Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3783/13 #1Usnesení ÚS ze dne 11.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříktrestná činnost
odnětí/vydání věci
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.3783.13.1
Datum podání13.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79f, § 79a, § 79c, § 79d

40/2009 Sb., § 101 odst.2, § 71


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3783/13 ze dne 11. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Blanky Čížkové, právně zastoupené JUDr. Pavlou Boučkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. září 2013 sp. zn. 1 To 57/2013 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 17. července 2013 sp. zn. 2 VZV 1/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv (dále jen "Listina"), a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka má za to, že v důsledku absence zákonného podkladu napadených usnesení došlo rovněž k porušení práv stěžovatelky dle čl. 10 odst. 1 a odst. 2 Listiny, a dle čl. 8 Úmluvy.

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že je jedinou dědičkou po zesnulém panu Luboši Měkotovi, který zemřel dne 9. března 2013. Stěžovatelka a zesnulý Luboš Měkota byli sourozenci. Proti Luboši Měkotovi bylo za jeho života zahájeno, a posléze rozšířeno trestní stíhání s obviněním pro skutky posouzené jako zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku spáchané ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Věc se v té době nacházela (a k datu podání této ústavní stížnosti se stále nachází) ve stadiu přípravného řízení, vedeného policejním orgánem České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, kde dozor nad zachováváním zákonnosti vykonává státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci.

3. Ve vztahu k Luboši Měkotovi jako obviněnému bylo v souvislosti s tímto trestním stíháním orgány činnými v trestním řízení rozhodnuto o zajištění náhradních hodnot, a to peněžních prostředků na účtech u bank, na účtech jiných subjektů než jsou banky, zaknihovaných cenných papírů, nemovitostí a obchodních podílů. Poté, co Luboš Měkota zemřel, státní zástupce zastavil jeho trestní stíhání dle ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. e) tr. řádu. Usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci dne 3. května 2013.

4. Stěžovatelka je jedinou dědičkou, která v souladu s ustanovením § 467 obč. zákoníku (účinném do 31. 12. 2013) dědictví po zesnulém neodmítla a jako právní nástupkyně Luboše Měkoty požádala o zrušení zajištění náhradních hodnot. Této její žádosti státní zástupce Vrchního státního zastupitelství svým usnesením vyhověl jen částečně, pokud jde o některé nemovitosti a obchodní podíly, ve zbytku její žádosti nevyhověl a zajištění nezrušil.

5. Stěžovatelka napadla usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci stížností podanou Vrchnímu soudu v Olomouci, v níž namítala, že v projednávané věci byly splněny všechny podmínky pro zrušení zajištění majetku - náhradní hodnoty v plném rozsahu. Dle názoru stěžovatelky zajištění náhradní hodnoty není již v trestním řízení třeba, protože obviněný zemřel a v posuzované věci nepřichází v úvahu ani propadnutí, ani zabrání věci. Stěžovatelka vedle toho uvedla, že nepřichází v úvahu ani zabrání majetkových hodnot z titulu výnosů z trestné činnosti, ač státní zástupce v odůvodnění svého rozhodnutí tvrdil, že to považuje za možné.

6. Vrchní soud v Olomouci stěžovatelčině stížnosti nevyhověl a usnesením sp. zn. 1 To 57/2013 ji zamítl jako nedůvodnou. Především neshledal jako nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, pokud činí vyšetřovací úkony vůči zesnulému. Podle vrchního soudu je tento postup oprávněný vzhledem k účelu dokazování, jímž je zjistit

skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro každé rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení činí vyšetřovací úkony ve vztahu k již zesnulému Luboši Měkotovi, aby mohly případně rozhodnout o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle § 101 odst. 2 tr. zákoníku, činí tak v souladu se zákonem.

7. V období od doručení pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 57/2013 do dne podání ústavní stížnosti byla stěžovatelce doručena dvě usnesení vrchního státního zástupce, jimiž zrušil zajištění náhradní hodnoty - nemovitostí a náhradní hodnoty zaknihovaných cenných papírů - zaknihovaných akcií emitenta VÍTKOVICE, a.s., a emitenta ČEZ, a. s., a zrušil rovněž zajištění náhradní hodnoty - peněžních prostředků na účtech vedených u různých bank a finančních institucí a zajištění náhradní hodnoty - obchodních podílů ve společnostech. Obě tato další usnesení byla odůvodněna tím, že zajištění náhradní hodnoty pro účely trestního řízení již není nutné.

8. Předmětem zajištění jako náhradní hodnoty však nadále zůstaly peněžní prostředky na účtech u bank dle výroku III. napadeného usnesení státního zástupce, když u ostatních účtů bylo zajištění posléze zrušeno usnesením č. j. 2 VZV 1/2012-2552 ze dne 8. listopadu 2013, zaknihované cenné papíry a zaknihované zástavní listy (podle §79f tr. řádu ve spojení s § 79c tr. řádu) dle výroku V. napadeného usnesení státního zástupce, s výjimkou akcií emitenta ČEZ, a. s., a emitenta VÍTKOVICE, a. s., kde bylo zajištění posléze zrušeno usnesením státního zástupce 2 VZV 1/2012-2510 ze dne 31. října 2013.

9. Podle stěžovatelky je ve věci klíčová otázka, zda pokračující zajištění náhradních hodnot vůči stěžovatelce má zákonný základ po smrti obviněného Luboše Měkoty, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno. Stěžovatelka argumentovala, že pro další trvání zajištění nejsou splněny podmínky, s nimiž trestní řád spojuje jeho přípustnost. Nesouhlasila přitom s názorem státního zástupce, který zastavení trestního řízení proti zesnulému zhodnotil jen v tom směru, že již nelze očekávat vyslovení trestu propadnutí náhradní hodnoty dle § 71 tr. zákoníku. Stěžovatelka odmítla závěr státního zástupce, že na posuzované skutkové okolnosti lze použít zákonná ustanovení umožňující rozhodnout o zabrání hodnoty, která je výnosem trestného činu ve vztahu k osobám odlišným od obviněného, především dle § 101 odst. 2 tr. zákoníku. V posuzovaném případě lze především vyloučit aplikaci ustanovení §101 odst. 2 písm. a). Orgány činné v trestním řízení ostatně ani netvrdí, že by majetek stěžovatelky bylo možné označit za majetek bezprostředně získaný trestným činem nebo jako odměna za něj.

10. Trestní stíhání proti obviněnému Luboši Měkotovi, jemuž byl majetek zajištěn z titulu náhradní hodnoty, bylo zastaveno v době, kdy se věc nacházela v přípravném řízení. Luboš Měkota nikdy nebude obviněn, nikdy nebude mít možnost prostudovat spis, možnost se vyjádřit k obviněním či shromážděným důkazům, které by orgán činný v trestním řízení navrhl za účelem prokázání, že zajištěný majetek, jehož vlastníkem Luboš Měkota původně byl, představuje výnos z jeho údajné trestné činnosti. Nikdy nebude postaven před soud, který by mohl rozhodnout o jeho vině či nevině. Na tom dle názoru stěžovatelky nic nemění ani skutečnost, že ve věci jsou stíháni další spoluobvinění. Cíl orgánů činných v trestním řízení zabrat předmětný majetek jako transformovaný výnos z trestné činnosti zahrnuje nevyhnutelný implicitní předpoklad, že Luboš Měkota je vinen trestnými činy, pro něž bylo zahájeno (a následně zastaveno) jeho trestní stíhání. To vše bez toho, že by mohla být Luboši Měkotovi sdělena obžaloba, bez toho, že by ve veřejném trestním řízení měl práva obviněného a mohl by vyvracet závěry v jeho neprospěch (včetně závěru, že snad zajištěné hodnoty představují transformovaný výnos z trestné činnosti) a bez toho, že by mu v takovémto veřejném trestním řízení byla jeho vina prokázána. Tím méně může stěžovatelka jako zúčastněná osoba jakkoliv ovlivnit závěry o tom, že by zajištěné hodnoty měly představovat transformované výnosy z takovéto "trestné činnosti", protože o okolnostech jejich nabytí a dispozic s nimi nemá žádné informace.

11. V daném případě na základě napadeného usnesení orgány činné v trestním řízení stěžovatelce oznamují, že v přípravném řízení nadále shromažďují důkazy proti zesnulému, které hodlají využít za účelem prohlášení majetku stěžovatelky, který zdědila, za transformovaný výnos trestné činnosti "nenáležející pachateli". Fakticky tak orgány činné v trestním řízení požadují, aby stěžovatelka čelila obvinění, aniž by sama měla práva obviněného a aniž by byla fakticky v postavení, aby se mohla k obviněním či důkazům shromážděným proti jejímu zesnulému bratrovi jakkoliv vyjádřit. Tím orgány činné v trestním řízení fakticky uvalily na stěžovatelku zcela nepřiměřené důkazní břemeno. Postavily stěžovatelku do výrazně znevýhodněného postavení, kdy stěžovatelka v podstatě nemá vůbec žádné prostředky, jak hájit svou věc a své zájmy.

II.

12. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vrchní soud v Olomouci zdůraznil, že v současném stadiu řízení jsou v kopii vyšetřovacího spisu policie č. j. ČTS: OKFK-52/TČ-2008, který měl soud k dispozici, již zadokumentovány další skutečnosti, na základě nichž lze konkrétně specifikovat, než jak tomu bylo v počátcích trestního stíhání zemřelého Luboše Měkoty a dalších spoluobviněných osob, že zajištěný majetek Luboše Měkoty (peněžní prostředky na účtech a zaknihované cenné papíry), který získal do své dispozice a jehož uvolnění ze zajištění se stěžovatelka domáhá, je výnosem z trestné činnosti. Soud má za to, že při svém rozhodování postupoval v souladu s trestním řádem a nevybočil z rámce ústavnosti.

13. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci v poměrně obsáhlém vyjádření kromě jiného uvedlo, že usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 12. 2. 2014 č. j. 2 VZV 1/2012-3082 bylo rozhodnuto o zrušení zajištění náhradní hodnoty (výroky pod body I., III. a IV.), a to ve vztahu ke všem dosud zajištěným majetkovým hodnotám. Současně bylo týmž usnesením rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na účtech u banky (výrok pod bodem II.) a o zajištění zaknihovaných cenných papírů (výrok pod bodem V.) jako výnosů z trestné činnosti. Proti výrokům tohoto rozhodnutí pod body II., III. a V. podala Blanka Čížková stížnost, kterou částečně ve vztahu k výroku pod bodem III. později vzala zpět. Toto částečné zpětvzetí stížnosti vzal státní zástupce na vědomí usnesením ze dne 12. 3. 2014 č. j. 2 VZV 1/2012-3184. Věc byla dne 26. 3. 2014 předložena k rozhodnutí o podané stížností Vrchnímu soudu v Olomouci. K dnešnímu dni nemá státní zastupitelství k dispozici informaci, zda a jakým způsobem soud o stížnosti rozhodl. Aktuálně tedy již zajištění majetkových hodnot, které dříve náležely obviněnému Luboši Měkotovi, jako náhradních hodnot podle § 79f tr řádu netrvá. Peněžní prostředky na účtech u banky a zaknihované cenné papíry, které jsou specifikované ve výrocích pod body II. a V., jsou nyní zajištěny podle § 79a tr. řádu a podle § 79c tr. řádu, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že tyto peněžní prostředky a zaknihované cenné papíry jsou výnosem z trestné činnosti. K obsahu napadeného rozhodnutí pak uvedlo, že v daném případě je podkladem pro zajištění majetkových hodnot, které náležely obviněnému Luboši Měkotovi, budoucí možnost rozhodnout o jejich zabrání podle § 101 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zastupitelství má za to, že pro rozhodnutí o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle § 101 odst. 2 tr. zákoníku je rozhodný pouze vztah mezi zabíranou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou na straně jedné a trestným činem na straně druhé. Toto ochranné opatření se ukládá ve vztahu k věci (majetkové hodnotě), a není proto podstatný vztah osoby, které věc nebo majetková hodnota náleží, k trestné činnosti, z níž má jako výnos pocházet. Jedinou zákonnou podmínkou k zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle § 101 odst. 2 tr. zákoníku je pouze to, že věc nebo jiná majetková hodnota je, byť nikoli bezprostředním, výnosem trestného činu. K námitkám stěžovatelky ohledně omezování procesních práv státní zastupitelství uvedlo, že postavení zúčastněné osoby je v předmětné trestní věci přiznáváno i stěžovatelce, samozřejmě má i všechna práva podle § 79a a násl. tr. řádu. Zajištění majetkových hodnot v trestním řízení podle § 79a a násl. tr. řádu je svojí podstatou jen prozatímním opatřením. Jeho účelem je omezení dispozičních práv s vymezenými majetkovými hodnotami, aby se zabránilo především jejich odstranění z dosahu orgánů činných v trestním řízení. Zajištění nemá žádné trvalé či neodstranitelné důsledky stran vlastnického práva jako takového, pouze faktický výkon vlastnického práva v některých směrech omezuje a dává pod kontrolu orgánů činných v trestním řízení. Mezi právní úpravou zajištění v trestním řádu na straně jedné a právní úpravou ukládání sankcí v trestním zákoníku na straně druhé neexistuje žádná spojitost, a proto zajištění žádným způsobem nepředznamenává či nezakládá konečné rozhodnutí ve věci, tedy zda bude rozhodnuto o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, či zda bude zajištění nakonec zrušeno.

14. S ohledem na jejich rozsah zaslal Ústavní soud obě vyjádření stěžovatelce k replice. Ta k nim uvedla, že pro posouzení důvodnosti její ústavní stížnosti není podstatné, že majetkové hodnoty, které dříve náležely obviněnému Luboši Měkotovi a které stěžovatelka zdědila, nejsou již zajištěny dle § 79f tr. řádu. Je totiž nesporné, že jsou nadále zajištěny, a to podle § 79a a § 79c tr. řádu. Nadto státní zástupce až po smrti obviněného Luboše Měkoty začal tvrdit, že prý zajištěné peněžní prostředky a zaknihované cenné papíry jsou výnosem z trestné činnosti. Zajištění majetkových hodnot, v němž stěžovatelka již dříve spatřovala zásah orgánů státní moci do svých ústavně zaručených práv a svobod, tedy nadále trvá. Dle názoru stěžovatelky návětí § 101 odst. 2, které zní "bez podmínek odstavce 1" neznamená, že by toho ustanovení bylo možno zcela bezbřehým způsobem aplikovat ve vztahu ke komukoli, bez úvahy o vztahu takové osoby k trestné činnosti, z níž údajné výnosy pocházejí, bez podmínky vztahu k vině pachatele trestné činnosti a způsobu, jakým taková osoba věc nebo majetkovou hodnotu, která je výnosem trestného činu, nabyla, či dokonce bez podmínky, aby byla pachateli, k němuž se takové ochranné opatření vztahuje, zákonným způsobem vina prokázána. Je-li řeč o výnosu trestného činu nikoliv bezprostředním (tzv. transformovaný výnos), i v takovém případě se jedná o výnos trestné činnosti konkrétního pachatele, jehož vina musí být prokázána v souladu s trestním zákonem v řízení před zákonným soudem. Jakýkoliv jiný výklad by nadto nerespektoval účel trestního zákona, jehož aplikace je svázána s účelem trestního řízení odhalit a potrestat pachatele trestných činů.

III.

15. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jak opakovaně konstatoval ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích institutů v trestním řízení, kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

16. S ohledem na toto omezení přezkumu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

17. V rámci posuzované problematiky Ústavní soud v minulosti uvedl, že peněžní prostředky na účtu u banky, jakož i další majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. tr. řádu, představují majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), resp. podle čl. 11 Listiny, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 článku 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (srovnej rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. prosince 1976, č. 5493/72, Série A č. 24 - § 62). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky a zaknihovaných cenných papírů je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské, kriminality. Jeho podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou. Tím je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. sp. zn. II. ÚS 708/02, sp. zn. III. ÚS 125/04, sp. zn. IV. ÚS 385/05 in http://nalus.usoud.cz).

18. Toto opatření tedy lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že předmětný majetek je určen ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byl použit, nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení peněžních prostředků vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že zajištěný majetek má uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, přičemž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl, 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 600, bod 6.).

19. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003).

20. Každé zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti, dle něhož opatření, kterým dochází k zasahování, musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. Požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba ponese zvláštní a nadměrné břemeno (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sporrong a Lönnroth proti Švédsku ze dne 23. září 1982 č. 7151/75;7152/75 Série A č. 52 § 26-28). Jinými slovy musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli (srov. sp. zn. IV. ÚS 333/04, sp. zn. IV. ÚS 703/06 in http://nalus.usoud.cz). V této souvislosti Ústavní soud konstatoval, že tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (srov. sp. zn. I. ÚS 723/02, sp. zn. II. ÚS 642/07, III. ÚS 1396/07, I. ÚS 2485/13 či sp. zn. I. ÚS 4597/12 in http://nalus.usoud.cz). Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva stěžovatelky garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ačkoli zákon tuto dobu blíže nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě možné přiměřenost délky omezení vlastnického práva srovnávat se lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (srov. § 72a tr. řádu). Pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, jednalo by se podle názoru Ústavního soudu již o neproporcionální a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva stěžovatelky a Ústavní soud by byl nucen konstatovat porušení základního práva. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce [viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].

21. V daném případě bylo zahájeno trestní stíhání konkrétních osob usnesením ze dne 19. 6. 2012 a rozšířeno usnesením ze dne 8. 11. 2012. O zajištění majetku jako náhradní hodnoty dle § 79f tr. řádu, jehož vlastníkem byl Luboš Měkota, bylo rozhodováno postupně od 9. 11. 2012 až do 3. 12. 2012, usnesení nabyla právní moci dne 20. 2. 2013. O zrušení zajištění stěžovatelka žádala návrhem došlým státnímu zastupitelství dne 1. 7. 2013. S ohledem na rozsah prověřované trestné činnosti, na její sofistikovanou podobu a nutnost právní pomoci z ciziny nelze v současné době konstatovat, že by vyšetřování a s ním spojené zajištění majetku stěžovatelky trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.

22. K tomuto konstatování je však třeba zdůraznit, že jím není v žádném případě míněno, že by vyšetřování a s tím spojené zajištění majetku ve stádiu přípravného řízení mohlo trvat neomezeně dlouhou dobu. Jakkoli je nutno přihlížet k rozsahu trestné činnosti a její komplikovanosti, je nutno všechny úkony trestního řízení, které mají k objasnění trestné činnosti směřovat, konat s maximálním možným urychlením tak, aby zajištění majetku a tím omezení vlastnického práva k němu trvalo dobu co možná nejkratší. Ústavní soud je toho názoru, že zajištění majetku dle trestního řádu ve věci, jež se nachází ve stádiu přípravného řízení, lze akceptovat v řádu měsíců, nikoli let.

23. Co se týká rozsahu zajištěného majetku, zde musí Ústavní soud konstatovat, že posuzování této otázky mu v zásadě nepřísluší. Ústavní soud ve své již ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. V dané věci je zřejmé, že rozsah zajištění na počátku trestního stíhání Luboše Měkoty byl podstatně jiný (širší), než v době podání ústavní stížnosti, neboť orgány činné v trestním řízení zajištěný majetek stěžovatelky postupně redukovaly (rušily dle § 79f ve spojení s § 79d odst. 7, 8, § 79e odst. 7 a § 79a odst. 4 tr. řádu). Z usnesení státního zástupce napadeného touto ústavní stížností vyplývá, že hodnota zajištěného majetku je přiměřená výši dovozované škody a neoprávněného prospěchu a že státní zástupce je připraven činit úkony v trestním řízení tak, aby zajištění podléhaly jen ty majetkové hodnoty, u nichž bude odůvodněno podezření, že jsou výnosem z trestné činnosti a aby u všech ostatních mohlo být zajištění náhradní hodnoty bezodkladně zrušeno.

24. Pokud jde o formální náležitosti napadených usnesení, Ústavní soud připomíná svou konstantní judikaturu, podle níž ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2183/12 ze dne 22. 5. 2013, nález sp. zn. II. ÚS 435/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 129/53 SbNU 623), nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213) apod.]. Obdobnou náročnost je přitom třeba klást i na odůvodnění rozhodnutí státního zástupce, pokud zákonodárce tomuto orgánu svěřil pravomoc rozhodovat o zásazích do základních práv a svobod a o rozsahu těchto zásahů. Ústavní soud konstatuje, že v daném případě se odůvodnění usnesení Vrchního státního zastupitelství jeví jako dostatečné jak rozsahem, tak i argumentací ve vztahu k námitkám stěžovatelky. Naopak usnesení Vrchního soudu v Olomouci, který rozhodoval o stížnosti stěžovatelky proti usnesení státního zastupitelství, lze vytnout zejména to, že se s konkrétními námitkami stěžovatelky nevypořádal zcela vyčerpávajícím způsobem, zejména z pohledu namítaného porušení ústavně zaručených práv. Uvedené nedostatky v odůvodnění však nejsou takového rázu, jež by mohl způsobit nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a jeho případnou kasaci.

25. Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru