Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3796/19 #1Usnesení ÚS ze dne 11.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodn... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Doručování
Daňové řízení
lhůta/navrácení
Datové schránky
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.3796.19.1
Datum podání25.11.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 103 odst.1 písm.b

235/2004 Sb., § 109 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3796/19 ze dne 11. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Radima Lisenka, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., advokátem se sídlem Veleslavínova 33, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 332/2018-82 ze dne 29. srpna 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Af 53/2015-104 ze dne 28. srpna 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše nadepsaných rozhodnutí, kterými mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a implicitně namítá rovněž porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Předmětem řízení je zaplacení daňového nedoplatku ručitelem (stěžovatelem) ve výši 38 000 Kč dle § 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Podle tohoto ustanovení "příjemce zdanitelného plnění, které spočívá v dodání pohonných hmot distributorem pohonných hmot podle zákona upravujícího pohonné hmoty, ručí za nezaplacenou daň z tohoto plnění, pokud v okamžiku jeho uskutečnění nebo poskytnutí úplaty na něj není o poskytovateli zdanitelného plnění zveřejněna způsobem umožňujícím dálkový přístup skutečnost, že je registrován jako distributor pohonných hmot podle zákona upravujícího pohonné hmoty."

3. Finanční úřad pro Prahu 3 (dále jen "správce daně") vydal dne 10. 9. 2014, pod č. j. 5495077/14/2003-25201-108440, výzvu ručiteli (stěžovateli) k zaplacení daňového nedoplatku. Tuto výzvu mu správce daně adresoval, neboť obchodní společnost Caimen development s. r. o. (dlužník), která stěžovateli za částku 190 000 Kč prodala osobní automobil, neuhradila z tohoto prodeje (zdanitelného plnění) daň z přidané hodnoty v uvedené výši. Podle správce daně pak byl stěžovatel v rozhodném období jediným jednatelem a společníkem dlužníka. Byl proto osobou, která věděla či vědět mohla nebo vědět měla, že přijaté zdanitelné plnění je dotčeno skutečnostmi uvedenými v § 109 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.

4. V rámci odvolacího řízení uložilo Odvolací finanční ředitelství (vedlejší účastník) správci daně povinnost doplnit daňový spis dlužníka. K předvolání stěžovatel uvedl, že se omlouvá, ale k dostavení se nemá dostatečné finanční prostředky. Vedlejší účastník posléze seznámil stěžovatele (podnikající fyzickou osobu) se zjištěnými skutečnostmi a vyzval jej k vyjádření se k nim v rámci odvolacího řízení v souladu s § 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Seznámení se zjištěnými skutečnostmi zaslal do datové schránky fyzické osoby, přičemž toto bylo doručeno fikcí dne 30. 6. 2015.

5. Dne 7. 7. 2015 pak stěžovatel požádal o prodloužení lhůty k vyjádření se k seznámení z důvodu nemoci. Vedlejší účastník vydal dne 8. 7. 2015 rozhodnutí, kterým zamítl odvolání, přičemž toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 14. 7. 2015.

6. Stěžovatel po datu vydání odvolacího rozhodnutí (dne 13. 7. 2015) zaslal prostřednictvím e-mailu vyjádření k seznámení, které o den později potvrdil datovou zprávou. Dne 15. 7. 2015 stěžovatel vedlejšímu účastníkovi zaslal žádost o navrácení lhůty v předešlý stav, neboť se nacházel v pracovní neschopnosti a nemohl se přihlásit do své datové schránky. Této žádosti ovšem nebylo vyhověno.

7. Předmětem sporu před správními soudy pak bylo několik otázek: předně, zda vůbec bylo na místě vyzývat stěžovatele jakožto ručitele k zaplacení daňového nedoplatku; dále otázka zákonnosti odvolacího řízení, v němž vedlejší účastník dle názoru stěžovatele dopustil procesní vady, když nezohlednil stěžovatelovo vyjádření k seznámení se s podklady. Na podklad svých tvrzení rovněž navrhoval výslech svědků.

8. Správní soudy však nepřisvědčily právnímu názoru stěžovatele. Ten podle městského soudu věděl nebo alespoň měl a mohl vědět, že DPH za osobní automobil nebude dlužníkem odvedena. V době uskutečnění zdanitelného plnění dne 15. 6. 2012 byl stěžovatel jediným jednatelem (od 15. 12. 2011 do 5. 12. 2012) a společníkem dlužníka (od 6. 2. 2012 do 18. 12. 2012). Zdanitelné plnění bylo součástí zdaňovacího období 2. čtvrtletí roku 2012. Musel tedy vědět jaká je finanční situace dlužníka.

9. Co se správnosti doručování týče, podle městského soudu byly ve správním řízení písemnosti doručované do datové schránky fyzické osoby. Městský soud považoval za podstatné, že stěžovatel z této datové schránky na písemnosti reagoval, a vadu řízení tudíž neshledal.

10. Ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud v rozsahu námitek týkajících se správnosti doručování korigoval právní názor městského soudu. Dospěl totiž k závěru, že se o vadu řízení ve skutečnosti jedná. Jelikož však podle něj tato vada neměla vliv na zákonnost rozhodnutí, neměl důvod přistoupit ke kasaci rozhodnutí nižšího soudu ani vedlejšího účastníka. Nejvyšší správní soud tak v záhlaví nadepsaným rozhodnutím kasační stížnost stěžovatele zamítl.

II. Argumentace v ústavní stížnosti

11. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je obecný nesouhlas s postupem správní justice, která deklaruje vadu řízení, avšak ke kasaci rozhodnutí nepřistoupí, resp. nedospěje k závěru o nezákonnosti samotného rozhodnutí. S touto bagatelizací pochybení správních orgánů ze strany obecných soudů se stěžovatel neztotožňuje a spatřuje v něm porušení čl. 36 Listiny. Nadto tuto tendenci správní soudnictví zaujalo až v posledních letech, neb mezi léty 1990-2014 soudy v obecné rovině pro jakoukoliv vadu (bez ohledu na "vliv na zákonnost rozhodnutí") přistupovaly ke kasaci rozhodnutí správních orgánů.

12. Nejvyšší správní soud (stejně jako městský soud) pochybil při posuzování právních otázek doručování. Datová schránka fyzické a právnické osoby je ze zákona rozlišována (dle speciální úpravy v zákoně č. 300/2008 Sb.). Argumentace soudu, že nepřihlášení se do datové schránky fyzické osoby s sebou přináší následky, které nese stěžovatel, je tak zcela mimoběžná. Nadto byl stěžovatel nemocen a nemohl se s obsahem datové schránky seznámit.

III. Hodnocení ústavní stížnosti

13. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.

14. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

15. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

16. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řád správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

17. Obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovateli (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny Nejvyšším správním soudem.

18. Podstata právního názoru obecných soudů stavěla na personálním propojení stěžovatele (ručitele) jakožto jediného jednatele a společníka dlužníka. Stěžovatel tudíž věděl, nebo vědět měl a mohl o dlužníkově finanční situaci, a byly tudíž podmínky pro aplikaci § 109 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty.

19. Skutkovou otázku doručování Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat. Skutkový stav byl dostatečně zjištěn obecnými soudy, ostatně stěžovatel jejich závěry ani nerozporuje. Přehodnocování dokazování provedené obecnými soudy Ústavnímu soudu náleží pouze za předpokladu, že byla v procesu dokazování porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ústavní soud se tak v posuzované věci omezil důsledně na ústavní aspekty dodržení principů řádného procesu a právního státu [srov. usnesení ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Namítané nedostatky však neshledal. Stěžovatel uznal, že mu bylo materiálně doručeno přihlášením do datové schránky dne 7. 7. 2015, přičemž tehdy se s obsahem písemnosti fakticky seznámil. Skutečnost, že stěžovatel své vyjádření k seznámení zaslal vedlejšímu účastníkovi až po rozhodnutí o odvolání, se pak odráží v tom, že na něj správce daně již nemohl přímo reagovat. Nelze tak správním rozhodnutím vyčítat, že stěžovatelovo vyjádření nereflektovala.

20. Stěžovatel brojí proti závěru Nejvyššího správního soudu, podle nějž bylo seznámení stěžovateli sice doručeno formálně vadně, jde však vzhledem k materiálnímu doručení o vadu řízení, která nemohla mít vliv na zákonnost. Jeho námitka stran postupu správních soudů je podle Ústavního soudu formulována v rovině spekulativní. I kdyby tomu skutečně bylo tak, že soudy v minulosti rušily správní rozhodnutí pro vady řízení bez vlivu na výrok (resp. zákonnost) rozhodnutí, činily by tak v rozporu se zákonem a takového postupu by se stěžovatel nemohl před obecnými soudy domáhat.

21. Podle § 103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s."), upravující řízení před Nejvyšším správním soudem, mohou správní soudy přistoupit ke kasaci správního rozhodnutí v případech, kdy procesní vada měla vliv na zákonnost. Podle citovaného ustanovení "lze kasační stížnosti podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost." Jak Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, rovněž z jeho ustálené judikatury vyplývá, že se o nezákonnost rozhodnutí správních orgánů nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 - 59, či zejména ze dne 8. 3. 2007, č. j. 8 Afs 102/2005 - 65, a ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 As 60/2011 - 101).

22. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že jedním z principů řádného a spravedlivého procesu, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy), vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit [srov. usnesení ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či stěžovatelem zmiňovaný nález ze dne 10. ledna 2018 sp. zn. I. ÚS 2073/17, usnesení ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), usnesení ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 19. července 2016 sp. zn. IV. ÚS 2077/15 (N 131/82 SbNU 157)]. Ústavní soud však neshledal nedostatky odůvodnění závěrů správních soudů. Ty naopak spolehlivě (s odkazem na správní spis a relevantní argumentaci stěžovatele) a v dostatečném rozsahu zdůvodnily své závěry.

23. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu ani krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož ani s čl. 11 odst. 1 Listiny.

24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru