Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3753/14 #1Usnesení ÚS ze dne 09.12.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPlatební rozkaz
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.3753.14.1
Datum podání28.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

168/1999 Sb.

99/1963 Sb., § 172, § 174a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3753/14 ze dne 9. 12. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Kašpera, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem Murmanská 1475/4, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2014 č. j. 25 Co 371/2014-51 a usneseni Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 5. 2014 č. j. 31 C 69/2013-31, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 27. 11. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2014 č. j. 25 Co 371/2014-51 bylo potvrzeno napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 5. 2014 č. j. 31 C 69/2013-31, jímž byl odmítnut návrh stěžovatele na vydání elektronického platebního rozkazu na zaplacení částky 25.076 Kč s příslušenstvím proti žalované společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s. Vienna Insurance Group (dále jen "žalovaná"). Stěžovatel se podaným návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (dále jen "EPR") domáhal zaplacení částky 25.076 Kč s příslušenstvím, která představuje rozdíl mezi skutečně vzniklou škodou a vyplaceným pojistným plněním ze strany žalované. Obvodní soud pro Prahu 8 odmítl návrh na vydání EPR, neboť dle jeho názoru "žalobce ve svém návrhu netvrdil, kým ani jakým vozidlem mu byla způsobena škoda, zejména netvrdil, jaká škoda na vozidle mu byla způsobena, tj. jak konkrétně bylo vozidlo poškozeno, co konkrétně a kdy bylo na vozidle opravováno.''

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti výše popsaný postup obecných soudů hodnotí jako příliš formalistický a nerespektující právo na spravedlivý proces, neboť Obvodní soud pro Prahu 8 odmítl EPR po podání opravného prostředku - odporu žalovanou a neučinil žádná vhodná opatření směřující k odstranění vad návrhu, přestože s návrhem na vydání EPR od počátku řízení nakládal jako s podáním, které nemá takové vady, pro něž by nebylo možno v řízení pokračovat. Stěžovatel se domnívá, že v tomto případě se jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí obecných soudů, jehož překvapivost spatřuje stěžovatel v tom, že usnesením o odmítnutí návrhu na vydání EPR Obvodním soudem pro Prahu 8, jakožto i samotným potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze, obecné soudy zcela svévolně ignorovaly zákonem stanovené procesní předpisy podústavního práva, jež kogentně určují i to, jaké procesní instituty a za jakých podmínek lze v různých situacích uplatnit. Stěžovatel v závěru poukazuje na neméně závažný dopad postupu obecných soudů, spočívající v promlčení uplatňovaného nároku, jehož promlčecí doba uplynula dne 12. 6. 2013, tj. 4 roky po dopravní nehodě. K promlčení soud přihlédne, pouze pokud by byla námitka promlčení vznesena, avšak s ohledem na osobu žalované je prakticky vyloučeno, že by taková námitka nebyla v řízení vznesena. Stěžovatel tedy uzavírá tím, že právní závěr obecných soudů je ve výše popsaných důsledcích natolik extrémní, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo, soud postupoval v souladu s procesními předpisy a svůj postup v napadeném odvolacím rozhodnutí dostatečně vysvětlil.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru