Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3804/17 #1Usnesení ÚS ze dne 23.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
žaloba/na určení
pohledávka
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3804.17.1
Datum podání05.12.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 198, § 202 odst.2, § 199, § 185


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3804/17 ze dne 23. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., soudního exekutora, Exekutorský úřad Frýdek-Místek, se sídlem Farní 19, 738 01 Frýdek-Místek, zastoupeného Mgr. Romanem Měrkou, advokátem se sídlem Farní 19, 738 01 Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 134/2017-P1-22 ze dne 27. 9. 2017, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 VSOL 1356/2016-P1-8 ze dne 13. 12. 2016 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 40 INS 5936/2016-P1-3 ze dne 22. 9. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě jako insolvenční soud odmítl přihlášku pohledávky P1 ve výši 8.107 Kč, podanou stěžovatelem v postavení věřitele, a určil, že právní mocí tohoto usnesení účast stěžovatele v insolvenčním řízení končí. Přihlášená pohledávka představovala vzniklé náklady exekučního řízení. Krajský soud tak rozhodl poté, co pohledávka stěžovatele, jím přihlášená jako vykonatelná, byla insolvenčním správcem vyhodnocena jako nevykonatelná a během přezkumného řízení popřena. Protože stěžovatel nevyužil lhůty k podání určovací žaloby a nezahájil incidenční spor, soud dle § 185 insolvenčního zákona přikročil k odmítnutí přihlášky. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí insolvenčního soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil právní otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že určovací žalobu v incidenčním sporu měl podat insolvenční správce podle § 199 insolvenčního zákona, a nikoliv on sám dle § 198 téhož předpisu. Úplné popření pohledávky insolvenčním správcem jako nevykonatelné mělo dle názoru stěžovatele za následek prakticky nemožnost přístupu k soudu. Ač měl de iure právo podat určovací žalobu v incidenčním sporu za účelem zjištění, že pohledávka byla podána po právu, fakticky nastala situace, kdy se nemohl svého práva u příslušného soudu dovolat, neboť jen soudní poplatek za podání žaloby činí 5.000 Kč. Ten tak dle stěžovatele představuje sám o sobě téměř dvě třetiny výše jeho pohledávky, nehledě na další výdaje spojené s případným soudním řízením. Vzniká tak ekonomická překážka přístupu k soudu, což je třeba vnímat zejména ve spojení s úpravou náhrad nákladů ve věcech žalob vůči insolvenčnímu správci dle ustanovení § 202 odst. l insolvenčního zákona, které mu zaručuje nákladovou imunitu ve sporech o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek. Stěžovatel si je vědom bagatelní výše přihlášené pohledávky, dodává však, že v rámci činnosti soudního exekutora podával a podává přihlášky pohledávek za dlužníky do insolvenčních řízení ve velkých počtech. Pokud by byly tyto popírány stejně jako v nynějším případě, dopad na majetek stěžovatele už by nebyl zanedbatelný. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím o odmítnutí přihlášené pohledávky ve výši 8.107 Kč, kterou je nutno ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takovými nedostatky však napadená rozhodnutí netrpí.

Ústavní soud nepřehlédl argumentaci stěžovatele, dle níž stejný postup v dalších obdobných případech by mohl vést k tomu, že v důsledku jeho kumulace by již zásah do majetku stěžovatele nebyl zanedbatelný. Stěžovatel však sám vychází toliko z hypotézy, nikoli že se tak již soustavně, systematicky děje. Neopodstatněnost ústavní stížnosti pak Ústavní soud shledal především v tom, že stěžovateli ve skutečnosti byl k dispozici účinný procesní prostředek v podobě určovací žaloby jako incidenčního sporu, kterou však nevyužil, odvolávaje se přitom na ekonomické překážky. Zákon ale jinou možnost soudům neposkytuje, nevyčerpání této možnosti nutně vede k odmítnutí přihlášky dle § 185 insolvenčního zákona. Ústavní soud nepřehlíží, že zahájení a samotný průběh incidenčního sporu může být spojen s výdaji nikoli nepatrnými, které mohou věřitele bagatelních pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení od takového sporu odradit. Tato skutečnost teoreticky může v insolvenčním správci vzbudit pohnutku popřít přihlášenou pohledávku jako nevykonatelnou, a tím takového věřitele uvrhnout do postavení v režimu § 198 insolvenčního zákona, kdy žalobu musí podat právě věřitel, a to se všemi důsledky z toho plynoucími. Nicméně Ústavní soud je toho názoru, že není možno hypotetickou zlomyslnost na straně insolvenčního správce předpokládat (ostatně úvaha správce o nevykonatelnosti se může zakládat toliko na nesprávném posouzení otázky vykonatelnosti).

Zejména je ovšem nutno uvést, že dle ustálené judikatury, především usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 25/2011 ze dne 18. 7. 2013 (R 105/2013) a na něj navazující další rozhodnutí Nejvyššího soudu (judikáty sp. zn. 29 ICdo 24/2013, 29 ICdo 60/2014, 29 ICdo 45/2014 a další), je insolvenční správce oprávněn pohledávku přihlášenou jako vykonatelnou vyhodnotit jako nevykonatelnou a jako takovou ji i popřít a dotčený věřitel je povinen podat určovací žalobu, nemá-li být jeho přihláška bez dalšího odmítnuta a účast v insolvenčním řízení ukončena. Právě ve zmíněném judikátu R 105/2013 se Nejvyšší soud k námitce tehdejší dovolatelky zabýval i možnou účelovostí postupu insolvenčního správce, jenž by tak na věřitele uměle přenášel povinnost podat žalobu (a tedy i povinnost hradit soudní poplatek) i další náklady, které v této souvislosti věřiteli vznikají. Dovolací soud uzavřel, že i tyto zvýšené náklady věřitele, který byl nucen k podání žaloby, ačkoli do insolvenčního řízení vskutku přihlásil vykonatelnou pohledávku (s níž bylo chybně nakládáno jako s pohledávkou "nevykonatelnou"), by mohly být v incidenčním sporu nahrazeny rozhodnutím o separaci nákladů dle § 202 odst. 2 insolvenčního zákona. Stěžovatel si je této možnosti dobře vědom, v ústavní stížnosti však tvrdí, že s institutem separace nákladů nemá dobré zkušenosti. Ústavní soud ale poukazuje na to, že jde o obecné tvrzení, které stěžovatel dokládá na neúspěchu ve sporu s insolvenčním správcem (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 13 VSOL 121/2016-57 ze dne 22. 11. 2016), který se týkal poněkud jiné otázky (insolvenční správce popřel pohledávku stěžovatele co do její pravosti bez toho, aby ji sám současně označil za nevykonatelnou). Pakliže stěžovatel nezkusí určovací žalobu a nebude se dožadovat ve vztahu k insolvenčnímu správci případné separace nákladů (s odkazem na vzpomínanou judikaturu Nejvyššího soudu), zůstanou jeho úvahy bez jakékoli ústavně právní relevance.

Ústavní soud tedy ve světle řečeného dospěl k závěru, že argumentace stěžovatele neprolomila bagatelní povahu předmětu řízení, z něhož vzešla nyní napadená soudní rozhodnutí, a proto ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. ledna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru