Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 371/02Nález ÚS ze dne 16.10.2002K rozhodování o vazbě; k nutnosti řádně odůvodnit rozhodnutí o vazbě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvazba/limit délky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 130/28 SbNU 117
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.371.02
Datum vyhlášení03.12.2002
Datum podání25.06.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71 odst.3, § 71 odst.2, § 67 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 371/02 ze dne 16. 10. 2002

N 130/28 SbNU 117

K rozhodování o vazbě; k nutnosti řádně odůvodnit rozhodnutí o vazbě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti stěžovatele D. D. D., zastoupeného advokátem Mgr. M. S.,

proti usnesení Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku

ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 3 Zt 1699/2000, a proti usnesení

Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 6 Nt

501/2002, takto:

I. Usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 4.

2002, sp. zn. 6 Nt 501/2002, se zrušuje.

II. Zbývající část ústavní stížnosti se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Shora označeným usnesením státní zástupce Okresního státního

zastupitelství ve Frýdku-Místku rozhodl, že se stěžovatel

ponechává i nadále ve vazbě.

V odůvodnění tohoto usnesení státní zástupce především uvedl,

že stěžovateli bylo sděleno obvinění z trestného činu nedovoleného

překročení státní hranice spáchaného ve prospěch zločinného

spolčení § 171a odst. 1 a odst. 2 písm. b), c) trestního zákona

a z trestného činu účasti na zločinném spolčení § 163a odst. 1

trestního zákona. Této trestné činnosti se stěžovatel měl dopustit

(společně s dalšími spoluobviněnými) tím, že se v období přibližně

od konce roku 2000 do dubna 2001 podílel na činnosti zločinného

spolčení mezinárodního charakteru, které mělo dlouhodobý

charakter, vnitřní rozvinutou organizační strukturu, přesné

rozdělení funkcí a dělbu činností, a které bylo výlučně zaměřeno

na dosahování finančního zisku soustavným pácháním závažné úmyslné

trestné činnosti, a to nelegálním převáděním osob z tzv. třetích

zemí do západní Evropy. Usnesením Okresního soudu ve

Frýdku-Místku ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 6 Nt 161/2001, byl

stěžovatel z důvodů uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a),

b), c) trestního řádu vzat do vazby s tím, že počátek běhu vazební

lhůty započal běžet dne 23. 4. 2001. Usnesením Okresního státního

zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 3 Zt

1699/2000, bylo rozhodnuto podle § 71 odst. 2, 2. věta trestního

řádu o odpadnutí důvodu vazby uvedeného v § 67 písm. b) trestního

řádu.

Státní zástupce shledal v napadeném usnesení další trvání

tzv. útěkového vazebního důvodu dle ustanovení § 67 písm. a)

trestního řádu v tom, že stěžovatel je cizinec, který se dopouštěl

trestné činnosti v úzkém kontaktu s dalšími cizinci, žijícími mimo

území ČR. Stěžovatel prý byl jeden z hlavních organizátorů

zločinného spolčení, hrozí mu závažný trest nepodmíněného odnětí

svobody a existuje proto údajně obava, že by se po propuštění

z vazby skrýval nebo že by utekl, a tím by se snažil zmařit účel

trestního stíhání, a to "i přes určité rodinné a osobní vztahy,

které jej váží k místu stávajícího trvalého bydliště".

Existenci tzv. předstižného vazebního důvodu § 67 písm. c)

trestního řádu odůvodnil státní zástupce poukazem na to, že se

stěžovatel dopouštěl trestné činnosti s úmyslem získat značný

finanční prospěch a páchání předmětné trestní činnosti se stalo

podstatným zdrojem jeho finančních příjmů. Stěžovatel prý udržoval

kontakty na další osoby zabývající se obdobnou trestnou činností,

které žijí mimo území ČR nebo jsou stíhány na svobodě, "z čehož

lze dovozovat, že v případě propuštění z vazby na svobodu by

obviněný ve spolupráci s těmito osobami opakoval trestnou činnost,

pro kterou je stíhán".

Okresní soud ve Frýdku-Místku napadeným usnesením stížnost

stěžovatele (a dalších šesti obviněných) proti citovanému usnesení

Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku zamítl.

V jeho odůvodnění okresní soud toliko konstatoval, že důvody

vazby u jednotlivých obviněných i nadále přetrvávají a že

napadenému usnesení státního zástupce nelze vytknout žádné

pochybení. K časovému sledu rozhodování o vazbě uvedl, že podle

zákona č. 265/2001 Sb., kterým byl novelizován trestní řád, ve

věcech, kde vazba započala přede dnem účinnosti tohoto zákona,

začnou běžet lhůty, v nichž je třeba rozhodnout o dalším trvání

vazby, až ode dne účinnosti tohoto zákona (čl. II závěrečných

a přechodných ustanovení). V daném případě byl prý proto státní

zástupce povinen rozhodnout nejpozději do 5. 4. 2002; podle § 71

odst. 3 trestního řádu "jestliže doba trvání vazby v přípravném

řízení dosáhne 3 měsíců, je (totiž) státní zástupce povinen do 5

pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný

ponechává i nadále ve vazbě nebo zda se z vazby propouští na

svobodu". Lhůta k rozhodnutí začala plynout od 1. 1. 2002 a její

konec připadl na den 1. 4. 2002. Státní zástupce rozhodl v daném

případě již dne 28. 3. 2002, usoudiv, že ustanovení § 71 odst. 3

trestního řádu nevylučuje, aby předmětné usnesení bylo vydáno

ještě před uplynutím uvedené lhůty. Tento právní názor zaujal

i Okresní soud ve Frýdku-Místku.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že napadené

usnesení Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku nebylo

učiněno ve lhůtě stanovené v § 71 odst. 3 trestního řádu. Z dikce

tohoto ustanovení prý totiž vyplývá, že rozhodnutí o ponechání ve

vazbě může státní zástupce učinit nejdříve po uplynutí 3 měsíců

trvání vazby v přípravném řízení, nejpozději však 5. pracovní den

po uplynutí této lhůty. O dalším trvání vazby prý je proto nutno

rozhodnout pouze ve lhůtě, začínající běžet prvního dne

následujícího po uplynutí 3 měsíců vazby a končící 5.

následujícího pracovního dne a "mimo tuto lhůtu není možno

rozhodnout". Stěžovatel tvrdí, že v jeho případě doba 3 měsíců

vazby v přípravném řízení uplynula již v roce 2001 a proto začala

citovaná lhůta státního zástupce běžet dne 1. 1. 2002 a skončila

dnem 7. 1. 2002. Stěžovatel podotýká, že pro rozhodnutí o trvání

vazby by lhůta nebyla zachována ani tehdy, jestliže by byla lhůta

3 měsíců vazby počítána od 1. 1. 2002.

Stěžovatel dále uvádí, že státní zástupce nesprávně posoudil

zákonnost dosavadního trvání vazby, jestliže uvedl, že vazba byla

prodloužena usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8.

10. 2001, sp. zn. 6 Nt 260/2001. Nálezem Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 381/01 ze dne 30. 10. 2001 byla totiž zrušena usnesení

Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 6 Nt

161/2001, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5.

2001, sp. zn. 1 To 388/2001, "a tím byla zrušena i všechna

rozhodnutí na ně navazující, zejména tedy i uvedené rozhodnutí

o prodloužení vazby". Za této situace prý měl státní zástupce

stěžovatele propustit na svobodu, protože již v roce 2001 trvala

vazba v přípravném řízení dobu delší než 6 měsíců.

Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že odůvodnění obou

napadených usnesení jsou nepřezkoumatelná, jelikož nesplňují

náležitosti ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu.

Stěžovatel závěrem uvádí, že napadenými usneseními byl

porušen čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhl, aby

byla obě napadená usnesení zrušena.

Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem.

III.

Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje

všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a předpoklady,

přistoupil k projednání a rozhodnutí věci samé. Vyžádal si spis

Okresního soudu ve Frýdku-Místku zn. 6 Nt 501/2002 a požádal

o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Okresní státní

zastupitelství ve Frýdku-Místku a Okresní soud ve Frýdku-Místku.

Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku nesouhlasí

s právním názorem stěžovatele ohledně výkladu ustanovení § 71

odst. 3 trestního řádu a tvrdí, že státní zástupce může

o ponechání obviněného ve vazbě rozhodnout ještě před uplynutím

3 měsíců trvání vazby. Rovněž se domnívá, že lhůta 3 měsíců trvání

vazby v případech, kdy byl obviněný vzat do vazby před novelou

trestního řádu (tj. před 1. 1. 2002) počíná běžet teprve dnem

účinnosti této novely. Nejzazší termín pro rozhodnutí státního

zástupce tak byl den 8. 4. 2002. Státní zastupitelství dále

namítá, že nálezem citovaným ve stížnosti nezrušil Ústavní soud

usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 10. 2001, sp.

zn. 6 Nt 260/2001, kterým byla prodloužena lhůta trvání vazby

stěžovatele, neboť citované rozhodnutí Ústavního soudu takový

výrok neobsahuje. Státní zastupitelství nesouhlasí ani

s tvrzením, že jeho (napadené) usnesení je nepřezkoumatelné.

Účastník řízení souhlasí s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem.

Okresní soud ve Frýdku-Místku ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti toliko uvedl, že v souzené věci k protiústavnímu zásahu

do práv stěžovatele nedošlo a že tvrzení stěžovatele považuje za

účelové. Okresní soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem.

IV.

Ústavní stížnost je důvodná, byť toliko z jedné příčiny, jíž

se stěžovatel dovolává.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je

ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy

obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat

dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně

zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud

tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace

"jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže

současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž

Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti

jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně

obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení

některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např.

nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež

je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý

formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)"

(nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů

a usnesení, sv. 17, str. 235).

V rámci těchto obecnějších úvah Ústavní soud připomíná, že se

ve své ustálené judikatuře již opakovaně zabýval otázkou

ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze

skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení

ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného

s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního

řízení. Vazba tedy představuje toliko nezbytné omezení osobní

svobody, u něhož platí princip presumpce neviny. Smyslem tohoto

omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění

a ukončení tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96,

Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156). Ústavní

soud podotýká, že na tomto právního názoru nic nezměnila ani

novelizace trestního řádu, provedená zákonem č. 265/2001 Sb.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že

(1.) okresní státní zástupce rozhodl o ponechání stěžovatele ve

vazbě mimo zákonem stanovenou lhůtu, že (2.) již v roce 2001

trvala vazba v přípravném řízení dobu delší než 6 měsíců a že

(3.) odůvodnění obou napadených usnesení jsou nepřezkoumatelná.

(1.-2.) K první a druhé skupině námitek Ústavní soud

především poukazuje na dikci ustanovení § 71 odst. 3 trestního

řádu. Tento předpis stanoví, že "jestliže doba trvání vazby

v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen

do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se

obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby

propouští na svobodu". Stěžovatel z tohoto znění dovozuje, že

rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě může státní zástupce

učinit až po uplynutí zmíněné doby 3 měsíců a ve skutečnosti, že

státní zástupce rozhodl ještě před uplynutím této doby (28. 3.

2002), spatřuje protiústavní zásah.

S touto argumentací se však Ústavní soud nemůže ztotožnit.

Z dikce citovaného ustanovení totiž vyplývá toliko maximální doba

určená státnímu zástupci k rozhodování o dalším trvání vazby,

kterou nelze překročit, není však možné z ní dovozovat, že

předmětné rozhodnutí nelze učinit v přiměřené době ještě před

vypršením zákonem stanovené doby tří měsíců. Obdobný názor zastává

rovněž uznávaná trestněprocesní literatura (viz

Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád - komentář - díl I., 4. vyd., C.

H. Beck, str. 403).

K tvrzení stěžovatele, že doba trvání vazby v jeho případě

uplynula již v roce 2001 a že proto lhůta pro státního zástupce

pro vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby skončila dnem 7. 1.

2002, odkazuje Ústavní soud na ustanovení čl. II odst. 4

závěrečných a přechodných ustanovení k zákonu č. 265/2001 Sb.,

podle něhož "ve věcech, kde vazba započala přede dnem účinnosti

tohoto zákona, začnou běžet lhůty, v nichž je třeba rozhodnout

o dalším trvání vazby, až ode dne účinnosti tohoto zákona tím není

dotčeno ustanovení o přípustném trvání vazby". Stěžovatel si je

sice tohoto ustanovení vědom, nicméně upozorňuje na část věty za

středníkem, z níž dovozuje, že doba tří měsíců vazby v přípravném

řízení uplynula již v roce 2001 a proto prý stěžovatel měl být

propuštěn na svobodu.

Ústavní soud zastává názor, že stěžovatel chybně zaměňuje dvě

rozdílné skutečnosti: zákonem stanovenou lhůtu pro státního

zástupce k rozhodování o dalším trvání vazby a dobu přípustného

trvání vazby. Jinými slovy vyjádřeno, v souzené věci ve smyslu

citovaného ustanovení (část věty před středníkem) začala běžet

lhůta pro státního zástupce k vydání předmětného rozhodnutí dnem

nabytí účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., tedy dnem 1. 1. 2002.

Celková doba vazby je upravena v ustanovení § 71 odst. 8 trestního

řádu, přičemž překročení této lhůty nenamítá ani sám stěžovatel.

Ústavní soud tedy shledal, že námitky stěžovatele, týkající

se tvrzeného nerespektování kogentních zákonných lhůt pro státního

zástupce k vydání napadeného rozhodnutí, nejsou důvodné.

Jako nedůvodnou odmítl Ústavní soud rovněž námitku

stěžovatele ohledně "automatického" zrušení rozhodnutí,

navazujících na Ústavním soudem zrušená usnesení obecných soudů

(nález sp. zn. I. ÚS 381/01). Předmětná "navazující rozhodnutí"

totiž představují relativně samostatná rozhodnutí obecných soudů,

která by musel Ústavní soud výslovně derogovat. To však neučinil.

Navíc otázka platnosti těchto rozhodnutí zjevně není z hlediska

posuzování ústavnosti usnesení napadených touto ústavní stížností

rozhodující, neboť Ústavní soud v tomto řízení nehodnotí správnost

a ústavnost postupu státního zástupce v roce 2001 ve vztahu

k existenci vazby stěžovatele, nýbrž rozhodnutí o dalším trvání

vazby stěžovatele, navazující především na usnesení Okresního

soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 6 Nt

161/2001, kterým byl stěžovatel vzat do vazby.

(3.) Ústavní soud však dospěl k závěru, že je důvodná námitka

stěžovatele ohledně tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného

usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku.

V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než opětovně

připomenout, že rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do

osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny), při němž je proto nutno

postupovat značně restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní

soud - v obecné rovině - považuje za velmi významné, aby vazební

rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud

totiž již dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska

stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného

a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci

(v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení § 125 ve spojení

s § 138 trestního řádu) jednou ze základních podmínek ústavně

souladného rozhodnutí. S ohledem na význam ústavně zaručených

základních práv včetně práva na osobní svobodu, případně

s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem

vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení

dochází, je o to důrazněji důvodný, a proto také jen povšechné

a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena,

není v souladu s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III.

ÚS 103/99, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení, sv. 17, str. 121).

Z těchto právních názorů vycházel Ústavní soud rovněž

v souzené věci. Připomíná, že obdobné závěry zformuloval již ve

svém dřívějším nálezu ve věci stěžovatele (sp. zn. I. ÚS 381/01)

a že je příslušné orgány státní moci (tedy státní zástupce

a okresní soud) měly respektovat. Podle ustanovení § 67 odst. 1

trestního řádu totiž smí být obviněný vzat do vazby "jen tehdy,

jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností

vyplývá důvodná obava" z naplnění některého z důvodů vazby. Přitom

je již z povahy věci zřejmé, že nelze požadovat, aby soud činil

naprosto jistý závěr o tom, že nebude-li obviněný vzat do vazby,

dopustí se některého z jednání, upraveného v citovaném ustanovení.

Na druhé straně je však nutno nejen z ústavně právního, nýbrž

i z trestněprocesního hlediska požadovat, aby vazební rozhodnutí

byla odůvodněna dostatečně konkrétními skutečnostmi, z nichž lze

na zmíněnou obavu usuzovat.

V souzené věci však z uvedených hledisek citované usnesení

okresního soudu neobstojí. Jestliže totiž okresní státní zástupce

alespoň v základních rysech vyložil další existenci zmíněných

vazebních důvodů, je v případě napadeného usnesení okresního soudu

nutno konstatovat, že se k existenci jednotlivých vazebních důvodů

nevyjádřil vůbec. Přitom z dikce ustanovení § 72 odst. 1 trestního

řádu ve spojení s § 146a odst. 1 písm. a) stejného zákona je

zřejmé, že soudce byl v tomto případě povinen i v přípravném

řízení zkoumat existenci vazebních důvodů a své rozhodnutí

náležitě odůvodnit. V tomto směru platí pro rozhodnutí o dalším

trvání vazby stejné zásady jako pro rozhodnutí, jímž je obviněný

do vazby vzat (srov. výše).

Jako obiter dictum Ústavní soud zdůrazňuje, že povinnost

jmenovaných orgánů státní moci svá rozhodnutí náležitě odůvodnit

vyvstala v tomto konkrétním případě i z toho důvodu a o to více

- že Ústavní soud citovaným nálezem zrušil dřívější vazební

rozhodnutí, vydaná ve vztahu k osobě stěžovatele, a to právě

proto, že tato rozhodnutí byla pro nedostatečné odůvodnění

nepřezkoumatelná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené

usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku pro jeho rozpor s čl.

8 odst. 2, 5 a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

zrušil.

Část ústavní stížnosti, brojící proti usnesení státního

zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku,

Ústavní soud zamítl. V dané fázi řízení je totiž v prvé řadě věcí

obecného soudu, aby trvání vazebních důvodů znovu náležitě

posoudil a aby v řízení o stížnosti proti napadenému usnesení

okresního státního zástupce své rozhodnutí dostatečně konkrétně

- a tedy řádně - odůvodnil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. října 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru