Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 375/2000Nález ÚS ze dne 16.07.2002Nařízení předběžného opatření v občanském soudním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPředběžné opatření
vlastnické právo/omezení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 87/27 SbNU 33
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.375.2000
Datum vyhlášení17.09.2002
Datum podání21.06.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.4, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 102, § 76 odst.1 písm.e


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 375/2000 ze dne 16. 7. 2002

N 87/27 SbNU 33

Nařízení předběžného opatření v občanském soudním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti Ing. J. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne

29. 3. 2000, sp. zn. 11 Cmo 593/99, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

V záhlaví uvedeným usnesením změnil Vrchní soud v Praze

rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kterým byl zamítnut návrh

vedlejšího účastníka obchodní firmy M., s.r.o. (dále jen "vedlejší

účastník"), na vydání předběžného opatření, jímž se stěžovateli

zakazuje prodat, pronajmout, vložit jako vklad do obchodní

společnosti, zastavit či jiným způsobem zatížit dům čp. 490

postavený na stavební parcele č. 13005, vše zapsáno v katastru

nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Plzeň-město na listu

vlastnictví č. 8824, vystaveném pro katastrální území P., obec P.,

okres Plzeň-město (dále jen "předmětnou nemovitost").

V odůvodnění tohoto usnesení Vrchní soud v Praze nejdříve

konstatoval, že Krajský soud v Plzni vycházel při svém rozhodnutí

z toho, že vedlejší účastník neosvědčil skutečnosti z nichž je

zřejmé, že se stěžovatel (odpůrce) zbavuje majetku, z něhož by

mohl být uspokojen nárok na zaplacení částky 29.600.000,- Kč

uplatněný v řízení vedlejším účastníkem; za takovou skutečnost

nelze pokládat toliko jednání stěžovatele směřující k výmazu

poznámky o probíhajícím řízení o návrhu na předběžné opatření

zapsané v katastru nemovitostí. Vrchní soud dále uvedl, že ve věci

samé se domáhal vedlejší účastník proti stěžovateli nároku na

zaplacení částky 19.600.000,- Kč (+10.000.000,- Kč, kde prý soud

o návrhu na rozšíření žaloby dosud nerozhodl) z titulu

odpovědnosti za vady prodané věci; jde o předmět kupní smlouvy ze

dne 27. 5. 1996, konkrétně o dům čp. 1265 na parcele č. 149/63,

jejž stěžovatel vedlejšímu účastníku touto kupní smlouvou prodal,

aniž by bylo v kupní ceně vzato v úvahu nájemné ve výši

19.000.000,- Kč, které již stěžovatel za jeho pronájem od nájemců

"vyinkasoval předem". Nárok uplatňovaný ve věci samé tak byl

osvědčen, a proto je prvotní předpoklad předběžného opatření

splněn. Na rozdíl od závěru soudu I. stupně pak prý lze považovat

za osvědčenu i obavu vedlejšího účastníka z ohrožení úhrady

žalované částky v případě jeho úspěchu ve věci samé. Nelze totiž

přehlédnout, že stěžovatel již v odvolání proti (z procesních

důvodů) zrušenému usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12.

3. 1999, č.j. 19 C 236/96-91, jímž bylo návrhu na nařízení

předběžného opatření vyhověno, namítal především nedůvodnost

nároku uplatněného vedlejším stěžovatelem ve věci samé, a že se

snažil o výmaz poznámky o podání návrhu na předběžné opatření, byť

mu muselo být známo, že bude - v závislosti na rozhodnutí soudu

o tomto návrhu - buď v souladu s § 9 zákona č. 265/1992 Sb. řádně

zapsána nebo naopak vymazána. Jestliže přitom tvrdil, že nemá

v úmyslu s předmětnou nemovitostí disponovat, lze podle názoru

vrchního soudu o věrohodnosti tohoto tvrzení pochybovat.

Vrchní soud proto uzavřel, že existuje obava, že v případě

úspěchu vedlejšího účastníka by mohl být výkon rozhodnutí

v důsledku chování stěžovatele ohrožen, takže jsou dány důvody pro

nařízení předběžného opatření podle § 102 o.s.ř. ve spojení

s ust. § 76 odst. 1 písm. e) o.s.ř., přičemž omezení dispozičních

práv s nemovitým majetkem lze pokládat za přiměřené.

K námitce stěžovatele, že napadené usnesení Krajského soudu

v Plzni vydal věcně nepříslušný soud, odkázal vrchní soud na

správný závěr soudu prvního stupně, že totiž o věcné příslušnosti

již pravomocně rozhodl odvolací soud, čímž byla tato otázka

závazně vyřešena a nelze se k ní proto vracet. (Pozn.: Šlo

o rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 1999, č.j. 14

Co 489/99-109.)

II.

V záhlaví uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní

stížností. V ní zejména uvedl, že jím bylo porušeno jeho základní

právo zaručené čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listiny"), podle kterého je vyvlastnění nebo nucené

omezení vlastnického práva možné jen ve veřejném zájmu, a to na

základě zákona a za náhradu, a jeho základní právo zaručené čl.

38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému

zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví

zákon. K tomu dodal, že vydání předběžného opatření je nuceným

omezením jeho vlastnického práva, neboť nebyly splněny zákonné

podmínky podle ustanovení § 74 odst. 1 a 102 o.s.ř., a že Vrchní

soud v Praze není soudem věcně příslušným k rozhodnutí

o předběžném opatření, neboť se jedná o spor ze smlouvy o koupi

nemovitosti, který není obchodem.

V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel dodal, že pokud

Vrchní soud v Praze považuje nárok uplatňovaný ve věci samé za

osvědčený, je zjevné, že se neseznámil se spisem Okresního soudu

Plzeň-město, sp. zn. 24 C 228/96, týkajícím se řízení o určení

vlastnického práva k nemovitosti č.p. 1265 v k.ú. B., obec P.

V tomto řízení byli vyslechnuti jednatelé vedlejšího účastníka p.

Č. a p. T., kteří v podstatě vypověděli, že o subjektech, které

"měly uzavřenu nájemní smlouvu", věděli již před uzavřením kupní

smlouvy. Mezi nimi je však rozpor, co se týče seznámení se

s nájemní smlouvou s firmou D., neboť p. T. sdělil, že se se

smlouvou seznámil teprve po té, co mu byla předložena zástupcem

firmy D., zatímco p. Červený potvrdil, že fotokopii smlouvy

s firmou D. jim předložil stěžovatel ještě před podpisem kupní

smlouvy. Z ní potom vyplývá, že u tohoto nájemce byla poskytnuta

stěžovateli "předplatba" nájemného na určitou dobu dopředu. Právě

s ohledem na nájemní smlouvu s firmou D. byla do kupní smlouvy

zapracována klauzule, že se nemovitost kupuje tak jak stojí

a leží, která znemožňuje vedlejšímu účastníku uplatnit práva

z odpovědnosti za vady. V kupní smlouvě byla použita i další

klauzule, podle níž vedlejší účastník kupuje nemovitost se všemi

právy a povinnostmi. Do nich tedy kupující vstoupil v tom stavu,

v jakém se tato práva a povinnosti nacházely v okamžiku převodu

vlastnického práva, a proto nezískal právo na nájemné od firmy D.

na určitou "časovou dobu. Tento stav je však zcela legitimní,

odpovídá smlouvě a je v souladu se zásadou smluvní volnosti.

Vedlejší účastník tedy nemůže vytýkat jako vadu skutečnost, že po

určitou dobu nemá jako vlastník právo na nájemné, jestliže mu tato

skutečnost před uzavřením kupní smlouvy byla známa.

Pokud dále Vrchní soud v Praze považoval za osvědčenu obavu,

že by mohla být ohrožena úhrada žalované částky v případě úspěchu

vedlejšího účastníka ve věci samé tím, že odpůrce usiloval o výmaz

poznámky o podání návrhu na předběžné opatření na listu

vlastnictví (na kterém je zapsán dům č.p. 490), stěžovatel namítl,

že o výmaz poznámky usiloval zcela oprávněně, neboť ta byla

zapsána v rozporu se zákonem. Tato skutečnost byla uznána

i Katastrálním úřadem P. - město a následně i nadřízeným správním

orgánem. Ačkoliv byla poznámka vymazána již před dvěma lety,

stěžovatel se ani nepokusil s nemovitostí nějakým způsobem

nakládat, což samo o sobě svědčí o tom, že domněnka vrchního soudu

o ohrožení výkonu rozhodnutí je vykonstruována a že neodpovídá

skutečnosti.

Stěžovatel též zopakoval, že jde-li v daném případě o spor ze

smlouvy o koupi nemovitosti, je soudem příslušným ve věci

rozhodnout Okresní soud Plzeň - město (a odvolacím soudem Krajský

soud v Plzni). Není prý podstatné, zda jsou účastníci v obchodním

rejstříku zapsáni.

Stěžovatel k vyjádření účastníka řízení a vedlejšího

účastníka řízení konečně uvedl, že na podané ústavní stížnosti

v plném rozsahu trvá a že nárok uplatněný v žalobě vedlejšího

účastníka proti stěžovateli, o kterém se vede řízení u Krajského

soudu v Plzni pod č.j. 23 Cm 109/99, není po právu. Z výsledku

dokazování v řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti

vedeného u Okresního soudu Plzeň - město pod č.j. 24 C 228/96 pak

jednoznačně vyplynulo, že se vedlejší účastník před uzavřením

kupní smlouvy seznámil s obsahem všech nájemních smluv týkajících

se nemovitosti, která byla navíc prodána jak stojí a leží. Žaloba

vedlejšího účastníka z odpovědnosti za vady a náhrady škody je

tudíž nedůvodná.

Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání o ústavní

stížnosti před Ústavním soudem.

III.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení Vrchní soud

v Praze a vedlejší účastník obchodní firma M., s.r.o.

Vrchní soud v Praze zejména uvedl, že stěžovatel poukazuje

v ústavní stížnosti (s odkazem na obsah spisu Okresního soudu

Plzeň - město, sp. zn. 24 C 228/96) na řadu nových skutkových

tvrzení, které nebyly do doby vydání napadeného usnesení ve spise

Krajského soudu v Plzni coby soudu I. stupně, sp. zn. 23 Cm

109/99, uvedeny. Proto prý neobstojí jeho argument, že Vrchní soud

v Praze porušil ústavně zaručené právo stěžovatele, jestliže

nepřihlížel ke skutečnostem, které mu v době rozhodování nebyly

a ani nemohly být známy. Stěžovateli navíc nic nebrání v tom, aby

dané skutečnosti uplatnil v řízení před soudem prvního stupně,

a na jejich základě se domáhal zrušení nařízeného předběžného

opatření ve smyslu ust. § 77 odst. 2 o.s.ř. Nedůvodná je prý

i námitka stěžovatele, že Vrchní soud v Praze není soudem věcně

příslušným, neboť určení věcné příslušnosti má ve smyslu § 9

o.s.ř. své místo pouze u soudu prvního stupně. Který soud

rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, je dáno

ustanovením § 10 o.s.ř., podle jehož odst. 2 o odvoláních proti

rozhodnutím krajských soudů rozhoduje vrchní soud. V souzené věci

byla věcná příslušnost Krajského soudu v Plzni určena již

pravomocným rozhodnutím téhož soudu, a to usnesením z 24. 6.

1999, č.j. 14 Co 489/99-109, jímž byl Vrchní soud v Praze v dané

věci vázán. Námitka stěžovatele tedy mohla být uplatněna pouze

proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni jako soudu

odvolacího, nikoliv však proti napadenému usnesení Vrchního soudu

v Praze.

Vrchní soud v Praze dále odkázal - ohledně námitek

stěžovatele týkajících se posouzení důvodnosti obavy z ohrožení

případného výkonu soudního rozhodnutí - na odůvodnění napadeného

usnesení a prohlásil, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.

K dotazu Ústavního soudu pak vrchní soud sdělil, že s upuštěním od

ústního jednání souhlasí.

Vedlejší účastník (M., s.r.o.)zejména uvedl, že stěžovatel

směšuje rozhodnutí o předběžném opatření s rozhodnutím

o příslušnosti, které bylo učiněno jiným soudem a jiným

rozhodnutím než napadené usnesení, a že jeho stížnost nesplňuje

příslušné formální předpoklady, především proto, že byla podána po

uplynutí lhůty 60 dnů. Vydáním předběžného opatření pak nedošlo

k porušení zásady dle čl. 11 odst. 4 Listiny, protože předběžné

opatření je zákonným prostředkem upraveným v příslušných

ustanoveních o.s.ř. v § 74 a násl. o.s.ř. a § 102 o.s.ř., který

omezuje stěžovatele, a k tomu je i určen. Tvrzení o výpovědích

svědků v (jiném) řízení o určení vlastnického práva vedeném pod

sp. zn. 24 C 228/96, je v dané věci bez významu, neboť na základě

příslušné žaloby je proti stěžovateli vedeno řízení o zaplacení

částky 29.600.000,- Kč z titulu jeho odpovědnosti za vady

a náhrady škody spočívající v tom, že při prodeji nemovitosti

zatajil, že vyinkasoval od nájemců nemovitosti nájemné na 25 let

dopředu, čímž vedlejšího účastníka poškodil.

Vedlejší účastník dále uvedl, že se stěžovatel návrhy ze dne

6. 3., 1. 4. a 17. 4. 1998 domáhal u Katastrálního úřadu pod sp.

zn. Z 1110/98 zrušení poznámky tak, aby zápis v katastru

nemovitostí byl bez jakýchkoliv omezujících údajů. Je ovšem

zřejmé, že stěžovatel je žalován o úhradu částky 29.600.000,- Kč

a přitom vlastní nemovitost, která může být předmětem výkonu

rozhodnutí a to vzhledem k její hodnotě a k výši dlužné částky.

Pro stěžovatele je prý důležité, aby poznámka byla z katastru

nemovitostí vymazána, neboť každému nabyvateli - pro případ

převodu nemovitosti - signalizuje, že nemovitost je ohrožena a ten

pak ztrácí "právo dobré víry". Stěžovatel se výmazu nepochybně

domáhá pouze proto, aby se pokusil o její převod či zatížení tak,

aby zmařil, resp. ohrozil výkon rozhodnutí. Nelze pak přehlédnout,

že právní stav založený předběžným opatřením jej nikterak ve

výkonu jeho práv neohrozí, pouze mu zabrání ve zmaření žalobcova

nároku.

V doplnění svého vyjádření vedlejší účastník uvedl, že

stěžovatel ignoruje zákaz uložený mu napadeným usnesením, neboť

z jeho internetové adresy bylo zjištěno, že nabízí k pronájmu

prostory v předmětné nemovitosti čp. 490 na LV č. 8824 - Obchodní

centrum N. L., který je právě předmětem uvedeného opatření. Svým

podáním ze dne 22. 5. 2002 dále předložil vedlejší účastník jako

důkaz rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - město o žalobě na určení

vlastnického práva ze dne 31. 8. 1996, sp. zn. 24 C 228/96, kterým

byl návrh stěžovatele na určení vlastnického práva ke stavbě čp.

1265 na p.č. 149/63 pravomocně zamítnut; to proto, že stěžovatel

mj. touto žalobou ve své ústavní stížnosti argumentuje. I z toho

vedlejší účastník dovozuje, že předběžné opatření je na místě.

Vedlejší účastník konečně uvedl, že souhlasí s upuštěním od

ústního jednání u Ústavního soudu.

IV.

Stěžovatel ústavní stížností brojí pro citovanému rozhodnutí

Vrchního soudu v Praze. Porušení svých základních práv spatřuje

jednak v tom, že obecný soud svým rozhodnutím zasáhl do jeho

ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví, jednak v tom, že

jej pro svou věcnou nepříslušnost k vydání takového rozhodnutí

odňal jeho zákonnému soudci.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal, zda jsou splněny formální

a obsahové náležitosti ústavní stížnosti. Dospěl k názoru - i se

zřetelem na námitku vedlejšího účastníka - že ústavní stížnost

byla podána včas. Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze bylo

doručeno advokátu stěžovatele JUDr. M. A. dne 19. 4. 2000.

Stěžovatel předal ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 19. 6.

2000, tj. v den, který byl posledním dnem 60 denní lhůty

k jejímu podání, neboť šlo o první následující pracovní den po dni

17. 6. 2000, poslednímu kalendářnímu dnu zákonné lhůty, jež byl

však dnem pracovního volna (klidu).

Po věcné stránce dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní

stížnost je nedůvodná.

Ústavní soud konstatuje, že otázkou způsobilosti předběžného

opatření zasáhnout či omezit ústavně zaručená práva či svobody,

např. právo vlastnické, se již zabýval ve svých dřívějších

rozhodnutích (viz např. nález Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS

221/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 16, rok

1999 - IV. díl, C.H.BECK, pod č. 158, str. 171 a násl. a nález

Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 31/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů

a usnesení, svazek č. 8, rok 1997 - II. díl, C.H.BECK, pod č. 69,

str. 183 a násl.), ve kterých zaujal stanovisko, že k zásahu

a omezení zejména vlastnických práv může dojít tehdy, pokud by pro

vydání předběžného opatření nebyl dány podmínky (jejichž posouzení

je zásadně věcí obecných soudů), za kterých umožňují zákonná

ustanovení občanského soudního řádu, konkrétně jeho ustanovení §

74 (případně ve spojení s ustanovením § 102), dočasné omezení

dispozic s majetkem, tedy je-li třeba zatímně upravit poměry

účastníka nebo je-li obava, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen.

Tento právní názor je i v souzené věci pro Ústavní soud závazný.

Ústavní soud se proto dále zaměřil na otázku, zda jsou

splněny předpoklady pro vydání rozhodnutí, jehož výkon by mohl být

ohrožen, a zda v řízení, které předcházelo vydání napadeného

usnesení, byly náležitě posuzovány okolnosti osvědčující důvodnou

obavu z takového ohrožení. K tomu Ústavní soud ze spisu Krajského

soudu v Plzni, sp. zn. 23 Cm 109/99, zjistil, že se vedlejší

účastník současně domáhá žalobou podanou proti stěžovateli,

(včetně jejího rozšíření), zaplacení částky 29.600.000,- Kč, takže

existuje reálný předpoklad vydání konečného vykonatelného

rozhodnutí. Součástí tvrzení vedlejšího účastníka - odůvodňujícího

obavu z ohrožení výkonu - byl v době vydání napadeného usnesení

Vrchního soudu v Praze i údaj, že se stěžovatel snaží dosáhnout

výmazu poznámky o podaném návrhu na vydání předběžného opatření

z katastru nemovitostí. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného

usnesení, je zřejmé, že vrchní soud tyto skutečnosti reflektoval

a okolnosti svědčící o obavě z ohrožení výkonu budoucího

rozhodnutí náležitě zvažoval. Poněvadž se v případě rozhodnutí

o předběžném opatření jedná toliko o zatímní úpravu poměrů

účastníků, kterým není prejudikován výsledek řízení ve věcí samé

(tj. rozhodnutí o žalobě na zaplacení částky 29.600.000,- Kč

z titulu vad prodané věci a náhrady škody), nelze v této fázi

řízení považovat za stěžejní posouzení námitek a tvrzení uváděných

stěžovatelem i vedlejším účastníkem k věci samé; proto Ústavní

soud pomíjí jejich polemiku v tomto směru a nepřihlíží k ní ani ve

vztahu k napadenému usnesení o nařízení předběžného opatření.

Z toho důvodu nepovažoval Ústavní soud za potřebné provádět např.

stěžovatelem navrhovaný důkaz spisem Okresního soudu Plzeň

- město, sp. zn. 24 C 228/96, který měl potvrdit, že statutární

orgán vedlejšího účastníka věděl o předem zaplaceném nájemném od

nájemců nemovitosti čp. 1265 na p.č. 149/63 již v době její koupě

a podobně.

Ústavní soud pro úplnost poukazuje i na správný argument

vrchního soudu, že stěžovatel není zbaven možnosti užívat

nemovitost k dosavadnímu účelu, ale je pouze dočasně omezen

v právu s ní nakládat.

Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že hodnocení okolností

svědčících o obavě z ohrožení výkonu budoucího rozhodnutí, náleží

do kognice soudů obecných, nikoli soudu Ústavního. V této

souvislosti lze odkázat i na vyjádření vrchního soudu, že

stěžovatel má možnost navrhnout zrušení předběžného opatření,

jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno (§ 77 odst. 2

o.s.ř.).

Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že ustanovení čl. 11

odst. 4 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, v souzené věci

porušeno nebylo.

K námitce stěžovatele, týkající se porušení práva na

zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, pak Ústavnímu soudu

nezbývá, než se přiklonit k názoru Vrchního soudu v Praze, neboť

ten rozhodoval podle ust. § 10 odst. 2 o.s.ř. toliko o odvolání

proti rozhodnutí krajského soudu - soudu I. stupně a byl v tomto

směru funkčně příslušný. Věcná příslušnost Krajského soudu

v Praze byla určena již předchozím usnesením téhož soudu ze dne

24. 6. 1999, sp. zn. 14 Co 489/99, kterým byla mezi soudem nižšího

stupně a vyššího stupně vyřešena otázka věcné příslušnosti, neboť

se jednalo o rozhodnutí odvolacího soudu vydané zákonným postupem.

Nic tudíž nenasvědčuje tomu, že byl stěžovatel odňat svému

zákonnému soudci, takže jeho ústavně zaručené právo dle čl. 38

odst. 1 Listiny porušeno nebylo. Pokud měl stěžovatel pochybnost

o věcné příslušnosti soudu, mohl ji vznést již v uvedené fázi

řízení před obecným soudem. To však neučinil a námitku věcné

nepříslušnosti uplatnil teprve v ústavní stížnosti; zde je třeba

poukázat i na zásadu dispoziční ovládající občanské soudní řízení,

podle které je věcí účastníka řízení, aby mimo jiné střežil svá

práva, což platí zejména tehdy, je-li zastoupen profesionálním

zástupcem (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn.

IV. ÚS 326/97, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 9,

r. 1997 - III. díl, C.H. Beck, pod č. 18, str. 455-458). V této

souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje - jak učinil již vícekrát - že

ústavní stížnost má toliko subsidiární povahu a proto jí nelze

nahrazovat procesní prostředky, jež jsou použitelné v řízení

u soudů obecných.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 82 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších

předpisů, zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. července 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru