Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3800/16 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Třebíč
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodpor/proti platebnímu rozkazu
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3800.16.1
Datum podání16.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 174 odst.4, § 164


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3800/16 ze dne 21. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti Letida, s. r. o., se sídlem Komenského nám. 1342/7, Třebíč, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. prosince 2015 č. j. 13 C 260/2015-13, usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 4. dubna 2016 č. j. 13 C 260/2015-108 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2016 č. j. 27 Co 144/2016-119, za účasti Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně a za vedlejší účasti společnosti DEKPROJEKT, s. r. o., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být zasaženo do jejího práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a tato rozhodnutí měla porušit také principy obsažené v čl. 2 odst. 1 Listiny.

2. Okresnímu soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") byly dne 24. 11. 2015 doručeny dvě žaloby proti stěžovatelce, první z nich na zaplacení částky 113 586 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky ode dne 22. 3. 2012 do 22. 4. 2012 a ve výši 1 % denně z dlužné částky od 23. 4. 2012 do zaplacení, druhá z nich na zaplacení částky 113 199 Kč s podobně určeným příslušenstvím. Výši úroků žalobkyně v obou případech opírala o všeobecné obchodní podmínky, kterými měla být stěžovatelka vázána. Okresní soud těmto žalobám přidělil spisové značky 13 C 260/2015 a 13 C 261/2015 a dne 11. 12. 2015 vydal dva platební rozkazy, první pod č. j. 13 C 260/2015-13 na zaplacení částky 113 586 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky "od 22. 3. 2012 do 22. 4. 2012 do zaplacení" a úrok z prodlení ve výši 1 % denně z dlužné částky od 23. 4. 2012 do zaplacení, a druhý pod č. j. 13 C 261/2015-13 na zaplacení částky 113 199 Kč s příslušenstvím; tyto byly stěžovatelce doručeny dne 21. 12. 2015 s poučením, že ve lhůtě 15 dnů lze podat odpor.

3. Právní zástupce stěžovatelky zaslal soudu dne 31. 12. 2015 dvě zprávy elektronickou poštou. První zpráva byla nadepsána jako "odpor proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Třebíči č. j. 13 C 261/2015-13", obsahovala text o tom, že je podáván odpor, a v příloze byla připojena plná moc. Druhá zpráva byla nadepsána jako "odpor proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Třebíči č. j. 13 C 261/2015-13 - doplnění" a v příloze byl kromě plné moci připojen odpor označený sp. zn. 13 C 261/2015 a zmiňující částku 113 199 Kč s příslušenstvím. Okresní soud tyto procesní úkony kvalifikoval jako odpor podaný pouze proti platebnímu rozkazu č. j. 13 C 261/2015-13, a u platebního rozkazu č. j. 13 C 260/2015-13 tak vyznačil doložku právní moci ke dni 6. 1. 2016. Stěžovatelka dne 11. 1. 2016 doručila okresnímu soudu zprávu o tom, že podání ze dne 31. 12. 2015 obsahovala chybu v psaní, neboť odpor podávala k oběma platebním rozkazům, a zároveň podala nový odpor proti platebnímu rozkazu č. j. 13 C 260/2015-13. Okresní soud stěžovatelce přípisem ze dne 25. 1. 2016 sdělil, že z žádného podání ze dne 31. 12. 2015 nebylo možné ani na základě spisových značek, ani na základě uvedených částek zjistit, že se jedná o odpory k rozdílným platebním rozkazům, a potvrdil, že platební rozkaz č. j. 13 C 260/2015-13 nabyl právní moci. Stěžovatelka následně okresnímu soudu doručila podání označené jako "vyjádření k žalobě" sp. zn. 13 C 260/2015-13, tedy postupovala, jako by odpor podán byl. Dne 31. 3. 2016 pak stěžovatelka podala návrh na určení lhůty k vydání usnesení o odporu k platebnímu rozkazu č. j. 13 C 260/2015-13, načež okresní soud dne 4. 4. 2016 vydal napadené usnesení č. j. 13 C 260/2015-108. Uvedl v něm, že podání ze dne 31. 12. 2015 z obsahového ani formálního hlediska nelze kvalifikovat jako odpor k platebnímu rozkazu č. j. 13 C 260/2015-13, neboť z tohoto podání jednoznačně vyplynulo, že se jedná o odpor jen k jednomu platebnímu rozkazu vydanému pod č. j. 13 C 261/2015-13. Vzhledem k tomu, že odpor stěžovatelky proti platebnímu rozkazu č. j. 13 C 260/2015-13 ze dne 11. 1. 2016 byl podán po uplynutí zákonné lhůty, okresní soud jej odmítl jako opožděný.

4. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). V něm uvedla, že okresní soud měl okamžitě po doručení žalob řízení spojit, protože se jednalo o nároky z téhož ustanovení zákona, a že měl podání ze dne 31. 12. 2015 kvalifikovat jako dva odpory proti dvěma platebním rozkazům; vytkla mu také nečinnost v podobě nevydání usnesení o odporu proti platebnímu rozkazu č. j. 13 C 260/2015-13. Zdůraznila, že jejím záměrem nebylo podávat odpor pouze k jednomu platebnímu rozkazu, mělo se jednat pouze o chybu v psaní a meritorní rozhodnutí jí nemůže být upřeno jen kvůli špatné identifikaci podání. Krajský soud napadeným usnesením odvolání stěžovatelky odmítl s tím, že souhlasí s posouzením okresního soudu, neboť obě podání ze dne 31. 12. 2015 obsahují jen jednu spisovou značku, jako předmět řízení označují částku, která je totožná s výší nároku dle spisové značky obsažené v tomto podání, a druhá zpráva byla označená jako "doplnění". Jak z obsahu, tak z formy tohoto podání nelze dle krajského soudu usoudit, že by se jednalo o dva rozdílné procesní úkony.

II. Argumentace účastníků řízení

5. Dle stěžovatelky obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces tím, že jí upřely meritorní rozhodnutí jen kvůli špatné identifikaci jejího podání. Tuto situaci měl způsobit sám okresní soud tím, že dvě téměř totožná řízení nespojil v jedno. Dále okresní soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že vydal platební rozkaz, který ani vydat neměl, protože úroky požadované žalobkyní ve výši 1 % denně jsou v rozporu s dobrými mravy a takové rozhodnutí je zjevně nespravedlivé. Okresní soud měl též rozhodnout nad rámec návrhu žalobkyně, jestliže v napadeném platebním rozkazu přikázal stěžovatelce zaplatit úrok ve výši 0,1 % denně z žalované částky do zaplacení, nikoliv pouze do 22. 4. 2012, jak je uvedeno v žalobě.

6. Dále měly obecné soudy porušit právo stěžovatelky na zákonného soudce, neboť ve věci vydal platební rozkaz vyšší soudní úředník i přesto, že podle zákonných ustanovení měl ve věci provádět úkony soudce, neboť se dle názoru stěžovatelky jednalo o věc právně složitou. Neúnosná výše úroků uložená napadeným platebním rozkazem, která v době podání ústavní stížnosti dosahovala částky 2 087 710,68 Kč, je pak důvodem pro ústavněprávní přezkum tohoto porušení zákona.

7. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti kromě spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 13 C 260/2015 vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti. Okresní soud ve svém vyjádření připomněl, že právní zástupce stěžovatelky je jako advokát povinen jednat s náležitou pečlivostí profesionála, a zopakoval, že podání, které bylo soudu doručeno právním zástupcem stěžovatelky, nebylo možné z hlediska jeho formy a obsahu kvalifikovat jinak než jako jeden odpor proti jednomu platebnímu rozkazu. Pokud by soud rozhodl rozdílně, bylo by to v rozporu s principy ovládajícími soudní proces, neboť soud nemá oprávnění domýšlet si obsah procesních úkonů účastníků. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že odkazuje na odůvodnění svého napadeného usnesení, a dodal, že se s ohledem na obsah odvolání stěžovatelky věcně nezabýval výší úroků z prodlení. Konstatoval, že pokud okresní soud dle názoru stěžovatelky překročil rozsah vymezený v návrhu žalobkyně, lze toto pochybení napravit vydáním opravného usnesení dle § 164 občanského soudního řádu. Žalobkyně jako vedlejší účastnice svého práva vyjádřit se ke stížnosti v určené lhůtě nevyužila. Stěžovatelka v replice k vyjádření účastníků odkázala na argumentaci v ústavní stížnosti a sdělila, že na ústavní stížnosti trvá.

III. Hodnocení Ústavního soudu

8. K posuzování procesních úkonů účastníků ze strany soudů existuje konstantní judikatura Ústavního soudu. Z ní jednoznačně vyplývá, že obecné soudy jsou v pochybnostech povinny při posuzování obsahu podání z důvodu zachování základních práv volit vstřícnější postup k účastníkům řízení [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1911/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 66/64 SbNU 749) či sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211), bod 13]. Ústavní soud se zabýval i účinky procesních úkonů učiněných elektronickou cestou obsahujících nesprávné přílohy v souvislosti s podáním odporu proti platebnímu rozkazu. Dle Ústavního soudu je rozhodující, zda lze z textu samotné zprávy učinit závěr o obsahu tohoto úkonu a o tom, kdo jej učinil. Pokud jsou tyto náležitosti splněny, nelze podání považovat za vadné, popřípadě k němu vůbec nepřihlížet, i přesto, že připojené přílohy nemají k projednávané věci žádný vztah. Rozhodování formou platebního rozkazu je výjimkou z ústavního pravidla garantujícího účastníkům řízení rovný přístup k soudu. Jakékoliv další umělé, formalistické či svévolné navyšování formálních či obsahových požadavků kladených na odpor proti platebnímu rozkazu je proto třeba považovat za ústavně nesouladné, neboť by představovalo vytváření zbytečných a nelegitimních překážek pro uplatňování ústavně garantovaných procesních práv [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2733/13 ze dne 26. 2. 2014 (N 23/72 SbNU 267), bod 13 - 16 a sp. zn. IV. ÚS 4787/12 ze dne 13. 5. 2013 (N 82/69 SbNU 347), bod 17 - 19].

9. K takovému pochybení ze strany obecných soudů však dle názoru Ústavního soudu v nyní posuzované věci nedošlo. Ze soudního spisu i z rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti vyplývá, že zde žádné pochybnosti o obsahu podání nemohly vzniknout. Obě zprávy, které právní zástupce stěžovatelky zaslal okresnímu soudu dne 31. 12. 2015, obsahovaly pouze jednu spisovou značku a tentýž předmět řízení, a jestliže druhá zpráva byla označena jako "doplnění", vylučuje to jakékoliv pochybnosti o tom, že by druhá zpráva měla být považována za odpor podaný v jiné věci, tedy k napadenému platebnímu rozkazu č. j. 13 C 260/2015-13. I z obsahu příloh dvou emailových zpráv, které okresní soud obdržel 31. 12. 2015, se jeví, že obsah těchto příloh a text samotné zprávy jsou obsahově zcela v souladu. Pokud tedy úkon stěžovatelky nebyl způsobilý vyvolat jakékoliv pochybnosti, výše uvedené závěry nemohou být použity pro nyní posuzovaný případ.

10. K námitce stěžovatelky ohledně porušení práva na zákonného soudce spočívajícího v rozhodování vyšším soudním úředníkem Ústavní soud uvádí, že v případě rozhodování o platebním rozkazu je na účastníkovi řízení, aby vyvinul procesní aktivitu v podobě podání odporu. Pokud v posuzovaném případě stěžovatelka podala odpor proti napadenému platebnímu rozkazu zcela vadně, resp. opožděně, nelze toto zjevné pochybení na straně stěžovatelky, resp. jejího právního zástupce přikládat k tíži soudů. Právní řád totiž poskytuje procesní obranu proti rozhodování vyšším justičním úředníkem právě formou odporu proti platebnímu rozkazu. V rozhodování o ústavní stížnosti je pak tato námitka nepřípustná, neboť stěžovatelka nedala soudu možnost rozhodnout ve věci rozsudkem, a nevyčerpala tak všechny dostupné prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

11. Ze stejného důvodu shledal Ústavní soud nepřípustnou také námitku ohledně nesprávné formulace části výroku č. 1 napadeného platebního rozkazu o úroku z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky "od 22. 3. 2012 do 22. 4. 2012 do zaplacení". K tomu lze též spolu s krajským soudem odkázat na postup dle § 174 odst. 4, resp. dle § 164 občanského soudního řádu.

12. Rovněž pokud stěžovatelka namítá, že výsledkem rozhodnutí obecných soudů je zjevná nespravedlnost v podobě vydání platebního rozkazu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 1 % denně z dlužné částky, Ústavní soud připomíná, že výklad a aplikace podústavního práva je vzhledem k jeho postavení a funkci jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) primárně v kompetenci obecných soudů. V případě stěžovatelky pak tato námitka měla být předmětem meritorního řízení, které však stěžovatelka (prostřednictvím svého právního zástupce) svým jednáním zmařila. Z podání nazvaného "vyjádření k žalobě" ze dne 19. 1. 2016 vyplývá, že stěžovatelka namítala, že všeobecné podmínky, na základě kterých si žalobkyně nárokovala předmětné úroky z prodlení, pro ni nejsou závazné. Posouzení toho, zda tomu tak bylo či nikoli, však náleželo toliko okresnímu soudu. Opět je tedy nutné tuto námitku posoudit jako nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

13. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako nepřípustnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru