Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3720/11 #1Usnesení ÚS ze dne 23.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
Obhajoba
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.3720.11.1
Datum podání12.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3720/11 ze dne 23. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem CSc., advokátem, se sídlem Husovo nám. 65/2, 268 01 Hořovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 4 To 37/2010, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1070/2011, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2011, stěžovatel napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 4 To 37/2010 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), kterým byl ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody zrušen rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 48 T 17/2008 (dále jen "rozsudek městského soudu"), jímž byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a byl mu nově uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let s výkonem ve věznici s dozorem a poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení občanskoprávní. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1070/2011 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.

Stěžovatel nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů. Uvádí, že poškozený ovlivňoval svědky, kdy vyhotovil seznam událostí a s tímto seznámil svědky O. a M. Svědci a osoby, které byly se seznamem srozuměny, pak vypovídali dle této listiny. To, že poškozený vypovídal pod sankcí křivé výpovědi, není a nemůže být důvodem, proč by měl odvolací soud učinit jeho výpověď nezpochybnitelnou. Závěr odvolacího soudu, že obhajoba stěžovatele je vyvrácena výpovědí poškozeného, jiných, blíže neurčených, svědků a listinnými důkazy je nedostatečný.

Tvrdí též, že nebyla jasně definována výše způsobené škody, ač je to nezbytné pro stanovení správné kvalifikace. Dle městského soudu se sice mělo jednat o 12 milionů korun, avšak odvolací soud dospěl k názoru, že městský soud ji přecenil v neprospěch obou obžalovaných, aniž by ovšem zároveň nějakou výši škody uvedl.

Stěžovatel má za to, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 5, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.

Pokud jde o otázku výše způsobené škody, stěžovatel dezinterpretuje obsah rozsudku vrchního soudu. Ten sice vskutku uvedl, že škoda byla přeceněna v neprospěch obou obžalovaných, ovšem měl tím na mysli pouze to, že navzdory dané výši způsobené škody lze obviněným uložit mírnější trest, než který vyměřil soud prvého stupně. Samotná výše škody ve vztahu k výroku o vině vrchním soudem nijak zpochybněna nebyla.

Ústavní soud navíc poznamenává, že se stěžovatelovými námitkami se již vypořádal Nejvyšší soud a v tomto směru lze plně odkázat na str. 4-5 jeho usnesení.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2012

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru