Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3750/17 #1Usnesení ÚS ze dne 16.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
žaloba/na určení
Předběžné opatření
Nájem
neplatnost
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3750.17.1
Datum podání30.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 77


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3750/17 ze dne 16. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RENCAR PRAHA, a.s., Rohanské náměstí 678/25, Praha 8, právně zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL.M. advokátem se sídlem Truhlářská 13-15, Praha 1, v subs. Mgr. Ladislav Peterka, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2017, č. j. 17 Co 308/2017-312, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 30. 11. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.

II.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení platnosti smlouvy o pronájmu ploch pro reklamní činnost ze dne 31. 1. 1997 (smlouva byla upravena v roce 2009 s tím, že byla uzavřena až do roku 2031), případně určení existence smluvního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Dále se stěžovatelka domáhala určení neplatnosti výpovědi tvrzené konkludentní smlouvy, jež dala vedlejší účastnice.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že předmětem smlouvy jsou veškeré reklamní plochy na veškerém majetku vedlejší účastnice, vyjma majetku výslovně vyloučeného. Jednou z částí předmětu smlouvy jsou též veškeré autobusy hromadné přepravy osob provozované vedlejší účastnicí.

V prosinci 2016 vedlejší účastnice vyhlásila poptávkové řízení na pronájem reklamních ploch na 300 kusů svých autobusů, a to za účelem provozování reklamy. Vítězem poptávkového řízení se stala společnost BigBoard Praha, a. s. Uzavření smlouvy s touto společností se stěžovatelka snažila zabránit návrhem na předběžné opatření, kterému Obvodní soud pro Prahu 9 vyhověl a svým usnesením ze dne 2. 5. 2017, č. j. 9 C 394/2016-186, zakázal vedlejší účastnici přenechat společnosti BigBoard Praha, a. s., do užívání za účelem reklamního využití reklamní plochy v autobusech specifikovaných v petitu. Z uvedeného důvodu vedlejší účastnice uzavřela nájemní smlouvu se společností Czech Outdoor, s. r. o. (jejím společníkem s podílem ve výši 99,9% je společnost Bigboard Praha, a. s.), která se v poptávkovém řízení umístila na druhém místě. Smlouva mezi vedlejší účastnicí a společností Czech Outdoor, s. r. o., byla uzavřena dne 26. 6. 2017, a to na dobu šesti měsíců.

K odvolání vedlejší účastnice změnil Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením shora citované usnesení obvodního soudu tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Stěžovatelka má za to, že vedlejší účastnice přenechala společnosti Czech Outdoor, s. r. o., do užívání reklamní plochy na týchž autobusech, které již předtím přenechala do užívání stěžovatelce.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu bylo shora uvedené předběžné opatření zrušeno, stěžovatelka se obává, že nyní dojde k uzavření smlouvy, jejímž účelem bude využití reklamních ploch v autobusech vedlejší účastnice, se společností BigBoard Praha, a. s.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu stojí na argumentaci, že stěžovatelka nedoložila přílohu č. 1 smlouvy mezi ní a vedlejší účastnicí, která má obsahovat aktuální a úplný seznam dopravních prostředků provozovaných vedlejší účastnicí. Z toho důvodu není podle městského soudu zřejmé, zda autobusy označené evidenčním číslem a registrační značkou v petitu opatření spadají pod režim smlouvy uzavření mezi jejími účastníky. Stěžovatelka k tomu uvádí, že právo na užívání se vztahuje na všechny reklamní plochy (včetně ploch na všech autobusech).

Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že napadené usnesení odňalo stěžovatelce ochranu poskytnutou shora citovaným usnesením obvodního soudu a vedlejší účastnici nic nebrání v tom, aby po skončení smlouvy se společností Czech Outdoor, s. r. o. (26. 12. 2017) přenechala předmětné reklamní plochy do užívání společnosti BigBoard Praha, a. s., nebo že bude provedeno nové poptávkové řízení.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti zabývala podmínkami, za nichž je vhodné zajistit práva účastníka řízení předběžným opatřením, přičemž dospěla k závěru, že jí hrozí nezvratný zásah do jejich práv. Zrušené předběžné opatření považuje stěžovatelka za zcela přiměřené, neboť směřovalo toliko k zachování dosavadního statutu quo. Stěžovatelce by předběžné opatření nedávalo více práv, než kolik jich měla doposud. Postup vedlejší účastnice považuje stěžovatelka za rozporný s dobrými mravy. Pochybením městského soudu měla být stěžovatelce odňata jediná možnost obrany jejích základních práv proti vedlejší účastnici, které bylo fakticky umožněno pokračovat v porušování zásady pacta sunt servanda.

Podle náhledu stěžovatelky došlo stížností napadeným usnesením k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 1, čl. 11, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž mělo dojít též k porušení čl. 1 Ústavy ČR.

III.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

Přestože rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou - obecně vzato - způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod (viz výše sub 8.), je vhodné zdůraznit, že Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor soudů stran procesních podmínek pro (ne)vydání předběžného opatření, ani důvodnost předmětného návrhu, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká, nýbrž je povolán toliko posoudit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc limitovaného tím, že podstatná část záruk plynoucích z práva na soudní ochranu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud je, jinými slovy, povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny). Proto Ústavní soud zpravidla nezasahuje do těchto rozhodnutí, činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod, že si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě zrušení takového rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)].

Ve stěžovatelčině věci není pochyb o tom, že Městský soud v Praze zrušil předběžné opatření na základě své zákonné pravomoci a rozhodoval o něm jako orgán k tomu příslušný. Oproti očekávání stěžovatelky pak Ústavní soud rovněž neshledal, že by napadené rozhodnutí vykazovalo zjevné znaky svévole (či libovůle), neboť přes opačné mínění stěžovatelky má za to, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, jaké úvahy vedly městský soud ke zrušení předběžného opatření.

V této souvislosti je namístě připomenout, že předběžná opatření jsou opatřeními dočasnými, jejichž trvání je omezeno a mohou být zrušena (viz § 77 o. s. ř.). Smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, proti komu předběžné opatření směřuje. Ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátkosti lhůty, v níž musejí o podaném návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vycházejí pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny (srov. bod 23. stěžovatelkou odkazovaného nálezu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16). K otázce dokazování v řízení o nařízení předběžného opatření takto Ústavní soud již dříve uvedl, že je nepochybné, že kdyby v takovém řízení bylo požadováno více než prokázání důvodné obavy, mohlo by vydání předběžného opatření prakticky ztratit jakýkoliv význam (viz opakovaně citovaný nález sp. zn. II. ÚS 221/98).

V souvislosti s projednávanou ústavní stížností se Ústavní soud zabýval též otázkou, do jaké míry je přenechání části reklamní plochy jinému zájemci ohrožením existence stěžovatelky. Z ústavní stížnosti se podává, že vedlejší účastnice provozuje celkem 1.193 autobusů. Z toho u 300 autobusů byla reklamní plocha dána k dispozici jinému zájemci, než stěžovatelce. Ústavní soud má za to, že i kdyby obecné soudy daly stěžovatelce posléze zapravdu, jedna čtvrtina z celkového objemu autobusů nepředstavuje takové množství, jež by mohlo stěžovatelku existenčně ohrozit. Hypoteticky tím může dojít ke snížení zisku stěžovatelky, nicméně stěžovatelka nedoložila, že by byla ohrožena v samotné své existenci. V případě, že by se v řízení před soudy prokázalo, že uzavřením smlouvy se společností Czech Outdoor, s. r. o., případně BigBoard Praha, a. s., došlo k porušení smluvní povinnosti, stěžovatelce nic nebrání v tom, aby se na vedlejší účastnici domáhala vzniklé škody.

Další aspekt, jenž vzal Ústavní soud v potaz, je, že v době rozhodování již zanikla platnost smlouvy uzavřené mezi vedlejší účastnicí a společností Czech Outdoor, s. r. o. (podle tvrzení stěžovatelky zanikla 26. 12. 2017). Není přitom zřejmé, jakým způsobem bylo poptávkové řízení formulováno a zda tedy nyní může dojít k uzavření smlouvy s některým z účastníků poptávkového řízení nebo zda musí před případným dalším pronájmem reklamní plochy autobusů proběhnout nové poptávkové řízení.

Za tohoto stavu věci nemá Ústavní soud za to, že by rozhodnutím Městského soudu v Praze došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru