Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 380/98Nález ÚS ze dne 26.01.2000K důsledkům zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci nálezem Ústavního soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Správní soudnictví
advokát/zvolený
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 13/17 SbNU 97
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.380.98
Datum vyhlášení22.02.2000
Datum podání31.08.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 82

40/1964 Sb.

99/1963 Sb., § 250 písm.a, § 250d odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 380/98 ze dne 26. 1. 2000

N 13/17 SbNU 97

K důsledkům zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci nálezem Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatele F., spol. s r.o., zastoupeného JUDr. M. V.,

advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6.

1998, č.j. 29 Ca 358/96-58, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 1998, č.j. 29

Ca 358/96-58, se zrušuje.

Odůvodnění:

Finanční úřad Brno II rozhodnutím ze dne 20. 12. 1995, č.j.

FÚII/932/36- B/95, rozhodl - na základě zjištění uvedených ve

zprávě o kontrole daně z přidané hodnoty ze dne 19. 12. 1995,

č.j. FÚ II/932/110, provedené u společnosti F., s.r.o. (dále jen

"stěžovatel"), za zdaňovací období červenec 1993 až prosinec 1994

- o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH")

stěžovateli ve výši 684 594,- Kč (dodatečný platební výměr č.

36/95).

Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 16. 8. 1996,

č.j. FŘ 2525/130/1996, shora uvedené rozhodnutí Finančního úřadu

Brno II změnilo tak, že se částka dodatečně vyměřené DPH ve výši

684 594,- Kč snižuje o částku 8 738,- Kč na konečnou dodatečně

vyměřenou DPH ve výši 675 856,- Kč. Finanční ředitelství v Brně

rozhodnutí o odvolání odůvodnilo tím, že Finanční úřad Brno II

postupoval ve všech (v odůvodnění uvedených) případech v souladu

s daňovými předpisy a DPH stanovil oprávněně. Proti tomuto

rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně podal stěžovatel žalobu,

kterou se domáhal zrušení obou výše uvedených správních

rozhodnutí.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 4. 1997, č.j. 29 Ca

358/96-33, který nabyl právní moci dne 21. 4. 1997, žalobu zamítl

a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů

řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud - po

přezkoumání napadeného rozhodnutí, včetně správního řízení, které

mu předcházelo - vycházel především z toho, že stěžovatel

(žalobce) v průběhu daňového řízení nedoložil řádnými daňovými

doklady oprávněnost uplatněného nároku na odpočet DPH a v souladu

s ustanovením § 19 odst. 3 zákona o zákona č. 588/1992 Sb., o dani

z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon

o DPH"), nemá proto nárok na odpočet DPH. Krajský soud dále uvedl,

že "na správci daně jistě nelze spravedlivě požadovat, aby při

kontrole ověřoval u každého daňového dokladu, zda byl vystaven

omylem či chybně zaúčtován". S odkazem na ustanovení § 31 odst.

9 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

konstatoval, že důkazní břemeno nespočívá na správci daně, ale na

daňovém subjektu (stěžovateli).

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal

stěžovatel dne 16. 6. 1997 ústavní stížnost, v níž zejména namítl,

že krajský soud postupoval podle tehdy platného ustanovení § 250f

občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a rozhodl bez

nařízení jednání, čímž porušil ustanovení čl. 36 odst. 2 a čl. 38

odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a ustanovení čl. 90 Ústavy ČR.

Ústavní soud v řízení o uvedené ústavní stížnosti dospěl

k závěru, že přezkoumávání otázky vyměření dodatečné DPH nelze

kvalifikovat jako případ jednoduchý. Vzhledem k tomu a s odkazem

na svou dosavadní judikaturu konstatoval, že byl porušen princip

spravedlivého procesu, jak vyplývá zejména z ustanovení čl. 38

odst. 2 Listiny, který přiznává každému právo, aby jeho věc byla

projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti

a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Ústavní soud

proto nálezem ze dne 3. 2. 1998, sp. zn. I. ÚS 210/97, rozsudek

Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1997, sp. zn. 29 Ca 358/96,

zrušil.

V dalším řízení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 4.

1998, č.j. 29 Ca 358/96-55, vyzval stěžovatele (žalobce), aby ve

lhůtě 15 dnů od jeho doručení, odstranil nedostatek podání ze dne

21. 10. 1996 spočívající v tom, že stěžovatel není zastoupen

advokátem. Ve výroku tohoto usnesení dále uvedl, že nevyhoví-li

stěžovatel této výzvě ve stanovené lhůtě, soud řízení zastaví.

Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že žalobu ze dne

21. 10. 1996 nelze projednat, neboť stěžovatel - ač mu to ukládá

ustanovení 250a o.s.ř. - není zastoupen advokátem, neboť "plná moc

k zastupování udělená pro řízení advokátce JUDr. I. D. zanikla

právní mocí rozsudku zdejšího soudu ze dne 7. 4. 1997, č.j. 29 Ca

358/96-33" (pozn.: zrušeného Ústavním soudem).

Krajský soud v Brně dále usnesením ze dne 29. 6. 1998, č.j.

29 Ca 358/96-58, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků

nemá právo na náhradu nákladů řízení. V jeho odůvodnění poukázal

především na to, že citovaným usnesením ze dne 14. 4. 1998, č.j.

29 Ca 358/96-55, poučil stěžovatele ve smyslu ustanovení § 250a

o.s.ř. a vyzval jej, aby ve lhůtě 15 dnů odstranil vady žaloby

spočívající v tom, že - ač sám nemá právnické vzdělání - není

zastoupen advokátem. Rovněž uvedl, že stěžovatele poučil o zániku

plné moci k zastupování udělené pro řízení advokátce JUDr. I. D.,

k němuž došlo právní mocí rozsudku "zdejšího" soudu ze dne 7. 4.

1997, č.j. 29 Ca 358/96-33. Řízení bylo podle ustanovení § 250d

odst. 3 o.s.ř. zastaveno, neboť stěžovatel na výzvu soudu, která

mu byla doručena dne 13. 5. 1998, nereagoval.

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 1998, č.j. 29

Ca 358/96-58, napadl stěžovatel ústavní stížností.

V ní poukázal především na to, že krajský soud citovaným

usnesením zcela ignoroval argumenty stěžovatele, které uvedl ve

svém vyjádření ze dne 2. 6. 1998, v něm prohlásil, že plná moc

udělená advokátce pro účely celého řízení v dané věci neztratila

platnost, neboť nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1998, sp. zn.

I. ÚS 210/97, bylo "pouze zrušeno meritorní rozhodnutí soudu

v dané věci a soudní řízení nezačíná znovu od samého počátku,

nýbrž se nachází ve stádiu zahájeného řízení před vydáním

meritorního rozhodnutí". Plná moc udělená advokátce výslovně pro

účely "zastupování při řízení ve věci" prý nezanikla, neboť

předmětné řízení dále trvá.

Stěžovatel dále poukázal na to, že v zákoně č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon

o Ústavním soudu"), není řešena podrobná úprava důsledků, které má

zrušení (ústavní stížností) napadeného rozhodnutí orgánu veřejné

moci - jak se také stalo v souzené věci nálezem Ústavního soudu ze

dne 3. 2. 1998, sp. zn. I. ÚS 210/97 - na průběh celého

předcházejícího řízení. Stejně tak nejsou tyto důsledky upraveny

ani v o.s.ř. Proto je prý nutno vycházet z obecných ustanovení

těchto zákonů. Stěžovatel z formulace uvedené v ustanovení § 82

odst. 3 zákona o Ústavním soudu, že Ústavní soud "zruší napadené

rozhodnutí" dovozuje, že "jediným zrušovaným úkonem v rámci celého

předchozího procesu je napadené rozhodnutí". Nálezem Ústavního

soudu proto není zrušen žádný jiný úkon, který byl v předchozím

řízení učiněn, a řízení před krajským soudem, jehož je stěžovatel

účastníkem, se prý vrátilo do fáze, ve které bylo před vydáním

rozsudku zrušeného nálezem Ústavního soudu. Podle názoru

stěžovatele proto neexistuje "právní důvod domnívat se, že

zrušením rozsudku, který stěžovatel úspěšně napadl ústavní

stížností, bylo zahájeno soudní řízení nové". Uvedené závěry prý

potvrzuje názor V. Ševčíka, podle něhož "nastává po zrušení

ústavní stížností napadeného rozhodnutí situace, v níž řízení před

orgánem veřejné moci jakoby neskončilo" (Ševčík, V.: Některé

problémy ústavnosti v českých soudních řádech, Právník, 1995, č.

7, str. 625).

V návaznosti na tyto úvahy stěžovatel uvádí, že okamžikem,

kdy rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1997, č.j. 29 Ca

358/96-33, nabyl právní moci, "neztratila platnost ani plná moc,

kterou stěžovatel udělil pro řízení v dané věci před krajským

soudem advokátce a ztratit ji ani nemohla, neboť uvedený rozsudek

byl nálezem Ústavního soudu zrušen, takže na něj bylo a je nutno

pohlížet jako na neexistující a na řízení před krajským soudem

jako na neukončené". Jestliže krajský soud od stěžovatele

vyžadoval předložení nové plné moci a posléze z důvodu její údajné

absence řízení zastavil, bezdůvodně stěžovateli odepřel právo na

soudní ochranu, které je zaručeno v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Nesprávnost napadeného usnesení krajského soudu spatřuje

stěžovatel také v tom, že zastavením řízení s odkazem na údajnou

ztrátu platnosti udělené plné moci, krajský soud "jednal

přinejmenším nad rámec zákona", neboť ze žádného ustanovení

stávajících zákonů nevyplývá, že by právní mocí nálezu Ústavního

soudu, kterým se zrušuje protiústavní rozhodnutí soudního orgánu,

"kromě napadeného rozhodnutí právně zanikly také veškeré úkony

učiněné v předchozím řízení". Krajský soud prý proto v souzené

věci porušil i ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst.

2 Listiny, podle kterých jednání státní moci musí být opřeno

o ustanovení zákona.

Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby usnesení Krajského

soudu v Brně ze dne 29. 6. 1998, č.j. 29 Ca 358/96-58, bylo

zrušeno a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání

a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský

soud v Brně, vedlejší účastník - Finanční ředitelství v Brně

a dále Finanční úřad Brno II.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření konstatoval, že

k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele postupem

krajského soudu nedošlo a odkázal na odůvodnění jím vydaného

napadeného usnesení. Dále zdůraznil, že stěžovatel nereagoval na

výzvu soudu k odstranění vad podání a stanovisko stěžovatele ze

dne 2. 6. 1998, jehož se v ústavní stížnosti dovolává, bylo soudu

doručeno až 20. 7. 1998, přičemž výzvu soudu k odstranění vad

podání ze dne 14. 4. 1998 převzal podle doručenky dne 13. 5. 1998

a krajský soud rozhodoval dne 29. 6. 1998.

Krajský soud dále vyjádřil přesvědčení, že stěžovatel svou

nečinnost v řízení před krajským soudem o žalobě proti rozhodnutí

správního orgánu, která měla za následek zastavení řízení,

nahrazuje ústavní stížností.

Krajský soud je toho názoru, že v přezkumném řízení "dostál

svým ústavním povinnostem", navrhl zamítnutí ústavní stížnosti

a sdělil, že na ústním jednání netrvá.

Finanční ředitelství v Brně a Finanční úřad Brno II ve svých

vyjádřeních uvedly, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně

pokládají za "učiněné v souladu se zákonem" a navrhly zamítnutí

ústavní stížnosti. Na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvají.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud musel nejprve obecně posoudit procesní důsledky

nálezu ze dne 3. 2. 1998, sp. zn. I. ÚS 210/97 [učiněného podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], kterým

Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci

(v souzené věci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4.

1997, č.j. 29 Ca 358/96-33). Zákon o Ústavním soudu další důsledky

pro řízení před obecným soudem (orgánem veřejné moci) výslovně

neupravuje. Stejně tak neřeší tuto procesní otázku ani o.s.ř.

Ústavní soud sám dovozuje, že zrušení napadeného pravomocného

soudního rozhodnutí představuje jediný procesní úkon, který byl ve

vztahu k předcházejícímu soudnímu řízení učiněn. Po zrušení

napadeného rozsudku tedy v předcházejícím soudním řízení není

meritorně rozhodnuto a toto řízení proto ani nemohlo skončit. Za

tohoto stavu tedy nemohlo proto být v téže věci zahájeno nové

soudní řízení.

Ústavní soud proto usuzuje, že v tomto procesním stavu řízení

před příslušným soudem (orgánem veřejné moci) pokračuje a jsou

zachovány právní následky všech ostatních (tj. nezrušených)

procesních úkonů, které byly v dosavadním řízení učiněny.

Podle názoru Ústavního soudu proto v souzené věci nezanikla

ani procesní plná moc, která byla právní zástupkyni stěžovatele

udělena pro celé řízení. Nezanikla tedy ani právní mocí rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1997, č.j. 29 Ca 358/96-33.

Ústavní soud se proto domnívá, že pokud krajský soud

požadoval od stěžovatele odstranění nedostatku podání ze dne 21.

10. 1996, spočívajícího v tom, že stěžovatel (žalobce) není

zastoupen advokátem, postupoval způsobem, který zákon nevyžaduje.

Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným

usnesením Krajského soudu v Brně bylo porušeno stěžovatelovo právo

na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2 Listiny

a čl. 2 odst. 3 Ústavy, jichž se stěžovatel dovolává.

Proto Ústavní soud stížnosti zcela vyhověl a usnesení

Krajskéhosoudu v Brně ze dne 29. 6. 1998, č.j. 29 Ca 358/96-58,

zrušil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. ledna 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru