim bylo sděleno obvinění v současné době,

nepokračovali".

Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením stížnost

stěžovatele a N. K. proti citovanému usnesení Okresního soudu ve

Frýdku-Místku zamítl.

V jeho odůvodnění krajský soud konstatoval, že tzv. útěkový

vazební důvod podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) trestního

řádu je dán tím, že obviněným hrozí výrazný trest, a to

s přihlédnutím k okolnostem spáchání trestné činnosti i s ohledem

na to, že se této činnosti měli dopustit ve prospěch spolčení

"a tedy mimořádně závažnou formou". Závěru, že by se obvinění

mohli skrývat, prý nasvědčují i jejich osobní poměry, a to

i u stěžovatele, byť má rodinu. Jedná se navíc o cizince, kteří

mají kontakty mimo území ČR.

Existenci koluzního vazebního důvodu § 67 odst. 1 písm. b)

trestního řádu spatřuje krajský soud především v tom, že by

obvinění mohli působit na svědky, kteří dosud nebyli vyslechnuti.

Těmito svědky by měly být zejména převáděné osoby, které by mohly

vypovídat ke zřizování a existenci tzv. "vkladů" (pozn.: správně

zřejmě "skladů") a o pohybu obviněných v době, kdy mělo k trestné

činnosti dojít. Protože se údajně jedná o osoby obviněným blízké

či známé, je nebezpečí z ovlivňování reálné.

Konečně k existenci tzv. předstižné vazby § 67 odst. 1 písm.

c) trestního řádu krajský soud uvedl, že tento důvod je dán

charakterem a rozsahem stíhaného jednání, četností útoků,

způsobem, jakým se měli trestné činnosti dopouštět "nasvědčujícím

promyšlenosti a rozhodnosti". Přitom prý byli obvinění vedeni

nepochybným záměrem se trestnou činností obohatit, což také

vyvolává důvodnou obavu z pokračování v trestné činnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že napadené

usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku je nepřezkoumatelné,

jelikož z něj není zřejmé, v souvislosti s jakým trestním stíháním

byla na stěžovatele uvalena vazba. Pod ČVS: OVV-107/50-2000 (ani

ČVS: ÚVV-107/50-2000), které je uvedeno v odůvodnění tohoto

usnesení, prý totiž stěžovateli nebylo nikdy sděleno obvinění.

Stěžovateli totiž bylo zatím sděleno pouze jedno obvinění, a to

pod ČVS: ÚVV-107/50-2001. Stěžovatel proto považuje vazbu za

nezákonnou, neboť proti němu není vedeno trestní stíhání pod ČVS,

uvedeném v odůvodnění napadeného usnesení. Nepřezkoumatelnost

tohoto usnesení spatřuje stěžovatel dále v tom, že v rozporu

s ustanovením § 67 odst. 1 trestního řádu neobsahuje konkrétní

skutečnosti, které vazbu odůvodňují.

Stěžovatel dále poukazuje na to, že krajský soud zamítl jeho

stížnost proti citovanému usnesení okresního soudu ještě předtím,

než bylo napadené usnesení doručeno jeho obhájci. V tom stěžovatel

spatřuje rozpor s § 137 odst. 4, § 143 odst. 1 a § 146 odst. 2

písm. c) trestního řádu, neboť obhájci bylo znemožněno stížnost

řádně odůvodnit a naplnit tak právo stěžovatele na obhajobu.

Stěžovatel rovněž tvrdí, že sdělení obvinění nemá obligatorní

náležitosti dle § 160 odst. 1 trestního řádu. V tom stěžovatel

spatřuje rozpor s čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod a s čl. 8 odst. 2 a s čl. 40 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod. "Trestní stíhání jím proto nemohlo být

zahájeno a nemůže být podkladem pro rozhodnutí o vazbě." Sdělené

obvinění prý neobsahuje konkrétní důvody, pro které je stěžovatel

stíhán a jeho jednání je specifikováno velmi neurčitě. Popis

skutku není dostatečně přesný, aby nemohl být zaměněn s jiným

a nejsou uvedeny konkrétní skutečnosti, jež by odpovídaly znakům

zločinného spolčení, zejména prý nejsou označeny alespoň některé

další osoby tvořící zločinné spolčení, popř. organizace spolčení.

Ve sdělení obvinění údajně není upřesněno, v čem měla spočívat

nedovolenost (a tedy nezákonnost) překročení státní hranice, tzn.

který právní předpis byl porušen. Tím, že obecné soudy nezkoumaly

náležitosti sdělení obvinění, údajně porušily i čl. 90 Ústavy.

Stěžovatel proto závěrem uvádí, že napadenými usneseními byl

porušen čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhl, aby

byla napadená usnesení obou soudů zrušena.

Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem.

Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje

všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a předpoklady,

přistoupil k projednání a rozhodnutí věci samé. Vyžádal si spis

Okresního soudu ve Frýdku-Místku zn. 6 Nt 161/2001 a požádal

o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Okresní soud ve

Frýdku-Místku a Krajský soud v Ostravě a vedlejší účastníky řízení

- Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku a Krajské státní

zastupitelství v Ostravě.

Okresní soud ve Frýdku-Místku ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti toliko uvedl, že v souzené věci k protiústavnímu zásahu

do práv stěžovatele nedošlo a že tvrzení stěžovatele považuje za

účelové. Okresní soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem.

Krajský soud v Ostravě sdělil, že se k námitkám stěžovatele

nemůže vyjádřit, jelikož nemá k dispozici příslušný spis. Krajský

soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku s ústavní

stížností nesouhlasí a navrhuje, aby byla odmítnuta. Vedlejší

účastník souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním

soudem.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě se svého postavení

vedlejšího účastníka vzdalo.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je

ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy

obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat

dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně

zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud

tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace

"jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže

současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž

Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti

jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně

obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení

některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např.

nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež

je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý

formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)"

(nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů

a usnesení, sv. 17, str. 235).

V rámci těchto obecnějších úvah Ústavní soud připomíná, že se

ve své ustálené judikatuře již opakovaně zabýval otázkou

ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze

skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení

ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného

s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního

řízení. Vazba tedy představuje toliko nezbytné omezení osobní

svobody, u něhož platí princip presumpce neviny. Smyslem tohoto

omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění

a ukončení tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96,

Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156).

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že

(1.) napadené usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku je

nekonkrétní a nepřezkoumatelné mimo jiné proto, že z něj není

zřejmé, v souvislosti s jakým trestním stíháním byla na

stěžovatele uvalena vazba, že (2.) krajský soud zamítl jeho

stížnost ještě předtím, než bylo napadené usnesení okresního soudu

doručeno jeho obhájci a že (3.) sdělení obvinění nemá obligatorní

zákonné náležitosti.

(1.) a) K první námitce stěžovatele Ústavní soud především

konstatuje, že - podle své dnes již ustálené judikatury - hodnotí

spravedlivost procesu jako celku. Ve své judikativní činnosti

preferuje materiální pojetí právního státu před pojetím formálním.

To v případě trestního procesu především znamená, že Ústavní soud

respektuje souslednost a vzájemnou propojenost jednotlivých fází

trestního řízení a možnost svého kasačního zásahu proti

rozhodnutím státních orgánů v trestních věcech shledává toliko

tehdy, jestliže tato rozhodnutí (popř. jiné zásahy) jsou svojí

materiální povahou způsobilé zasáhnout do základních práv nebo

svobod stěžovatele. Jinak řečeno, pouhé formální nesprávnosti,

ačkoliv jsou nežádoucí a nemělo by k nim docházet, zpravidla

nemohou - jsou-li nepatrná - založit protiústavnost (srov. obdobně

např. nález sp. zn. III. ÚS 486/98, Ústavní soud: Sbírka nálezů

a usnesení, sv. 13, str. 83). Ani v souzené věci Ústavní soud

neshledal důvod ke zrušení napadených rozhodnutí jen v tom, že

Okresní soud ve Frýdku-Místku a Krajský soud v Ostravě

v odůvodnění napadených usnesení chybně označily sdělení obvinění

vůči stěžovateli jako ČVS: ÚVV-107/50-2000 namísto správného ČVS:

ÚVV-107/50-2001. Jedná se totiž zjevně toliko o formální

a nepatrné pochybení a z obsahu a z označení (např. datace) obou

usnesení je zcela zřejmé, že se vztahují ke sdělení obvinění ČVS:

ÚVV-107/50-2001.

b) Pokud stěžovatel dále tvrdí, že napadené usnesení

okresního soudu je nekonkrétní, je namístě zdůraznit, že

rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody

jedince (čl. 8 Listiny), při němž je proto nutno postupovat značně

restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné

rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí

obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž již

dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska stanoveného

postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného

a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci

(v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení § 125 trestního

řádu) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí.

S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv včetně

práva na osobní svobodu, případně s ohledem na závažnost zásahu do

tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění

rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to důrazněji

důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění

rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu

s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, in:

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17,

str. 121).

Z těchto právních názorů vycházel Ústavní soud rovněž

v souzené věci. Z napadených usnesení obecných soudů plyne (viz

shora popsanou rekapitulaci předchozího řízení), že soudy

v případě stěžovatele dovodily existenci důvodů tzv. útěkové,

předstižné a koluzní vazby dle ustanovení § 67 odst. 1 písm.

a), b) a c) trestního řádu. K tomu Ústavní soud konstatuje, že

podle ustanovení § 67 odst. 1 trestního řádu smí být obviněný vzat

do vazby jen tehdy, jsou-li dány "konkrétní skutečnosti, které

odůvodňují obavu" z naplnění některého z důvodů vazby. Přitom je

již z povahy věci zřejmé, že nelze požadovat, aby soud činil

naprosto jistý závěr o tom, že nebude-li obviněný vzat do vazby,

dopustí se některého z jednání, upraveného v citovaném ustanovení.

Na druhé straně je však nutno nejen z ústavně právního, nýbrž

i z trestněprocesního hlediska požadovat, aby vazební rozhodnutí

byla odůvodněna dostatečně konkrétními skutečnostmi, z nichž lze

na zmíněnou obavu usuzovat.

V souzené věci však napadené usnesení okresního soudu z výše

nastíněných hledisek nemůže obstát. Okresní soud totiž

v odůvodnění citovaného usnesení existenci vazebních důvodů nijak

nekonkretizoval, neboť poukázal toliko na hrozbu vysokého trestu

v rozmezí od 2 do 10 let, což však zjevně nepostačuje.

V konkrétním případě je totiž "třeba uvážit nejen předpokládanou

výši trestu, ale i to, zda takto stanovená výše trestu odůvodňuje

obavu, že konkrétní obviněný uprchne nebo se bude skrývat

(Šámal/Král/Baxa/Púry, Trestní řád - komentář, C.H. Beck, 1. vyd.,

1995, str. 263). Dále okresní soud již jen vyjádřil obecnou

domněnku, že oba obvinění by se mohli skrývat, vyhýbat trestnímu

stíhání, působit na svědky a vzhledem k jejich dosavadní činnosti

na našem území prý nelze ani vyloučit, že by v trestné činnosti

pokračovali, čímž v podstatě toliko parafrázoval dikci citovaného

ustanovení § 67 trestního řádu.

Je tedy zjevné, že napadené usnesení Okresního soudu ve

Frýdku-Místku je pro svoji nekonkrétnost nepřezkoumatelné a tedy

i protiústavní. Tím Okresní soud ve Frýdku-Místku porušil čl. 6

odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.

8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

(2.) Druhá námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že Krajský

soud v Ostravě zamítl jeho stížnost ještě předtím, než bylo

napadené usnesení okresního soudu doručeno jeho obhájci.

V tomto směru Ústavní soud z předmětného soudního spisu

zjistil, že napadené usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku

bylo stěžovateli doručeno dne 30. 4. 2001 a jeho obhájci Mgr. M.

Sedlákovi dne 29. 5. 2001. Napadené usnesení vydal Krajský soud

v Ostravě dne 10. 5. 2001. Je tedy zřejmé, že citované usnesení

okresního soudu bylo obhájci stěžovatele skutečně doručeno až

poté, co o podané stížnosti stěžovatele krajský soud rozhodl.

Ústavní soud konstatuje, že dle ustanovení § 137 odst. 3

trestního řádu, v případě, kdy se usnesení (proti němuž má

obviněný stížnost) oznamuje obviněnému, který je ve vazbě, ve

výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém

ústavu, "je třeba takové usnesení oznámit jak obviněnému, tak

i jeho obhájci i tehdy, je-li obviněný osobou, jejíž způsobilost

k právním úkonům není omezena". Podle ustanovení § 143 odst. 1

trestního řádu se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení

stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení jestliže se

usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci

nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno

nejpozději. Požadavkům spravedlivého procesu a právu na obhajobu

totiž odpovídá možnost podat kvalifikovaný opravný prostředek,

v němž lze náležitým způsobem s jednotlivými důvody napadeného

rozhodnutí polemizovat.

Jak Ústavní soud uvedl již výše, nerespektování zákonné

kogentní normy zpravidla zakládá porušení základního práva nebo

svobody. V daném případě je zřejmé, že napadené usnesení okresního

soudu mělo být podle zákona (trestního řádu) doručeno též obhájci

stěžovatele, přirozeně ještě předtím, než o stížnosti rozhodoval

krajský soud. Krajský soud totiž o stížnosti nemohl rozhodovat

dříve, než uplynula lhůta k podání stížnosti, která se měla

počítat od oznámení, jež bylo provedeno později, tzn. od oznámení

napadeného usnesení okresního soudu obhájci stěžovatele Mgr. S.

Ústavní soud tedy dospívá k závěru, že Krajský soud

v Ostravě nerespektováním citovaných kogentních norem porušil

ústavně zaručená základní práva stěžovatele na spravedlivý proces

a na obhajobu, zakotvená v čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 3

Listiny základních práv a svobod.

(3.) Pro úplnost Ústavní soud dodává, že se neztotožňuje

s námitkami ústavní stížnosti brojícími proti citovanému sdělení

obvinění, které prý nemá obligatorní zákonné náležitosti. Podle

ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu totiž záznam o sdělení

obvinění musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn

s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku

spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Podle názoru

Ústavního soudu v daném případě předmětné sdělení obvinění ČVS:

ÚVV-107/50-2001 citované zákonné náležitosti splňuje, jelikož

dostatečně označuje trestný čin a podrobně popisuje skutek tak,

aby nemohl být zaměněn s jiným (zejména specifikuje data

nelegálních přechodů hranic, uvádí jména dalších osob, které se na

nich měly podílet) a náležitě odůvodňuje, proč je stěžovatel

stíhán.

Toliko v tomto směru tedy ústavní stížnost není důvodná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená

usnesení Okresníhosoudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu

v Ostravě zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. října 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru