Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 38/95Nález ÚS ze dne 24.04.1996K bývalému právním institutu penzijního nadlepšení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
Věcný rejstříkdůchodové pojištění
Důchod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 35/5 SbNU 283
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.38.95
Datum podání20.02.1995
Napadený akt

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

10/1953 Sb.

100/1988 Sb.

101/1964 Sb., § 125

102/1964 Sb., § 150

121/1975 Sb., § 173

18/1954 Sb., § 2

222/1991 Sb.

26/1929 Sb.

87/1991 Sb., § 33


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996

N 35/5 SbNU 283

K bývalému právním institutu penzijního nadlepšení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti K. O., zastoupeného JUDr. M. J., a účastníka řízení

České správy sociálního zabezpečení v Praze, proti rozhodnutí

České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 4. 1. 1995, č.

200 829 402, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ústavní stížností ze dne 16. 2. 1995, doplněnou

dne 17. 3. 1995, napadl rozhodnutí České správy sociálního

zabezpečení v Praze (dále jen "ČSSZ") ze dne 4. 1. 1995, č. 200

829 402, kterým byla zamítnuta jeho žádost o zvýšení starobního

důchodu o penzijní nadlepšení podle zákona č. 100/1988 Sb., zákona

č. 87/1991 Sb. a vyhlášky č. 222/1991 Sb.

V tomto rozhodnutí ČSSZ uvádí, že stěžovateli vznikl nárok na

starobní důchod dne 29. 8. 1980 (dosažením věku 60 let) za

účinnosti zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, který

neobsahuje žádné ustanovení, jež by řešilo zvýšení dávek

důchodového zabezpečení o nároky z penzijního nadlepšení. Nárok na

zvýšení starobního důchodu o penzijní nadlepšení nevznikl ani

podle předpisů o mimosoudních rehabilitacích, neboť ustanovení §

33 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 222/1991

Sb. řeší pouze nároky osob, kterým je vyplácen důchod

z individuálního připojištění, nikoli nároky z penzijního

nadlepšení.

K rozhodnutí připojila Česká správa sociálního zabezpečení

v Praze i sdělení ze dne 4. 1. 1995, zn. ČSSZ-071-5001, ve kterém

podala stěžovateli vysvětlení k časové působnosti právních

předpisů upravujících otázky penzijního nadlepšení od roku 1954 do

31. 12. 1975, zabývala se neexistencí rehabilitační normy

upravující nárok na důchod z penzijního nadlepšení a konečně

dovodila, že o těchto nárocích již není oprávněna rozhodovat.

Vzdor tomu však vydala rozhodnutí, že starobní důchod stěžovatele

nelze zvýšit o nárok z penzijního nadlepšení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě uvedl, že sice

nepodal návrh na přezkoumání napadeného rozhodnutí soudem, avšak

poukázal na to, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje

vlastní zájmy stěžovatele a tím naplňuje podmínku stanovenou v §

75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. To

dokládá seznamem bývalých pojištěnců Penzijního ústavu Báňské

a hutní společnosti v Praze, za které prý vystupuje jako jejich

mluvčí. Odůvodněnost podání stížnosti podporuje stěžovatel

i rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 1992, sp. zn.

19 C 348/92, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 11.

1992, sp. zn. 4 Cao 198/92, kterými byla zamítnuta žádost K. K.

(pojištěnce Penzijního ústavu Báňské a hutní společnosti) o úpravu

důchodu o penzijní nadlepšení z titulu § 34 odst. 4 zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (správně § 33 odst.

3), v rámci přezkoumání rozhodnutí ČSSZ o zamítnutí žádosti K. K.

o úpravu starobního důchodu. V této věci vystupoval stěžovatel

jako svědek a podle jeho názoru jde o obdobný případ.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti tvrdí, že měl nárok na

dávky z "penzijního připojištění" podle vládního nařízení č.

10/1953 Sb. a přesto, že toto vládní nařízení bylo dotčeno vládním

nařízením č. 18/1954 Sb., zákonem č. 55/1956 Sb., zákonem č.

101/1964 Sb. a zákonem č. 121/1975 Sb., jeho nároky na tuto dávku

nikdy nezanikly. Podle názoru stěžovatele došlo toliko "k jakémusi

vymizení nebo nemožnosti vyplácení jeho nároků."

Dále stěžovatel uvedl, že nároky z "důchodového připojištění"

u Penzijního ústavu Báňské a hutní společnosti v Praze byly po

jeho zrušení v roce 1954 potvrzeny výměry bývalého Státního úřadu

důchodového zabezpečení v Praze a že po převodu majetku

a kapitálových fondů na stát byly těmito výměry zajištěny pro

pojištěnce dávky důchodového připojištění v důchodovém věku. Tyto

dávky jsou podle stěžovatele nepromlčitelné a vyplývají z jistiny

v kapitálovém fondu vytvořeném "plněním placení pojistného

penzijního připojištění."

Stěžovatel konečně uvedl, že v dané věci přichází v úvahu

doplnění § 33 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, a to "o platnosti nároku dávek z důchodového

připojištění, které zaručoval bývalý Státní úřad důchodového

zabezpečení v Praze ve vydaných výměrech v roce 1954".

Na základě uvedených skutečností stěžovatel tvrdí, že

napadeným rozhodnutím byl ve vztahu k němu porušen článek 11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo

vlastnit majetek. Podle stěžovatele je jistina z penzijního

připojištění nesporně jeho majetkem, neboť jde o majetek

z bývalého kapitálového fondu důchodového připojištění.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené

rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 4.

1. 1995, č. 200 829 402 a aby v nálezu vyslovil, že bylo porušeno

ústavně zaručené právo vlastnit majetek.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce

formální. Původní návrh ze dne 16. 2. 1995 trpěl vadami, a proto

byl stěžovatel vyzván k jejich odstranění. Ve stanovené lhůtě tak

učinil a v doplňujícím podání dne 17. 3. 1995 - jak je uvedeno

výše - se vyjádřil i k otázce nevyčerpání všech procesních

prostředků k ochraně jeho práva podle § 75 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb. Žádost o přijetí své ústavní stížnosti podpořil

citovanými rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu

České republiky a na vyžádání Ústavního soudu i seznamem

pojištěnců povinného penzijního připojištění, postoupeného soudu

dne 17. 10. 1995. Ústavní soud dále zprávou ČSSZ ze dne 9. 5.

1995, zn. 200 829 402, zjistil, že pokud jde o počet žádostí

o přiznání nároků z penzijního nadlepšení, jednalo se řádově

o tisíce občanů. Po celkovém zhodnocení těchto skutečností dospěl

Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 75

odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť stížnost svým

významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do

jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem

ústavní stížnosti, došlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost

neodmítl a zabýval se jí po stránce věcné.

K ústavní stížnosti se vyjádřila jako účastník řízení Česká

správa sociálního zabezpečení v Praze. Uvedla, že pravomocným

rozhodnutím zamítla stěžovatelovu žádost o zvýšení starobního

důchodu o penzijní nadlepšení podle § 95 zákona č. 100/1988 Sb.,

zákona č. 87/1991 Sb. a podle vyhlášky č. 222/1991 Sb. s poukazem

na to, že nárok na starobní důchod vznikl stěžovateli dnem 29. 8.

1980 za účinnosti zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení,

který neobsahuje žádné ustanovení, jež by řešilo zvýšení dávek

důchodového zabezpečení o nároky z penzijního nadlepšení. To

neobsahují ani pozdější právní předpisy. Podle názoru ČSSZ nárok

na zvýšení starobního důchodu o penzijní nadlepšení nevznikl ani

podle předpisů o mimosoudních rehabilitacích (zákona č. 87/1991

Sb. a vyhlášky č. 222/1991 Sb.), neboť tyto předpisy řeší pouze

nároky osob, kterým je vyplácen důchod z individuálního

připojištění a nikoli nároky z penzijního nadlepšení.

Účastník řízení (ČSSZ) dále uvedl, že se zabýval i otázkou,

zda byl k vydání rozhodnutí o stěžovatelově žádosti ze dne 10.

12. 1994 věcně příslušný. V této souvislosti chronologicky vyložil

právní předpisy, související s penzijním nadlepšením až do jeho

zrušení.

Podle vyjádření ČSSZ nárok na důchod z penzijního nadlepšení

stěžovateli zaručoval do 30. 6. 1954 Pensijní ústav Báňské a hutní

společnosti Praha. Dnem 1. 7. 1954, kterým nabylo účinnosti vládní

nařízení č. 18/1954 Sb., bylo penzijní nadlepšení zrušeno; získané

nároky však byly v rozsahu stanoveném tímto vládním nařízením

zachovány. Příslušnost k vypořádání takových nároků byla stanovena

v § 2 vládního nařízení č. 18/1954 Sb. Státnímu úřadu důchodového

zabezpečení. V souladu s uvedenou právní úpravou vydal tento orgán

stěžovateli dnem 9. 7. 1954 výměr, v němž byl stanoven jednak

přechod závazku zaručit nárok na důchod z penzijního nadlepšení,

jednak podle § 3 vládního nařízení č. 18/1954 Sb. a vyhlášky

předsedy Státní komise důchodového zabezpečení č. 101/1954 Ú.l.

i výše tohoto nároku. Později byla úprava nároků z penzijního

nadlepšení řešena v § 125 zákona č. 101/1964 Sb. a v souvislosti

s tím byla ustanovením § 150 vyhlášky č. 102/1964 Sb. původní

vyhláška předsedy Státní komise důchodového zabezpečení č.

101/1954 Ú.l. zrušena. S účinností od 1. 1. 1976 byl ustanovením

§ 173 zákona č. 121/1975 Sb. zrušen zákon č. 101/1964 Sb.

i samotné vládní nařízení č. 18/1954 Sb., kterým byla stanovena

příslušnost k vypořádání nároku na důchod z penzijního nadlepšení

Státnímu úřadu důchodového zabezpečení, jenž byl právním

předchůdcem České správy sociálního zabezpečení, a současně pozbyl

platnosti i výměr Státního úřadu důchodového zabezpečení ze dne

9. 7. 1954.

Účastník řízení (ČSSZ) proto konstatuje, že již není

příslušným rozhodovat o nárocích vyplývajících z penzijního

nadlepšení občanů, které nebylo možno do 31. 12. 1974 realizovat

proto, že tito občané do tohoto data nesplnili podmínky nároku na

starobní, popř. invalidní důchod.

Příslušnost ČSSZ rozhodovat o nárocích z penzijního

nadlepšení není prý obsažena ani v zákoně ČNR č. 582/1991 Sb.,

o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Podle § 5 tohoto

zákona Česká správa sociálního zabezpečení (odpůrce) rozhoduje

pouze o dávkách důchodového zabezpečení (důchod z penzijního

nadlepšení takovou dávkou podle zákona č. 100/1988 Sb. není),

o povinnosti občana, popř. organizace vrátit, respektive nahradit

neprávem vyplacenou částku, o odvolání ve věcech, v nichž v I.

stupni rozhodla okresní správa sociálního zabezpečení,

a o odstranění tvrdostí, které by se vyskytly při provádění

sociálního zabezpečení, pokud jí bylo v jednotlivých případech

svěřeno. Nebyla přijata ani žádná rehabilitační norma, která by

řešila nároky z penzijního nadlepšení a současně určila i orgán,

který by byl k rozhodnutí o této dávce příslušný.

Z těchto skutečností podle názoru ČSSZ plyne, že tento orgán

nebyl povinen stěžovatelově žádosti rozhodnutím vyhovět, "avšak ve

snaze alespoň částečného vyhovění navrhovateli rozhodnutí (i když

zamítavé) o tom, že starobní důchod nelze zvýšit o dávky

z penzijního nadlepšení, vydal".

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou působnosti

(příslušnosti) k vydání rozhodnutí ve správním řízení. Působnost

je výchozím prvkem činnosti každého státního orgánu. Jedná se

o právní vyjádření úlohy a postavení státního orgánu v určitých

společenských vztazích, kdy v podstatě jde o jemu právem svěřené

úlohy a činnosti. Působnost je konkretizována zejména jejím

obsahem a rozsahem. Je to zejména obsah působnosti státního

orgánu, který vymezuje jeho úkoly a činnost, kdy se formulačně

jedná o výčet těchto úkolů a činností, přičemž státní orgán

některé otázky řeší, o jiných rozhoduje a jiné schvaluje. Jde tedy

o souhrn práv a povinností stanovených především v zákonech

a jiných právních předpisech, které vymezují konkrétní činnost

státního orgánu. Další podstatnou náležitostí působnosti je její

rozsah, kterým se stanoví rámec výkonu pravomoci státního orgánu.

Rozsah je vymezen zejména faktorem věcným, který určuje okruh

společenských vztahů, v nichž státní orgán působí. Z tohoto

pohledu jde buď o orgány s obecně vymezenou působností nebo

o orgány se specializovaně vymezenou působností.

Výše uvedené obecně teoretické instituty je nutné

konkretizovat se zřetelem na ústavní stížnost stěžovatele.

Ústavní soud konstatuje, že Česká správa sociálního

zabezpečení je státním orgánem se specializovaně vymezenou

působností, a to podle zákona České národní rady č. 582/1991 Sb.,

o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Tento zákon, mimo

jiných skutečností, upravuje i její působnost jako orgánu státní

správy České republiky v sociálním zabezpečení. V této oblasti

jsou konkretizovány úkoly a činnost ČSSZ. Z hlediska působnosti

ČSSZ po stránce věcné je právní úprava provedena ustanovením § 5

citovaného zákona. Podle tohoto ustanovení ČSSZ rozhoduje - kromě

jiného - především o dávkách důchodového zabezpečení a zařizuje

výplaty těchto dávek.

Ve výkladu věcné působnosti ČSSZ (vycházejícího z ustanovení

§ 5 zákona č. 582/1991 Sb.) se však Ústavní soud s názorem tohoto

účastníka řízení neztotožňuje.

Je pravda, že účastníkem citované právní předpisy zrušily

vládní nařízení č. 18/1954 Sb., jímž byla stanovena příslušnost

k vypořádání nároku na důchod z penzijního nadlepšení tehdejšího

SÚDZ. Rovněž je pravda, že tento důchod není v zákoně č. 100/1988

Sb., který v době rozhodování ČSSZ platil, výslovně uveden. To

však neznamená, že ČSSZ není příslušná o návrhu na přiznání této

dávky věcně rozhodovat. Jde o dávku, která obsahově do oblasti

sociálního (důchodového) zabezpečení nepochybně nepatří, právní

řád ji dlouhou dobu zakotvoval a nárok na tuto dávku se stal

sporným. Jestliže právní předpis nesvěřil rozhodování o ní jinému

státnímu orgánu, pak z uvedených důvodů plyne, že rozhodnutí

o této dávce zůstává ve věcné působnosti ČSSZ, bez ohledu na to,

že zákon č. 100/1988 Sb. (ani dnešní právní předpisy) tzv.

penzijní nadlepšení jako dávku sociálního zabezpečení neznají.

Opačný výklad (popírající věcnou působnost ČSSZ o této dávce

rozhodovat) by ve svých důsledcích žadateli znemožnil obrátit se

na soud se žádostí o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu

veřejné moci, což by bylo v rozporu s článkem 36 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod. Ostatně, sám účastník řízení (ČSSZ) ve

věci samé věcně rozhodl a napadené rozhodnutí vydal, byť v rozporu

s tímto postupem svoji věcnou působnost k jeho vydání ve

vysvětlujícím dopisu ze dne 4. 1. 1995 popřel.

Na podporu tohoto stanoviska se lze dovolat i praxe soudů

obecných. V tomto směru poukazuje Ústavní soud na rozsudek

Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 1992, sp. zn. 19

C 348/92, a na rozsudek tehdejšího Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.

11. 1992, sp.zn. 4 Cao 198/92, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí

České správy sociálního zabezpečení o nároku K. K. na zvýšení

důchodu z důchodového nadlepšení. V tomto případě - který je

analogický souzené věci - ČSSZ vydala ve věci samé zamítavé

rozhodnutí a oba soudy toto rozhodnutí po věcné stránce

přezkoumaly, aniž o věcné působnosti ČSSZ vznikla pochybnost.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že bylo ve věcné

působnosti ČSSZ vydat rozhodnutí o žádosti stěžovatele o zvýšení

starobního důchodu o penzijní nadlepšení, jestliže tak učinila

v rámci společenských vztahů, které v oblasti sociálního

zabezpečení vznikají.

Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností stěžovatele po

stránce věcné.

Stěžovatel - jak již bylo uvedeno - zejména namítal, že jeho

nároky na dávky z "penzijního připojištění" nikdy nezanikly a jsou

potvrzeny výměry bývalého SÚDZ z roku 1954, takže věc lze řešit

doplněním § 33 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích. Stěžovatel zvláště uvádí, že napadeným rozhodnutím

byl porušen článek 11 Listiny základních práv a svobod

a zdůrazňuje, že jistina z penzijního připojištění je nesporně

jeho majetkem, který po zrušení penzijních ústavů v roce 1954

přešel na stát.

Ústavní soud se v prvé řadě zaměřil na posouzení otázky, zda

lze jistinu z penzijního nadlepšení stěžovatele kvalifikovat jako

jeho vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod.

Ze zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 22.

1. 1996 se podává, že nároky z penzijního nadlepšení plynuly

z členství podniků k již existujícím náhradním ústavům uznaným

zákonem č. 89/1920 Sb., nebo z členství k Všeobecnému penzijnímu

ústavu v Praze, který byl zřízen zákonem č. 92/1918 Sb. Stanovy,

které schvalovalo Ministerstvo sociální péče, určovaly jejich

výši. Připojištění na vyšší dávky než zákonné znal již zákon č.

138/1914 ř.z. a jeho novela z roku 1920. Podmínky a sazby

připojištění vyžadovaly schválení Ministerstva sociální péče.

Penzijní nadlepšení a připojištění bylo poprvé komplexně upraveno

zákonem č. 26/1929 Sb., o penzijním pojištění soukromých

zaměstnanců ve vyšších službách.

Penzijní nadlepšení prováděly do roku 1920 náhradní ústavy

penzijního pojištění a od roku 1920 i Všeobecný penzijní fond.

Náhradní ústavy patřily mezi nositele pojištění s tzv.

dobrovolným členstvím. Šlo o zařízení, která sice byla ve

všeobecném zájmu, avšak pouze pro určité skupiny pojištěnců, kteří

z něho měli zvláštní ekonomický prospěch. Tito pojištěnci se stali

členy, tzv. členy řádnými, a jejich zaměstnavatelé se stali členy

přispívajícími. Systém spočíval v tom, že členové přispívající,

jimiž byly jednotlivé podniky nebo podniky a ústavy určitého

odvětví, vytvořily ze svého majetku jako zřizovatelé zařízení,

a to buď náhradní ústav jednotlivé firmy nebo náhradní ústav

hromadný. Ústavy hospodařily s fondem plynoucím z vloženého jmění.

Zaměstnanci těchto podniků - vedle povinného pojištění u některého

z veřejnoprávních zařízení - podléhali penzijnímu nadlepšení,

které vznikalo automaticky vstupem do zaměstnání k určitému

podniku a končilo vystoupením ze zaměstnání. Souviselo tedy přímo

s pracovním poměrem, na rozdíl od nepřímého smluvně sjednaného

připojištění na základě kolektivních nebo individuálních smluv.

Kromě toho mohli být u náhradních ústavů připojištěni i tzv.

nepovinní členové. Tito podléhali zákonnému pojištění podle jiných

zákonů než zákona č. 26/1929 Sb., o soukromých zaměstnancích ve

vyšších službách. Nároky z penzijního nadlepšení byly poskytovány

ve vyšší míře než zákonné podle zásad pojistné matematiky. Nestaly

se součástí důchodu, protože šlo o jakousi prémii z podílu na

plnění vloženém zaměstnavateli za své zaměstnance.

Zaměstnavatelé, jako členové a majitelé náhradních ústavů,

vedle vložených cenných papírů a nemovitostí platili příspěvky za

své zaměstance a zhodnocovali základní fond tohoto zařízení.

Vládní nařízení č. 10/1953 Sb., o některých opatřeních

v oboru penzijního nadlepšení, které předcházelo vládnímu nařízení

č. 18/1954 Sb., upravilo zánik povinnosti platit příspěvky

zařízením penzijního nadlepšení ke dni 31. 12. 1952. Podrobnosti

k provedení vládního nařízení č. 10/1953 Sb. upravila vyhláška č.

84/1953 Ú.l.

Z obsahu těchto právních předpisů je zřejmé, že jměním

penzijních fondů právnických osob byly zejména vklady ve volné

měně, zápůjčky, cenné papíry, nemovitosti a pohledávky ve volné

měně, včetně pohledávek za Státním úřadem důchodového zabezpečení,

vzniklé vyplácením zákonné části důchodu. Část tohoto jmění

tvořily i příspěvky zaměstnavatelů, jakožto členů přispívajících.

Podle ustanovení § 3 odst. 2 vládního nařízení č. 10/1953 Sb.

se zcizení a zatížení majetku zařízení vykázaného ke dni 31. 12.

1952, jakož i použití hotovosti a vkladů z doby před tímto datem

k účelu úhrady svých výdajů, stalo pro penzijní zařízení

nepřípustným. K tomu šlo použít v té době pouze výnosy ze jmění

a příspěvky. Nároky z důchodového pojištění nemohly již být tedy

uspokojovány samotným majetkem. Účastníci penzijního nadlepšení se

jako fyzické osoby podíleli pouze na výnosech z něho. Toto

podílnictví upravilo definitivně vládní nařízení č. 18/1954 Sb.

Zařízení penzijního nadlepšení byla podle § 8 vládního

nařízení č. 18/1954 Sb. zrušena dnem 30. 9. 1954. Majetek (práva

i závazky) zařízení přešel na stát dnem 1. 10. 1954. Zařízení byla

povinna zajistit, aby ke dni 30. 9. 1954 svoji činnost ukončila

a podle pokynů Státního úřadu důchodového zabezpečení převedla

výplatu důchodů z dosavadního penzijního nadlepšení na tento úřad

a zároveň mu sdělila veškeré potřebné údaje o nárocích účastníků

tohoto nadlepšení již před svým zrušením.

Nároky podle § 2 vládního nařízení č. 18/1954 Sb. byl povinen

vypořádat Státní úřad důchodového zabezpečení, u něhož je stát

zaručil formou nároků z důchodového pojištění. Výše důchodu nebyla

závislá na hospodaření s majetkem nebo výnosech z tohoto

hospodaření z důvodu jejich zestátnění a tudíž neexistence. Výdaje

na důchody zaručil stát hradit ze státního rozpočtu. Z toho důvodu

není možné výměry podle citovaného vládního nařízení o úpravě

nároků z dosavadního penzijního nadlepšení považovat za jistinu

v kapitálovém fondu, poněvadž státní rozpočet za takovou jistinu

považovat nelze.

Sociální zabezpečení mělo již jinou formu hospodaření se

svěřenými prostředky. Závazky zařízení penzijního nadlepšení byly

převzaty do povinného systému sociálního zabezpečení. Žádný občan

v rámci povinného sociálního zabezpečení nemá uzavřenu se státem

smlouvu, která by mu zaručovala při dosažení určitého věku nebo

při závažné sociální situaci určitou výši důchodu, případně (vedle

důchodu) poskytování další dávky důchodového zabezpečení.

Rovněž v případě stěžovatele je nutné zdůraznit, že

u penzijního nadlepšení šlo o smluvní vztah primárně mezi

zaměstnavatelem a penzijním ústavem a účast fyzických osob

vznikala až sekundárně (příslušností k profesní skupině u smluvně

vázaného zaměstnavatele). V této základní skutečnosti se penzijní

nadlepšení lišilo od individuálního připojištění, jehož základem

byl přímý vztah mezi fyzickou osobou a penzijním ústavem na

základě pojistné smlouvy.

Z těchto skutečností jednoznačně plyne, že jistina

z penzijního nadlepšení, tedy ani její část vyjádřená jako suma

příspěvků, které účastník příslušnému penzijnímu ústavu pro tyto

účely zaplatil, resp. mu byly sraženy z pracovního příjmu, nebyla

jeho majetkem, neboť s touto částkou nemohl volně disponovat. To

vyplývá z kontextu ustanovení § 62, § 103 odst. 1, § 104 odst. 1,

§ 122 odst. 1 písm. a) a § 162 až 166 zákona č. 26/1929 Sb.,

o penzijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím

České správy sociálního zabezpečení nedošlo u stěžovatele

k porušení jeho práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Ani porušení jiných základních práv a svobod chráněných

ústavními zákony či mezinárodními smlouvami ve smyslu článku 10

Ústavy Ústavní soud neshledal.

Pro úplnost - v souladu se stanoviskem ČSSZ - i Ústavní soud

dovozuje, že po zrušení vládního nařízení č. 18/1954 Sb., kterým

byla stanovena příslušnost k vypořádání nároku na důchod

z penzijního nadlepšení Státnímu úřadu důchodového zabezpečení,

zanikl právní základ výměru tohoto orgánu z 9. 7. 1954, jímž byl

stěžovateli k tomuto dni stanoven (správně zřejmě "vypočítán")

nárok z penzijního nadlepšení ve výši 156,96 Kč měsíčně. Současně

se však v poznámce k tomuto výměru praví, že nárok na přiznání

tohoto důchodu vznikne spolu s nárokem na přiznání důchodu podle

zákona č. 99/1948 Sb. a může být proto uplatňován až při uplatnění

nároku na důchod podle předpisů citovaného zákona. Nárok na

starobní důchod vznikl stěžovateli až dosažením věku 60 let (29.

8. 1980), tedy za účinnosti zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním

zabezpečení, který zvýšení důchodu o penzijní nadlepšení neznal,

neboť jím bylo vládní nařízení č. 18/1954 Sb., o úpravě nároků

z penzijního nadlepšení zrušeno. Z toho vyplývalo, že nároky

z bývalého penzijního nadlepšení - které byly podle § 125 odst.

5 zákona č. 101/1964 Sb. sloučeny s vlastním důchodem - bylo možno

přiznat jen těm občanům, jimž nárok na dávku důchodového

zabezpečení vznikl před účinností zákona č. 121/1975 Sb., tedy

před 1. 1. 1976. Tato podmínka se tedy stěžovatele netýkala.

Za tohoto stavu by bylo možné řešit uplatněný nárok

stěžovatele z důvodu penzijního nadlepšení pouze tehdy, pokud by

takovou možnost upravovaly předpisy o mimosoudních rehabilitacích.

Tak tomu však v souzené věci není, neboť - jak správně uvedla ČSSZ

- zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a podle

jeho zmocnění vydaná vyhláška č. 222/1991 Sb., se zabývají pouze

náhradou příslušející osobám, kterým byly zkráceny nároky

z individuálního důchodového připojištění a nikoli nároky

z penzijního nadlepšení, neboť v takovém případě by ve skutečnosti

šlo o vrácení majetku ne osobám fyzickým, nýbrž právnickým. To

nepochybně souvisí s celkovou koncepcí zákona o mimosoudních

rehabilitacích, který se vztahuje na zmírnění následků jen

některých majetkových a jiných křivd, nemůže však odstranit

všechny křivdy, které byly v letech 1948 - 1989 napáchány.

Pokud se konečně stěžovatel domáhal doplnění § 33 zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, "o platnosti nároku

dávek z důchodového připojištění", poukazuje Ústavní soud na to,

že změna platného zákona je v současné době ve výlučné pravomoci

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. K takové změně

však nedošlo.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost zcela zamítnuta (§

82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. dubna 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru