Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3712/10 #1Usnesení ÚS ze dne 23.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Správní soudnictví
stížnost
sociální zabezpečení
nepřezkoumatelnost
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3712.10.1
Datum podání29.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 12, § 77, § 102

165/1979 Sb., § 28, § 29, § 32, § 33

31/1993 Sb., § 7 odst.2, § 4 odst.4, § 2

500/2004 Sb., § 89 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3712/10 ze dne 23. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. R., zastoupeného JUDr. Lenkou Drtinovou, advokátkou se sídlem ve Štěpánově, Tovární 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010 č. j. 3 Ads 100/2010-54, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 12. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 31 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 43 Cad 72/2008 vyplývají následující skutečnosti. Podle lékařské zprávy ze dne 5. 3. 2007 praktická lékařka stěžovateli administrativně ukončila pracovní neschopnost k 1. 3. 2007, neboť se téhož dne nedostavil k vyšetření lékařské posudkové komise bez řádné omluvy, přestože byl o tom řádně informován. V hlášení o ukončení pracovní neschopnosti lékařka uvedla, že stěžovatel byl neschopen práce ode dne 12. 12. 2006, práce je schopen ode dne 2. 3. 2007. Dne 7. 5. 2007 stěžovatel uplatnil nárok na nemocenské u Okresní správy sociálního zabezpečení Olomouc v souvislosti s následující pracovní neschopností ode dne 27. 4. 2007. V rámci doplnění tohoto podání uvedl, že naposledy pracoval dne 11. 12. 2006. Tato pracovní neschopnost stěžovatele byla ukončena dnem 18. 5. 2007. V rámci řízení o posouzení nároku stěžovatele na nemocenské za období od 27. 4. 2007 Krajský úřad v Olomouci na dotaz Okresní správy sociálního zabezpečení Olomouc sdělil, že podle zdravotnické dokumentace praktické lékařky byla stěžovateli informace o ukončení pracovní neschopnosti doručena dne 7. 3. 2007. Ve zdravotnické dokumentaci není obsažen návrh stěžovatele na přezkoumání ukončení dočasné pracovní neschopnosti, ke krajskému úřadu návrh podal po uplynutí zákonné lhůty. Krajský úřad proto stěžovateli přípisem ze dne 4. 7. 2007 sdělil, že jeho návrh nelze přezkoumat. Rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení Olomouc ze dne 5. 9. 2007 č. j. 32291/010/6311/29/07/NP/NEM/HJ nebyl stěžovateli přiznán nárok na nemocenské při pracovní neschopnosti ode dne 27. 4. 2007 do dne 18. 5. 2007 podle ustanovení § 28 odst. 1 a 2, § 29, § 32 a § 33 vyhlášky č. 165/1979 Sb., o nemocenském pojištění některých pracovníků a o poskytování dávek nemocenského pojištění občanům ve zvláštních případech, ve znění účinném do 31. 12. 2007. Okresní správa sociálního zabezpečení Olomouc uvedla, že stěžovatel splňoval podmínky pojištění jen ke dni 1. 3. 2007, kdy mu byla podle ustanovení § 7 odst. 2 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ukončena pracovní neschopnost, přičemž toto ukončení nemohlo být pro opožděnost návrhu stěžovatele přezkoumáno. Na základě zjištění, že společnost KONTOEFEKT, s. r. o., vykázala za stěžovatele, jakožto svého jednatele za měsíce leden až duben 2007, nulový vyměřovací základ, správní orgán neshledal splnění podmínek pro vznik nároku na nemocenské při pracovní neschopnosti ode dne 27. 4. 2007 podle § 28 odst. 1 a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 165/1979 Sb., ani trvání ochranné lhůty podle § 32 této vyhlášky. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 1. 11. 2007 č. j. 3413/6313/374/07/Š zamítla. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2010 č. j. 43 Cad 72/2008-20 zamítnuta. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že Česká správa sociálního zabezpečení nepředložila žádný důkaz o tom, že byl na konkrétní den předvolán k lékařskému ošetření, stejně tak nikdy nepředložila důkaz o tom, že obdržel rozhodnutí, které by vykazovalo formální náležitosti rozhodnutí včetně poučení o možnosti podat návrh na přezkoumání. Ačkoliv stěžovatel požadoval předložení těchto důkazů, v žádném z předcházejících řízení mu nebylo vyhověno, aniž by toto nevyhovění bylo jakýmkoliv způsobem odůvodněno. Dále má stěžovatel za to, že se Nejvyšší správní soud náležitě nevypořádal s jeho právní argumentací a svůj výsledný právní rozbor řádně nezdůvodnil, zejména se stěžovateli nedostalo žádného odůvodnění týkajícího se rozporu mezi pojmem "lékařské ošetření" a pojmem "kontrola", dále zda vyznačení dne konání LPK v legitimaci práce neschopného občana, které neodpovídalo úpravě stanovené v § 4 odst. 4 vyhlášky č. 31/1993 Sb., je v souladu s touto vyhláškou, a dále nevysvětlil, proč informativní přípis lékařky ze dne 5. 3. 2007, který neobsahoval žádné poučení o možnosti přezkoumání, považoval za rozhodnutí, když sám tento přípis označil jako "informaci". Stěžovatel odkazuje na ustálenou praxi Ústavního soudu, podle níž je z hlediska stanoveného postupu dle čl. 36 odst. 1 Listiny požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. Závěrem stěžovatel tvrdí, že ukončením jeho dočasné pracovní neschopnosti byla ukončena i jeho léčba, a to přestože v té době nebyl zdráv, ve svém důsledku tak bylo porušeno i stěžovatelovo právo na ochranu zdraví.

Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí detailně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129, str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že Nejvyšší správní soud dospěl shodně s Krajským soudem v Brně k závěru, že i přes menší konkrétnost odůvodnění rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení se nejednalo o nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nelze nedostatkem důvodů rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního (správního) rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. V dané věci Česká správa sociálního zabezpečení ve svém rozhodnutí dospěla k závěru, že Okresní správa sociálního zabezpečení rozhodla v souladu s platnou právní úpravou, z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení je rovněž zřejmé, že neshledala žádné porušení ustanovení správního řádu v rámci prvoinstančního správního řízení. Ačkoli tento závěr blíže nerozvedla, nelze to i s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 správního řádu považovat dle Nejvyššího správního soudu za zásadní pochybení způsobující nepřezkoumatelnost rozhodnutí za situace, kdy stěžovatel ve svém odvolání uvedl pouze výčet porušených ustanovení správního řádu, aniž specifikoval, v čem mělo pochybení správního orgánu spočívat.

Co se týče posouzení nároku stěžovatele na nemocenské v době pracovní neschopnosti od 27. 4. 2007 do 18. 5. 2007, Nejvyšší správní soud odmítl tvrzení stěžovatele, že mu nebylo doručeno rozhodnutí o ukončení pracovní neschopnosti trvající ode dne 12. 12. 2006. Nejvyšší správní soud vycházel ze sdělení Krajského úřadu v Olomouci ze dne 6. 8. 2007, ve kterém se uvádí, že podle doručenky obsažené ve zdravotnické dokumentaci praktické lékařky byla stěžovateli informace o ukončení pracovní neschopnosti doručena dne 7. 3. 2007. Ze správního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 21. 5. 2007 předložil Okresní správě sociálního zabezpečení příslušné potvrzení pracovní neschopnosti (II. Hlášení o ukončení pracovní neschopnosti), podle něhož byl schopen práce od 2. 3. 2007. Ačkoli byl tedy stěžovatel o ukončení své pracovní neschopnosti, jakož i o důvodu jejího ukončení praktickou lékařkou informován, nesdělil jí žádné relevantní důvody, proč se nemohl k ošetření dostavit, neuvedl je ani následně ve správním řízení, rovněž neuplatnil ve lhůtě tří dnů návrh na přezkoumání rozhodnutí o ukončení pracovní neschopnosti, ačkoli byl na tiskopisu potvrzení pracovní neschopnosti o této možnosti vyrozuměn. Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud uzavřel, že pracovní neschopnost stěžovatele, trvající ode dne 12. 12. 2006, byla platně ukončena dnem 1. 3. 2007.

Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení vyhlášky č. 31/1993 Sb. a zákona č. 20/1966 Sb. byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nevyhověly bez řádného odůvodnění jeho důkazním návrhům, Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, že ve správní žalobě stěžovatel navrhoval provedení důkazů, které měly směřovat ke zjištění, zda byl skutečně po celé období práce neschopen (výslech ošetřující lékařky, předložení lékařské dokumentace, znalecký posudek, apod.). V kasační stížnosti pak stěžovatel provedení žádných důkazů nenavrhoval. Zde je nutno opětovně opakovat, jak již učinily obecné soudy obou stupňů, že nebylo v projednávané věci relevantní, zda stěžovatel byl v době od 2. 3. 2007 ze zdravotního hlediska práce schopen či nikoli, jestliže jeho pracovní neschopnost nebyla uznána podle § 2 vyhlášky č. 31/1993 Sb. jeho ošetřujícím lékařem. K přezkumu skutečností takového charakteru slouží návrh na přezkoumání rozhodnutí o ukončení pracovní neschopnosti, který však stěžovatel, jak bylo výše uvedeno, nepodal. V takovém návrhu mohl také uplatnit své námitky týkající se důvodů ukončení pracovní neschopnosti, tedy např. že takový důvod zde nebyl dán, když nebyl na konkrétní den předvolán k lékařskému ošetření, nýbrž k vyšetření lékařské posudkové komise. Pokud tak stěžovatel neučinil, nemůže takové námitky předkládat v řízení před obecnými soudy, tím spíše pak s ohledem na zásadu subsidiarity v řízení před Ústavním soudem.

K námitce stěžovatele, že neobdržel rozhodnutí o ukončení pracovní neschopnosti, Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu, který vycházel ze sdělení Krajského úřadu v Olomouci ze dne 6. 8. 2007, ve kterém se uvádí, že podle doručenky obsažené ve zdravotnické dokumentaci praktické lékařky byla stěžovateli informace o ukončení pracovní neschopnosti doručena dne 7. 3. 2007. Ze správního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 21. 5. 2007 předložil Okresní správě sociálního zabezpečení příslušné potvrzení pracovní neschopnosti (II. Hlášení o ukončení pracovní neschopnosti), podle něhož byl schopen práce od 2. 3. 2007. Jakkoli Ústavní soud neověřoval tyto informace přímo ze správního spisu, nemá důvodu je považovat za nepravdivé. Pokud stěžovatel namítá, že obdržel pouze přípis lékařky ze dne 5. 3. 2007, který nepovažoval za rozhodnutí, neboť neobsahoval žádné poučení o lhůtě k přezkoumání, avšak tiskopis "Potvrzení pracovní neschopnosti část II. Hlášení o ukončení pracovní neschopnosti", které obsahuje poučení, a na kterém by bylo vyznačeno od kdy je práce schopen, neobdržel, Ústavní soud opět konstatuje, že bylo věcí stěžovatele, aby takto formulovanou námitku, nikoli pouhé tvrzení "žádné rozhodnutí jsem do dnešního dne nedostal", uplatnil v kasační stížnosti, což neučinil. Je tedy pochybením stěžovatele, že v důsledku jeho nesprávného procesního postupu nemohly být tyto námitky Nejvyšším správním soudem věcně projednány a jako takové jsou tedy vyloučeny s ohledem na zásadu subsidiarity zakotvenou v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z přezkumu Ústavním soudem, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud přitom ve své konstantní judikatuře interpretuje podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti v materiálním smyslu, tj. pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí, že se Nejvyšší správní soud náležitě nevypořádal s jeho právní argumentací a svůj výsledný právní rozbor řádně nezdůvodnil. V této souvislosti Ústavní soud nemůže pominout, že, jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, kasační stížnost stěžovatele (č. l. 29 spisu) je ve své podstatě souhrnem urážlivých poznámek vůči osobě soudkyně rozhodujícího soudu prvního stupně bez jakékoli právní argumentace. S právní argumentací uvedenou ve stručném doplnění kasační stížnosti ze dne 17. 6. 2010 se pak Nejvyšší správní soud zcela dostatečným a srozumitelným způsobem v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vypořádal. Jak již přitom konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná", jak tomu bylo i v nyní projednávané věci.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. 2. 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru