Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 38/02Nález ÚS ze dne 24.03.2004Přesná specifikace movitých věcí požadovaných v rámci restituce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
výzva
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 43/32 SbNU 413
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.38.02
Datum vyhlášení24.03.2004
Datum podání21.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 5 odst.1, § 5 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 38/02 ze dne 24. 3. 2004

N 43/32 SbNU 413

Přesná specifikace movitých věcí požadovaných v rámci restituce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 24. března 2004 sp. zn. I. ÚS 38/02 ve věci ústavní stížnosti I. T. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 25. 10. 2001 sp. zn. 13 Co 249/99, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze 7. 12. 1998 sp. zn. 15 C 165/92, kterým byly zamítnuty stěžovatelčiny návrhy, aby odpůrci byli povinni uzavřít s ní dohody o vydání movitých věcí z několika státních zámků.

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2001 sp. zn. 13 Co 249/99 se zrušuje.

II. Co do zbytku se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2001 sp. zn. 13 Co 249/99 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1998 sp. zn. 15 C 165/92. Naposled citovaným rozhodnutím byly v právní věci stěžovatelky proti odpůrcům Památkovému ústavu Brno, Krajskému památkovému ústavu v Pardubicích a Historickému muzeu S. zamítnuty její návrhy, aby odpůrci byli povinni uzavřít s ní dohody o vydání movitých věcí ze státních zámků B., L., M., R., L., S. a Muzea města S.

Stěžovatelka se těchto movitých věcí domáhala v řízení podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") jako dcera původního majitele A. S. Ve vztahu k žalovanému Památkovému ústavu Brno byl návrh zamítnut jednak proto, že věci, kterých se stěžovatelka domáhala, přešly na stát jako součást majetku stěžovatelčina otce konfiskací podle dekretu prezidenta republiky ze dne 21. 6. 1945 č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, údajně před rozhodným obdobím podle § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jednak - a to zejména - proto, že výzva k vydání věcí, adresovaná subjektu nepřesně označenému jako "Správa památek Brno", prý neměla náležitosti předpokládané § 5 odst. 1 tohoto zákona, neboť v ní nebyl řádně specifikován majetek, kterého se výzva týkala; ta dále označovala toliko věci v evidenci státního zámku L. u T., a netýkala se tedy věcí ze zámku L.. Proti dalším žalovaným - Krajskému památkovému ústavu v Pardubicích a Historickému muzeu S. byl návrh zamítnut, jelikož výzva k vydání věci nebyla vůči těmto subjektům podána a nebyla ani řádně uplatněna u soudu ve lhůtě podle § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, konstatoval, že věc movitou musí oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb. označit již ve výzvě tak, aby bylo zřejmé, že se jedná o věc původní, převzatou státem. Od požadavku individualizace požadované věci nelze upustit; není- li movitá věc již ve výzvě ztotožněna, nelze se s úspěchem domáhat jejího vydání. Výzva k vydání majetku proti žalovanému Památkovému ústavu Brno, ve kterém stěžovatelka žádala navrácení movitého majetku, přičemž uvedla, že se jedná "o obrazy, nábytek a jiné cenné předměty, které se nachází na různých zámcích, které patří pod vaši správu" (tedy Památkového ústavu Brno), tak byla podle názoru soudu zcela nekonkrétní a neumožňovala ztotožnění požadovaných věcí s věcmi původními, které stát převzal; nárok stěžovatelky tedy v souladu s § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. zanikl.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2003 sp. zn. 28 Cdo 262/2002 dovolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku krajského soudu odmítl jako nepřípustné, neboť nebyly splněny předpoklady jeho přípustnosti stanovené ustanovením § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.

Podle názoru stěžovatelky byl výklad § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. použitý Krajským soudem v Brně "proveden extrémně v její neprospěch" proti smyslu a účelu tohoto ustanovení. Z jeho dikce prý nelze vyvodit, že oprávněná osoba je povinna splnit důkazní břemeno ohledně movitých věcí již v písemné výzvě a ve lhůtě 6 měsíců pod sankcí prekluze nároku. K řádnému uplatnění výzvy stačilo - vzhledem k rozsahu a charakteru majetku o který stěžovatelka požádala - pokud v ní byly uvedeny povinná a oprávněná osoba a rámcově označeny požadované věci s výzvou k jejich vydání spojenou s udáním důvodu tohoto požadavku; všechny tyto údaje stěžovatelčina výzva ze dne 30. 9. 1991, doručená Památkovému ústavu Brno, obsahovala. Pokud byly jednotlivé věci blíže konkretizovány až dodatečně v průběhu soudního řízení - jakmile se podařilo získat příslušné inventární soupisy movitého majetku ze zámku L. u T. - nemohlo dojít podle přesvědčení stěžovatelky k zániku nároku na jejich vydání. Stěžovatelka připustila, že pokud by byla ve výzvě k vydání uvedla, že žádá "o zcela abstraktně určené věci tak, že by nebylo možno dovodit, čeho se výzva týká, bylo by rozhodnutí (soudu) zřejmě správné". Tak tomu však v souzené věci nebylo. Z dopisu Památkového ústavu Brno ze dne 24. 3. 1992 adresovaného stěžovatelce prý např. vyplývá, že tomuto orgánu bylo zcela jasné, o jaký konkrétní majetek je žádáno, žádné pochybnosti v tomto směru nebyly namítány a tento ústav pouze vznesl námitku "nemožnosti postupu podle zákona č. 87/1991 Sb.". Rovněž ve vyjádření Krajského památkového ústavu v Pardubicích k žalobě ze dne 30. 5. 1994 se praví, že je nesporné, že věci uvedené ve výzvě navrhovatelky jsou uloženy ve státním zámku S. a že tento ústav k nim má právo hospodaření.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zopakoval, že nemohl upustit od požadavku na označení jednotlivých movitých věcí, jejichž vydání se stěžovatelka domáhala ve výzvě učiněné ve lhůtě podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Tato výzva musí podle účastníka řízení obsahovat individualizaci jednotlivých požadovaných věcí a je podmínkou pro zachování nároku na jejich vydání. Krajský soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání ve věci.

Městský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah soudního spisu a uvedl, že souhlasí s tím, aby od ústního jednání bylo upuštěno.

Národní památkový ústav (územní odborné pracoviště v Pardubicích) Ústavnímu soudu sdělil, že rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 1. 1. 2003 č. j. 11.617/2002 došlo ke splynutí dosavadních státních příspěvkových organizací zřízených Ministerstvem kultury na úseku státní památkové péče v Národní památkový ústav se sídlem v Praze. Národní památkový ústav sám se pak ve svém vyjádření k ústavní stížnosti rovněž zcela ztotožnil s právním názorem účastníka řízení, totiž že již v restituční výzvě k vydání majetku podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. musí být věc, jejíž vydání se žádá, ztotožněna s původní odňatou věcí, tedy popsána (individualizována) tak, aby ji nebylo možné zaměnit s věcí jinou; použitý pojem "věc" nelze prý vykládat jinak, než že se jedná o věci určené individuálně - ne pouze druhově - tedy o věci s jinými nezaměnitelné. Zákon ukládá oprávněné osobě povinnosti, které musí splnit v propadné lhůtě. Podle názoru vedlejšího účastníka řízení je 6 měsíční lhůta poskytnutá pro podání výzvy dostatečně dlouhá a v uvedené době bylo údajně možné získat i přesnou specifikaci věcí u tehdejšího Státního ústavu památkové péče. Restituční výzva stěžovatelky neindividualizuje žádnou konkrétní věc a svým - podle vyjádření - zcela neurčitým označením věcí, jejichž vydání žádá, tak nesplňuje podmínku konkretizace nároku ve vztahu k individuálně určeným věcem. Vedlejší účastník řízení se tak v daném případě zcela ztotožnil s interpretací obecných soudů. Vedlejší účastník souhlasil, aby bylo od ústního jednání před Ústavním soudem upuštěno.

II.

Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů ani nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn, resp. povinen posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces.

Po seznámení se spisovým materiálem a po zhodnocení podstatných okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.

V předmětné věci má zásadní význam posouzení otázky, zda výzvu k vydání majetku, doručenou Památkovému ústavu v Brně dne 30. 9. 1991, je možno považovat za řádnou výzvu ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., jestliže v této výzvě nebyly požadované movité věci přesněji individualizovány. Jak je patrno z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy - především soud odvolací - tuto otázku považovaly za stěžejní, a proti jimi přijatému závěru směřuje i ústavněprávní argumentace stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti.

Ve zkoumaném případě Ústavní soud z napadených rozhodnutí obecných soudů jakož i z příslušného spisového materiálu (spis Městského soudu v Brně sp. zn. 15 C 165/92) zjistil, že ve výzvě, kterou obdržel Památkový ústav v Brně požádala stěžovatelka o "vydání movitého majetku, který patřil k datu 25. 2. 1948 do evidence státního zámku L. u T."; dále uvedla, že se "jedná o obrazy, nábytek a cenné předměty, které se dnes nachází na různých zámcích, které patří pod vaši správu". Stěžovatelka mj. doplnila, že sama nedokáže přesně určit, kde se která věc nyní nachází, ale je přesvědčena, že u uvedené organizace musí existovat přesná evidence, kam byly jednotlivé věci převedeny. Závěrem nabídla spolupráci při identifikaci těchto věcí a jako příklad uvedla, že např. při návštěvě zámku v M. poznala se sestrou obrazy z jejich původního majetku. V průběhu soudního řízení bylo mj. z archivních materiálů Státní památkové správy zjištěno, že jen ze zámku L. u T. byly provedeny rozvozy věcí na objekty J., L. a R. na jižní Moravě a K. v jižních Čechách; mobiliární fondy se pak podle současných materiálů (vyjádření Státního ústavu památkové péče ze dne 10. 9. 1992) nacházejí ve S., K., L., R. a N.. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí pouze stručně uvedl, že soupisy movitých věcí zaslané Státním ústavem památkové péče "mohly být navrhovatelkou v archivu zajištěny"; dle názoru soudu byl návrh řádně specifikován až po uplynutí lhůty podle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (do jednoho roku od jeho účinnosti, tedy od 1. 4. 1991). Odvolací soud pak uvedenou výzvu považoval - jak je shora již podrobněji rozvedeno - "za zcela nekonkrétní" a konstatoval, že nárok stěžovatelky proto v souladu s § 5 odst. 2 restitučního zákona zanikl.

Ústavní soud, který ve své rozhodovací činnosti upřednostňuje materiální pojetí právního státu a interpretaci právních předpisů z hlediska jejich účelu a smyslu, připomíná, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Při aplikaci restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně, resp. formalisticky, ale naopak je nutno používat je velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména citovaný smysl a účel zákona. Závěrům obecných soudů - pokud jde o výše uvedenou stěžejní otázku, týkající se nutnosti přesné individualizace či specifikace požadovaných věcí pod sankcí prekluze nároku - by bylo patrně možno přisvědčit, pokud by se nejednalo o movitý majetek velikého rozsahu, ale o několik věcí, kde by bylo zcela a nepochybně zřejmé, že je v silách restituenta předmětný majetek v zákonné lhůtě podrobněji specifikovat. Je namístě mj. připomenout dávnou obecnou zásadu, že nikdo nemůže být nucen k něčemu nemožnému (nemo tenetur ad impossibile). Nelze sice kategoricky tvrdit, že v daném případě bylo zcela vyloučeno, aby stěžovatelka věci v původní výzvě blíže individualizovala, leč tato skutečnost nebyla podle názoru Ústavního soudu v řízení dostatečně přesvědčivým způsobem prokázána; nelze-li z provedeného dokazování bezpečně usoudit na takový skutkový stav, s nímž by byly závěry obecných soudů v souladu, a byl-li návrh přesto zamítnut, lze usuzovat, že došlo k porušení zásad spravedlivého procesu. V podstatě pouhý odkaz na obsah spisu a na vyjádření Státního ústavu památkové péče (srov. napadený rozsudek Městského soudu v Brně) či na názory povinných osob nepostačí.

Jestliže existuje více možností výkladu určitého právního předpisu či některého jeho ustanovení, je třeba přihlížet k účelu právní úpravy. Tím je v případě zákona č. 87/1991 Sb. nepochybně snaha o zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených totalitním státem v rozhodném období. Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické. Ratio legis restitučních zákonů je alespoň v určité míře napravit následky porušení základních práv fyzických a právnických osob v době totality. Ústavně konformním výkladem je tedy zpravidla výklad extenzivní: zákon a jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, abych jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval.

Při interpretaci příslušných ustanovení restitučních zákonů rovněž nelze opominout, že to byl totalitní stát, který odnímal občanům protiprávně majetek a že s ním následně jeho orgány po dobu téměř 40 let libovolně nakládaly, přičemž movité věci byly zcizovány i fakticky různě přemisťovány; podle přesvědčení Ústavního soudu proto nyní nelze důsledky těchto či podobných úkonů vykládat - v zásadě - pouze k tíži oprávněných osob. Vždy je třeba vyjít z okolností konkrétního specifického případu. Pokud stěžovatelka - s ohledem na shora uvedenou situaci - koncipovala svoji původní výzvu nikoli zcela konkrétně, lze to právě s přihlédnutím ke zvláštnostem daného případu akceptovat, pokud by nebylo zcela nepochybně prokázáno, že bylo v její moci v zákonné lhůtě přesně zjistit, o jaké konkrétní věci se jedná a kde se tyto věci nacházejí. Nabízí se rovněž nikoliv neopodstatněná představa, že pokud by stěžovatelka v časové tísni ve výzvě označila některé věci nepřesně, pak později by se jinak vymezených věcí již stěží domáhala, neboť námitky v tomto směru by byly nasnadě. Stěžovatelka od počátku naopak předpokládala a uváděla, že majetek, o který žádá, bude specifikován v průběhu řízení, až nebudou pochybnosti, kde se která věc skutečně nachází; to se také stalo doplněním "návrhu žaloby" ze dne 26. 4. 1994. Ostatně i postup povinných osob a sám průběh řízení stěžovatelku utvrzoval v tom, že dalších právních úkonů nebylo potřeba a že je povinné osobě zjevně zcela zřejmé, vydání jakých věcí se domáhá (srov. např. protokol o jednání ze dne 22. 7. 1992).

Pokud tedy odvolací soud - ve vztahu k žalovanému Památkovému ústavu Brno - vyšel ze shora popsaného závěru (tj., že stěžovatelka neučinila řádnou výzvu povinné osobě) a potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně, a jestliže navíc doslova uvedl, že neshledal potřebným zabývat se dalšími námitkami obsaženými v odvolání stěžovatelky, případně se vyjadřovat i k jiným důvodům, které vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby, došlo tím podle přesvědčení Ústavního soudu k porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává.

Pokud jde o napadený rozsudeksoudu prvního stupně, nezjistil Ústavní soud z hlediska ústavněprávního pochybení takového charakteru, resp. intenzity, aby na ně bylo nezbytné reagovat zrušením i tohoto rozhodnutí. Lze sice připustit, že by odůvodnění daného rozsudku - přes jeho obsáhlost - mohlo být přesvědčivější a i pro laika srozumitelnější, nicméně uvedený soud se věcí zabýval podrobně a v písemném vyhotovení svého rozhodnutí dostatečným způsobem zachytil její podstatu; z odůvodnění tohoto rozsudku rovněž vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry Městského soudu v Brně na straně druhé. Ústavní soud zde vycházel především ze zásady minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci; zrušením i prvoinstančního rozhodnutí by se totiž vlastně stavěl do role odvolacího soudu a přezkoumával toto rozhodnutí jak z procesního, tak i z hmotněprávního hlediska.

Závěrem tedy Ústavnísoud zdůrazňuje, že se nezabýval dalšími důvody, pro které byl restituční nárok stěžovatelky soudem prvního stupně zamítnut, jelikož za podstatnou otázku byla v řízení považována - jak soudy, tak i stěžovatelkou - otázka předmětné výzvy k vydání movitých věcí; sám odvolací soud výslovně uvedl, že neshledal potřebným zabývat se dalšími námitkami stěžovatelky a vyjadřovat se i k jiným důvodům, jež vedly k zamítnutí žaloby. Posouzení těchto důvodů spadá - při dodržení principů spravedlivého procesu - do výlučné pravomoci obecných soudů a Ústavní soud jejich konečné řešení nikterak nepředjímá a předjímat nemůže. Na odvolacím soudu tedy bude, aby se případem znovu zabýval a především aby v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě reagoval na veškeré ve věci relevantní námitky stěžovatelky. Pouze jako obiter dictum Ústavní soud připomíná, že odvolací soud samozřejmě může rozhodnutí soudu prvního stupně i zrušit, dojde-li v pokračujícím řízení k závěru - právě např. na základě pečlivého zkoumání námitek stěžovatelky - že je to pro nalezení spravedlivého řešení věci nezbytné.

Jelikož v daném případě Ústavnísoud ze shora vyložených důvodů zjistil, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, stěžovatelce ve vztahu k napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně vyhověl a napadené rozhodnutí tohoto soudu zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Co do zbytku - tedy ve vztahu k prvoinstančnímu rozhodnutí - byl návrh ze shora vyložených důvodů zamítnut.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru