Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 374/17 #1Usnesení ÚS ze dne 02.03.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 6
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.374.17.1
Datum podání06.02.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132

99/1993 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 374/17 ze dne 2. 3. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky O. D., zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem Plzeňská 4, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 4. 2016 č. j. 0 P 101/2015-217 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016 č. j. 20 Co 332/2016-294, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva na ochranu rodiny, dětí a mladistvých dle čl. 32 odst. 1 Listiny. Dále poukazuje na porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dětí, tedy na zásah do práva dítěte, aby jeho zájem byl předním hlediskem při rozhodování státními orgány a práva dítěte vyjadřovat své názory k věcem, které se jej dotýkají, dále do práva dítěte být vyslyšeno v soudním řízení a na to, aby jeho názoru byla věnována patřičná pozornost.

2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 0 P 101/2015-217 ze dne 20. 4. 2016 bylo určeno, že se dva synové stěžovatelky ve věku 8 a 6 let svěřují do střídavé péče matky a otce. Bylo dále určeno, že nezletilí budou v péči otce vždy každý lichý týden v roce od úterý 18.00 hod. do neděle zakončující lichý týden 18.00 hod. a každý sudý týden v roce od středy 16.00 hod. do čtvrtka začátku školního programu. Nezletilí budou v péči matky vždy každý sudý týden v roce od neděle 18.00 hod. tomuto týdnu předcházející do úterý 18.00 hod. bezprostředně následujícího lichého týdne v roce. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 332/2016-294 ze dne 10. 11. 2016 bylo ve výroku č. I. rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně se mění ohledně rozsahu střídavé péče tak, že ve výchově otce děti budou vždy každý lichý týden v roce od úterý 18 hodin do neděle zakončující lichý týden do 18 hodin, každý sudý týden v roce od středy 16 hodin do čtvrtka začátku školního programu. Městský soud v Praze rovněž určil, že ve výchově matky budou děti vždy v každý sudý týden v roce od neděle tomuto týdnu předcházející od 18 hodin do úterý bezprostředně následujícího týdne do 18 hodin. Městský soud v Praze rovněž ve svém výroku určil střídání rodičů v péči o vánocích a velikonocích a v období jarních, letních a podzimních prázdnin. Předání děti se dle výroku uskuteční vždy v místě bydliště rodiče, který je má ve výchově, kromě péče otce v sudém týdnu ve středu a ve čtvrtek, kdy bude předání docházet ve školním zařízení. Matce bylo určeno přispívat na výživu každého z nezletilých částkou 2.700 Kč měsíčně a otec je povinen přispívat na každého z nezletilých částkou 3.400 Kč. Každému z rodičů byla rovněž uložena povinnost zaplatit ČR na náhradu nákladů řízení státu ve výši 11.926 Kč. Obvodním soudem pro Prahu 6 bylo v řízení rozhodnuto o střídavé péči s odůvodněním, že oba rodiče mají zájem o děti pečovat a podílet se na jejich výchově, oba rodiče mají k nezletilým vřelý vztah a že oba rodiče jsou k výchově nezletilých způsobilí. Rovněž v odůvodnění odvolacího rozsudku je uvedeno, že nezletilé děti mají vřelý vztah k oběma rodičům, jsou u obou rodičů rádi a naopak nebylo prokázáno, že by nezletilí preferovali jen jednoho z rodičů. Soud druhého stupně se zabýval i projeveným přáním dětí, učiněným v pohovorech u kolizního opatrovníka podle zpráv ze dne 11. 4. 2016 a ze dne 5. 10. 2016 a vysvětlil, že poznámku nezletilých projevenou při prvním pohovoru s opatrovníkem dne 11. 4. 2016, že "chtějí být s tátou míň" je nutné hodnotit s ohledem na jejich nízký věk a na skutečnost, že se v té době teprve seznamovali s novou otcovou partnerkou. Na pohovoru ze dne 5. 10. 2016 se již nezletilí vyjádřili tak, že jim současná situace (tedy probíhající asymetrická střídavá péče) vyhovuje. Přání i zájem dětí byl zjišťován i prostřednictvím znaleckého posudku, přičemž soudní znalkyně učinily závěr, že z psychologického hlediska se jeví vhodné takové uspořádání, při němž by byli nezletilí svěřeni do střídavé péče rodičů, nezletilí podle zjištění znalkyň rádi tráví čas jak u matky, tak u otce.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá zásah do řady svých práv i do práv obou dětí. Stěžovatelka namítá, že z odůvodnění jí vůbec není zřejmé, z jakého důvodu by měla být výpověď dětí na posledním pohovoru přesvědčivější než výpověď dřívější. Naopak má stěžovatelka za to, že soud měl hodnotit skutečnost, že k poslednímu pohovoru s nezletilými došlo nikoliv na "neutrální půdě", ale v bydlišti otce, v době, kdy byl on i jeho partnerka přítomna a je tedy otázkou, do jaké míry tím mohla být výpověď dětí ovlivněna. Stěžovatelka dále uvádí, že je přesvědčena, že děti nepovažují partnerku svého otce za kamarádku a ačkoli to nemůže jakkoli prokázat, má za to, že soudem mělo být přání dětí důkladněji zjišťováno. Stěžovatelka dále uvádí, že se domnívá, že kolizní opatrovník asi odmítl zaznamenat skutečný obsah pohovoru s dětmi.

4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. V posuzovaném případě obecné soudy provedly řádné dokazování a svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. Pokud pak jde o námitku nedostatečného zjištění názoru dětí, ani ta neobstojí, neboť děti ještě nejsou ve věku, od kdy bývá výslech před soudem vhodný (10 let) či je zákonem stanoven (12 let). Je tedy namístě, aby názor dětí zjišťoval kolizní opatrovník, což v posuzované věci opakovaně učinil. Dále byl názor dětí zjišťován v rámci znaleckého posuzování a odborně vyhodnocen. Stěžovatelka pouze nesouhlasí s výsledkem zjišťování názorů dětí a závěr soudu, že později projevený názor je pro rozhodnutí relevantnější než názor dříve vyjádřený, rozhodně nepůsobí jako závěr extrémně nesprávný či nespravedlivý. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka ve své stížnosti jen pokračuje s věcnou polemikou se závěry obecných soudů a její argumenty, byť i odkazují na řadu základních práv, nemají ústavní rozměr.

6. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru