Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3790/14 #1Usnesení ÚS ze dne 28.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPromlčení
interpretace
konkurz a vyrovnání/řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3790.14.1
Datum podání02.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 1 odst.2

513/1991 Sb., § 405, § 408, § 402


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3790/14 ze dne 28. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kováře, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem Rašínova 68, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014 č. j. 29 Cdo 1200/2012-609, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2011 č. j. 2 Ko 16/2011-526 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. prosince 2010 č. j. 31 K 37/2005-470, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 2. 12. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na řádný zákonný proces, které dovozuje z článku 90 Ústavy, dále práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 38 Listiny, článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu vlastnictví garantovaného článkem 11 odst. 1 Listiny a článkem 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo potvrzeno stěžovateli nevyhovující usnesení Krajského soudu v Brně, a napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byl zamítnut návrh stěžovatele na prohlášení konkurzu na majetek společnosti Eko Garden, s. r.o. v likvidaci (dále též "vedlejší účastník").

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že vedle práva na spravedlivý proces a ochranu majetku došlo napadenými rozhodnutími také k porušení tzv. principu legitimního očekávání stěžovatele. Obecné soudy podle stěžovatele nesprávně interpretovaly a aplikovaly příslušné normy podústavního práva, a to zejména občanský soudní řád a obchodní zákoník. Dle názoru stěžovatele byla soudkyně JUDr. Alena Knapilová, která se na rozhodování podílela, v takovém vztahu k tehdejšímu právnímu zástupci vedlejšího účastníka (advokátovi Mgr. Petrovi Dokládalovi), který jí znemožnil celou věc objektivně a nestranně posoudit a rozhodnout. Stěžovatel nebyl seznámen s jedním z podání vedlejšího účastníka v řízení před Vrchním soudem v Olomouci. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o promlčení jeho pohledávek za vedlejším účastníkem. Obecné soudy totiž stěžovatele nejprve utvrdily v závěru o tom, že přihláška úvěrových pohledávek zajištěných zástavním právem do řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí vedlejšího účastníka staví běh promlčecí doby (a tudíž se jedná nepochybně o dostatečný úkon pro zabránění promlčení úvěrových pohledávek), aby jej vzápětí "zbavily" možnosti z tohoto učiněného úkonu těžit jenom proto, že řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí vedlejšího účastníka bylo dne 1. srpna 2007 pravomocně zastaveno. Stěžovatel je proto přesvědčen o tom, že ústavně konformní vyklad ustanovení § 402, § 405 a § 408 obchodního zákoníku v rozhodném znění neumožňuje v této konkrétní věci učinit jiný závěr než právě a jenom ten, že úvěrové pohledávky stěžovatele za vedlejším účastníkem promlčeny rozhodně nejsou, a proto vedlejším účastníkem vznesená námitka promlčení měla být v soudním řízení o návrhu stěžovatele na prohlášení konkurzu na majetek vedlejšího účastníka posouzena jako námitka nedůvodná. Stěžovatel je dále přesvědčen o tom, že jím podanému návrhu na prohlášení konkurzu na majetek vedlejšího účastníka mělo být obecnými soudy vyhověno, neboť vedlejší účastník se prokazatelně nachází v úpadku; dvě úvěrové pohledávky stěžovatele za vedlejším účastníkem jsou prokazatelně existující; námitka promlčení vznesená v rámci konkurzního řízení ze strany vedlejšího účastníka měla být obecnými soudy vyhodnocena jako nedůvodná, ať již pro její nedůvodnost jako takovou, nebo pro její nemravnost; ve věci stěžovatele rozhodovala u Krajského soudu v Brně, jako soudu prvního stupně, vyloučená soudkyně; Nejvyšší soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť jeho druhé dovolání nepřipustil k meritornímu přezkumu, ačkoliv argumentace stěžovatele obsažená v jeho druhém dovolání měla dokonce ústavně-právní povahu; obecné soudy nikdy nepřiznaly svoji chybu, jíž se dopustil Krajský soud v Brně; a na místo toho, aby vedly vedlejšího účastníka k plnění jeho povinností, tak svými zamítavými rozhodnutími jenom "posvětily" protiprávní počínání vedlejšího účastníka, který svoje dluhy neplatí.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru