Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3807/14 #1Usnesení ÚS ze dne 22.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Plzeň
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Domažlice
KRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - Plzeňský kraj
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Daňové řízení
daň/správce daně
platební výměr
daň/výpočet
poplatek/místní
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3807.14.1
Datum podání03.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

280/2009 Sb., § 155, § 154 odst.1

565/1990 Sb., § 10a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3807/14 ze dne 22. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky multigate, a. s., se sídlem Riegrova 373/6, 772 00 Olomouc, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 6 As 64/2014-40, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2014, č. j. 30 Af 8/2012-75, rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 19. 1. 2012, č. j. EK/858/12, a rozhodnutí Městského úřadu Domažlice ze dne 13. 6. 2011, č. j. OF-2149/11-24057/2011/Pl, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení všech v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 a odst. 4, čl. 89 odst. 2, čl. 90, čl. 94 odst. 1 a čl. 95 Ústavy České republiky, dále čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a odst. 5, čl. 26 odst. 1, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozhodnutím Krajského úřadu v Plzni bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Městského úřadu Domažlice (dále též "správce daně"), kterým nebylo, ve smyslu § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, vyhověno její žádosti o vrácení přeplatku za období od 1. 1. 2011 do 31. 3. 2011, neboť žádný přeplatek ve smyslu § 154 odst. 1 daňového řádu ani vratitelný přeplatek, který by bylo možné na žádost poplatníka vrátit podle § 155 odst. 2 daňového řádu, stěžovatelce nevznikl. Rozhodnutí Krajského úřadu v Plzni napadla stěžovatelka u Krajského soudu v Plzni žalobou. V záhlaví uvedeným rozsudkem krajského soudu byla tato žaloba zamítnuta. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.

Stěžovatelka namítá, že se správní orgány ani správní soudy nevypořádaly s otázkou, zda existuje povinnost platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému. Stěžovatelka dále vytýká, že soudy nesprávně či vůbec neposoudily otázku existence přeplatku a podkladů, které pro takové rozhodnutí musí správce poplatku mít a k důkazu užít. Je rovněž přesvědčena, že v souladu s daňovým řádem mohou být zaevidovány pouze takové daňové povinnosti, které byly řádně stanoveny, s tím, že v daném případě daňový řád nepřipouští stanovení daně bez vydání rozhodnutí, konkrétně platebního výměru. Postup správce daně tedy zakládal nicotnost jeho rozhodnutí. Stěžovatelka též poukazuje na to, že žádný právní předpis neopravňuje Ministerstvo financí k vydání rozhodnutí o povolení provozování jiného technického herního zařízení a poplatek tedy nelze oprávněně vybírat, neboť by tak bylo konáno v rozporu se zákonem. Stěžovatelka dále namítá, že v rámci řízení o přeplatku není možno zkoumat konkrétní hmotněprávní povinnost, neboť takový postup daňový řád neumožňuje. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatelka v této souvislosti také vytýká, že se odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, aniž by předložil věc rozšířenému senátu ve smyslu § 17 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.

Všechny tyto argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti dále obsáhle rozvádí a navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadené rozsudky obecných soudů a jim předcházející rozhodnutí správních orgánů.

II.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07, ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka podala již celou řadu ústavních stížností, které jsou jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek v podstatě totožné, přičemž i v nyní projednávané věci považuje Ústavní soud svoje předchozí rozhodnutí za dostatečná pro vysvětlení důvodů, proč neshledává v jednotném postupu správních soudů i v nyní napadených rozhodnutích stěžovatelkou namítaná pochybení. Proto lze na tato předchozí rozhodnutí, z nichž jako jedna z posledních byla vydána pod sp. zn. II. ÚS 3487/14, sp. zn. I ÚS 98/15 a sp. zn. III. ÚS 539/15, odkázat, neboť od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vyslovených v těchto rozhodnutích Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit.

K námitce stěžovatelky, že stávající skutkové a právní okolnosti v nyní posuzovaném případě jsou poněkud odlišné od okolností řešených v předchozích usneseních Ústavního soudu, přičemž za zásadní odlišnost pokládá, že v nyní vedeném řízení včasně uplatnila námitku, že správce daně je povinen vydat platební výměr, Ústavní soud konstatuje, že tato okolnost nemůže nic zvrátit na zjevné neopodstatněnosti podané ústavní stížnosti. Z obsahu napadených soudních rozhodnutí se totiž podává, že soudy se tímto argumentem stěžovatelky řádně zabývaly (mj. i s ohledem na dopad rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 68/2012). Ústavní soud proto musí konstatovat, že předestřená námitka stěžovatelky je pouze polemikou se skutkovými (a z nich vyvozenými právními) závěry obecných soudů, k jejichž přezkumu však není Ústavní soud povolán, obzvláště za situace, kdy odůvodnění napadených rozhodnutí jsou přesvědčivá a nikterak se z nich nepodává, že by soudy rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jak tvrdí stěžovatelka (shodně například usnesení ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 3487/14).

Rovněž v souvislosti s ostatními námitkami stěžovatelky, o kterých již v obdobných věcech stěžovatelky Ústavní soud shora citovanými i dalšími usneseními, vydanými např. pod sp. zn. II. ÚS 2878/13, sp. zn. III. ÚS 3343/13, nebo sp. zn. II. ÚS 3440/13, rozhodl, neshledává Ústavní soud v nyní projednávané věci důvod se od své předchozí judikatury odchýlit, a proto na ni pro stručnost odkazuje (stěžovatelce rozhodovací důvody citovaných usnesení musí být zřejmé, neboť jí byla doručena).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2015

Ludvík David v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru