Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3714/14 #1Usnesení ÚS ze dne 20.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3714.14.1
Datum podání25.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278 odst.1, § 277


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3714/14 ze dne 20. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, Hlavní 2, Žatec, zastoupeného Mgr. Janem Bučkem, advokátem se sídlem Zátiší 3501, Frýdek-Místek, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2014 č. j. 5 To 64/2014-1917 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2014 č. j. 50 T 6/2010-1896, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 24. 11. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení ve věci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 50 T 6/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 5 To 77/2012. Zrušení napadených rozhodnutí se stěžovatel domáhá pro porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a pro porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, dle nějž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 50 T 6/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 5 To 77/2012, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou a trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a v družstvu na dobu 5 let. Při sjednávání úvěrových smluv s Československou obchodní bankou, a.s. (dále jen "ČSOB") pro svou společnost APEX INTERNATIONAL, s.r.o., v době od 1. 2. 2007 do 23. 7. 2007 měl totiž uvést vědomě nepravdivé údaje o vazbách k jiným subjektům, o tom že neměl splatné závazky vůči státu a nepravdivé informace o odběratelích a obratech své společnosti. Napadenými rozhodnutími obecné soudy nepřipustily obnovu řízení ve věci citovaných trestních rozhodnutí.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že byl rozhodnutími obecných soudů, které napadá, zasažen ve svém právu na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí, že banku vždy pravdivě informoval o poměrech své společnosti, přičemž pokud podklady pro vyřízení úvěru či další podklady evidované bankou obsahují údaje, jež zcela neodpovídají skutečnosti, tyto podklady nebyly předkládány jím osobně, respektive tyto údaje neposkytoval ani nepotvrzoval s vědomím, že neodpovídají skutečnosti. Dále poukazuje na to, že navrhoval, aby si soud vyžádal u poškozené úvěrující banky, ČSOB, kompletní úvěrovou složku vedenou u klienta APEX INTERNATIONAL, s.r.o., včetně výkazů zisků a ztrát, účetních závěrek a daňových přiznání za období předcházející poskytnutí úvěru, jež stěžovatel bance před vyřízením úvěru předkládal, včetně jeho původní žádosti o úvěr. Dle stěžovatele z jím bance předkládaných hospodářských výkazů musela být zřejmá nejen celková ekonomická zdatnost společnosti pro poskytnutí žádaného úvěru a obraty společnosti, ale též, zda společnost má případné závazky vůči státu, včetně zjištěného dluhu na pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za období od května 2006. Odůvodnění soudu, jímž bylo zdůvodněno, proč návrh na doplnění dokazování vyžádáním úvěrové složky vedené úvěrovou bankou na společnost APEX INTERNATIONAL, s.r.o., soud zamítl, tedy že veškeré materiály byly již bankou soudu předloženy, je podle stěžovatele v rozporu s obsahem vedeného spisu a s důkazy provedenými v původním trestním řízení. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěry obecných soudů, že jím navržené důkazy nejsou způsobilé zvrátit pravomocné rozhodnutí v jeho prospěch. Zamítnutím odůvodněných důkazních návrhů stěžovatele došlo ze strany obecných soudů k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému rozhodnutí ve věci a k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Dle názoru stěžovatele obecné soudy v řízení pochybily a porušily základní zásady trestního řízení, zásady volného hodnocení důkazů, zásady objektivní pravdy, zásady vyhledávací a principu in dubio pro reo.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru