Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3803/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Klatovy
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkřízení/zastavení
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
lhůta/zmeškání
podmínka řízení
lhůta/procesněprávní
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3803.14.1
Datum podání03.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 104 odst.2, § 138 odst.1, § 241


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3803/14 ze dne 5. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Horáka, zastoupeného Mgr. Miloslavem Tuháčkem, advokátem, se sídlem Bezděkovská 288, Strakonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014 č. j. 21 Cdo 3737/2013-139, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2012 č. j. 14 Co 427/2012-98 a proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 12. 2010 č. j. 4 C 173/2009-89, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo vlastnit majetek dle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny a článku 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel podal dne 9. 2. 2012 k Okresnímu soudu v Klatovech podání označené jako "žaloba pro zmatečnost", které nebylo nijak dále odůvodněno. Následně byl vyzván k doplnění podání ve lhůtě 14 dnů od doručení usnesení. Tato lhůta byla k žádosti stěžovatele prodloužena o měsíc až do 30. 4. 2012. Stěžovatel však ve lhůtě své podání nijak nedoplnil a okresní soud následně napadeným usnesením jeho podání odmítl postupem podle § 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")

3. Stěžovatel se proti usnesení okresního soudu odvolal a nedoplnění podání odůvodnil svým nepříznivým zdravotním stavem. Navrhl také, aby odvolací soud rozhodl o prominutí zmeškání lhůty k doplnění podání.

4. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Podle něj postupoval okresní soud zcela v souladu se zákonem. Prominutí zmeškání lhůty pak podle krajského soudu v tomto případě nepřicházelo v úvahu, protože lze o něm rozhodnout jen v případech zákonem stanoveným.

5. Ve věci bylo následně stěžovatelem podáno dovolání. Současně v něm soud požádal o poskytnutí bezplatné právní pomoci (ustanovení zástupce) a osvobození od soudních poplatků. Okresní soud tyto žádosti odmítl s odůvodněním, že podání dovolání bylo zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, protože proti napadenému usnesení krajského soudu nebylo dovolání přípustné, o čemž byli účastníci poučeni. Z důvodu, že stěžovatel při podání dovolání nebyl zastoupen advokátem, dovolání nebylo advokátem ani sepsáno a stěžovatel nemá právnické vzdělání, Nejvyšší soud následně napadeným usnesením řízení o tomto dovolání zastavil podle ustanovení §§ 241b odst. 2 a 104 odst. 2 věty třetí o. s. ř., aniž by se zabýval dalšími okolnostmi.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni i Okresního soudu v Klatovech ústavní stížností. V ní shrnuje průběh předchozích řízení. Nejprve připomíná, že je právním laikem, kterému soud neposkytl nezbytnou právní pomoc a zcela rezignoval na poučovací povinnost podle § 118 o. s. ř. Soudy podle stěžovatele rozhodovaly formalisticky, když nevzaly žádné stěžovatelem uvedené skutečnosti ani předložené důkazy v úvahu a nevypořádaly se tak s jeho stěžejními argumenty. Důsledkem je porušení práva na spravedlivý proces.

7. Podle stěžovatele zmeškal lhůtu pro doplnění podání z omluvitelného důvodu a neexistuje tedy žádný rozumný důvod pro to, aby mu v takovém případě bylo odepřeno právo na přístup k soudu. Postup soudu pak byl v rozporu s právem na spravedlivý proces, zvlášť když nedodržení této lhůty má bez dalšího za následek neúspěch ve sporu. Soudy dále podle stěžovatele nezohlednily dostatečně míru jeho sociální, zdravotní a materiální nejistoty a neobjasnily, z jakých důvodů byly shledány zákonné předpoklady k zamítnutí žádosti o právní pomoc pro stěžovatele. Tento postup soudů stěžovatel považuje za zneužití práva a odepření možnosti k právu přistoupit.

8. V rozhodnutí odvolacího soudu absentovalo řádné a přezkoumatelné odůvodnění právního posouzení soudem, což stěžovateli znemožnilo zhodnotit správnost jeho rozhodnutí a vyhodnotit další postup ve věci. Toto ve svém důsledku představuje porušení práva na soudní ochranu.

9. Další pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že okresní soud odeslal dovolání k Nejvyššímu soudu, aniž by se pokusil stěžovatele řádně a účinně poučit. Toto neposkytnutí právní pomoci je dalším projevem odepření spravedlnosti soudem.

III. Hodnocení Ústavního soudu

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti dle článku 87 Ústavy České republiky, jeho úkolem proto není přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů z hlediska zákonnosti. Ústavnímu soudu ovšem náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, a v rámci toho uvážit, zda řízení před obecnými soudy bylo jako celek spravedlivé.

11. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Je tomu tak v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, či pokud se soud při svém rozhodování dopustí libovůle [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85].

12. Ústavní soud v přezkoumávané věci takovéto pochybení u žádného z obecných soudů nezjistil. Odůvodnění všech napadených usnesení jsou úplná, logicky navazující na průběh řízení před obecnými soudy a jsou tedy přezkoumatelná. Také je z nich zřejmé, jakými úvahami se soudy ve věci řídily. Postup, který obecné soudy při řešení věci využily, má oporu v zákonných ustanoveních.

13. Tvrzení stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na právní pomoc tím, že byla zamítnuta jeho žádost o ustanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků, nelze přisvědčit z důvodu, že okresní soud rozhodl na základě zákona a své rozhodnutí jasně odůvodnil. V případě stěžovatele šlo podáním dovolání o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, protože byl poučen krajským soudem, že dovolání proti napadenému usnesení je nepřípustné.

14. Stěžovatel byl také vždy soudy poučen dle jejich zákonných povinností a soudy se stěžovatelem normálně komunikovaly, jak je ostatně patrné ze spisu (č. listu 84 - 87 soudního spisu). Z něj vyplývá také to, že stěžovateli nebránil jeho zdravotní stav v tom, aby požádal o prodloužení lhůty k doplnění podání, čemuž bylo vyhověno a lhůta mu byla prodloužena o 30 dní, dále podal žádost o sdělení právního názoru a písemně odpověděl na výzvu soudu.

15. Ústavní soud postup obecných soudů neshledává protiústavním a to ani z hlediska tvrzeného formalistického přístupu soudů, kdy tento v žádném případě nelze považovat za takzvaný přepjatý formalismus v intenzitě, která by zakládala protiústavnost rozhodnutí soudu.

16. Usnesení Nejvyššího soudu o zastavení řízení o dovolání z důvodu neodstranění nedostatku podmínky dovolacího řízení podle ustanovení § 241 o. s. ř. není rozhodováním ve smyslu § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť v daném případě dovolací soud nerozhodoval o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost "z důvodů závisejících na jeho uvážení". V takovém případě nelze použít pro počítání lhůty k podání ústavní stížnosti proti usnesením Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, která jsou rovněž napadena předmětnou ústavní stížností, tohoto ustanovení, ale zákonná 60denní lhůta se odvíjí od doručení posledního procesního prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem bylo v daném případě usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2012 č. j. 14 Co 427/2012-98.

17. Pokud stěžovatel podal ústavní stížnost až po doručení usnesení dovolacího soudu, je ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni a proti usnesení Okresního soudu v Klatovech, opožděná.

18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbývající části podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru