Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3754/11 #2Usnesení ÚS ze dne 25.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Jihlava
POLICIE - OŘ SKPV Jihlava
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/ublížení na zdraví
Obnova řízení
Protokol
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.3754.11.2
Datum podání14.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 224 odst.1, § 224 odst.2

141/1961 Sb., § 57 odst.1, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 278 odst.1, § 55b odst.5, § 89 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3754/11 ze dne 25. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. J. M., zastoupeného JUDr. Františkem Tůmou, advokátem se sídlem Praha 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 42 To 221/2011, a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 12. 5. 2011, čj. 1 T 174/2006 - 1121, dále proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 42 To 29/2011, a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. 12. 2010, čj. 1 T 174/2006 - 1021, a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 3. 2007, čj. 1 T 174/2006 - 242, a usnesení Policie ČR, Okresního ředitelství SKPV Jihlava, ze dne 20. 12. 2005, ČTS: ORJI-856/KPV-OOK-2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti RNDr. J. M. (dále jen "stěžovatel") navrhl vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 42 To 221/2011, a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 12. 5. 2011, čj. 1 T 174/2006 - 1121, dále usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 42 To 29/2011, a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. 12. 2010, čj. 1 T 174/2006 - 1021, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 3. 2007, čj. 1 T 174/2006 - 242, a usnesení Policie ČR, Okresního ředitelství SKPV-1 Jihlava, ze dne 20. 12. 2005, ČTS: ORJI-856/KPV-OOK-2005, pro porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu.

Prvně uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut jeho návrh na doplnění a opravu protokolu o veřejném zasedání ze dne 2. 12. 2010 [§ 57 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. V odůvodnění poukázal na zmíněný protokol, z něhož vyplývá, že v projednávané věci byly provedeny všechny stěžovatelem navržené důkazy, stěžovateli i jeho obhájci bylo umožněno se k nim vyjádřit a byl proveden výslech stěžovatele. Po srovnání se zvukovým záznamem bylo zjištěno, že v protokolu je, v souladu s § 55b odst. 5 TrŘ, zaznamenán podstatný obsah veřejného zasedání. Provedené listinné důkazy jsou označeny tak, aby nebyly zaměnitelné s jinými důkazy, aniž by byl soud povinen zaznamenat do protokolu celý obsah listinného důkazu. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud zamítl návrh stěžovatele na doplnění a opravu protokolu.

Následně označeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci vedené u jmenovaného soudu pod sp. zn. 1 T 174/2006, neboť nebyly naplněny zákonné podmínky.

Ústavní stížností napadeným usnesením policejního orgánu bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, které bylo ukončeno rozsudkem okresního soudu ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2008, sp. zn. 5 To 484/2008, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009, včetně usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2104/2009. Označeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pět let. Trestný čin spáchal jako řidič osobního automobilu tím, že při jízdě po dálnici D1 ve směru na Prahu poté, co na 122. km dojel ke koloně vozidel, která vznikla v důsledku předchozí dopravní nehody, otočil své vozidlo do protisměru a jel v protisměru na Brno v dálničním pruhu určeném k jízdě na Prahu. Následně se čelně střetl s protijedoucím osobním automobilem jedoucím ve správném směru. Tímto způsobil řidiči vozidla těžká zranění, na jehož následky zemřel, a spolujezdcům řidiče vozidla závažná a těžká zranění.

V ústavní stížnosti stěžovatel opětovně podrobně napadl způsob provádění a hodnocení důkazů s tím, že skutkový stav v původním trestním řízení nebyl dostatečně zjištěn a obecné soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy. Z tohoto důvodu navrhl obnovu řízení, neboť vyhledal, opatřil a předložil nové skutečnosti a důkazy soudu dříve neznámé, resp. důkazy a skutečnosti, které obecné soudy v původním řízení odmítly provést (viz str. 25 odůvodnění ústavní stížnosti). Jednalo se tedy o důkazy a skutečnosti soudu dříve neznámé. I přesto soud prvního stupně odmítl tyto nové skutečnosti a důkazy akceptovat a stěžovateli neumožnil tyto důkazy provést a vyjádřit se k nim.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti je návrhem nepřípustným.

Stěžovatel primárně nesouhlasí se svým odsouzením v původním řízení a poté i se zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle ustálené a obecně dostupné judikatury ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93].

K ústavněprávní stránce věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu tedy musely být uplatňovány primárně v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení. Jejich dodržení v původním řízení byla přezkoumána Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 2104/2009 a tehdejší ústavní stížnost stěžovatele byla usnesením ze dne 13. 8. 2009 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

V posuzované věci nelze přisvědčit tvrzení, že soudy stěžovatelem předložené důkazy odmítly provést či snad dokonce neumožnily jejich provedení a upřely mu možnost k důkazům se vyjádřit. Soud prvního stupně stěžovatelem předložené důkazy provedl a stěžovatel se k nim vyjádřil. V odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi vypořádal a zaujal tím stanovisko i k argumentaci stěžovatele se závěrem, že neshledal existenci nových skutečností či důkazů splňujících zákonné podmínky pro obnovu řízení. Proto návrh zamítl, a to i s poukazem na odůvodnění rozhodnutí v původním řízení, z nichž je zřejmé, že obecné soudy se s předloženými důkazy a skutečnostmi seznámily a z důvodu nadbytečnosti je zamítly. Od tohoto závěru se odmítl odchýlit i odvolací soud, který postup a závěry soudu prvního stupně podrobně rozebral v obou (ústavní stížností napadených) usneseních, aniž by shledal jakékoliv pochybení. I soud druhého stupně se tedy ve skutečnosti zabýval řízením v celém rozsahu s tím, že stěžovatel v podstatě stále jen opakovaně polemizuje s legálností pořízení a provedení jednotlivých důkazů a s jejich hodnocením. Obecné soudy se tedy důvodně nechtěly vracet ke správnosti skutkových a právních závěrů odsuzujících rozhodnutí bez vztahu ke konkrétním novým skutkovým okolnostem. Ani Ústavní soud nemá důvod vracet se k přezkumu původních odsuzujících rozhodnutí, se kterými naopak stěžovatel bez dalšího setrvale polemizuje, a to i v nyní posuzované ústavní stížnosti.

Ústavní soud v řízení o návrhu o povolení obnovy řízení nezjistil porušení stěžovatelem tvrzených ústavně zaručených práv a odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní. Samotný fakt, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů a snaží se přesvědčit o nutnosti jiného náhledu na jeho věc než toho, k němuž soudy dospěly, není způsobilý posunout věc do ústavně právní roviny a přivodit zásah Ústavního soudu.

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nebyl shledán ani v rozhodnutích, kterými byl zamítnut jeho návrh na doplnění a opravu protokolu o veřejném zasedání, resp. navazující stížnost, neboť jak správně konstatoval odvolací soud, včetně odkazu na příslušné ustanovení trestního řádu (§ 55b odst. 5), do protokolu se nepořizuje doslovný přepis zvukového záznamu o průběhu veřejného zasedání, ale pouze jeho podstatný obsah, tak jako tomu bylo v projednávané věci.

Ústavní stížnost, v části směřující proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a proti rozsudku soudu prvního stupně, není přípustná, neboť stěžovatel nenapadl poslední rozhodnutí v meritorním řízení, v němž byl uznán vinným a odsouzen. Tímto posledním rozhodnutím v jeho věci bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009. I kdyby však stěžovatel napadl i toto poslední rozhodnutí, musela by být ústavní stížnost v této části odmítnuta jako opožděně podaná. Navíc, jak již bylo shora uvedeno, stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně zopakoval své četné námitky, které uplatnil v odůvodnění své předcházející ústavní stížnosti, směřující proti původnímu rozhodnutí o vině a trestu, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2104/2009, protože žádné dotčení jeho ústavně zaručených práv v uvedeném trestním řízení neshledal. Na tento závěr byl stěžovatel upozorněn i v následném odmítavém usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1184/11, a ani nyní Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od citovaného závěru.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2012

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru