Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 373/03Usnesení ÚS ze dne 28.06.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.373.03
Datum podání10.07.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.f


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 373/03 ze dne 28. 6. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I.ÚS 373/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. A. N., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, čj. 28 Cdo 467/2003 - 215, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2002, čj. 54 Co 461, 462/2000 - 192, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou na poště dne 9. 7. 2003, stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozsudků Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, vydaných ve sporu o vydání nemovitostí, kde vystupovala jako žalobkyně. Úvodem sdělila, že v průběhu řízení původně žalovaná J. T. zemřela a na její místo vstoupily do řízení její dcery J. P. a S. J. Rovněž J. K., manžel stěžovatelky, zemřel, takže jako žalobkyně vystupovala ve sporu pouze stěžovatelka A. K.

V ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle polemizuje s právními závěry obsaženými v rozhodnutích obecných soudů a tvrdí, že v řízení před těmito soudy došlo k porušení jejích základních práv, zakotvených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 8 C 5/98, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 4. 2. 2000 uložil uvedený soud žalovaným J. a J. T. povinnost uzavřít se žalobci J. K. a A. K. (stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem) dohodu o vydání domu, ve znění uvedeném ve výroku rozsudku s tím, že každému žalobci náleží 1/4 spoluvlastnického podílu. Dále zamítl žalobu na uložení povinnosti uzavřít se žalobci dohodu o vydání druhé poloviny předmětného domu a rovněž zamítl žalobu, kterou žalobci požadovali, aby třetí žalovaný - B., s. p. v likvidaci, byl povinen uzavřít se žalobci dohodu o vydání stavební parcely č. 1849 a zahrady č. 1850 v katastrálním území S. Obvodní soud vzal za prokázáno, že mezi stěžovatelkou, jejím manželem (žalobci) a V. T. byla dne 3. 7. 1969 uzavřena dohoda o zastoupení podle § 22 odst. 1 ObčZ. Touto dohodou žalobci zmocnili V. T. (svoji švagrovou) k darování jejich nemovitostí bratrům žalobkyně, J. a J. T., každému jednou polovinou. J. T. dar nepřijal, takže V. T. darovala celou nemovitost pouze J. T. Darováním i druhé poloviny pouze jednomu z bratrů T. překročila rozsah svého oprávnění. Toto překročení nebylo nikdy žalobci schváleno, jak to má na mysli ustanovení § 25 ObčZ. Protože platné darování jedné poloviny nemovitosti je úkon, který může obstát samostatně, došlo jen k platnému darování jedné poloviny nemovitosti žalovanému J. T.

Doplňujícím rozsudkem ze dne 5. 5. 2000 obvodní soud zamítl žalobu na určení, že pozemek p. č. 1850, zahrada v k. ú. Smíchov, přešel na stát podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 3. 1977, sp. zn. 6 C 56/77.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2002, čj. 54 Co 461, 462/2000 -192, rozsudek obvodního soudu, doplněný rozsudkem ze dne 5. 5. 2000, změnil ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným J. T., J. P. a S. J. uzavřít se žalobci dohodu o vydání jedné poloviny předmětného domu. V zamítavých výrocích o věci samé rozsudek obvodního soudu potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že nebylo prokázáno následné schválení darování i druhé poloviny nemovitosti J. T. K účinnému přechodu vlastnictví ze žalobců na J. T. došlo registrací darovací smlouvy státním notářstvím dne 15. 9. 1969. Následný trest propadnutí majetku žalobců postihl, podle dobové judikatury, majetek, který odsouzení vlastnili ke dni právní moci odsuzujícího rozsudku, tj. 8. 10. 1976. K tomuto datu žalobci nemovitosti nevlastnili, což respektoval i tehdejší správní orgán, příslušný k realizaci výroku o propadnutí majetku. Tento závěr vyplývá z rozsudku, kterým bylo určeno vlastnictví státu k předmětným nemovitostem, který nabyl právní moci dne 10. 5. 1977. Poté, co se stát stal vlastníkem na základě nikoliv rozsudku o propadnutí majetku, ale až na základě pozdějšího rozhodnutí soudu v občanskoprávní věci a stal se vlastníkem místo J. T., prodal dům jmenovanému a jeho manželce, původně druhé žalované.

Soud poté řešil otázku, zda je možné podřadit uvedený přechod věci na stát pod některý ze způsobů uvedených v § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb. Zákon specifikuje rozhodnutí, na základě kterého přešla věc na stát, jako "rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva...", nikoliv jako rozhodnutí, kterým byla určena neplatnost smlouvy. Z dikce zákona vyplývá, že zákon má na mysli takové konstitutivní rozsudky, jejichž výrok, který způsobil přechod vlastnictví věci na stát, byl odůvodněn tím, že smlouvu o převodu majetku na jiného uzavřel občan před odchodem do ciziny a důvodem neplatnosti smlouvy bylo právě opuštění republiky. Pojem "před odchodem do ciziny" původního vlastníka lze, podle smyslu tohoto ustanovení, vztáhnout i na případ, kdy žalobci převedli vlastnictví v době svého pobytu v cizině. Tomuto pojmu je třeba, podle názoru odvolacího soudu, rozumět tak, že postihuje i případy, kdy vlastník převedl věc na jiného v době pobytu na území čs. státu, ale už pojal úmysl opustit republiku, v rozporu s tehdy platnými předpisy, a tedy se vztahuje i na případy převodu věci již v době realizované emigrace. Tímto způsobem byl odůvodněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 3. 1977, sp. zn. 6 C 56/77, a proto i odvolací soud zastává názor, že celý předmětný majetek přešel na stát podle citovaného ustanovení restitučního zákona. Z toho vyplývá, že osobou oprávněnou, podle tohoto zákona, je nabyvatel podle darovací smlouvy, tedy žalovaný J. T., nikoliv žalobci. Vzhledem k tomuto právnímu názoru není uplatněný nárok důvodný, v důsledku nedostatku aktivní legitimace žalobců.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 24. 4. 2003, čj. 28 Cdo 467/2003 - 215, dovolání žalobců (stěžovatelky a jejího manžela J. K.) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2002, čj. 54 Co 462/2000 - 192, částečně zamítl a částečně odmítl. Při právním posouzení věci poukázal na ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb., které má vést k odstranění majetkové křivdy, způsobené převzetím věci státem v důsledku rozhodnutí soudu. Za potenciálního restituenta však zákon označuje nikoliv převodce z předchozí smlouvy, kteří odešli v době nesvobody do ciziny, ale nabyvatele. Zákon zde nebere ohled na skutečnost, že zmíněné soudní rozhodnutí může být až reakcí na trest propadnutí majetku, je však nutno jej respektovat. Podle názoru dovolacího soudu neobstojí dovolací námitka, že žalobci již pobývali v době uzavření darovací smlouvy v cizině. Je třeba zohlednit, že záměr § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb. je pozitivní - vede k restituci státem odňatých věcí. Pokud byl okolnostmi vynucený projev vůle žalobců učiněn nikoliv před odchodem do ciziny, ale již z ciziny, pak je tím spíše naplněn cíl zmíněného ustanovení. Z hlediska systematického výkladu se dovolací soud zcela ztotožnil s interpretací odvolacího soudu. Tvrzení žalobců o překročení rozsahu zmocnění V. T. nenaplňují žádnou ze zákonných podmínek pro uzavření dohody o vydání věcí, a nejsou tedy pro právní posouzení věci relevantní.

Podle názoru dovolacího soudu aplikaci § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb. nebrání ani ta část jeho dikce, podle níž je restituční důvod vázán na "soudní rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku". Výrok soudu v posuzované věci sice zněl na určení vlastnictví státu k nemovitostem, otázka neplatnosti darovací smlouvy, se závěrem o obcházení zákona, podle § 39 občanského zákoníku, však byla kladně posouzena jako předběžná. Odvolací soud proto správně dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců. Pokud stěžovatelka a její manžel nebyli osobami oprávněnými, pak je právně bezvýznamnou jejich námitka ve vztahu k posouzení běhu lhůty podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. při uplatnění nároku proti B.

Ústavní soud si, v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR. Ten uvedl, že jeho rozsudek je založen na interpretaci § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Z tohoto ustanovení dovodil, stejně jako soud odvolací, přednost restitučního nároku prvního žalovaného oproti těm tvrzeným nárokům stěžovatelky, které byly opřeny o její soudní rehabilitaci. Ústavní stížnost obsahuje dvě skupiny argumentů. V první stěžovatelka brojí proti výkladu § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb. Ve druhé opakovaně namítá, že darovací smlouva, kterou byla nucena prostřednictvím zmocněné osoby převést předmětné nemovitosti, nebyla uzavřena na základě svobodné vůle převodců.

Ve vztahu k první skupině argumentů Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb. označuje za oprávněnou osobu výslovně nabyvatele ze smlouvy o převodu majetku, uzavřené převodci před odchodem do ciziny. S nárokem nabyvatele se spojuje prohlášení smlouvy za neplatnou, což se stalo v rámci prejudice rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 6 C 56/77, o určení vlastnictví státu k nemovitostem. Nemovitosti tedy nepřešly na stát v důsledku propadnutí majetku stěžovatelky a jejího manžela, i když i toto mělo v tehdejším řízení o určovací žalobě význam. Ke zmocnění došlo v době, kdy stěžovatelka s manželem pobývala v cizině ještě tzv. legálně. Dovolací soud přisvědčil odvolacímu soudu, že zjištěný skutkový stav tu lze - aniž by došlo k nepřiměřené extenzi výkladu - podřadit pod tu část ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb., podle níž se předpokládá převod věci "před odchodem do ciziny". K námitkám stěžovatelky, že darovací smlouva nebyla uzavřena svobodně, dovolací soud uvedl, že tyto důvody neplatnosti darovací smlouvy nejsou aktuální interpretací zpochybňovány a je toho názoru, že je předpokládal i § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s výkladem ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb. a z toho vyplývajícími právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Jedná se o výklad obecného (podústavního) práva, který je zcela v kompetenci obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. V napadených rozhodnutích se obecné soudy danou otázkou podrobně zabývaly a své závěry řádně zdůvodnily. Námitka stěžovatelky ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a soudní rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Stěžovatelka zastává v dané věci opačný právní názor, to však neodůvodňuje zrušení napadených rozsudků obecných soudů. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako obsah práva na spravedlivý proces nelze samozřejmě vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu, vyplývající z Listiny základních práv a svobod, je třeba chápat tak, že v souladu s obecnými procesními předpisy musí být v řízení před obecným soudem účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny a není tak dán prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Rovněž k porušení článku 11 Listiny v řízení před obecnými soudy nedošlo, neboť, jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, ochrana vlastnictví, zakotvená v uvedeném článku Listiny, je poskytována jen vlastnickému právu již existujícímu, nikoli tvrzenému nároku na toto vlastnictví.

V řízení před obecnými soudy tedy nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, zakotvených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2005

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru