Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 371/07 #1Nález ÚS ze dne 24.10.2007Ke zrušení rozsudku vydanému v řízení proti uprchlému podle § 306 odst. 2 trestního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříktrestní řízení/proti uprchlému
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 170/47 SbNU 229
EcliECLI:CZ:US:2007:1.US.371.07.1
Datum vyhlášení24.10.2007
Datum podání08.02.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 306a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Zrušení rozsudku podle § 306 odst. 2 trestního řádu se vztahuje pouze na ty části řízení, jež byly vedeny jako řízení proti uprchlému. Nevztažení tohoto ustanovení na rozsudek vydaný v části řízení, která probíhala bez omezení práva obviněného na obhajobu, nepředstavuje porušení práva obviněného podle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

I. senát Ústavního soudu zamítl nálezem ze dne 24. října 2007 v řízení o ústavních stížnostech návrh stěžovatele R. H. na zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. ledna 2007 sp. zn. 46 T 1/2003.

Narativní část

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2004 uznán vinným trestným činem zpronevěry a odsouzen k trestu odnětí svobody a zákazu činnosti ve stanoveném rozsahu. Rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, jež Vrchní soud v Olomouci zamítl usnesením ze dne 24. března 2005. Řízení o odvolání přitom probíhalo jako řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. trestního řádu, stejně tak i následné řízení o dovolání. Tento stav existoval i v době řízení o ústavní stížnosti (sp. zn. I. ÚS 338/06). Stěžovatel podal po svém zatčení na území Slovenské republiky a doručení rozsudku krajského soudu návrh na jeho zrušení podle § 306a odst. 2 trestního řádu. Krajský soud napadeným usnesením návrhu částečně vyhověl, když zrušil pouze usnesení odvolacího soudu. Až tato část řízení totiž probíhala v řízení proti uprchlému, zatímco nepřítomnost stěžovatele v řízení před soudem prvního stupně byla na jeho vlastní žádost.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud přiznal ústavně právní relevanci otázce, zda je namístě v případě, že řízení je vedeno jako proti uprchlému až po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, toto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit. Ačkoliv § 306 odst. 2 trestního řádu hovoří o zrušení „rozsudku“, poukázal na argumentaci krajského soudu týkající se účelu předmětného ustanovení, který spočívá v zajištění spravedlivého a řádného procesu. Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení rozsudku krajského soudu v dané věci a poukázal na to, že řízení před soudem prvního stupně neprobíhalo v režimu podle § 306 odst. 2 trestního řádu a stěžovatel nebyl v této části řízení omezen ze strany orgánů činných v trestním řízení ve svém právu na obhajobu. Bezdůvodné zrušení rozsudku krajského soudu by naopak mohlo vést k prodlužování délky trestního řízení v rozporu s požadavkem její přiměřenosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Postup krajského soudu tedy nepředstavoval zásah do práva stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny ani do jeho práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 371/07 ze dne 24. 10. 2007

N 170/47 SbNU 229

Ke zrušení rozsudku vydanému v řízení proti uprchlému podle § 306 odst. 2 trestního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 24. října 2007 sp. zn. I. ÚS 371/07 ve věci ústavní stížnosti R. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2007 sp. zn. 46 T 1/2003, kterým bylo podle § 306a odst. 2 trestního řádu per analogiam zrušeno usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. 6 To 18/2005, který zamítl stěžovatelovo odvolání proti rozsudku krajského soudu, jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 trestního zákona.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 2. 2007, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 1. 2007 sp. zn. 46 T 1/2003 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo podle § 306a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), per analogiam zrušeno usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. 6 To 18/2005 (dále jen "usnesení vrchního soudu"). Jednalo se o rozhodnutí, kterým vrchní soud zamítl jeho odvolání proti rozsudku krajského soudu ze dne 13. 5. 2004 sp. zn. 46 T 1/2003 (dále jen "rozsudek ze dne 13. 5. 2004"), jímž byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let a trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 5 let.

2. Jak stěžovatel uvádí, rozsudek ze dne 13. 5. 2004 se mu nepodařilo doručit a vzhledem k tomu, že jeho pobyt nebyl znám, soud rozhodl o řízení proti uprchlému (rozhodnutí krajského soudu ze dne 21. 1. 2005 na č. l. 2611 spisu sp. zn. 46 T 1/2003 - pozn. Ústavního soudu). Za jeho nepřítomnosti však proběhlo i celé řízení před soudem prvního stupně, s čímž nesouhlasí. Požádal sice, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, tato jeho žádost se však netýkala celého řízení, ale pouze jednoho konkrétního termínu hlavního líčení. Pokud jde o druhou žádost o konání líčení v jeho nepřítomnosti, založenou ve spise, její pravost popírá.

3. Po skončení řízení o jeho odvolání, dovolání a ústavní stížnosti (nepublikované usnesení sp. zn. I. ÚS 338/06) byl na základě evropského zatýkacího rozkazu zatčen na území Slovenské republiky, převzal si rozsudek ze dne 13. 5. 2004 a podal návrh na jeho zrušení ve smyslu § 306a odst. 2 trestního řádu. Krajský soud však zrušil pouze usnesení odvolacího soudu s poukazem na situaci, kdy řízení před soudem prvního stupně probíhalo sice bez přítomnosti stěžovatele jako obžalovaného, to však na jeho žádost, a řízení proti uprchlému probíhalo až v druhé instanci.

4. Stěžovatel má za to, že zrušen měl být i rozsudek ze dne 13. 5. 2004. Odůvodňuje to v prvé řadě tak, že, jak již uvedl výše, řízení před krajským soudem nemělo proběhnout bez jeho přítomnosti celé, pokud jeho souhlas byl dán pouze k jednomu termínu hlavního líčení (2. a 3. března 2004). V případě termínů pozdějších došlo k porušení ustanovení trestního řádu upravujících přítomnost osob (§ 202). Za druhé tvrdí, že soud druhého stupně nebyl oprávněn zúžit dopad předmětného ustanovení a zohledňovat, zda se řízení vedlo jako proti uprchlému ve všech jeho stadiích.

5. Vzhledem k uvedenému je přesvědčen, že konáním části hlavního líčení bez jeho přítomnosti a napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

II.

6. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

7. Krajský soud se stěžovatelovou argumentací nesouhlasí. Je nadále přesvědčen, že prohlášení obsahující návrh na konání posledního hlavního líčení v nepřítomnosti skutečně pochází od stěžovatele a podmínky pro to, aby jednání proběhla bez něj, byly splněny.

8. K § 306a trestního řádu krajský soud uvedl, že tento počítá se dvěma variantami zajištění osobní účasti trestně stíhané osoby. Za prvé v mezidobí před právní mocí rozsudku a za druhé po právní moci. V daném případě nastala varianta druhá a soud tedy musel postupovat ve smyslu jeho odstavce 2. Smyslem předmětného ustanovení je přitom zajistit spravedlivý a řádný proces, tedy možnost realizovat obhajovací práva, mezi které patří právo vyjádřit se ke všem skutečnostem kladeným mu na vinu a k důkazům o nich, uvádět okolnosti a důkazy sloužící obhajobě, případně činit návrhy (§ 33 odst. 1 trestního řádu). Obžalovaný tedy má mít v rámci soudní fáze řízení právo být přítomen provádění důkazů a na tyto reagovat. Svého práva (nikoliv povinnosti) může, ale nemusí využít. Rozhodně není účelem daného ustanovení umožnit nové opakování důkazů za situace, kdy celé dokazování proběhne za přítomnosti obviněného, případně za jeho nepřítomnosti, neboť se svých práv vědomě svým souhlasem vzdal, a tento se pouze začne vyhýbat doručení rozhodnutí, a proto je nutno další řízení vést proti uprchlému. Pokud byla obhajovací práva do stadia doručení rozsudku soudu prvního stupně zachována, není důvod, aby bylo nutno takovéto dokazování znovu provádět. Proto zrušil pouze rozhodnutí soudu druhého stupně, kdy v této fázi řízení již bylo právo odsouzeného na spravedlivý proces jistým způsobem omezeno. S ohledem na uvedené považuje svůj postup za ústavně konformní.

9. Krajské státní zastupitelství v Brně se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

10. Ústavní soud zaslal obdržené vyjádření stěžovateli k případné replice. Stěžovatel její možnost využil a vyslovil nesouhlas s argumentací krajského soudu. Doplnil též, že v hlavním líčení nebyla dostatečně zkoumána platnost obchodní smlouvy a jejích dodatků a příloh ze dne 3. 2. 1993, na základě jejíhož podpisu a údajného nedodržení měl skutkovou podstatu trestného činu, za který byl odsouzen, naplnit. Závěrem uvedl, že trvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

11. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdrženou repliku stěžovatele k vyjádření účastníkovi řízení, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci.

III.

12. Znění ustanovení Ústavy České republiky a Listiny, kterých se stěžovatel dovolává, je následující:

Čl. 90 Ústavy České republiky: "Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.".

Čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky: "Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.".

Čl. 38 odst. 2 Listiny: "Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.".

Čl. 40 odst. 3 Listiny: "Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.".

13. Znění § 306a trestního řádu je následující:

"(1) Pominou-li důvody řízení proti uprchlému, pokračuje se v trestním řízení podle obecných ustanovení. Požaduje-li to obviněný, provedou se v řízení před soudem znovu důkazy v předchozím soudním řízení provedené, u nichž to jejich povaha připouští, nebo jejichž opakování nebrání jiná závažná skutečnost; v opačném případě se obviněnému protokoly o provedení těchto důkazů přečtou a umožní se mu, aby se k nim vyjádřil.

(2) Skončilo-li řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem a poté pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, na návrh odsouzeného podaný do osmi dnů od doručení rozsudku soud prvního stupně takový rozsudek zruší a v rozsahu stanoveném v odstavci 1 se hlavní líčení provede znovu. O právu navrhnout zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku musí být při doručení rozsudku odsouzený poučen. Přiměřeně soud postupuje, vyžaduje-li to mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána.

(3) V novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.".

IV.

14. Při ústním jednání stěžovatel setrval zejména na svém dosavadním stanovisku. Kromě toho k argumentaci obsažené v ústavní stížnosti a replice připojil námitku, že krajský soud "slovenské straně poskytl právní záruky a zavázal se, že zruší rozsudek prvního a druhého stupně", přičemž odkázal na evropský zatýkací rozkaz a předložil jeho kopii.

15. Pro posouzení, zda údaje obsažené v ústavní stížnosti korespondují s obsahem trestního spisu, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 46 T 1/2003 (dále jen "spis"), jímž provedl důkaz ve věci. Též provedl důkaz předloženou kopií evropského zatýkacího rozkazu.

16. Po provedeném dokazování a po uvážení vznesených námitek Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V.

17. Stěžovatel tvrdí, že druhá žádost o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, předložená právním zástupcem stěžovatele na hlavním líčení 13. 5. 2004 a založená ve spise, (dokument má charakter vytištěné e-mailové zprávy - č. l. 2528 spisu) nepochází od něj. Tuto námitku Ústavní soud vzhledem ke stavu řízení nepovažuje za zralou k řešení na ústavní úrovni a podává k tomu následující vysvětlení:

18. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.

19. Námitku porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u soudu prvního stupně lze uplatnit v řízení odvolacím a dovolacím [srovnej § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu] a též v řízení o ústavní stížnosti, která by proti takovémuto rozhodnutí o dovolání směřovala. Ústavní soud nepředjímá, zda extenzivním výkladem či analogickým užitím § 306a trestního řádu by mělo být přistoupeno k jejímu hodnocení za situace, kdy by jinak byla cesta k posouzení takovéhoto tvrzení již zcela (s výjimkou obnovy řízení) uzavřena. Rozhodně však není namístě, aby se námitkou porušení práva na obhajobu zabýval soud rozhodující podle 306a odst. 2 trestního řádu tehdy, když stěžovatel má k jejímu uplatnění k dispozici nové řízení před odvolacím soudem. Krajský soud její posouzení vrchním soudem nemohl předjímat. Ze shodného důvodu, ba tím spíše, předmětná námitka nemůže být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu podle § 306a odst. 2 trestního řádu. Stejně tak v této fázi není možno zabývat se stěžovatelem zmiňovanou obchodní smlouvou či jinými aspekty hodnocení důkazů obecnými soudy.

20. Při posouzení otázky, zda je namístě v případě, že řízení je vedeno jako proti uprchlému až od toho okamžiku, co ve věci rozhodl soud prvního stupně, toto rozhodnutí soudu prvé instance zrušit (k návrhu odsouzeného podle § 306a odst. 2 trestního řádu), odpověděl Ústavní soud, že nikoliv.

21. Ustanovení § 306a trestního řádu je zjevně formulováno s ohledem na situace, kdy řízení je vedeno jako proti uprchlému již ve fázi hlavního líčení, a nepředpokládá sled událostí takový, jaký nastal ve stěžovatelově případě. Bylo tedy nutno, jak to krajský soud učinil, postupovat (v mezích daných ústavně zaručenými právy a svobodami) obdobně a přiměřeně.

22. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud nebyl oprávněn zúžit dopad předmětného ustanovení a zohledňovat, zda se řízení vedlo jako proti uprchlému ve všech jeho stadiích. Ústavní soud je ale naopak přesvědčen, že povinností soudu je konkrétní okolnosti a zvláštnosti toho kterého případu zvažovat a zohledňovat. Stěžovatel žádné bližší argumenty na podporu svého právního názoru neuvedl. Naproti tomu důvody, pro které krajský soud rozsudek ze dne 13. 5. 2004 nezrušil, jsou zjevné. Pokud část řízení neprobíhá v režimu jako proti uprchlému a obviněný tedy tímto způsobem není ze strany orgánů činných v trestním řízení omezen na svém právu na obhajobu, není ani žádného důvodu, proč by tato část řízení měla být bez dalšího opakována.

23. Je pravda, že § 306a trestního řádu hovoří o zrušení "rozsudku". Krajský soud však velmi správně vyšel ze smyslu předmětné úpravy. V této souvislosti je třeba odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 163, vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.).

24. Ústavní soud neshledal v nezrušení rozsudku ze dne 13. 5. 2004 žádné porušení ústavě zaručených práv a svobod. Právě naopak, pokud by byl zrušen bezdůvodně, pak by k zásahu do ústavní roviny ochrany mohlo dojít. V takovém případě by totiž bylo prováděno nadbytečné duplicitní řízení, které by nesmyslně prodlužovalo délku trestního procesu, což by bylo bezpochyby v rozporu s požadavky na její přiměřenost a tedy i právem stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

25. Problematice vedení trestního řízení v nepřítomnosti obviněného se věnuje i Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře. Ani v tomto směru však Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo pro zrušení usnesení krajského soudu.

26. Evropský soud pro lidská práva shledal porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zejména v případech, kdy nepřítomnost obviněného pro něj měla závažné následky, pokud jde o možnost využití opravných prostředků či práva na právní pomoc (Lala v. The Netherlands - application no. 14861/89, Krombach v. France - application no. 29731/96, Geyseghem v. Belgium - application no. 26103/95, Khalfaoui v. France - application no. 34791/97, Poitrimol v. France - application no. 14032/88, Pelladoah v. The Netherlands - application no. 16737/90, Guérin v. France - 51/1997/835/1041, Papon v. France - application no. 54210/00, Omar v. France - 43/1997/827/1033, pro úplnost též srovnej případ Eliazer v. The Netherlands - application no. 38055/97, při kterém nebylo shledáno porušení Úmluvy v případě ztráty možnosti využít kasační opravný prostředek). O takovou situaci se ve stěžovatelově případě bezpochyby nejedná, neboť měl a také využil možnost odvolání, dovolání i ústavní stížnost, přičemž byl právně zastoupen.

27. Podle Evropského soudu pro lidská práva řízení v nepřítomnosti obviněného není v principu neslučitelné s Úmluvou, jestliže ten, pokud nebylo jednoznačně prokázáno, že se svého práva hájit se osobně vzdal, může později docílit, aby soud po jeho slyšení nově rozhodl o důvodnosti obžaloby z hlediska skutkového i právního (v originále: "Although proceedings conducted in the absence of the defendant are not in themselves incompatible with Article 6 of the Convention, a denial of justice will nevertheless occur where a person convicted in absentia is unable subsequently to obtain from a court which has heard him a fresh determination of the merits of the charge, in respect of both law and fact, where it has not been unequivocally established that he has waived his right to appear and to defend himself."). S tím souvisí druhá řada důvodných stížností před Evropským soudem pro lidská práva, kterou představují případy, kdy osobě odsouzené v nepřítomnosti nebyla poskytnuta možnost nového řízení (případně ne dostatečně, např. pro absenci příslušného poučení), byť se svého práva na osobní přítomnosti při řízení nevzdala, přičemž otázka takovéhoto vzdání se buďto nebyla reflektována vůbec, případně orgány činné v trestním řízení vyšly z toho, že k němu došlo, ač nebyly naplněny nezbytné podmínky, pokud jde o nutnost jejího řádného předvolání a prokázání, že se řízení vyhýbala (Stoichkov v. Bulgaria - application no. 9808/02, Sejdovic v. Italy - application no. 56581/00, Colozza v. Italy - application no. 9024/80, F.C.B. v. Italy - application no. 12151/86, Somogyi v. Italy - application no. 67972/01, Brozicek v. Italy - application no. 11152/84, T. v. Italy - application no. 14104/88).

28. Zde je nutno podotknout, že česká zákonná úprava jde poněkud nad rámec požadavků Úmluvy, kdy podmínkou nového řízení je pouze žádost v nepřítomnosti odsouzeného, bez ohledu na to, zda by mu bylo možno prokázat, že byl řádně předvolán a řízení se vyhýbal, z čehož by bylo možno dále dovodit, že se svého práva na přítomnost u jednání vzdal [viz zejména Medenica v. Switzerland - application no. 20491/92 (včetně připojených disentujících stanovisek) a již uvedený případ Sejdovic; též srovnej rezoluci Výboru ministrů Rady Evropy (75) 11)]. Lze poznamenat, že z uvedených rozhodnutí je zřejmé, že zatímco řízení v nepřítomnosti obžalovaného je podle české právní úpravy možné pouze a právě v případě jeho snahy vyhnout se trestnímu stíhání (srovnej Šámal, P., a kol.: Trestní řád komentář; 5. vydání, Praha, C. H. Beck, 2005, díl II, § 302 a tam citovaný judikát R 2/2004), judikatura Evropskéhosoudu pro lidská práva klade důraz na nutnost možnosti nového řízení spíše pro případy, kdy stíhaný nebyl o trestním procesu řádně informován, v účasti mu bránila nějaká překážka, apod. V každém případě ani tato druhá skupina rozhodnutí na stěžovatelův případ nedopadá.

29. Lze si též povšimnout, že Evropskýsoud pro lidská práva v citované judikatuře opakovaně zdůraznil, že vzhledem k důležitosti osobního slyšení obžalovaného je nutno jej odrazovat od neodůvodněných absencí, byť použité sankce nesmějí být neproporcionální okolnostem případu a obviněný nesmí být připraven o své právo hájit se prostřednictvím obhájce.

30. Pokud stěžovatel ve svém závěrečném vyjádření při ústním jednání tvrdil, že se krajskýsoud zavázal vůči orgánům Slovenské republiky, že zruší rozsudky soudů obou stupňů, Ústavní soud konstatuje, že provedené dokazování existenci takovéhoto závazku nepotvrdilo. Stěžovatel k jeho doložení předložil kopii evropského zatýkacího rozkazu, který však v daném směru (a to pod nadpisem "Bližší údaje o právních zárukách") obsahuje pouze doslovnou citaci § 306a trestního řádu.

31. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnísoud po ústním jednání ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru