Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 374/04Nález ÚS ze dne 19.10.2006Náhrada za byt užívaný bez právního důvodu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
vlastnické právo/omezení
byt/vyklizení
náhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 192/43 SbNU 177
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.374.04
Datum vyhlášení30.11.2006
Datum podání18.06.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 712, § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 374/04 ze dne 19. 10. 2006

N 192/43 SbNU 177

Náhrada za byt užívaný bez právního důvodu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 19. října 2006 sp. zn. I. ÚS 374/04 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. M. a J. M. proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2000 č. j. 11 Co 154/2000-37, Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2003 č. j. 26 Cdo 948/2001-126, Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 10. 2003 č. j. 11 C 301/2003-148 a Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004 č. j. 11 Co 508/2003-164, vydaným ve věci žaloby stěžovatelů na vyklizení domu, směřující proti vedlejším účastníkům Z. H. a V. H.

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004 č. j. 11 Co 508/2003-164 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 10. 2003 č. j. 11 C 301/2003-148 bylo porušeno základní právo stěžovatelů vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 4 a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Oba rozsudky se proto zrušují.

III. Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2000 č. j. 11 Co 154/2000-37 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2003 č. j. 26 Cdo 948/2001-126 se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé ve včasné ústavní stížnosti navrhli zrušení všech shora označených rozhodnutí, vydaných ve sporu, ve kterém se domáhali vyklizení svého rodinného domu, získaného v restituci, ze strany vedlejších účastníků (žalovaných v uvedeném sporu).

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 11. 1999 sp. zn. 11 C 186/99 bylo jejich žalobě vyhověno a vedlejším účastníkům byla uložena povinnost rodinný dům vyklidit do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2000 č. j. 11 Co 154/2000-37 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") změněn tak, že povinnost žalovaných Z. H. a V. H. vyklidit označený dům se váže na zajištění náhradního bytu pro žalované. V ostatním byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Rozsudky jak Městského soudu v Praze, tak soudu prvního stupně byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2003 č. j. 26 Cdo 948/2001-126 a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Dále stěžovatelé požadovali zrušení dalšího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 10. 2003 č. j. 11 C 301/2003-148, kterým byla žalovaným Z. H. a V. H. uložena povinnost vyklidit a vyklizený stěžovatelům odevzdat označený dům do 15 dnů poté, co jim bude zajištěn náhradní byt. Konečně navrhli zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004 č. j. 11 Co 508/2003-164, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Podle stěžovatelů jsou tato obě rozhodnutí nezákonná, v příkrém rozporu s ustanoveními čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru stěžovatelů popírají jejich vlastnická práva. Obecné soudy jim v řízení neposkytly náležitou soudní ochranu, vyšly ze skutkových zjištění, která nemají oporu ve spisovém materiálu, a učinily právní závěry, které jsou v rozporu nejen s Listinou, ale obcházejí i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 505/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 25), podle něhož nelze aktem práva konstituovat dosud neexistující právo vlastníků. Nelze řešit sociální situaci žalovaných tím, že by se povinnosti zajistit jim náhradní bydlení přesunuly na bedra stěžovatelů jako vlastníků vyklizované nemovitosti.

Podstatou sporu je podle stěžovatelů skutečnost, že mezi účastníky došlo k restitučnímu řízení, jehož výsledkem bylo obnovení jejich vlastnictví k označenému domu. Stěžovatelům bylo vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí a právní účinky vkladu nastaly dne 16. 11. 1995. Přes tuto skutečnost se stěžovatelům dosud nepodařilo jejich vlastní dům užívat, bydlet v něm, nebylo jim ani umožněno si dům prohlédnout. Žalovaní jim neplatí nic za to, že bez právního důvodu jejich dům užívají. Stěžovatelé vyjádřili nesouhlas se závěrem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, podle kterého by bylo v rozporu s obecnou morálkou a spravedlností, pokud by v případě vyklizení nemovitosti žalovaným nebylo zajištěno náhradní bydlení. Podle názoru stěžovatelů soudy svým postupem fakticky zcela znemožňují realizaci jejich vlastnického práva, protože je jako vlastníky nemovitosti postavili do zcela bezprávní pozice. Z restitučního spisu vyplývá, že žalovaní dlouhá léta nerespektují jejich vlastnické právo a obecné soudy je v tomto jednání podpořily. Odvolací soud zcela vyvrací nález Ústavního soudu a nesprávně aplikuje ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Soudy obou stupňů konstituují ve prospěch žalovaných chráněný nájem, přestože v jejich případě se nejedná o nájemce. Z provedeného řízení je zřejmé, že žalovaní si nejméně od roku 1991 museli být vědomi toho, že proti nim proběhne restituční řízení a od roku 1995 znali jeho výsledek. Měli tedy dostatek času na to, aby si zajistili náhradní bydlení.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2000 č. j. 11 Co 154/2000-37 je nepřípustná, protože tento rozsudek byl již zrušen shora označeným rozsudkem Nejvyššího soudu. Nelze totiž požadovat zrušení rozsudku již jednou zrušeného. Stejně tak je nepřípustná ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu, neboť se jednalo o rozhodnutí, jímž byly předchozí napadené rozsudky obou obecných soudů zrušeny a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Nejednalo se tedy o konečné rozhodnutí ve věci (viz § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších zákonů).

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších zákonů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření uvedl, že stížnost považuje za nedůvodnou a odkázal na odůvodnění svého rozsudku

Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění rozsudku s tím, že není namístě tyto důvody blíže rozvádět nebo doplňovat, neboť odůvodnění rozhodnutí má zásadně obsahovat vše, co bylo podkladem rozhodnutí. Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.

Vedlejší účastníci, žalovaní Z. H. a V. H., ve svém obsáhlém vyjádření podrobně reagovali na veškeré argumenty v ústavní stížnosti a navrhli její odmítnutí. Zdůraznili svoji snahu zajistit si jiné bydlení, v níž však nebyli úspěšní. Vzhledem k tomu, že nemají finanční prostředky k zajištění jiného bydlení pro svou rodinu, usilovali o získání bytu od svých zaměstnavatelů, žádný z vedlejších účastníků ani jejich syn F. však neuspěli, což také řádně doložili v řízení před soudem prvního stupně.

Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 10. 2003 č. j. 11 C 301/2003-148, Ústavní soud zjistil, že jím byla žalovaným uložena povinnost vyklidit dům čp. 462 v Praze 4 - Krči, Višňová ulice č. 3, a vyklizený stěžovatelům odevzdat do 15 dnů poté, kdy jim bude zajištěn náhradní byt. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že při rozhodování byl zcela vázán právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, který předcházející rozsudky soudů obou stupňů ve věci zrušil. Předmětem dovolacího přezkumu bylo posouzení správnosti názoru odvolacího soudu o tom, že povinnost žalovaných vyklidit dům je nutno vázat na zajištění bytové náhrady. Dovolací soud rozhodl, že odvolací soud nesprávně vztáhl analogii na ustanovení občanského zákoníku (dále jen "ObčZ"), která upravují zánik nájmu bytu, protože v dané věci již žalovaným žádné, ani nájemní právo k bytu nesvědčilo. Odvolací soud opomenul hodnotit okolnosti z hlediska § 3 odst. 1 ObčZ, a to z hlediska obou stran, a soud prvního stupně se ve zrušeném rozsudku otázkou náhrady vůbec nezabýval. Proto byly oba rozsudky zrušeny. Soud prvního stupně se tedy opřel o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Podle ní je při posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, kdo se domáhá vyklizení, tak také k okolnostem na straně toho, jemuž je povinnost k vyklizení ukládána. Dospěl k závěru, že v daném případě je nesporné, že k vyklizení žalovaných dochází v důsledku předchozích soudních rozhodnutí podle restitučního zákona, tj. skutečností, na které žalovaní neměli a nemohli mít vliv. Jsou povinni dům vyklidit, protože jej obývají bez právního důvodu. Na jejich straně však soud neshledal nic, co by bránilo podle § 3 odst. 1 ObčZ vázat jejich vyklizovací povinnost na zajištění bytové náhrady. Bylo prokázáno, že žalovaní byt řádně obývali, starali se o něj a činí tak dosud. O placení úhrady za bydlení se prokazatelně snažili, několik plateb poukázali, ostatek je ukládán na účet pro objektivní nemožnost jejich doručení stěžovatelům. Požadavek stěžovatelů o zpřístupnění nemovitosti je oprávněný, na druhé straně je však pochopitelný odmítavý postoj žalovaných, kteří celou situaci těžce nesou. Nebylo potvrzeno, že by žalovaní nečinili nic pro zajištění bytové náhrady. Mají podané žádosti o byt, žádný jim však dosud nebyl nabídnut. Jejich finanční poměry jsou průměrné, takže není v jejich možnostech si z vlastních prostředků opatřit náhradní byt. Nebylo prokázáno, že by stěžovatelům hrozila nějaká zvláštní, okamžitá a nenapravitelná újma v tom, že jim vyklizený dům nebude okamžitě vydán, když na možnost bydlení v domě vázáni nejsou a jejich úmysl je dům prodat. Lhůta k vyklizení domu byla s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1, § 712 a analogicky § 853 ObčZ vázána na zajištění náhradního bytu. Není na soudu, aby stanovil, kdo tuto bytovou náhradu žalovaným zajistí.

Městský soud v Praze označený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že povinnost stěžovatelů strpět omezení vlastnického práva tím, že vyklizovací povinnost žalovaných se váže na zajištění náhradního bytu, je opodstatněná. Za podstatnou považoval skutečnost, že žalovaným odpadl právní titul pro užívání domu z důvodu, který nezpůsobili, tj. z důvodu restituce ve prospěch stěžovatelů. Tato skutečnost, kterou nemohli předvídat ani ovlivnit, zasáhla zásadním způsobem do jejich sféry majetkové i sféry bydlení. S přihlédnutím k majetkovým a osobním poměrům žalovaných jim nelze vytýkat, že dům nevyklidili, neboť jinou možnost bydlení nemají. Naproti tomu stěžovatelé získali restitucí dům, který nezbytně k bydlení nepotřebují, neboť mají vlastní byt. Na stěžovatelích jistě nelze požadovat, aby žalovaným byt opatřili, avšak mají-li zájem o uvolnění své nemovitosti, mohli uvažovat o nabídce svého bytu pro bytové potřeby žalovaných, jak to v podobných situacích bývá obvyklé. Takovou ani jinou nabídku žalovaným neučinili, neboť, jak z řízení vyplynulo, zřejmě uvažují o prodeji domu. Podle názoru odvolacího soudu by bylo v rozporu s obecnou morálkou a spravedlností nezajistit žalovaným náhradní bydlení v případě vyklizení nemovitosti.

Podle názoru odvolacího soudu rovněž nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že žalovaní stěžovatelům nic neplatí, neboť obě strany nesou odpovědnost za vzniklý stav. Stěžovatelé tím, že platby od žalovaných nepřijímali, a žalovaní tím, že se nepodřídili pokynu žalobců platit úhrady na jimi určený účet.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, proto mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody, chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud proto zkoumal, zda obecné soudy svými rozhodnutími při stanovení povinnosti stěžovatelů zajistit žalovaným náhradní byt nevybočily z mezí a zásad spravedlivého procesu a neporušily právo vlastnit majetek či jiné základní právo stěžovatelů. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Z řízení před obecnými soudy vyplývá, že stěžovatelé se žalobou domáhali vyklizení domu, který získali zpět do svého vlastnictví v restitučním řízení. Na základě rozsudků obecných soudů byl katastrálním úřadem proveden dne 16. 11. 1995 vklad jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí. Svoji žalobu opřeli zejména o argument, že od okamžiku vkladu vlastnického práva žalovaní užívají dům bez právního důvodu, brání stěžovatelům dům užívat, sami jej dosud užívají a za užívání stěžovatelům nic neplatí. Stěžovatelé se v žalobě odvolali na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 505/99, který podle jejich názoru přesně dopadá na jejich situaci.

Obecné soudy obou stupňů se opřely o právní názor Nejvyššího soudu uvedený v jeho rozsudku ze dne 16. 5. 2003 č. j. 26 Cdo 948/2001-126. Dospěly ke shodnému závěru, že je opodstatněna povinnost stěžovatelů strpět omezení jejich vlastnického práva tím, že vyklizovací povinnost žalovaných se váže na zajištění náhradního bytu. Za podstatnou považovaly skutečnost, že žalovaným odpadl právní titul pro užívání nemovitosti z důvodů, které nezpůsobili, tj. v důsledku restituce nemovitosti ve prospěch stěžovatelů. Proto učinily závěr, že by bylo v rozporu s obecnou morálkou a spravedlností nezajistit žalovaným náhradní bydlení v případě vyklizení domu.

K tomu Ústavní soud považuje za nutné poznamenat, že argumentace a závěry soudu prvního a druhého stupně byly v prvé fázi řízení zcela odlišné. Teprve po vydání zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu se oba soudy sjednotily a opřely svá rozhodnutí o ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ.

S uvedenými závěry obecných soudů se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Nutno připomenout, že stejnou problematikou se Ústavní soud zabýval již několikrát, např. ve věci sp. zn. II. ÚS 190/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 87) či ve věci sp. zn. I. ÚS 505/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 21, nález č. 25). Na tento nález také stěžovatelé upozornili jak v řízení před obecnými soudy, tak i ve své ústavní stížnosti. V posledně uvedeném nálezu Ústavní soud opakovaně konstatoval, že na základě § 3 odst. 1 ObčZ, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníků. Dispoziční právo vlastníků lze sice výjimečně omezit zákonem, ovšem za předpokladu, že toto omezení respektuje zásadu, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Ústavní soud tak zastává konstantní stanovisko, že při užívání bytu bez právního důvodu nelze uložení povinnosti oprávněným (stěžovatelům) najít povinným (žalovaným) náhradní byt považovat za omezení vlastnického práva, ale jedná se o založení nové povinnosti vlastníkům, což není v souladu s ustanovením § 3 odst. 1 ObčZ. Ústavní soud opakovaně v označeném nálezu zdůraznil, že úvaha soudu musí být vždy podložena konkrétními zjištěními, dovolujícími závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Je nepochybné, že vyřešení sociální situace žalovaných bylo tak zcela přeneseno na stěžovatele. Je třeba rovněž upozornit na to, že žalovaní nejpozději od června 1994 věděli, že na dům byl vznesen restituční nárok, že jej tedy budou moci využívat pouze dočasně. Již od této doby mohli vyvíjet intenzivní snahu o vyřešení své bytové situace.

Ústavní soud je přesvědčen, že za dané situace není povinností ani soudů, ani stěžovatelů - vlastníků nemovitosti řešit bytovou a sociální situaci žalovaných. Stěžovatelé, kterým byla nemovitost vrácena v restituci, jsou nyní v situaci, kdy se svým vlastnictvím nemohou volně disponovat, což je v rozporu s vlastnickými právy, jasně konkretizovanými v občanském zákoníku. Vzhledem k těmto skutečnostem považuje Ústavní soud za zcela legitimní, aby žalovaní nemovitost bez zbytečného odkladu vyklidili (jedná se o rodinný, nikoli nájemní dům).

Ústavnísoud dále považuje za důležité zmínit skutečnost, že odvolací soud na str. 3 svého rozsudku odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 505/99, uvedený v odvolání stěžovatelů, a vyvozuje z něho právní názor, že prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ nelze založit právo. Důsledkem jeho aplikace není konstituování nového práva, ale jen omezení práva existujícího. Ze strany odvolacího soudu se jedná o zcela mylnou interpretaci tohoto nálezu, jak vyplývá z výše uvedeného.

K použitému výkladu ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ Ústavnísoud konstatuje, že jím obecné soudy v podstatě vyloučily dispoziční oprávnění vlastníků nemovitosti. Tím soudy nešetřily podstatu a smysl ústavně zaručených základních práv a svobod. Došlo tak k porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 4 a ve svém důsledku i čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl a napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Učinil tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterého může Ústavní soud se souhlasem účastníků, upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Takováto situace v přezkoumávané věci nastala. Účastnící i vedlejší účastníci byli dotázáni, zda s upuštěním od ústního jednání souhlasí s tím, že pokud do deseti dnů od doručení výzvy jejich sdělení nedojde, bude mít Ústavní soud za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Vedlejší účastníci s upuštěním od ústního jednání projevili souhlas, ostatní se v poskytnuté lhůtě nevyjádřili.

K odmítnutí ústavní stížnosti podané proti rozsudku Městskéhosoudu v Praze ze dne 4. 10. 2000 č. j. 11 Co 154/2000-37 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2003 č. j. 26 Cdo 948/2001-126 přistoupil Ústavní soud podle § podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru