Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 38/98Nález ÚS ze dne 16.12.1998Trestný čin zpronevěry

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
legitimace/pasivní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 153/12 SbNU 407
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.38.98
Datum podání28.01.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 10 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 248 odst.1

140/1964 Sb., § 248 odst.3 písm.c

513/1991 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 38/98 ze dne 16. 12. 1998

N 153/12 SbNU 407

Trestný čin zpronevěry

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti navrhovatele J. D., bytem V., tč. vazební věznice

v Č. B., zastoupeného Mgr. P. O., advokátem AK se sídlem v Č. B.,

proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích

ze dne 27. 11. 1997, sp. zn. 4 To 996/97, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Navrhovatel J. D. podal dne 28. 1. 1998 k Ústavnímu soudu

ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích, jímž byl uznán vinným trestným činem

zpronevěry dle § 248 odst. 1 písm. c) tr. zákona a byl odsouzen

podle § 248 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání

dvou let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.

Zároveň byl zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu

neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zákona dle § 226

písm. b) tr. řádu. Navrhovatel podal svoji ústavní stížnost na

základě ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je

ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím

v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo

nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Ústavní stížnost splňuje

všechny náležitosti stanovené pro ústavní stížnosti zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel uvedl, že jako

jednatel společnosti P., s. r. o., převzal dne 21. 12. 1993 od

leasingové společnosti, s. r. o., osobní automobil zn. Passat Tour

v ceně 544 519 Kč. Vzhledem k tomu, že společnost P., kterou

založil společně s J. K., se dostala do finančních problémů,

neplatila od ledna 1994 leasingové splátky. Z tohoto důvodu

dostala z leasingové smlouvy výpověď, kterou navrhovatel převzal

dne 19. 1. 1995. Přesto však automobil nevrátil a používal ho dál

ke služebním cestám pro společnost P., přičemž při jedné služební

cestě na Slovensko mu byl automobil odcizen. Dne 22. 1. 1996 byla

společnost P., s. r. o., prodána nové majitelce, která zároveň

převzala veškeré závazky a pohledávky společnosti P., a dne 19.

7. 1996 dlužnou částku za osobní automobil ve výši 385 421 Kč

společnosti zaplatila.

Dne 19. 2. 1997, kdy již nebyl společníkem ani jednatelem

společnosti P., bylo navrhovateli sděleno obvinění z trestného

činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona

a z trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1,

odst. 2 písm. a) tr. zákona. Při soudním jednání u Okresního soudu

v Prachaticích dne 12. 11. 1996 byl navrhovatel zproštěn obžaloby

z obou trestných činů. K odvolání státního zástupce však Krajský

soud v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu rozsudkem ze

dne 20. 2. 1997 v celém rozsahu zrušil a vrátil věc k novému

projednání a rozhodnutí. Okresní soud v souladu s právním názorem

odvolacího soudu řízení doplnil a uznal navrhovatele vinným

z trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c)

tr. zákona a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let,

jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Trestní

stíhání pro trestný čin neoprávněného podnikání proti němu bylo

zastaveno.

Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Prachaticích podal

navrhovatel odvolání, Krajský soud v Českých Budějovicích

v odvolacím řízení rozsudek okresního soudu v celém rozsahu dne

27. 11. 1997 zrušil a znovu rozhodl tak, že navrhovatele uznal

vinným z trestného činu zpronevěry, uložil mu trest odnětí svobody

v trvání dvou let a jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu

tří let. Obžaloby z trestného činu neoprávněného podnikání byl

navrhovatel zproštěn.

Navrhovatel nesouhlasí s rozsudkem Krajského soudu

v Českých Budějovicích, neboť se domnívá, že smlouva, která byla

mezi leasingovou společností a společností P. uzavřena dle

obchodního zákoníku, byla v souladu s obchodním zákoníkem finančně

vyrovnána včetně všech úkonů s tím spojených. Navrhovatel tvrdí,

že byl obžalován a později odsouzen za trestný čin zpronevěry,

i když ne on sám, ale právnická osoba, jejímž byl spolumajitelem

a jedním z jednatelů, nebyla z důvodu insolventnosti schopna

dostát svému smluvnímu závazku a hradit pravidelné leasingové

splátky. Byl odsouzen přesto, že jako fyzická osoba neměl

k leasingové společnosti žádný právní vztah, nic mu nebylo jako

fyzické osobě svěřeno do užívání a tudíž nemohl jako fyzická osoba

nic zpronevěřit. Jinými slovy navrhovatel nesouhlasí s tím, že

obchodněprávní smluvní vztah mezi právnickými osobami byl posouzen

jako trestné jednání fyzické osoby. Podle navrhovatele tedy došlo

k porušení obchodněprávního závazku a nikoliv ke spáchání

trestného činu.

Podle názoru navrhovatele bylo rozsudkem krajského soudu

porušeno jeho ústavní právo, zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo

zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon

a dále bylo porušeno i jeho právo zakotvené v čl. 10 odst. 1

Listiny, neboť byla narušena jeho dobrá pověst a osobní čest.

Ze spisu, sp. zn. 1 T 214/96, a rozsudku Okresního soudu

v Prachaticích Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl uznán

vinným trestným činem zpronevěry, jak je uvedeno výše, jehož se

dopustil tím, že dne 21. 12. 1993 převzal od obchodního zástupce

leasingové firmy , s. r. o., na základě leasingové smlouvy osobní

automobil Passat Tour v ceně 544 519 Kč, před převzetím automobilu

uhradil procentní částku ceny a první leasingovou splátku ve výši

71 534 Kč dále jednorázovou částku na splátky ve výši 87 564 Kč.

Od poloviny roku 1994 však již měsíční leasingové splátky ve výši

17 083 Kč neplatil, ač automobil dále užíval jednak on sám, jednak

i další osoby. To vedlo k výpovědi leasingové smlouvy ze strany

leasingové firmy, s. r. o. Přestože navrhovatel výpověď převzal

dne 19. 1. 1995, automobil ani nevrátil, ani neuhradil dlužnou

částku ve výši 385 421 Kč, automobil dále užíval a dlužná částka

byla uhrazena až 19. 7. 1996. Dle názoru soudu se navrhovatel

hrubým způsobem zpronevěřil podmínkám sjednané leasingové smlouvy,

když neplatil smluvené měsíční splátky, nerespektoval sjednaný

splátkový kalendář, auto provozoval, aniž by bylo pojištěno ze

zákonné odpovědnosti z provozu motorového vozidla. Za ještě

závažnější považoval jednání navrhovatele, který používal auto

i poté, co převzal od leasingové firmy písemnou výpověď této

smlouvy a byl povinen auto vrátit. Jako účelové považoval soud

tvrzení navrhovatele, že mu bylo auto odcizeno na Slovensku

v době, kdy jej měl odstavené na nehlídaném parkovišti. Odcizení

vozidla nehlásil policii proto, že si byl vědom toho, že neplní

podmínky sjednané smlouvy a není pojištěn. Na základě všech

zjištěných skutečností dospěl okresní soud k závěru, že jednání

navrhovatele je třeba posuzovat tak, jako by jednal a nakládal

s autem vlastním, nikoliv s autem pronajatým, poté, co obdržel

výpověď smlouvy a byl povinen auto vrátit. Navrhovatel se

podmínkám leasingové smlouvy hrubě zpronevěřil a jako zpronevěru

je třeba toto jednání posuzovat. Za bezvýznamné považoval soud

tvrzení navrhovatele, že splátkový kalendář neplnil proto, že se

firma dostala do finančních potíží, když na druhé straně zřejmě

vůbec nevzal v úvahu, jaké finanční důsledky mohly firmě hrozit,

kdyby při provozu tohoto nepojištěného vozidla došlo k nehodě,

protože s autem dále jezdil nejen navrhovatel, ale i další

pracovníci firmy P. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl

okresní soud k závěru, že navrhovatel naplnil znaky skutkové

podstaty trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, 3 písm. c)

tr. zákona a za tento trestný čin byl také odsouzen.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku ze dne

27. 11. 1997 konstatoval, že soud I. stupně náležitě zjistil

a objasnil všechny okolnosti předmětné trestné činnosti

navrhovatele, odvolací soud však přesto napadený rozsudek zrušil

v celém rozsahu a znovu ve věci rozhodl a toto své rozhodnutí

odůvodnil tím, že rozsudek soudu I. stupně byl založen na ne zcela

přesných a výstižných úvahách a závěrech. Za zcela prokázané vzal

odvolací soud zjištění, že navrhovatel po dni 19. 1. 1995 nevrátil

osobní automobil Passat Tour jeho majiteli leasingové firmě,

i když k tomu byl povinen, a naopak s tímto vozidlem, jež do té

doby užíval na základě smlouvy o finančním pronájmu, dále svévolně

nakládal, aniž by k tomu byl jakkoliv oprávněn.

Podle názoru odvolacího soudu smlouvu o pronájmu vozidla

uzavřela s leasingovou firmou, s. r. o., firma P., s. r. o., která

také vedle toho, že vozidlo převzala, což musela učinit konkrétní

fyzická osoba (v tomto případě navrhovatel), smluvní podmínky

neplnila. V důsledku toho dne 19. 1. 1995, kdy byla navrhovateli

jako jednateli firmy P. doručena výpověď smlouvy, nájemní vztah

zanikl a bylo povinností této firmy vozidlo leasingové firmě

vrátit. Soud dovodil, že počínaje okamžikem doručení výpovědi

smlouvy o pronájmu vozidla pozbyla firma P. (a tím i navrhovatel

jako pracovník - jednatel - firmy) k předmětnému vozidlu

jakýchkoliv práv. Tím nebyla dotčena její povinnost hradit škodu

vzniklou v důsledku neplnění zmíněné smlouvy. Až potud šlo o vztah

dvou právnických osob. Další jednání navrhovatele je však již

třeba posuzovat jako chování fyzické, trestně odpovědné osoby,

nikoliv jako oprávněného zástupce osoby právnické (firmy P.).

Nelze tedy akceptovat obhajobu navrhovatele, že s vozidlem

nakládal jako pracovník firmy P. v odpovědnosti této právnické

osoby. Soud vyšel ze skutečnosti, že navrhovatel vozidlo převzal

a užíval jako pracovník (jednatel) firmy P., a že mu bylo firmou

svěřeno. Avšak v okamžiku, kdy zaniklo oprávnění firmy P. vozidlo

užívat, zaniklo i oprávnění navrhovatele jako pracovníka této

firmy a naopak vznikla povinnost toto vozidlo neprodleně vrátit.

Navrhovatel tak neučinil, využil toho, že mu vozidlo bylo původně

svěřeno (měl je ve své dispoziční moci) a vozidlo nadále svévolně

užíval a vlastně nikdy leasingové firmě nevrátil. Takto však již

jednal jako osoba fyzická a v této době šlo již o projev jeho

vlastní vůle. Závěrem soud zdůraznil, že vlastníkem vozidla byla

stále leasingová firma, nikoli firma P., takže pokud si

navrhovatel vozidlo přisvojil, způsobil škodu nikoli firmě P., ale

leasingové firmě.

Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěry okresního soudu,

současně však rozvedl a zpřesnil vymezení skutku i jeho právní

posouzení.

Okresní soud v Prachaticích ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti stručně shrnul obsah trestního spisu, sp. zn. 1

T 214/96, a zároveň uvedl, že navrhovatel je v současné době ve

vazbě, neboť byl obviněn z jiného trestného činu zpronevěry.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření

odkázal na odůvodnění svého rozsudku a dále doplnil, že podle jeho

názoru nelze přistoupit na argumentaci navrhovatele v ústavní

stížnosti, neboť jinak by vznikla absurdní situace, kdy jednatel

právnické osoby by trestně neodpovídal za jednání, které vykazuje

všechny znaky trestného činu. Soud dále nesouhlasil s tvrzením, že

by byl navrhovatel jeho postupem poškozen na svých občanských

právech, neboť nebyl stíhán proto, že nebyl schopen dostát svému

smluvnímu závazku, ale naopak proto, že po vypovězení smlouvy

pronajaté vozidlo v souladu se smluvními podmínkami nevrátil, ale

svěřené vozidlo si přisvojil. Z toho dovodily soudy obou stupňů

jeho trestní odpovědnost. Proto nelze souhlasit ani s tím, že byla

narušena dobrá pověst a osobní čest navrhovatele.

II.

Po přezkoumání všech zjištěných skutečností dospěl Ústavní

soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Jádro celého

problému spočívá v posouzení otázky, zda navrhovatel jako

statutární zástupce obchodní společnosti (firmy P. s. r. o.), se

mohl zároveň dopustit trestné činnosti jako fyzická osoba - tedy

jde o to, jak posoudit jednání navrhovatele, který jako jednatel

firmy uzavřel jménem firmy leasingovou smlouvu, nedodržel však

podmínky smlouvy - opět jako zástupce firmy, a jako zaměstnanec

firmy využil toho, že měl vozidlo ve svém držení a dále s ním

neoprávněně jako fyzická osoba nakládal. Navrhovatel tvrdí, že

jednal vždy jako zástupce právnické osoby, že tedy veškeré jeho

jednání je třeba považovat za jednání právnické osoby, nikoliv

osoby fyzické.

Nejprve je nutno posoudit postavení navrhovatele v obchodní

společnosti P., s. r. o. Dle výpisu z obchodního rejstříku byl

navrhovatel zakládajícím společníkem firmy (spolu s J. K.),

a zároveň i jednatelem, tedy statutárním zástupcem této

společnosti a vykonával pro společnost činnosti z této funkce

vyplývající. Ze spisu není zřejmé, zda vykonával činnost pouze

jako jednatel na základě mandátní smlouvy či rovněž jako

zaměstnanec na základě smlouvy pracovní. To však není v daném

případě rozhodující. Podstatné je, že navrhovatel uzavřel

leasingovou smlouvu se společností jménem právnické osoby

(společnosti P.), a jejím jménem se také zavázal platit měsíční

splátky na vozidlo. Motorové vozidlo však nemůže užívat právnická

osoba, ale pouze osoba fyzická. Pokud navrhovatel vozidlo užíval,

znamená to, že firma jím zastoupená, vozidlo svěřila jemu do

užívání, v daném případě tedy navrhovatel sám sobě přidělil

vozidlo do užívání. Pokud on sám jako zástupce firmy nezajistil

plnění splátkového kalendáře, a proto byla firmě P. leasingová

smlouva vypovězena, bylo nepochybně jeho povinností přestat

vozidlo pro potřeby své firmy užívat a vrátit jej leasingové

firmě. Vzhledem k tomu, že navrhovatel jako zástupce firmy P.

a zároveň jako uživatel vozidla, které mu firma svěřila, vozidlo

nevrátil a dál je užíval bez oprávnění, lze učinit závěr, že věc

svěřenou mu firmou P. zpronevěřil tím, že ji firmě P. nepředal

k tomu, aby ji mohla vrátit leasingové firmě, ale užíval ji dále.

Tím poškodil firmu P., kterou zároveň zastupoval a po které

leasingová firma žádala vrácení vozidla a posléze uhrazení dlužné

částky. Vznikla tak velmi složitá situace, daná skutečností, že

navrhovatel jako jediný jednatel firmy P. svěřil sám sobě

automobil do užívání. Dlužnou částku za osobní automobil (náhradu

vzniklé škody) pak uhradila za firmu P. její nová majitelka, jak

navrhovatel uvádí v ústavní stížnosti, neboť leasingová firma byla

oprávněna požadovat dlužnou částku po firmě P., s níž měla

uzavřenou leasingovou smlouvu, nikoliv po navrhovateli jako

fyzické osobě.

Ústavní soud se tedy ztotožnil se závěrem krajského soudu

v tom, že navrhovatel vozidlo převzal a užíval jako jednatel firmy

P., neboť mu bylo touto firmou (v daném případě jím samým)

svěřeno. V okamžiku, kdy zaniklo oprávnění firmy P. vozidlo

užívat, zaniklo i oprávnění navrhovatele jako jednatele vozidlo

užívat a vznikla mu povinnost vozidlo vrátit firmě P., která byla

povinna je vrátit leasingové firmě. Tím, že navrhovatel tak

neučinil, využil toho, že mu bylo vozidlo svěřeno a nadále toto

vozidlo svévolně užíval, jednal jako fyzická osoba a naplnil tak

skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1,

3 písm. c) tr. zákona.

Z výše uvedených skutečností i jejich právního hodnocení

vyplývá, že trestní stíhání navrhovatele bylo zcela v souladu

s trestněprávními předpisy, a tudíž rozsudky Okresního soudu

v Prachaticích i Krajského soudu v Českých Budějovicích nedošlo

k porušení základních práv navrhovatele zakotvených v čl. 8 odst.

2 a v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhovatel

byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví trestní zákon

a trestní řád. Nebyl stíhán proto, že nemohl dostát svému

smluvnímu závazku, neboť mu nic nebránilo po vypovězení smlouvy

auto vrátit, ale proto, že porušil své povinnosti a zároveň tím

naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu. Na základě toho

nemohlo ani dojít k porušení jeho práva na dobrou pověst a osobní

čest. Na základě uvedených důvodů byla ústavní stížnost zamítnuta

(§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění

pozdějších předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 16. prosince 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru