Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3731/14 #1Usnesení ÚS ze dne 25.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 7
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestný čin/krádež
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.3731.14.1
Datum podání27.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3731/14 ze dne 25. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného Mgr. Štěpánem Janáčem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 5. 2013, č.j. 39 T 84/2012-284, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 7 To 392/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, č.j. 4 Tdo 900/2014-29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 5. 2013, č.j. 39 T 84/2012-284, byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, za což byl podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 7 To 392/2013, bylo podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítnuto odvolání stěžovatele.

Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2014, č.j. 4 Tdo 900/2014-29, podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

II.

Postupem obecných soudů došlo podle stěžovatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obvodní soud pro Prahu 7 dle mínění stěžovatele celé řízení vedl zcela tendenčně proti němu. Aniž by vzal v úvahu námitky obhajoby, svá zjištění založil zejména na výpovědi poškozeného, přičemž dostatečně nezohlednil svědecké výpovědi ostatních osob, v důsledku čehož došel k nesprávným právním závěrům ohledně naplnění skutkové podstaty trestného činu.

Obvodní soud se měl dopustit pochybení při hodnocení důkazů, když svůj závěr o trestné činnosti stěžovatele založil pouze na výpovědi údajného poškozeného. Ten je však osobou nedůvěryhodnou, opakovaně se na předvolání soudu nedostavil a nakonec musel být přiveden policejní eskortou, což podle stěžovatele samo o sobě svědčí o jeho charakteru. Soud prvního stupně však výpovědi poškozeného zcela nekriticky uvěřil, a to přesto, že byla v rozporu s výpověďmi obou obžalovaných a ostatních svědků. Ty stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje a předestírá jejich vlastní hodnocení.

S námitkami stěžovatele a jeho obhájce se dle přesvědčení stěžovatele řádně nevypořádal ani Městský soud v Praze, když rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud pak podle stěžovatele pochybil, když zcela formalisticky odmítnul jeho dovolání. Učinil tak přesto, že v daném případě byla skutková zjištění v tak závažném nesouladu s provedenými důkazy, že bylo povinností dovolacího soudu věcně se námitkami stěžovatele zabývat.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

Ústavní stížnost je v podstatné části doslovnou kopií dovolání. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy a nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Ústavnímu soudu stěžovatel předkládá vlastní verzi skutkového děje a jeho snahou je především zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).

Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).

Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost tak byla posouzena jako zjevně neopodstatněná.

V.

Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že námitkám stěžovatele není možno přisvědčit, když v napadených rozhodnutích nemají oporu. Ústavní soud přesvědčení stěžovatele o nedostatcích v provedeném dokazování a v následném hodnocení důkazů obecnými soudy nesdílí.

Není pravdou, že by obvodní soud závěr o vině stěžovatele založil pouze na výpovědi poškozeného, ani že by snad k této výpovědi přistupoval nekriticky. Naopak je třeba říci, že věrohodností poškozeného se soud podrobně zabýval (viz zejména s. 5 rozsudku), stejně jako se zabýval také věrohodností obou obžalovaných a jednotlivých svědků (viz např. rozpor mezi výpověďmi obžalovaných a výpověďmi zasahujících policistů, snaha přimět poškozeného, aby "stáhl obvinění", výsledky testů na přítomnost alkoholu, které byly v rozporu s tvrzením obžalovaných a více než po roce předložené záznamy z bezpečnostních kamer, které měly být podle původních vyjádření přemazány).

K závěru o vině stěžovatele dospěl obvodní soud na základě řady důkazů (výpověď poškozeného, výpovědi obžalovaných, výpovědi svědků, výpovědi zasahujících policistů, výsledky testů na přítomnost alkoholu provedených u poškozeného a obžalovaných, záznamy z bezpečnostních kamer předložené druhým obžalovaným). Z odůvodnění rozhodnutí přitom vyplývá, že tyto důkazy soud nejen přehledně rekapituloval, ale také pečlivě hodnotil, a to jak jednotlivě, tak především ve vzájemných souvislostech, přičemž své úvahy o vině stěžovatele v tomto směru také srozumitelně odůvodnil.

Obvodní soud se také řádně zabýval obhajobou stěžovatele, přičemž dospěl k závěru, že ta byla provedenými důkazy u obou trestných činů spolehlivě vyvrácena, což taktéž blíže odůvodnil.

Stěžovatel stavěl svou obhajobu na tom, že poškozenému, který měl po banálním nedorozumění vytahovat v baru plném hostů zbraň, tuto zbraň spolu s druhým obžalovaným zabavili s ohledem na nebezpečnost jeho počínání s tím, že ji zpět dostane, až vystřízliví. V této souvislosti lze poukázat především na to, že zatímco poškozený nebyl v době provedení testu na přítomnost alkoholu pod vlivem alkoholu (a proto o čtyři hodiny dříve nemohl být silně opilý, jak uváděla obhajoba), ovlivnění alkoholem bylo zjištěno u stěžovatele (1,16 promile) a u druhého obžalovaného (1,66 promile). Obhajoba stěžovatele byla dále podle obvodního soudu vyvrácena také sekvencí záznamů z bezpečnostních kamer. Byť bylo se záznamem z daného večera manipulováno tím způsobem, že z něj byly vystřiženy pouze právě tyto dvě sekvence, které byly druhým obžalovaným předloženy soudu, dospěl soud k závěru, že je na těchto záznamech objektivně zachyceno jednání osob v baru, které neodpovídá obhajobě stěžovatele a druhého obžalovaného. Jejich obhajoba přitom nekorespondovala ani s výpovědí zasahujících policistů (podrobně viz argumentace obsažená na s. 8-10 rozsudku).

S rozhodnutím obvodního soudu se zcela ztotožnil také Městský soud v Praze. Ten uzavřel, že hodnocení provedené soudem prvního stupně je zcela logické a odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, stejně jako závěr o nevěrohodnosti obhajoby stěžovatele, který byl učiněn na základě objektivně zjištěných okolností. V podrobnostech přitom Městský soud v Praze odkázal na klíčové pasáže odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, přičemž některé z nich blíže rozvedl.

VI.

Na základě výše uvedeného pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že obecné soudy se žádného pochybení, které by bylo z hlediska z ústavněprávního přezkumu relevantní, nedopustily.

Z napadených rozhodnutí je patrné, že se okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí zabývaly dostatečně, vycházely z potřebného množství důkazů, které hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, patřičně se přitom věnovaly také obhajobě stěžovatele a své závěry podložily adekvátní argumentací.

Dle přesvědčení Ústavního soudu mají skutková zjištění v provedených důkazech dostatečnou a racionální základnu, učiněné právní závěry s nimi nejsou v nesouladu a rozhodnutí obecných soudů nelze považovat za jakkoliv svévolná či excesivní.

Ústavní soud neshledal, že by došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2016

Tomáš Lichovník v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru