Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 375/06 #2Nález ÚS ze dne 17.12.2007K důkazní hodnotě výslechu svědka provedeného jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti nikoli poslednímu rozhodnutí
právo na soudní a ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Důkaz
presumpce/neviny
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 225/47 SbNU 951
EcliECLI:CZ:US:2007:1.US.375.06.2
Datum vyhlášení17.12.2007
Datum podání16.06.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8, čl. 40 odst.2, čl. 37 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 211 odst.2 písm.b, § 158a, § 160 odst.4, § 265b


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Z ústavního hlediska je účelem trestního řízení vyslovení výroku o vině (či nevině) jen na základě důkazů, jež vzešly ze spravedlivého procesu, v němž měla obhajoba rovnou příležitost podílet se na procesním formování a verifikaci obžalobou shromážděných důkazů. Přečtení protokolu o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka jako důkazu podle § 211 odst. 2 písm. b) trestního řádu, pokud se jedná o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle § 158a ve spojení s § 160 odst. 4 trestního řádu, představuje vážný průlom do výše uvedených principů, přičemž takto provedený důkaz neobstojí z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny v roli stěžejního důkazu o vině.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele A. K. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 17. prosince 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech ve vztahu k stěžovateli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006 sp. zn. 3 Tdo 65/2006 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2005 sp. zn. 7 To 84/2005. Návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2005 sp. zn. 47 T 2/2005 odmítl pro nepřípustnost.

Narativní část

Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze spolu se spoluobviněným V. V. uznán vinným trestným činem vraždy, za což mu byl společně se trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce 15 let. Trestného činu se měl dopustit tím, že napadl poškozeného majitele zastavárny, v úmyslu jej usmrtit, a způsobil mu mnohačetná zranění hlavy, na jejichž následky následně zemřel. Rovněž měli obvinění při tomto činu odcizit věci a peníze v hodnotě nejméně 89 100 Kč. Závěr o vině stěžovatele se opíral o původní výpověď spoluobviněného, která byla učiněna v přípravném řízení a v níž se doznal s tím, že čin naplánoval stěžovatel. Výpověď byla později spoluobviněným označena za nepravdivou. Dále vzal soud do úvahy výpověď svědka I. S., podle níž mu oba spoluobvinění popsali, jak čin spáchali. Výpověď svědka I. S. byla provedena jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon, neboť svědek pracoval na území ČR bez povolení a byla důvodná obava, že vycestuje z České republiky. Ačkoliv i návrh obžaloby předpokládal možnost výslechu svědka I. S. před soudem, nepodařilo se zajistit jeho účast na hlavním líčení. Stěžovatel svou vinu popřel.

Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele. Za přímý důkaz považoval soud prvotní výpověď spoluobviněného a výpověď I. S. s tím, že věrohodnost těchto výpovědí nebyla žádným způsobem zpochybněna. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání, neboť bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud se v obecné rovině zabýval možností použití důkazu provedeného mimo hlavní líčení. Účelem trestního stíhání z hlediska ústavního je vyslovení výroku o vině (či nevině) jen na základě důkazů, jež vzešly ze spravedlivého procesu, v němž měla obhajoba rovnou příležitost podílet se na procesním formování a verifikaci obžalobou shromážděných důkazů. Výjimku z uvedených principů představuje možnost přečtení protokolu o výpovědi spoluobviněného nebo svědka jako důkazu podle § 211 odst. 2 písm. b) trestního řádu v případě, že se jedná o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle § 158a trestního řádu. Provedení takovéhoto důkazu nesmí znamenat porušení práva na obhajobu a zásady kontradiktornosti řízení, jež by jinak byly v hlavním líčení garantovány. Důkaz opatřený podle výše uvedených ustanovení trestního řádu nezískává ani při splnění všech zákonných podmínek povahu důkazu, který mohla obhajoba obvyklými způsoby prověřit, a právě proto nemůže obstát ve funkci stěžejního důkazu viny.

Ústavní soud poukázal na skutečnost, že pro odsouzení pachatele měla zásadní význam výpověď svědka I. S., neboť byla použita pro verifikaci druhého stěžejního důkazu – měněných výpovědí spoluobviněného. V této souvislosti poukázal na řadu deficitů, jež právě takovému použití výpovědi bránily. Z protokolu o výpovědi vyplývá, že svědek nebyl konfrontován s otázkami mířícími k jeho možnému pachatelství, na čem by nepochybně měla zájem řádná obhajoba. Dále nelze zjistit zda byla prověřována věrohodnost svědka, nebylo provedeno ztotožnění svědka dle fotografií evidovanými litevskými orgány (na rozdíl od stěžovatele). Pochybnosti rovněž vyvolává otázka neodkladnosti a neopakovatelnosti uvedené výpovědi. Tyto skutečnosti měly vést k velmi zdrženlivému hodnocení přesvědčivosti a spolehlivosti výpovědi svědka, přičemž nebylo možné jí připsat význam stěžejního důkazu o vině stěžovatele. Napadeným usnesením bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

K porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny došlo rovněž odmítnutím dovolání ze strany Nejvyššího soudu, neboť odmítl interpretovat dovolací důvody tak, aby mohla být přezkoumána námitka porušení základních práv dovolatelů.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Eliška Wagnerová. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 375/06 ze dne 17. 12. 2007

N 225/47 SbNU 951

K důkazní hodnotě výslechu svědka provedeného jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 17. prosince 2007 sp. zn. I. ÚS 375/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. 3 Tdo 65/2006, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. 7 To 84/2005 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005 sp. zn. 47 T 2/2005, jimiž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. 3 Tdo 65/2006 a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. 7 To 84/2005 byla porušena základní práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tato rozhodnutí ve vztahu k A. K., v částech týkajících se trestného činu vraždy, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006 č. j. 47 T 2/2005-1387 ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se domáhal zrušení těch výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byl shledán vinným spácháním trestného činu vraždy [§ 219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona (dále jen "tr. zák.")]. Stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a po odstranění vad splňovala i ostatní podmínky a náležitosti předepsané zákonem o Ústavním soudu. Proto mohl Ústavní soud posoudit opodstatněnost stížnosti.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jediným usvědčujícím důkazem proti němu je výpověď I. S., který nebyl nikdy vyslechnut před soudem a svou jedinou výpověď učinil před zahájením stíhání stěžovatele. Obecné soudy vyloučily alternativu, že pachatelem vraždy je I. S. Výrok o vině je založen pouze a výlučně na výpovědi I. S., jehož výpovědi orgány činné v trestním řízení přizpůsobily "vše ostatní". Spoluobžalovaný V. původní (usvědčující) výpověď změnil, a proto je původní výpověď nevěrohodná. Vinu stěžovatele obecné soudy konstatovaly, ačkoli existovaly důvodné pochybnosti o vině a nebyl proveden žádný přímý důkaz svědčící o tom, že stěžovatel se dopustil vraždy, resp. že snad vůbec byl přítomen na místě činu.

3. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285) a odkázal rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP") - Barbera Messeque a Jabarov proti Španělsku, § 85, kde ESLP konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy, neboť stěžovatelé neměli příležitost vyslechnout osobu, jejíž svědectví bylo čteno. Obecné soudy neprověřovaly výpověď I. S. z pohledu alternativní verze a nevypořádaly související důkazní návrhy stěžovatele. Výpověď tohoto svědka v hlavním líčení přitom navrhoval i text obžaloby (na prvním místě), avšak soud neuvedl, zda šlo o důkaz irelevantní, nadbytečný, či nezpůsobilý potvrdit či vyvrátit tvrzenou skutečnost, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [nálezy sp. zn. "I. ÚS 733/03" (patrně má být I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, N 26/32 SbNU 239) a nález sp. zn. III. ÚS 51/96 ze dne 15. 5. 1997 (N 57/8 SbNU 69)]. Dále stěžovatel namítl deformaci a dezinterpretaci provedených důkazů [nález sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11 SbNU 125)]. Z výpovědi I. S. nepochybně vyplývá, že na místě činu byl on. Tento svědek byl v moci policie, která ho ale "nechala jít". Toto pochybení policie, jež není v souvislosti s tímto svědkem ojedinělé, by nemělo být důvodem k odsouzení stěžovatele.

4. Stěžovatel dále uvedl námitky proti protokolaci v hlavních líčeních, namítal odepření práva vyjádřit se a stěžoval si na zneužívání jazykové bariéry a manipulativní kladení otázek, což mělo být motivováno xenofobií, skupinovou vinou a národnostní nesnášenlivostí.

5. Na základě (opakované) výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze (dále též "městský soud"), prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. Mileny Němcové, která uvedla, že ústavní stížnost pouze opakuje námitky, jež byly vypořádány. Výpověď I. S. byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon a jeho osobní výslech nebyl v hlavním líčení možný, protože svědek byl nedosažitelný (č. l. 1136-7). Proto byla výpověď přečtena [§ 211 odst. 2 písm. b) trestního řádu (dále též "tr. ř.")]. Důvod výslechu formou neodkladného a neopakovatelného úkonu byl dán, neboť svědek je cizí státní příslušník často měnící zaměstnání a pobyt, jenž vypověděl, že pracuje bez povolení a nemá cestovní pas. Opakování výpovědi nebylo možné. Ani stěžovatel nynější pobyt svědka neuvedl. Čtená výpověď se i v podrobnostech shoduje se dvěma výpověďmi V. V. z přípravného řízení. "Z doznání obžalovaného V. a z toho, co [obvinění] popisovali svědkovi S., vyplývají takové podrobnosti, že by těžko obžalovaní je znali, pokud by nebyli na místě činu a nespáchali trestný čin". Když státní zástupce upozornil na zvyšující se kriminalitu občanů bývalého SSSR, patrně mluvil z vlastní zkušenosti. Stěžovatel se mohl vyjádřit ke všem důkazům a přerušen byl, když v rámci svého doplňujícího výslechu předčítal vlastní poznámky a hodnotil celý případ a provedené důkazy, s čímž jej soud odkázal na závěrečnou řeč. Stěžovatel nenamítal, že by něčemu nerozuměl nebo že by překlad byl špatný či nesrozumitelný. Protokol o hlavním líčení nebyl falšován a státní zástupce nenutil svědka změnit výpověď.

6. Podrobně se vyjádřil Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Martina Zelenky, který uvedl, že výpověď I. S. rozhodně nebyla jediným důkazem viny stěžovatele. Přímým a bezprostředním důkazem "o přítomnosti stěžovatele na místě činu" byla opakovaná výpověď V. V. z přípravného řízení, v níž se za přítomnosti obhájců obou spoluobžalovaných k trestné činnosti doznal a usvědčil i stěžovatele. Pozdější (změněné) výpovědi byly ryze účelové. Alternativní verze, že čin spáchal I. S., nemá důkazní podklad a opírá se jen o tvrzení stěžovatele, kdy je nepochopitelné, proč tuto informaci nepřinesl dříve, zejména byl-li mu znám důvod stíhání. Identifikace pachatelů byla jednoznačná, přičemž podrobnosti uváděné V. V. mohl znát jen pachatel. Dokazování tedy netrpí vadou shledanou ve věci sp. zn. IV. ÚS 37/03 [nález sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285)]. Výpověď I. S. byla přečtena za podmínek "§ 211 odst. 2 písm. a) a b) tr. ř." [tr. ř. užívá spojku "nebo"] a o regulérnosti výslechu ze dne 12. 5. 2004 není díky přítomnosti soudkyně žádných pochyb. Tento postup není v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, neboť přítomnost svědka se soudu nepodařilo zajistit - jde o osobu nezvěstnou a nedosažitelnou, což podle předsedy senátu dokládá i "situace ohledně jeho dokladů". Příležitost jej znovu vyslechnout nenastala, na rozdíl od věci Jabardo proti Španělsku, kde byly výpovědi čteny, aniž byli svědci předvoláni. Nebyl důvod tento důkaz zamítnout a nejde o důkaz opomenutý či bezdůvodně neprovedený, jak tvrdí stěžovatel. Soulad protokolu o hlavním líčení s jeho průběhem odvolací soud přezkoumal a vady neshledal. Závěrem JUDr. Zelenka navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.

7. Za Nejvyšší soud se vyjádřil předseda senátu Mgr. Josef Hendrych, který odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

II.

8. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 47 T 2/2005 Ústavní soud ověřil tyto skutečnosti.

9. Výrokem I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005 sp. zn. 47 T 2/2005 byl stěžovatel společně s V. V. uznán vinným tím, že po vzájemné dohodě dne 21. 10. 2003 po 10. hodině V. V. požádal poškozeného majitele zastavárny, aby mu ukázal autorádio v nízko umístěné vitríně, a poté co se poškozený sehnul, jej stěžovatel napadl údery "stavebním" kladivem do hlavy, v úmyslu jej usmrtit, čímž poškozenému způsobil mnohočetná poranění hlavy. Poté odcizili věci a peníze v hodnotě nejméně 89 100 Kč. Poškozený na následky zranění následně zemřel. Za toto jednání byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy [§ 219 odst. 1 a 2 písm. h) tr. zák.], za což mu byl, společně se sbíhajícím se trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí [§ 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. - nerespektování správního vyhoštění] uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce 15 let.

10. Závěr o stěžovatelově vině čerpal městský soud z výpovědí V. V. (str. 12 odst. 4 rozsudku Městského soudu v Praze), které učinil v přípravném řízení (str. 3 odst. 3 citovaného rozsudku), kdy se doznal s tím, že čin naplánoval stěžovatel, který také měl V. V. k činu "přemluvit". Podle V. V. poté o činu řekli I. S., který chtěl, aby mu ukázali telefony, z nichž si vzal ty lepší. Tyto výpovědi spoluobviněný označil za nepravdivé (str. 5 odst. 3 citovaného rozsudku). Vypovídal nepravdivě, neboť jej k tomu přiměli vydíráním "Ukrajinci", kteří přepadení podrobně popsali a přikázali, aby za spolupachatele označil stěžovatele. Na této výpovědi spoluobviněný setrval i v hlavním líčení (str. 6 odst. 1 citovaného rozsudku), kdy vypověděl, že mobilní telefony se v bytě (obývaném oběma obviněnými a dalšími osobami) objevily díky I. S. Soud změnu výpovědi označil za účelovou (str. 13 odst. 3). Vycházel i z výpovědi I. S., která byla čtena z protokolu o neodkladném a neopakovatelném úkonu [str. 6 odst. 2 a str. 7 citovaného rozsudku; viz i níže body 16 a) a b)], kdy I. S. vypověděl, že mu obvinění popsali, jak čin spáchali, což poté několikrát zopakovali ostatním spolubydlícím (str. 7 uprostřed citovaného rozsudku).

11. Městský soud v závěru odůvodnění rozsudku konstatoval (str. 14 odst. 1 a 2), že dle znalců má stěžovatel dispozice k agresivnímu chování a že byl v minulosti odsouzen pro majetkovou trestnou činnost. V odůvodnění se též uvádí, že svědek V. B. vypověděl (str. 8 odst. 2 citovaného rozsudku) že čin spáchal I. S. Svědek I. V. vypověděl (str. 7 odst. 1 rozsudku městského soudu), že mu telefony nabídl I. S. či jeho manželka a v bytě, do kterého jej přivolal I. S., byli i oba spoluobvinění. Pachová stopa zajištěná na místě činu patřila svědku I. M. (citovaný rozsudek, str. 10 dole), stíhanému pro pokus (jiné) vraždy, který ale připustil, že v bazaru byl. Pachové stopy, stopy DNA či daktyloskopické stopy stěžovatele nebyly na místě činu zajištěny (str. 10 odst. 3 dole, str. 11 odst. 3 a str. 12 odst. 3 citovaného rozsudku), neboť stěžovatel "vzal sebou ty věci na které sáhl".

12. Proti výrokům týkajícím se trestného činu vraždy podal stěžovatel odvolání (č. l. 1231, 1257 a 1263) a tvrdil, že čin nespáchal, na místě činu nikdy nebyl a o všem ví jen z doslechu. Namítl, že svědectví možného pachatele, "kriminálně závadového" I. S., nebylo objektivizováno, a svědek B. označil S. za pachatele. Znovu žádal výslechy svědků, kteří byli v bytě, a namítal, že nikdy nepáchal násilné trestné činy.

13. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. 7 To 84/2005 označil stěžovatelovy námitky za nedůvodné a odvolání zamítl. Vrchní soud konstatoval, že veškeré významné důkazy byly řádně provedeny a byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (str. 3 odst. 3 usnesení vrchního soudu). Soud za přímý důkaz stěžovatelovy viny označil prvotní výpovědi V. V. a výpověď I. S. (str. 4 odst. 2 citovaného usnesení) s tím, že věrohodnost těchto výpovědí nebyla žádným z dalších důkazů "významněji zpochybněna". Verzi, že čin spáchal I. S., označil soud za nelogickou, neboť by stěží prodával odcizené telefony za přítomnosti obviněných, když měl na svědka V. sám kontakt (citované usnesení, str. 5 nahoře). Popis osoby podaný svědkyní M. rovněž neodpovídá podobě I. S., což jej z přítomnosti na místě činu "fakticky vylučuje". Čin museli spáchat obžalovaní (str. 5 uprostřed), neboť žádná další osoba nebyla přítomna při prodeji telefonů svědku V. a je nelogické, aby údajné další osoby, s nimiž měl I. S. čin údajně spáchat, požadovaly s odstupem několika měsíců, aby V. V. usvědčil stěžovatele. Podle vrchního soudu je zřejmé, že I. S. se podílel na prodeji odcizených věcí, což mohlo u dalších osob vzbudit dojem, že bazar přepadl právě on, avšak pro tuto verzi nesvědčí nic kromě obhajoby obviněných.

14. Toto usnesení napadl stěžovatel dovoláním (č. l. 1367), v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti. I. S. vypovídal v době, kdy neměl stěžovatel možnost řádně se bránit a svědek byl v době výpovědi podezřelý minimálně ze spáchání majetkového trestného činu bezprostředně navazujícího na trestný čin vraždy. Neměl být tedy propuštěn, aniž mohla být objektivita jeho výpovědi konfrontována s dalšími důkazy. Stěžovatel upozornil, že výpověď mohla být motivována snahou vyhnout se trestní odpovědnosti, což podporuje i následné zmizení tohoto svědka, který přitom přislíbil součinnost.

15. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. 3 Tdo 65/2006 dovolání stěžovatele odmítl (srov. www.nsoud.cz/rozhod.php) jako dovolání podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu [§ 265b odst. 1) písm. b) tr. ř.], neboť stěžovatel nebrojil proti nesprávnému právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení. Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit 10 000 Kč za bezvýsledně podané dovolání (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006 č. l. 1387).

16. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 47 T 2/2005 Ústavní soud dále zjistil:

a) Na č. l. 700 spisu je založen "Úřední záznam o šetření pokusu vraždy ... ze dne 21. 10. 2003", Policie ČR, ČTS: PSP-204/2003 ze dne 12. 5. 2004 (hodina neuvedena). Dle záznamu I. S. vypověděl, že někdy kolem 20. 10. 2003 mu byly obviněnými nabídnuty mobilní telefony s tím, aby je prodal; obvinění vyprávěli o průběhu loupežného přepadení. A. K. zná z Litvy, z vězení. A. K. se dopouštěl krádeží a loupeží. Věc neoznámil, protože měl strach, a domnívá se, že muž ze zastavárny neměl vážnější zdravotní problémy. Na č. l. 705 je fotografie tohoto svědka.

b) Na č. l. 706 spisu je založen protokol o výslechu svědka I. S., který započal dne 12. 5. 2004 v 18.00 hod. Zde je uvedeno: "jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon je výslech svědka prováděn, protože svědek se zdržuje a pracuje na území ČR bez povolení a je zde důvodná obava, že z ČR vycestuje.". Svědek byl poučen o důkazním významu výpovědi, o následcích křivé výpovědi a o možnosti výpověď odepřít (viz i č. l. 708). Tlumočené výpovědi byla přítomna i soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 Mgr. Renata Vavřichová. Výpověď skončila ve 23.30 hod. (č. l. 714). Svědek vypověděl, že byl jednou odsouzen za loupež a že je "v současné době předvoláván k soudu v Anykščai" (uváděné místo trvalého pobytu). Stěžovatele poznal ve vězení, kde byl stěžovatel za krádeže vozidel. Svědek se prokázal fotokopií pasu s tím, že pas ztratil, a poté se Policii České republiky několikrát prokazoval fotokopií. Svědek uvedl, že Prahu opustil, neboť se od p. V. dozvěděl, že je hledán policií "pro nějakou zastavárnu" (č. l. 708 a 713). O V. V. svědek uvedl (č. l. 709), že byl třikrát odsouzen za loupeže a krádeže. Svědek vypověděl, že stěžovateli zajistil práci poté, co přes vyhoštění zůstal v České republice. Svědkovi byly nabídnuty odcizené věci; mj. 14 mobilních telefonů. Protokol nejprve uvádí výčet typových čísel, ale následně svědek uvedl, že si typy přesně nepamatuje. Svědek stěžovateli dal číslo na svědka V. (č. l. 710), aby mohly být telefony prodány, a svědek stěžovateli umožnil, aby V. zatelefonoval z jeho SIM karty, kterou stěžovatel vložil do jednoho z odcizených telefonů. Svědek uvedl, že se vykoupal ve vaně poté, co z ní stěžovatel odstranil svůj oděv, jenž byl od krve (č. l. 711). Poté se zeptal obviněných, co se vlastně stalo, a ti mu to řekli, neboť před sebou neměli tajnosti a měli k sobě důvěru. SIM kartu měl stěžovatel od svědka půjčenu i měsíc po skutku (č. l. 712). [Svědek byl zřejmě vypátrán sledováním tel. provozu]. V závěru svědek vypověděl (č. l. 714), že s věcí nemá nic společného. Čin neoznámil, neboť měl strach; v České republice pracuje "načerno" a má kriminální minulost. Svědek uvedl, že má poznatky o další možné kriminální činnosti obviněných: "ale o tomto bych hovořil až poté, co bych měl záruku mého propuštění.". Svědek uvedl, že bude stále k dispozici a bude svědčit před soudem. Cestovní doklady si sice opatří, ale do Litvy vycestovat nehodlá. Ověřující soudkyně neměla dotazů a úkon označila za zákonný (č. l. 714).

c) Na č. l. 3 spisu se nachází usnesení ze dne 13. 5. 2004 z 11.40 hodin, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro skutky uvedené výše v bodě 9. Z protokolu ze dne 12. 5. 2004 22.20 hod. plyne (č. l. 574), že tehdy byl stěžovatel zadržen jako podezřelá osoba; předán SKPV PČR byl ve 23.02 hod.

d) Na č. l. 601 se nachází protokol o výslechu obviněného ze dne 13. 5. 2004 z 11.45 hod, v němž stěžovatel uvedl, že bude vypovídat, avšak vypovídal jen ke své osobě, k věci samé vypovídat odmítl, což zopakoval i 6. 10. 2004 (č. l. 608) s tím, že vypovídat bude až před soudem.

e) Na č. l. 663 je založen protokol o výslechu V. V. ze dne 13. 5. 2004, který probíhal od 22.10 do 3.00 hodin dne 14. 5. 2004, kde tento svědek v přítomnosti obhájce stěžovatele vypovídal o tom, že útok na zastavárnu a jejího majitele podnikl společně se stěžovatelem, který vše vymyslel. Obdobně tomu bylo i u výslechu ze dne 13. 8. 2004 (č. l. 673).

f) Na č. l. 683 je založen protokol o výslechu V. V. ze dne 5. 11. 2004, kde tento svědek vypověděl, že původní výpověď nebyla pravdivá a že ji učinil v důsledku vydírání.

g) Na č. l. 585 je založen protokol o výslechu stěžovatele před vzetím do vazby ze dne 14. 5. 2005 z 19.50 hod., kde stěžovatel mimo jiné souhlasí s návrhem obžaloby na své vzetí do vazby (č. l. 586) a vzdává se práva vazební stížnosti. Dle usnesení soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 Mgr. Renaty Vavřichové ze dne 14. 5. 2004 o vzetí stěžovatele do vazby (č. l. 587 verte) stěžovatel využil práva nevypovídat.

h) Z protokolu o výslechu svědkyně H. M. (25. 11. 2004, č. l. 754), potvrzeném i v hlavním líčení (č. l. 1173), plyne, že svědkyně dne 21. 10. 2003 po 10.00 hodině viděla v předmětné zastavárně jednoho muže štíhlejší postavy, vyššího než 160 cm. Při odchodu si nevšimla, že by venku někdo stál.

i) Z výpisu kriminálních záznamů (č. l. 1085) zaslaných Interpolem plyne, že stěžovatel byl třikrát odsouzen za krádež, z toho jednou v souběhu s poškozováním cizího majetku; V. V. byl odsouzen jednou za krádež, jednou za krádež identifikačních dokumentů a jednou za loupež.

j) Na č. l. 1106 je založen záznam o prostudování spisu před podáním obžaloby ze dne 6. 1. 2005. Ze záznamu plyne, že stěžovatel před seznámením se se spisovým materiálem prohlásil, že se trestné činnosti nedopustil, což učinil proto, aby nevznikla pochybnost, že jeho výpověď mohla být ovlivněna obsahem spisu. Po prostudování spisu obhajoba navrhla ztotožnění T. G. a I. S. a jejich výslech za přítomnosti obhájců. Stěžovatel namítl neexistenci jak přímého důkazu, tak důkazu kriminalisticky použitelného, a navrhl zastavení trestního stíhání pro důkazní nouzi. Policejní orgán (č. l. 1107) označil navržené důkazy za nadbytečné a zamítl je. Podobně i návrh na podání obžaloby (č. l. 1111) považoval návrhy za návrhy účelově protahující přípravné řízení a předpokládal, že výslech I. S. lze zopakovat před soudem.

k) Text obžaloby (č. l. 1117) na prvním místě navrhuje výslech svědka S. v hlavním líčení; městský soud chtěl tohoto svědka předvolat (č. l. 1126), avšak předvolání se nepodařilo doručit (č. l. 1127-8) a ani policie pobyt svědka nevypátrala (č. l. 1135 a 1136), když se nezdržoval na adrese, kterou uvedl, a neúčelné bylo i telefonování na čísla, která svědek uvedl policii (č. l. 706); ani jeho zaměstnavatel jej neviděl (č. l. 1137) poté, co pro něj začátkem května 2004 přijeli pražští policisté.

l) Z protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 2. 2005 (č. l. 1142) plyne, že stěžovatel sdělil, že vraždy se neúčastnil. Uvedl: "Bojím se vůbec mluvit, je to absurdní. Je to absurdní, že jsem obviněný. Co můžu říci, když jsem tam nebyl."; svědek B. vypověděl (č. l. 1148): "I. [S.] mi přímo řek, že mu asi odposlouchávají telefon, že vykradl zastavárnu"; na č. l. 1149 je uvedeno, že se čte výpověď I. S. podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř; obhájce stěžovatele znovu navrhl slyšení I. S. (č. l. 1115) a žádal o zjištění jeho kriminální minulosti. Dle protokolu o hlavním líčení dne 5. 4. 2005 (č. l. 1193) stěžovatel vypověděl, že když byl dne 12. 5. 2004 zadržen a bylo mu sděleno, že je stíhán za vraždu, zhroutil se a byl v bezvědomí a po podání léků následoval výslech, kdy odmítl komunikovat s vyšetřovateli; poté spis neviděl až do jeho uzavření a z obavy ze zmanipulování požádal o možnost vypovídat před seznámením se spisem. Dále měl konkrétní výhrady k práci policistů (č. l. 1194) - mj. neprověřili výpověď I. S., který sliboval, že bude vypovídat o dalších činech stěžovatele, bude-li propuštěn. Stěžovatel upozornil (č. l. 1195), že I. S. se prokazuje zfalšovaným pasem na jméno T. G. Obhajoba v závěrečné řeči (č. l. 1195) znova navrhla výslech I. S., který mohl být skutečným pachatelem. Stěžovatel (č. l. 1200) uvedl, že neměl možnost "setkat se z očí do očí se S.".

m) Dle úředního záznamu soudce Vrchního soudu v Praze (č. l. 1289) soud dne 22. 8. 2005 zjistil, že I. S. je ve vězení; soud jej dal předvést s tím, že bude slyšen jako korunní svědek; soud však již dne 31. 8. 2005 věděl (č. l. 1298) o možnosti, že za I. S. se vydává někdo jiný, což potvrdilo porovnání fotografií ze spisu s fotografií dodanou policistou vyšetřujícím tuto osobu.

n) obvinění při veřejném zasedání (č. l. 1305) identifikovali fotografii založenou na č. l. 705 jako fotografii I. S.; poté předvedená osoba, jsoucí ve vazbě pod identitou I. S., sdělila, že se jmenuje I. L. a že se jen prokazoval kopií pasu na jméno S. Obvinění svědka neznali.

17. Ve věci bylo nařízeno ústní jednání na den 6. 11. 2007, avšak stěžovatel poté sdělil, že se svým původním právním zástupcem JUDr. J. R. vede spor a ztratil k němu důvěru, a proto nesouhlasil s tím, aby jej tento advokát zastupoval při ústním jednání, i když by to mělo oddálit projednání věci. Nový právní zástupce doručil svou plnou moc dne 20. 11. 2007 a požádal o čas na přípravu. Proto mohlo být nové ústní jednání nařízeno na den 17. 12. 2007. Nový právní zástupce doručil Ústavnímu soudu dne 26. 11. 2007 přípis, v němž reprodukoval původní znění ústavní stížnosti, neboť na tom stěžovatel výslovně trval.

18. K ústnímu jednání se dostavil stěžovatel a jeho právní zástupce, jakož i Ústavním soudem přibraný tlumočník z jazyka litevského. Právní zástupce stěžovatele odkázal na text ústavní stížnosti, jakož i na důkazní návrh, jejž doručil Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2007, v němž žádal "přehrání všech záznamů odposlechů telefonních hovorů provedených u hlavního líčení u Městského soudu v Praze". Ústně tento návrh upřesnil tak, že jde o záznamy z hlavních líčení konaných dne 28. 2. a 5. 4. 2005. Senát Ústavního soudu po tiché poradě tento důkazní návrh zamítl, neboť jej považoval za nadbytečný. Poté stěžovatel přednesl svůj závěrečný návrh, v němž žádal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jakož i rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, s tím, aby Ústavní soud přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

III.

19. Stěžejní ústavněprávní otázkou byla použitelnost výpovědi svědka I. S. Ústavní soud setrvale připomíná, že účelem trestního řízení je z ústavního hlediska (zejména čl. 8 a 36 Listiny) vyslovení výroku o vině (či nevině) jen na základě důkazů, jež vzešly ze spravedlivého procesu, v němž měla obhajoba rovnou příležitost (čl. 37 odst. 3 Listiny) podílet se na procesním formování a verifikaci obžalobou shromážděných důkazů. Výjimky z tohoto pravidla nutno vykládat restriktivně, aby nebyl popřen smysl a podstata omezovaných práv (čl. 4 odst. 4 Listiny), což jasně artikulovala bohatá a ustálená judikatura Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.) či nález sp. zn. II. ÚS 268/03 ze dne 3. 11. 2004 (N 165/35 SbNU 241)].

20. Podle § 211 odst. 2 písm. b) trestního řádu platí, že: "protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka se přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a ... šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle § 158a.". Ustanovení je vážným průlomem do výše uvedených principů a takto "provedený" důkaz neobstojí v roli stěžejního důkazu o vině. Nejde o nic výjimečného. Stejně je třeba zacházet se všemi důkazy, jež jsou jen velmi obtížně verifikovatelné a jež omezují obhajobu [jde např. o výpovědi utajených svědků či důkaz pachovou stopou - srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445) či nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179) nebo nález sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163)].

21. Omezení základních práv, k němuž dochází s cílem dosáhnout účelu trestního řízení, nesmí být natolik neproporcionální a intenzivní, aby eliminovalo ústavní záruky fair procesu. Aplikovatelnost § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. je přísně vázána na podmínky zde stanovené, tedy i na podmínky uvedené v § 158a tr. ř. (výpověď v přítomnosti soudce) a v § 160 odst. 4 tr. ř. (neodkladný a neopakovatelný úkon). Existence překážek bránících opakovanému výslechu svědka musí být spolehlivě zjištěna a musí být nepochybná [srov. přiměřeně nález sp. zn. IV. ÚS 558/02 ze dne 18. 6. 2003 (N 95/30 SbNU 391)]. Též komentářová literatura striktně trvá na dodržení aplikačních podmínek citovaných ustanovení (srov. např. Růžička, M. a kol. Komentář k trestnímu řádu, ASPI, 2003, § 211 bod 7, nebo Šámal, P. a kol., Trestní řád II., 5. vyd., C. H. Beck. 2005, str. 1622).

22. Akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé použití důkazu provedeného mimo hlavní líčení, musí být takový důkaz proveden tak, aby neporušil právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení, jež by jinak byly v hlavním líčení garantovány [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 538/03 ze dne 11. 10. 2004 (N 142/35 SbNU 21) a zde citované nálezy Ústavního soudu]. I při splnění všech podmínek stanovených v § 158a, § 160 odst. 4 a § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. nezískává takto opatřený důkaz povahu důkazu, který mohla obhajoba obvyklými způsoby prověřit, a právě proto nemůže obstát ve funkci stěžejního důkazu viny.

23. Ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, který má aplikační přednost před všemi ustanoveními trestního řádu (srov. čl. 10 Ústavy České republiky) jasně předepisuje, že právo "vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě" je jedním z minimálních práv, která má "každý, kdo je obviněn z trestného činu". Tato garance kontradiktornosti důkazního řízení se přirozeně odráží i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Čtená výpověď svědka, jenž nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nesmí být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny (srov. v oficiální databázi ESLP "HUDOC" rozhodnutí pléna ve věci Kostovski proti Nizozemí ze dne 20. 11. 1989, § 39, 41 a 43, rozhodnutí Doorson proti Nizozemí ze dne 26. 3. 1996, § 67 a 76). Výjimku ESLP připouští jen v zájmu ochrany oběti, ale vyžaduje kompenzaci této procesní nevýhody (W. S. proti Polsku 24. 9. 2007, § 57 a 63). Proces však vždy musí být spravedlivý jako celek (rozhodnutí pléna ve věci Barbera a spol. proti Španělsku, ze dne 6. 11. 1988, § 89).

IV.

24. Ve světle výše uvedených principů Ústavní soud posoudil i nyní projednávanou věc.

25. Věcná povaha výpovědi svědka S. postrádá řadu prvků, které jinak mají důkazy provedené v hlavním líčení. Výslechu byla přítomna soudkyně, avšak přítomnost soudce zaručuje jen formální zákonnost sledovaného úkonu. Nemůže proto ve smyslu kautel upínajících se k čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy plnohodnotně nahradit působení (stranicky) zaměřené obhajoby, což se potvrdilo i ve stěžovatelově věci. Ačkoli následné dokazování nevyloučilo zapojení svědka S. do celé věci, z protokolu o jeho výpovědi [viz výše bod 16 b)] neplyne, že by svědek byl konfrontován s otázkami mířícími k jeho možnému pachatelství. Ústavní soud nepochybuje, že právě takové otázky by řádná obhajoba mohla mít zájem položit. Z protokolu dále nelze zjistit, zda vůbec, popř. jakými otázkami (či jinými prostředky) byla prověřována věrohodnost svědka, jak v případě obdobných důkazů požaduje trestní řád (viz § 101 odst. 2, § 209 odst. 2 tr. ř.). Ze spisu nevyplývá, zda bylo provedeno ztotožnění tohoto svědka dle fotografií evidovaných litevskými orgány, jak tomu bylo u obou obviněných (č. l. 1088-9). Přitom šlo o osobu, jejíž totožnost se prokazovala toliko fotokopií (?) pasu. Nebylo ani pátráno po jeho minulosti. Všechny tyto momenty měly vést k velmi zdrženlivému hodnocení přesvědčivosti a spolehlivosti výpovědi svědka S. a význam, který jí soudy přičítaly, je v příkrém rozporu s uvedenými nároky na takovou výpověď [viz výše body 19-23; srov. přiměřeně i nález sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11 SbNU 125)]. Těmto nárokům nebylo v daném případě učiněno zadost.

26. Stěžovatel setrvale žádal opakování výslechu I. S. a zpochybňoval použitelnost i věcný obsah jeho svědecké výpovědi. Nelze také přehlížet, že byly dány relevantní pochybnosti jak o neodkladnosti, tak neopakovatelnosti tohoto úkonu (§ 160 odst. 4 tr. ř.). Z hlediska hodnocení neopakovatelnosti je třeba přihlédnout k tomu, že doba údajně neodkladného nekontradiktorního výslechu se časově překrývá s dobou zadržení stěžovatele [viz výše body 16b) a 16c)]. Z hlediska neopakovatelnosti nelze přehlédnout, že policejní orgán a státní zástupce považovali výpověď za opakovatelnou v hlavním líčení [srov. bod 16j) a 16k)].

27. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nadto plyne, že výpověď svědka S. měla zásadní význam pro odsouzení stěžovatele (srov. výše body 10 a 13), neboť byla použita pro verifikaci druhého stěžejního důkazu - měněných výpovědí V. V. Ústavní soud je přesvědčen o tom, že svědeckou výpověď trpící tolika deficity (viz výše body 25 a 26) nelze v žádném případě použít pro verifikaci jiné svědecké výpovědi. Klíčové role I. S. si byl vědom i vrchní soud, který chtěl svědka (jehož žádný ze soudců rozhodujících o vině stěžovatele neviděl) předvolat, avšak od této snahy upustil, což odůvodnil svědkovou nedosažitelností. Přitom svědek např. vypověděl, že měl být předvolán ve věci loupeže soudem v místě svého trvalého bydliště v Litvě [viz bod 16 b)]. Již jen proto nelze se žádoucí mírou spolehlivosti říci, že svědek byl nedosažitelný.

28. Ústavní soud konstatuje, že Vrchní soud v Praze porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se nevypořádal s jeho námitkami týkajícími se významného důkazu, na základě něhož byl shledán vinným spácháním trestného činu vraždy. Ústavní soud je názoru, že provedenými důkazy nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat (tj. nebylo prokázáno mimo rozumnou pochybnost), že to byl stěžovatel, kdo spáchal žalovaný skutek. Proto byla porušena i zásada presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit ve prospěch stěžovatele.

29. Právo stěžovatele na spravedlivý proces bylo porušeno též v dovolacím řízení, neboť dovolacísoud se nezabýval námitkou zkrácení obhajovacích práv, a následně byla stěžovateli neústavně uložena povinnost zaplatit 10 000 Kč za "zcela bezvýsledně podané dovolání". Nejvyšší soud je ústavně zavázán (čl. 4 Ústavy České republiky) interpretovat dovolací důvody tak, aby mohla být přezkoumána námitka porušení základních práv dovolatelů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187) a totožnou argumentaci v nálezu sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275)]. Nejvyšší soud si je jinak této povinnosti vědom a nalezl cestu, jak námitku zkrácení obhajovacích práv v důsledku nesprávné aplikace § 158a tr. ř., resp. § 160 odst. 4 tr. ř. podřadit pod některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. na www.nsoud.cz/rozhod.php např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 Tdo 1488/2006 z 14. 2. 2007, sp. zn. 8 Tdo 911/2005 z 21. 9. 2005 a sp. zn. 7 Tdo 389/2007-I z 11. 4. 2007).

30. Dalšími namítanými pochybeními se Ústavnísoud nezabýval.

31. Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu, vždy v částech týkajících se stěžovatele a trestného činu vraždy, podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona o Ústavním soudu.

32. Ve zbývající části Ústavnísoud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť se řídil zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, kterou se důsledně řídí i v jiných případech. Vrchní soud znovu projedná odvolání stěžovatele a vydá konečné rozhodnutí, přičemž bude vázán výše uvedenými právními názory Ústavního soudu. Ústavní soud rovněž zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006 (č. l. 1387), neboť obsahově navazovalo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. 3 Tdo 65/2006, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, neboť dovolání bylo "zcela bezvýsledné" jen díky tomu, že Nejvyšší soud v rozporu s čl. 4 Ústavy České republiky přehlédl ústavně relevantní vady dovoláním napadeného rozhodnutí.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru