Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3778/18 #1Nález ÚS ze dne 08.10.2019Nesprávná aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Písek
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
zpětvzetí návrhu
Pracovní úraz
EcliECLI:CZ:US:2019:1.US.3778.18.1
Datum vyhlášení11.11.2019
Datum podání19.11.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142, § 146 odst.2, § 142a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3778/18 ze dne 8. 10. 2019

Nesprávná aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Rončkové, zastoupené JUDr. Markem Šťastným, advokátem sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. srpna 2018, č. j. 9 C 80/2018-53, za účasti Okresního soudu v Písku jako účastníka řízení, a Zemědělského družstva Čížová, sídlem Čížová 85, Čížová, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. Janem Mrázkem, advokátem sídlem Jana Wericha 576, Blatná, takto:

I. Výrokem II. rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. srpna 2018, č. j. 9 C 80/2018-53, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok II. rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. srpna 2018, č. j. 9 C 80/2018-53, se ruší.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení

1. Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení nákladového II. výroku v záhlaví označeného rozsudku Okresního soudu v Písku (dále jen "napadený rozsudek"), a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka se žalobou podanou dne 29. 3. 2018 u Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") proti svému zaměstnavateli Zemědělskému družstvu Čížová jako žalovanému (dále jen "vedlejší účastník") domáhala zaplacení částky 151 352 Kč s příslušenstvím, představující nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti. Pracovní neschopnost stěžovatelky trvala nepřetržitě od 11. 2. 2015 - kdy stěžovatelka utrpěla v souvislosti s výkonem práce u vedlejšího účastníka pracovní úraz - až do 31. 6. 2016. Vedlejší účastník však s odkazem na stanovisko České pojišťovny a. s., u které byl pro tyto případy pojištěn (dále jen "pojišťovna"), odmítl stěžovatelce uhradit náhradu za ztrátu na výdělku za období od 19. 8. 2015 do 23. 2. 2016 a za období od 1. 4. 2016 do 31. 5. 2016 (dále jen "sporné období"). Proto si stěžovatelka nechala zpracovat znalecký posudek, ze kterého vyplynulo, že i ve sporném období byla v souvislosti s pracovním úrazem v pracovní neschopnosti. Usnesením okresního soudu ze dne 12. 6. 2018, č. j. 9 C 80/2018-38 (dále jen "usnesení okresního soudu"), bylo řízení o žalobě stěžovatelky částečně zastaveno, neboť stěžovatelka vzala částečně žalobu zpět z důvodu, že vedlejší účastník prostřednictvím své pojišťovny uhradil dne 9. 4. 2018 (tedy až po podání žaloby) celou jistinu a část úroků z prodlení a sporná zůstala jen nezaplacená část úroků z prodlení ve výši 9 898,89 Kč. Okresní soud následně žalobě v této zbývající části vyhověl výrokem I. napadeného rozsudku.

3. Výrokem II. napadeného rozsudku rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování o nákladech řízení okresní soud vyšel z následujícího: "[č]ástečné zpětvzetí žaloby pro zaplacení po podání žaloby by sice bylo lze hodnotit jako procesní neúspěch žalobkyně, avšak protože žalovaný před podáním žaloby písemně žádal žalobkyni, aby posečkala na stanovisko pojišťovny, ale žalobkyně s podáním žaloby nevyčkala, a pojišťovna pak téměř celou požadovanou částku - až na část úroků z prodlení - zaplatila za několik málo dnů po podání žaloby, čímž byl nárok žalobkyně co do jistiny uspokojen, soud uzavřel, že procesní zavinění na tom, že řízení bylo v naprosto převažující části sporu zastaveno, nelze dovodit na straně žalovaného. Jelikož tedy procesní zavinění na částečném zastavení je převážně na straně žalující, která byla současně plně úspěšná ve sporu, který zůstal předmětem řízení po částečném zastavení řízení, rozhodl soud o nákladech řízení podle § 146 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že si každý z účastníků nese své náklady sám" (bod 9. odůvodnění napadeného rozsudku).

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti II. výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení. Namítá, že jí neměl být odepřen nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 56 896 Kč, neboť v řízení zaznamenala plný úspěch, když se co do jistiny domohla úhrady po podání žaloby a co do příslušenství bylo žalobě vyhověno. Ve vztahu k částce, kterou je podle výroku I. napadeného rozsudku vedlejší účastník povinen stěžovatelce zaplatit (9 898,89 Kč), měl okresní soud podle stěžovatelky aplikovat při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení zásadu úspěchu ve věci. Ve vztahu k původní částce, která byla pojišťovnou zaplacena po podání žaloby a v tomto rozsahu byla žaloba vzata zpět, měl okresní soud podle stěžovatelky aplikovat zásadu zavinění, smyslem jejíhož využití je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím tomu, kdo jejich vznik zavinil.

5. Výrok II. napadeného rozsudku je proto podle stěžovatelky v rozporu s § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle kterého byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Současně je nákladový výrok podle stěžovatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že zavinění leží v takovém případě na straně žalovaného i v případě, že se jednalo o plnění třetí osoby. Rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení proto podle stěžovatelky představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti - zejména principy předvídatelnosti práva a právní jistoty - a nese znaky svévole. Nadto stěžovatelka uvádí, že jí je ze strany okresního soudu vytýkáno, že k podání žaloby přistoupila po 5 týdnech od učinění poslední z opakovaných výzev, a přitom je podle zákona dostačující předžalobní výzva adresovaná dlužníku 7 dní před podáním návrhu na zahájení řízení (§ 142a o. s. ř.). Vedlejší účastník mohl vzhledem k průtahům na straně pojišťovny sám přistoupit k odškodnění stěžovatelky, která na úhradu čekala již dva a půl roku, a její nárok by se v blízké době promlčoval.

II.

Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

6. Ústavní soud vyzval okresní soud a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

7. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že v průběhu celé doby stěžovatelka vždy akceptovala jeho žádosti o poskytnutí prostoru k projednání věci s pojišťovnou a nebyl důvod, proč i v posuzovaném případě měla stěžovatelka konat jinak. Stěžovatelka navíc věděla, že reakční doby pojišťovny jsou v řádech měsíců a postup pojišťovny ji proto nemohl nijak překvapit. Vedlejší účastník k tomu dále uvádí, že spolu s předžalobní výzvou stěžovatelka zaslala znalecký posudek, který měl vedlejší účastník, resp. pojišťovna, právo prověřit, a to prostřednictvím odborné osoby. Vedlejší účastník dále poukazuje na bagatelnost posuzované věci, neboť předmětem sporu zůstal pouze úrok z prodlení ve výši 9 898,89 Kč a dva úkony právní služby představující částku 3 600 Kč bez DPH, oproti již uhrazeným nákladům 40 216,40 Kč a soudnímu poplatku. Vedlejší účastník závěrem svého vyjádření navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. V doplnění svého vyjádření vedlejší účastník poukázal na sdělení pojišťovny, které mu bylo poskytnuto v návaznosti na posuzovanou ústavní stížnost a podle kterého byly prostřednictvím pojišťovny uhrazeny stěžovatelce všechny náklady jejího zastoupení advokátem i související náklady v celkové výši 100 563 Kč, k čemuž vedlejší účastník připojil také přehled jednotlivých plateb.

8. Okresní soud v Písku ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

9. Stěžovatelka v replice nesouhlasí s vyjádřením vedlejšího účastníka, trvá na své ústavní stížnosti a odkazuje na ni. Jako zavádějící a pro posouzení ústavní stížnosti nerozhodné označuje stěžovatelka sdělení pojišťovny o tom, jaké plnění dosud měla obdržet. Ústavní stížností napadený výrok je konstitutivní a o náhradě nákladů řízení by mělo být rozhodnuto i v případě, pokud by byly částečně uhrazeny již předem. Navíc stěžovatelka upozorňuje na to, že ne všechny platby uvedené ve sdělení pojišťovny souvisejí s řízením, ve kterém byl napadený rozsudek vydán.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem okresního soudu a vyjádřeními účastníků a vedlejšího účastníka dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

12. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoliv celkový přezkum činnosti obecných soudů. Pokud jde o otázku rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, tou se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Dovodil přitom, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany. Samotný spor o náhradu nákladů řízení totiž obvykle nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé.

13. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tudíž zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn jednotlivá rozhodnutí detailně přezkoumávat či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to ani v případě, v němž by se s výkladem a aplikací práva obecnými soudy neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze teprve tehdy, pokud by v rozhodování soudu byl obsažen prvek svévole nebo pokud by soud rozhodl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí).

14. Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavní soud za nutné vyslovit, že i taková rozhodnutí mají výjimečně potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou, svým významem zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Právě taková situace v souzené věci nastala.

15. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatelka ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. s odůvodněním, že stěžovatelka měla ve věci úspěch jen částečný, a to v minoritním rozsahu sporu (o zaplacení 9.898,89 Kč), který zůstal předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby stěžovatelkou. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že pouze tento částečný úspěch měla stěžovatelka podle názoru okresního soudu proto, že převážně na její straně bylo zavinění, že řízení muselo být z větší části zastaveno, neboť stěžovatelka v daném majoritním rozsahu vzala svoji žalobu zpět.

16. Převážné procesní zavinění na uvedeném částečném zastavení řízení na straně stěžovatelky odůvodnil okresní soud tím, že stěžovatelka s podáním žaloby nevyčkala, ačkoliv jí vedlejší účastník žádal, aby posečkala na stanovisko pojišťovny, která za několik málo dnů po podání žaloby téměř celou požadovanou částku zaplatila. Podle okresního soudu proto procesní zavinění na tom, že řízení bylo v naprosto převažující části sporu zastaveno, nelze dovodit na straně vedlejšího účastníka. Z uvedeného odůvodnění okresního soudu tak současně vyplývá, že podle jeho názoru nebyla žaloba vzata zpět pro chování vedlejšího účastníka ve smyslu § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., jejíž aplikace se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti naopak dovolává.

17. Podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). V případě zastavení řízení nemůže řízení dojít do stádia meritorního rozhodování. Proto nelze k určení, kdo vznik nákladů řízení způsobil, užít kritéria úspěchu ve věci a tímto kritériem se stává právě zavinění toho (chápáno v čistě procesním slova smyslu), kdo zavinil, že řízení nemohlo dojít do stádia meritorního rozhodování (srov. nález sp. zn. I. ÚS 315/07 ze dne 17. 12. 2008).

18. S ohledem na uvedenou právní úpravu obsaženou v § 146 odst. 2 o. s. ř. považuje Ústavní soud za významné, že po zahájení řízení byla stěžovatelce prostřednictvím pojišťovny uhrazena převážná část žalované částky a její zbytek byl stěžovatelce přisouzen I. výrokem napadeného rozsudku. Z procesního hlediska byla tedy žaloba stěžovatelky podána v plném rozsahu důvodně, neboť se jí dostalo všeho, co podanou žalobou požadovala. Závěr okresního soudu, že k částečnému zpětvzetí žaloby nedošlo pro chování vedlejšího účastníka, jehož dlužná částka byla v daném rozsahu zaplacena až po podání žaloby, nýbrž že šlo o zavinění stěžovatelky, neboť s podáním žaloby nepočkala na stanovisko pojišťovny, považuje Ústavní soud - s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu - za svévolný a zjevně nespravedlivý. Jestliže stěžovatelka podala žalobu až 5 týdnů poté, co vedlejšího účastníka k plnění řádně vyzvala (§ 142a o. s. ř.) a k této výzvě přiložila znalecký posudek k jejímu nároku na náhradu za ztrátu na výdělku za sporné období - nelze v souvislosti s náhradou nákladů řízení stěžovatelce spravedlivě vyčítat, že na stanovisko pojišťovny déle nečekala a žalobu podala. V tomto směru je podle Ústavního soudu bez významu, zdůrazňuje-li k tomu okresní soud, že pojišťovna téměř celou požadovanou částku zaplatila již za několik málo dnů po podání žaloby, neboť v době podání žaloby mohla stěžovatelka jen stěží předvídat tento budoucí postup pojišťovny, který ostatně mohl být významně ovlivněn právě tím, že žaloba byla k soudu podána. Co do náhrady nákladů řízení proto podle Ústavního soudu musí jít v tomto případě k tíži naopak vedlejšímu účastníkovi, že jeho pojišťovna neuhradila stěžovatelce plnění včas, neuhradil-li jej on sám.

19. Z výše uvedených důvodů není v daném případě možné na stěžovatelku přesouvat břemeno spočívající v nákladech za oprávněné uplatňování svého nároku. Výklad a aplikace § 146 odst. 2 o. s. ř. provedené v posuzované věci okresním soudem vybočují z ústavních mezí a zasahují do práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

20. Závěrem Ústavní soud dodává, že nepřehlédl část odůvodnění napadeného rozsudku, ve které okresní soud podotýká, že "i pokud by žalobkyni bylo na místě přiznat nárok na náhradu nákladů řízení, tak by nebylo možno žalobkyni přiznat jí požadované náklady na právní zastoupení za vyhotovení předžalobní výzvy a za sepis návrhu, neboť tato část nákladů řízení byla již žalobkyni uhrazena pojišťovnou" (bod 9. odůvodnění napadeného rozsudku). Obdobně též námitka vedlejšího účastníka, že prostřednictvím pojišťovny již byly stěžovatelce uhrazeny všechny náklady jejího zastoupení advokátem. Ústavní soud, aniž by jakkoliv posuzoval, zda byla náhrada nákladů řízení stěžovatelce již zčásti nebo dokonce plně uhrazena, především upozorňuje, že uvedené ani nemůže na závěru Ústavního soudu - o porušení práva na spravedlivý proces - nic změnit, neboť právo účastníka na náhradu nákladů nezaniká okamžikem, kdy mu již v průběhu řízení druhý účastník náklady zaplatil. I poté je soud povinen vyslovit ve výroku konečného rozhodnutí, kdo z účastníků má právo na náhradu nákladů řízení, rozhoduje-li podle úspěchu ve věci nebo podle procesního zavinění na zastavení řízení, a to aniž by zkoumal, zda je již fakticky před rozhodnutím jeden z účastníků zaplatil či nikoliv (srov. JIRSA, J. a kol.: Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. Wolters Kluwer 2016, s. 419).

V.

Závěr

21. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje porušení stěžovatečina práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a II. výrok rozsudku okresního soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. V dalším řízení musí okresní soud - vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu - znovu o náhradě nákladů řízení rozhodnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. října 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru