Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 380/04Usnesení ÚS ze dne 15.09.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.380.04
Datum podání21.06.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 9 odst.3

99/1963 Sb., § 142


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 380/04 ze dne 15. 9. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti S. s. r. o., zastoupené JUDr. J. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 8 Cmo 300/2002, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a obchodní společnosti D. l. d., s. s r. o., zastoupené JUDr. M. D., advokátem se sídlem Skácelova 21, Brno, a obchodní společnosti F. K. s. r. o., jako vedlejších účastníků řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") podanou ústavní stížností, která rovněž splňovala podmínky přípustnosti (§ 72 odst. 3 ve spojení s § 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 3 Cm 38/99, odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení. O tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a namísto částky 6.093,30 Kč přiznal stěžovateli náhradu nákladů ve výši 3.593 Kč.

Stěžovatel se domnívá, že tímto usnesením bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Odvolací soud podle stěžovatele porušil zásadu zákazu reformace in peius, když rozhodl o nákladech řízení v částce nižší oproti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tímto stěžovateli odňal možnost bránit se proti takovému rozhodnutí řádným opravným prostředkem. Na okraj stěžovatel uvedl, že je věcí zcela zřejmou, že o náhradě nákladů řízení je rozhodováno z úřední povinnosti. Podle stěžovatele je to totéž, jako kdyby se stěžovatel domáhal náhrady škody, a soud druhého stupně rozhodl o jeho odvolání tak, že soudem prvního stupně přiznaný nárok ještě sníží.

Podle stěžovatele se rovněž nelze ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že hodnota věci (práva) je obtížně vyjádřitelná v penězích nebo že ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. V prvé řadě se stěžovatel domnívá, že nikdo z účastníků řízení nenamítal způsob, jakým byla zjištěna hodnota věci pro účely tarifní hodnoty. Dokonce kupní cena uvedená v kupní smlouvě uzavřené mezi žalobcem (D. l. d. s.. s r. o.) a prvním žalovaným (F. K. s. r. o.) byla mnohem vyšší než kupní cena uvedená v kupní smlouvě uzavřené mezi prvním žalovaným a stěžovatelem (druhým žalovaným).

Stěžovatel se dále neztotožňuje s vyjádřením soudu druhého stupně, že výše kupní ceny nemůže být považována za hodnotu věci (nebo práva) pro účely stanovení tarifní hodnoty, neboť nebyl soudem učiněn žádný pokus, jak zjistit hodnotu těchto věcí. Soudem druhého stupně byl proto předčasně přijímán závěr, že hodnota věcí je obtížně vyjádřitelná v penězích či ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.

Soudu odvolacímu proto stěžovatel vytýká především to, že neučinil potřebná šetření, aby hodnotu věcí, která nepochybně vyjádřitelná v penězích je, zjistil. Podle stěžovatele nic nebránilo tomu, aby soud ustanovil znalce za účelem vypracování znaleckého posudku o ceně věcí, jejichž vydání se žalobce (nyní vedlejší účastník) svou žalobou domáhal.

Pokud se tedy odvolací soud neztotožnil s názorem stěžovatele, že za tarifní hodnotu lze považovat kupní cenu sjednanou v kupní smlouvě mezi žalovaným č. 1 a žalovaným č. 2 (stěžovatelem) s odůvodněním, že kupní cena může být odlišná od hodnoty věcí, pak bylo podle stěžovatele bezpodmínečné ustanovit soudního znalce za účelem zjištění ceny věcí (pokud by se dotazem na účastníky řízení nedospělo ke shodě v této otázce), a ne bez dalšího jednoduše konstatovat, že hodnota věcí je zjistitelná s nepoměrnými obtížemi a tím násobit již tak nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch stěžovatele.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil.

Vrchní soud v Olomouci reagoval na podanou ústavní stížnost vyjádřením ze dne 5. 8. 2004. K jednotlivým námitkám stěžovatele uvedl následující. Podle ust. § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve znění platném v době rozhodnutí soudu není třeba k projednání odvolání týkajícího se toliko nákladů řízení nařizovat jednání. Při posuzování správnosti rozhodnutí napadeného odvoláním toliko v části nákladů řízení, je odvolací soud vázán pravomocným výrokem ve věci samé pro závěr o tom, komu vznikl nárok na náhradu nákladů řízení s ohledem na úspěch ve věci. Je-li podáno odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení, musí odvolací soud přezkoumat správnost tohoto výroku jako celku, nejen tedy druh a výši nákladů vzniklých oprávněnému účastníku v řízení, ale i o vznik práva na náhradu nákladů řízení tomu kterému účastníku, a to bez jakéhokoliv zákonného omezení. O náhradě nákladů řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti (§ 151 o. s. ř.). Proto je logické, že zásada zákazu reformace in peius není zásadou, na níž je založeno posuzování a rozhodování odvolacího soudu o odvolání směřujícího do výroku o nákladech řízení napadeného rozsudku. Srovnání provedené stěžovatelem je proto podle vrchního soudu naprosto nepřiléhavé.

Dále Vrchní soud v Olomouci uvedl, že předmětem řízení bylo vydání v žalobě uvedených věcí, které byly v rámci dodávky technologie použitého lyžařského vleku (spolu s šéfmontáží) dodány žalovanému č. 1. Předmětem řízení nebylo vydání věci, v tomto případě věci nemovité, která byla jako celek převáděna ze žalovaného č. 1 na žalovaného č. 2 kupní smlouvou, za cenu v ní uvedenou, jíž se jako základu (tarifní hodnoty) pro určení mimosmluvní odměny stěžovatel domáhá. Bylo-li ve věci pravomocně rozhodnuto, a v řízení nevyšla najevo cena věcí, jejichž vydání bylo žalováno, pak vytvářet další nemalé náklady na pořízení znaleckého posudku pouze k určení hodnoty použitých věcí (které byly nadále další léta používány) pouze pro rozhodnutí o nákladech řízení (konkrétně stanovení tarifní hodnoty), by bylo zjevně nehospodárné a pro rozhodnutí v této věci nadbytečné. Stejně pohlížel podle Vrchního soudu v Olomouci na předmět řízení i soud prvního stupně, který vybral soudní poplatek z návrhu ve výši 5.000 Kč. S ohledem na to vyjádřil vrchní soud přesvědčení, že stěžovatelovo právo na spravedlivý proces nebylo napadeným rozhodnutím porušeno.

K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil rovněž vedlejší účastník obchodní společnost D. l. d., s.. s r. o. Ten ve svém vyjádření uvedl, že ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., které v zásadě neumožňuje soudu, aby překročil návrhy účastníků, se týká pouze rozhodování ve věci a nelze je aplikovat na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Problematika nákladů řízení je samostatně upravena ve zvláštní hlavě o. s. ř. v ust. § 137 až § 151, zatímco ust. § 152 a násl. se týkají rozhodování ve věci.

Vedlejší účastník dále uvedl, že rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě mu byla v meritu znemožněna alespoň částečná satisfakce škody utrpěné nezaplacením kupní ceny dodaného zařízení, a to vzhledem k právnímu názoru soudu na "věc a její součást". Nedostal tedy zaplacenu ani kupní cenu, ani mu nelze vydat samotné zařízení. Jednání jednatelů a společníků kupujícího, společnosti F. K. s. r. o. neshledaly jako protizákonné ani orgány činné v trestním řízení. Žaloba na zaplacení kupní ceny vůči kupující společnosti F. K. s. r. o. neměla vzhledem k nemajetnosti společnosti i společníků žádného praktického významu. Pokud jde o okolnosti nabytí "neoddělitelné součásti věci" (technologického zařízení lyžařského vleku) stěžovatelem a jednání jednatele stěžovatele a společnosti T. s. r. o., odkázal na obsah soudního spisu.

Vedlejší účastník dále uvedl, že rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě považuje za rozhodnutí, kterým byl porušen § 1 o. s. ř., neboť mu nebyla soudem zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů. Za situace, kdy takto soud rozhodl o meritu po třech letech a pěti měsících od podání žaloby a po čtyřech sezónách, kdy bylo předmětné zařízení v provozu, byl vedlejším účastníkem učiněn závěr, že již nemá žádného ekonomického smyslu podávat proti takovému rozsudku odvolání. Při reálném výhledu vydání rozsudku za dva roky a započítání nákladů na demontáž zařízení a nákladů právního zastoupení by pak výsledný ekonomický efekt byl záporný.

S odvoláním na tyto skutečnosti a na písemně vyhotovený závěrečný návrh vedlejšího účastníka, který je součástí soudního spisu, považuje vedlejší účastník podání ústavní stížnosti stěžovatelem za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Pokud by nedošlo k jejímu zamítnutí, navrhl vedlejší účastník, aby Ústavní soud na základě uvedených skutečností vyslovil právní názor, jímž by bylo odůvodněno nepřiznání nákladů řízení zcela z důvodů hodných zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř.

Další vedlejší účastník, společnost F. K. s. r. o., se k podané ústavní stížnosti ve lhůtě určené Ústavním soudem nevyjádřil.

Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti a tvrzení obsaženého ve vyjádření vedlejšího účastníka vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 Cm 38/99.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, skutečností obsažených ve vyjádření vedlejšího účastníka a dalších okolností, jež vyplývají ze spisu Krajského soudu v Ostravě, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, dosud nepublikováno, dostupný v el. verzi na www.judikatura.cz). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.

Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).

S ohledem na dřívější judikaturu Ústavního soudu není tedy možné v projednávaném případě zcela odhlédnout od merita věci, jež byla projednávána a rozhodována v řízení před obecnými soudy, a to i přesto, že meritum věci projednávané před obecnými soudy není předmětem ústavní stížnosti. Současně je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost představuje pouhou polemiku s výkladem jednoduchého práva, nebo zda obsahuje i tvrzení mající jinou podstatu, jejíž naplnění by bylo základem porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ze spisu Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že vedlejší účastník společnost D. l. d., s. s. r. o. se domáhala vydání blíže specifikovaných součástí technologie lyžařského vleku, která byla na základě kupní smlouvy převedena na dalšího vedlejšího účastníka, společnost F. K. s. r. o. Tato společnost poté, co byla v prodlení se zaplacením kupní ceny převedla kupní smlouvou technologii včetně stavby vleku na stěžovatele. Předmětem dokazování před soudem prvního stupně byla zejména otázka, zda a kdy došlo k platnému odstoupení společnosti D. l. d., s. s r. o. od kupní smlouvy a zda tedy byla společnost F. K. s. r. o. oprávněna v době uzavírání kupní smlouvy se stěžovatelem s technologií lyžařského vleku disponovat a dále ji zcizovat.

Základem zamítavého rozhodnutí ve věci samé byl ovšem právní závěr soudu, podle něhož je technologie vleku součástí stavby vleku a z toho důvodu se nejedná o způsobilý samostatný předmět občanskoprávního vztahu. Věci, jejichž vydání se žalobce (nyní vedlejší účastník) domáhal, proto podle soudu prvního stupně sdílí osud věci hlavní, tedy stavby vleku. K takovému závěru dospěl nalézací soud bez toho, že by k němu směřovalo dokazování soudu a aniž by dal možnost účastníkům řízení se k takovému pohledu na věc vyjádřit. Na tom nic nemění ani skutečnost, že obecný soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí vyslovil názor, že takový závěr nepovažuje za překvapivý vzhledem k rozsahu poučovací povinnosti soudu podle ust. § 118a odst. 1, 2, 3 o. s. ř.

Toto rozhodnutí nalézacího soudu není objektem posuzování Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti, neboť nebylo žádným z účastníků řízení napadeno, a Ústavní soud takové pravomocné rozhodnutí toliko bere na vědomí, aniž by je z hlediska dodržení ústavních kautel jakkoliv problematizoval. S ohledem na shora uvedené závěry, podle nichž je rozhodování o náhradě nákladů řízení integrální součástí rozhodování o věci samé, ovšem nemůže Ústavní soud v daném případě od shora popsaných skutečností zcela odhlédnout. Jinými slovy, ústavní stížnost stěžovatele, jíž napadl výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení a jíž tvrdí zásah do práva na spravedlivý proces, musí Ústavní soud hodnotit v celém kontextu případu. Ostatně stejným způsobem, by si v rovině jednoduchého práva měly počínat také obecné soudy.

Vrchní soud v Olomouci byl v případě rozhodování o odvolání stěžovatele do výroku o náhradě nákladů řízení postaven před stejnou situaci jako Ústavní soud, tj. že již nemohl nikterak přehodnocovat postup a právní posouzení věci soudem prvního stupně, z jehož závěru ve věci samé při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel.

V takovém kontextu se ovšem ústavní stížnost Ústavnímu soudu jeví skutečně pouze jako polemika stěžovatele s výkladem a aplikací jednoduchého práva, která sama o sobě nemůže vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces.

Návrhu vedlejšího účastníka, obchodní společnosti D. l. d., s. s r. o., aby Ústavní soud vyslovil právní názor, jímž by bylo odůvodněno nepřiznání nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., neboť podání ústavní stížnosti je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, nemohl Ústavní soud vyhovět. Ústavní soud je povolán pouze k ochraně základního práva jednotlivce, který se v postavení stěžovatele domáhá ochrany proti porušení jeho základního práva, nikoliv ke korekci rozhodnutí orgánů veřejné moci z pohledu jednoduchého práva, byť by se s jeho výkladem a aplikací v konkrétním případě neztotožňoval.

Proto toliko na okraj, mimo meze přezkumu napadeného rozhodnutí z hlediska zásahu do základních práv a svobod stěžovatele (jako obiter dictum) Ústavní soud poznamenává k projednávanému případu následující. Ústavní soud již v minulosti akceptoval, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud ex officio a že náhrada nákladů je kogentně upravena v ustanoveních § 142 - 150 o. s. ř., tedy že v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení se uplatňuje princip oficiality a legality, přičemž zásada zákazu reformace in peius není v takovém případě uplatnitelná (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 654/03, dosud nepublikováno, dostupný v el. verzi na www.judikatura.cz). Přezkum rozhodování o náhradě nákladů řízení v odvolacím řízení je činěn na základě principu legality tak, aby bylo zajištěno, že rozhodnutí je učiněno plně v souladu se zákonnou úpravou těchto nároků. Pokud soud prvního stupně učiní právní kvalifikaci, která takovému požadavku nevyhovuje, přichází do úvahy korekce rozhodnutí bez ohledu na přiznanou výši náhrady nákladů řízení soudem prvního stupně.

Pokud Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení dovodil, že hodnota věcí, o jejichž vydání žalobce (vedlejší účastník) žádal, je obtížně vyjádřitelná v penězích, resp. ji lze zjistit s nepoměrnými obtížemi, má Ústavní soud zato, že tento závěr ostatně rovněž koresponduje s výsledkem řízení před soudem prvního stupně a se závěrem, že tyto věci jsou toliko součástí věci jiné, a tudíž že nejsou samostatně způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základního práva stěžovatele tak, jak stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, a proto návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2004

JUDr. Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru