Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 373/11 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.373.11.1
Datum podání07.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 373/11 ze dne 21. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Zd. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 8/1174, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2010 sp. zn. 19 Co 187/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zrušil v záhlaví označené usnesení obecného soudu, neboť jím podle jeho názoru mělo dojít k porušení základních práv stěžovatele ve smyslu hlavy páté - právo na spravedlivý proces - Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozhodováním obecným soudem byl porušen princip právní jistoty garantovaný jako náležitost právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Napadeným rozhodnutím obecný soud popřel podmínky pro zastavení řízení a nerespektoval práva garantovaná ústavními předpisy, čímž zasáhl do práv stěžovatele tím, že jeho rozhodnutí porušuje předvídatelnost rozhodování soudů v neprospěch stěžovatele a jeho rozhodnutí nešetří podstatu práv garantovaných Ústavou a Listinou.

Stěžovatel podal ústavní stížnost z důvodu ústavní nonkonformity napadeného rozhodnutí, neboť vyčerpal řádné opravné prostředky a současně z opatrnosti podal dovolání k Nejvyššímu soudu.

Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.

Z úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal v dané věci spolu s ústavní stížností i dovolání (18. ledna 2011), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [resp. § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], což je závislé na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací důvod opírá o ustanovení § 241a) odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavním soudem (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). Povinností stěžovatele je tedy využít - zásadně - i toho opravného prostředku, jímž je v občanskoprávním řízení dovolání, upravené v ustanovení § 236 a násl. o. s. ř.

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatel podal dovolání, jehož přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu (viz § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, citovaný výše), které sice - ku splnění shora vyložených podmínek přípustnosti ústavní stížnosti - "vyčerpat" netřeba, avšak není pochyb, že učinil-li tak (dovolací řízení zahájil), je též ono nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosáhnout obdobné nápravy, kterou stěžovatel sleduje současně podanou ústavní stížností.

Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání výsledku dovolacího řízení", ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušení ústavněprávního řízení), je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.

Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení dovolací, je návrhem podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta.

Tím je výrok usnesení odůvodněn, přičemž lze odkázat i na četná jiná rozhodnutí Ústavního soudu s obdobným závěrem (usnesení sp. zn. IV. ÚS 294/08, sp. zn. IV. ÚS 616/08, sp. zn. I. ÚS 368/04, sp. zn. III. ÚS 345/07, sp. zn. III. ÚS 654/07, sp. zn. III. ÚS 1102/07, sp. zn. II. ÚS 1974/07, sp. zn. II. ÚS 3232/07, sp. zn. IV. ÚS 2114/08, resp. sp. zn. III. ÚS 2885/09, III. ÚS 1992/10), jakož i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. listopadu 2007 ve věci Soffer proti České republice, stížnost č. 31419/04.

Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovateli tím není dotčena.

Bude-li totiž posléze dovolání odmítnuto z důvodů, závisejících na uvážení dovolacího soudu, běží mu nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak (tím spíše) v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne je, neboť pak bylo rozhodnutím o posledním opravném prostředku, jež stěžovateli příslušel (pakliže na základě podaného dovolání dovolací soud napadené rozhodnutí nižšího soudu zruší, nastane situace identická se současnou potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá - viz výše).

Nelze ovšem vyloučit, že se v dovolacím řízení posléze ukáže, že stěžovatelovo dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, bylo opodstatněně odmítnuto nikoli na základě "uvážení" dovolacího soudu, bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů, anebo bylo podáním kvalifikovaně vadným, případně i podáním opožděným.

Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže. Z popsaných alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat stěžovateli nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby vyhověl požadavku zakotvenému v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatel tak učinil procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 21. února 2011

Pavel Rychetský v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru