Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3718/11 #1Usnesení ÚS ze dne 12.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
škoda/odpovědnost za škodu
zaměstnavatel
zaměstnanec
zavinění/z nedbalosti
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.3718.11.1
Datum podání12.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 176 odst.1, § 176 odst.3

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3718/11 ze dne 12. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele EuroStar Brno, spol. s r. o., se sídlem Brno, Úpatní 524/64, zastoupeného Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem Blansko, Bezručova 52, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2011 č. j. 13 Co 258/2011-334, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2011 č. j. 13 Co 258/2011-334 byl v právní věci stěžovatele jako žalobce proti vedlejšímu účastníkovi Z. Ž. jako žalovanému rozsudek prvního stupně změněn tak, že žaloba na zaplacení částky 39 280,50 Kč s příslušenstvím se zamítá. Stěžovateli jako žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 38 586 Kč a zaplatit České republice státem zálohované náklady ve výši 9 062,60 Kč.

Citovanému rozhodnutí Krajského soudu předcházel podle stěžovatele rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 12. 11. 2010 č. j. 24 C 125/2006-301, který žalobě stěžovatele, jíž se po vedlejším účastníkovi jako žalovaném domáhal úhrady částky 39 280,50 Kč s příslušenstvím, plně vyhověl. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil poukazem na odpovědnost vedlejšího účastníka za schodek, který stěžovateli jako svému bývalému zaměstnavateli způsobil porušením svých pracovněprávních povinností.

K odvolání žalovaného (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka), však krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl, jak bylo výše uvedeno; námitku vedlejšího účastníka, že za škodu neodpovídá, neboť vznik schodku na majetku stěžovatele nezavinil, shledal zcela důvodnou. K posouzení odpovědnosti vedlejšího účastníka za schodek považoval krajský soud za zcela zásadní, zda byl ze strany stěžovatele zajištěn trezor ve formě bezpečnostní schránky pevně spojené s prostorem provozovny. Krajský soud uzavřel, že v tomto případě nelze dospět k závěru, že nebýt nedbalosti vedlejšího účastníka jako žalovaného, nemohlo být vůbec dojít ke vzniku škody na majetku stěžovatele úmyslným jednáním třetí osoby; pouze za takové situace by nepřicházelo v úvahu zproštění odpovědnosti vedlejšího účastníka jako žalovaného.

Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená zejména v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"), tedy ustanoveními zakotvujícími právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel především namítá, že krajský soud rozsudek prvního stupně změnil, byť je z odůvodnění odvolacího rozhodnutí patrno, že při svém rozhodování vycházel z naprosto odlišného právního názoru, než jaký zaujal ve svém rozhodnutí Okresní soud Plzeň - město. Podle krajského soudu schodek spočívající v odcizené tržbě vznikl stěžovateli zcela bez zavinění vedlejšího účastníka. Naproti tomu okresní soud se opřel o právní názor opačný, a sice že vedlejší účastník za vzniklý schodek odpovídá, to právě pro porušení svých povinností řádně hospodařit se svěřenými prostředky. To, že bylo napadeným rozsudkem zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud účastníky řízení se svým právním názorem - odlišným od názoru soudu prvního stupně - před vydáním touto ústavní stížností napadeného rozsudku neseznámil; tím mu prý znemožnil navrhovat důkazy ke zpochybnění závěru, že by k odcizení tržby nemohlo dojít v situaci, kdy by byla ze strany vedlejšího účastníka bezpečnostní schránka "zamčena". Rozhodnutím krajského soudu bylo tedy stěžovateli znemožněno se vůči názoru odvolacího soudu jakkoliv bránit a uplatnit další argumenty, čímž byla de facto porušena dvojinstančnost řízení; rozhodnutí krajského soudu je tak podle stěžovatele nepředvídatelné. Dále má stěžovatel za to, že skutkový závěr krajského soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Hodnocení důkazů, které odvolací soud učinil ve svém rozhodnutí, je totiž ve zjevném nepoměru s dokazováním, které bylo provedeno v řízení před soudem prvního stupně. Pokud krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že by ke škodě na majetku stěžovatele (spočívající v odcizení tržby) došlo i za situace, "kdy by byla ze strany vedlejšího účastníka bezpečnostní schránka zamčena", pak tím podle stěžovatele zcela opominul závěry dokazování vztahující se ke způsobu vloupání do provozovny stěžovatele; pachatel se do prodejny dostal přes střešní konstrukci a do prostoru prodejny se spustil po laně.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - město vedený pod sp. zn. 24 C 125/2006. Zjistil, že uvedený soud uložil svým rozsudkem z 12. 11. 2010 č. j. 24 C 125/2006-301 žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 39 280,50 Kč s přísl. Dále mu uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 63 088 Kč a zaplatit státu jím zálohované náklady řízení ve výši 9 062,60 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce se žalované částky domáhal po žalovaném jako svém bývalém zaměstnanci z titulu odpovědnosti žalovaného za schodek. Nespornými skutečnostmi byla existence pracovního poměru žalovaného u žalobce, platně sjednaná dohoda o odpovědnosti žalovaného za svěřené hodnoty a skutečnost, že pracovní poměr žalovaného u žalobce skončil dohodou ke dni 30. 4. 2004; v průběhu trvání pracovního poměru žalovaného u žalobce došlo ke vloupání do prodejny, kde žalovaný působil. Při tomto vloupání žalobci - mimo jiné - vznikla škoda na odcizené tržbě ve výši 39 280,50 Kč. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá žalobci podle zákoníku práce, za schodek na svěřených hodnotách. Je povinen ho nahradit v plné výši; to proto, že sice nemohl zabránit vloupání do prodejny, ale porušil své pracovní povinnosti při manipulaci a uložení tržby na místo k tomu určené podle manuálu pracovního místa, neboť nezajistil uzamčení pokladny, do které peníze uložil. Z šetření policie vyplynulo, že pokladna (nikoliv tedy trezor) nebyla násilím otevřena (nebyla vypáčena). Pachatel vloupání tak pokladnu, pokud ji žalovaný uzamkl (o čemž, jak sám uvedl, se navíc ani nepřesvědčil), otevřel klíčem, který "mohl najít na prodejně". Obranu žalovaného, že mu zaměstnavatel nevytvořil správné pracovní podmínky, jestliže nebyl k ukládání tržby instalován trezor pevně spojený s prostorem či zařízením prodejny, neshledal soud důvodnou; žalovaný měl prý možnost od dohody o hmotné odpovědnosti odstoupit.

K odvolání žalobce změnil Krajský soud v Plzni rozsudkem z 25. 8. 2011 č. j. 13 Co 258/2011-334 prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobu na zaplacení částky 39 280,50 Kč s příslušenstvím zamítl. Stěžovateli - žalobci uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a stanovil mu povinnost zaplatit České republice státem zálohované náklady ve výši 9 062,60 Kč. Podle odvolacího soudu je totiž pro právě projednávanou věc zcela zásadní, že zaměstnavatelem (stěžovatelem) nebyl pro ukládání tržby zajištěn řádný trezor, tedy bezpečnostní schránka pevně spojena s prostorem prodejny. Z důkazů provedených jak v řízení před soudem prvého stupně, tak i opakovaných v odvolacím řízení (příslušným policejním spisem) zcela jednoznačně vyplývá, že žalobcem byla jako schránka k ukládání tržby (žalobcem označovaná jako trezor) určena kovová schránka o rozměrech cca 350 x 250 x 250 mm. Schránka byla přenosná a přenos a manipulaci s ní zvládla i osoba ženského pohlaví. V takovém případe tedy- podle odvolacího soudu - nelze dospět k závěru (jak to učinil soud prvého stupně), že nebýt nedbalostního jednání žalovaného [tj. že nezajistil uvedený trezor, tak že jej uzamkl, případně, že ponechal klíč na provozovně] by ke vzniku škody úmyslným jednáním třetí osoby vůbec nemohlo dojít; pouze za takové situace by prý nepřicházelo v úvahu zproštění odpovědnosti žalovaného. O takový případ "uvažovaný ustálenou judikaturou ve vztahu k nemožnosti zproštění odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu" se však podle krajského soudu v dané věci zcela evidentně nejedná. S ohledem na rozměry uvedené schránky zadokumentované ve spisu Policie ČR a na možnost manipulace s ní, pak při vloupání do provozovny žalobce zjištěným způsobem nepochybně mohlo dojít k odcizení tržby uložené v této přenosné mobilní kovové schránce těchto rozměrů a hmotnosti, i pokud by schránka byla uzamčena, a to odcizením celého předmětu. V takovém případě tedy nelze podle krajského soudu dospět k závěru, že nebýt jednání žalovaného spočívajícího v tom, že buď trezor nezamkl anebo zamkl, ale nechal klíč na prodejně (což byl obvyklý postup), "že by k odcizení tržby pachatelem, který se do prodejny vloupal přes střešní konstrukci a rozbití stropního podhledu v provozovně, nedošlo". Takové úvahy o nedbalostním jednání žalovaného by snad mohly být na místě za situace, pokud by byly ze strany žalobce dodrženy všechny bezpečnostní podmínky; tyto podmínky však dodrženy nebyly. Za tohoto stavu měl odvolací soud za to, že se žalovaný ve smyslu ustanovení § 176 odst. 3 zákoníku práce v důsledku těchto skutečností zprostil odpovědnosti za schodek zcela, neboť schodek spočívající v odcizené tržbě uložené na pokyn žalobce v přenosné kovové schránce takových rozměrů, které umožňují odcizení schránky celé, vznikl bez jeho zavinění.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadené rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud zejména následující:

Stěžovatelova základní argumentace se ve své podstatě koncentruje do tvrzení, že akcentoval-li odvolací soud ve svém rozhodnutí (na rozdíl od soudu prvostupňového) snadnou přemístitelnost výše zmíněné bezpečnostní schránky (z čehož dovodil, že k odcizení hotovosti by mohlo dojít i v případě, byla-li by schránka uzamčena, respektive neponechal-li by žalovaný klíč od schránky v souladu s běžnou praxí v prodejně), vydal pro stěžovatele překvapivé rozhodnutí, proti němuž se nemohl jakkoliv bránit. Tato námitka je však nepřípadná. Na snadnou přemístitelnost schránky (tedy i na reálnou možnost jejího odcizení) upozorňoval totiž ve svém odvolání již vedlejší účastník - žalovaný. Stěžovatel pak měl možnost se k odvolání žalovaného vyjádřit, čehož také využil (srov. číslo listu 322 - 324). K uvedené odvolací námitce žalovaného však stěžovatel ve svém vyjádření k odvolání v zásadě toliko konstatoval (srovnej číslo listu 323 p.v.), že odcizení schránky je podle něj - vzhledem k tomu, že pachatel se do prodejny spustil ze střechy po laně - nemožné, neboť schránka podle jeho mínění vážila 12 kilogramu. Za tohoto stavu lze podle Ústavního soudu právem usuzovat, že stěžovatel s reflexí této námitky v rozhodnutí odvolacího soudu musel počítat, takže o rozhodnutí překvapivé nešlo.

Nadto, jak plyne ze samotného ústavní stížností napadeného rozhodnutí (což stěžovatel ani nezpochybňuje), nalézací soud posuzoval možnost snadné přemístitelnosti zmíněné schránky podle dokumentace policie, již měl k dispozici i prvostupňový soud. Navíc, měl-li pachatel do provozovny stěžovatele vzniknout tak, že poškodil jak samotnou střešní konstrukci, tak podhledy v prodejně (provozovně), jistě by mu tedy - podle názoru Ústavního soudu - nečinilo problém odnést, ať již jakýmkoliv způsobem, krabičku se stěžovatelem proklamovanou hmotností 12 kg.

Namítá-li stěžovatel konečně v ústavní stížnosti, že závěr krajského soudu v jeho rozhodnutí učiněný nemá oporu v provedeném dokazování (jeho rozhodnutí je prý ve zjevném nepoměru s dokazováním provedeným soudem prvního stupně), pak Ústavní soud poznamenává, že krajský soud ve svém rozhodnutí zásadně nezpochybňuje skutkový stav zjištěný prvostupňovým soudem; jak již bylo uvedeno výše, krajský soud ve svém rozhodnutí zohlednil nejen zjištění učiněná nalézacím soudem, ale i zjištění orgánů činných v trestním řízení, zejména policie. Krajský soud pouze skutkový stav zjištěný prvostupňovým soudem hodnotil jinak - zejména ve vztahu k odvolací argumentaci žalovaného - a vyvodil z něj odlišný právní závěr. Nelze tedy jednoduše směšovat provedené důkazy (resp. jejich množství) a právní závěry krajským soudem z nich učiněné.

Ústavní soud - vypořádav se s námitkami stěžovatele - uzavírá, že napadené rozhodnutí krajského soudu je z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelné a nemá povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní nesoulad ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2012

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru