Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 370/98Usnesení ÚS ze dne 11.05.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkSmlouva
vlastnické právo/přechod/převod
Privatizace
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.370.98
Datum podání21.08.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb., čl.

403/1990 Sb., § 4, § 22 odst.1, § 10 odst.4

92/1991 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 370/98 ze dne 11. 5. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelky Obce P., zastoupené advokátem JUDr. J. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, č.j. 35 Co 442/97-203, 35 Co 443/97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 2. 1997, č.j. 8 C 323/93-117 (ve znění opravného usnesení ze dne 30. 6. 1997, č.j. 8 C 323/93-153), ve vztahu ke stěžovatelce tak, že jí podané odvolání se odmítá. Městský soud v Praze tak rozhodl s ohledem na skutečnost, že žaloba o vydání věci vůči stěžovatelce byla v celém rozsahu zamítnuta, takže bylo rozhodnuto v její prospěch. Stěžovatelka tedy nebyla oprávněna k podání odvolání, a proto je odvolací soud podle ust. § 218 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu odmítl, aniž bylo třeba zabývat se v něm uplatněnými námitkami.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (zejména postupem soudů obou stupňů) byla poškozena na svých majetkových právech, čímž došlo k porušení jejích základních lidských práv a svobod, konkrétně podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl. 3 Ústavy. V této věci došlo na základě návrhu Y. H., H. V., I.L., A. P., I. S., E. B., Dr. E. B. k rozhodnutí, že prvý žalovaný - P., st. podnik v Praze, je povinen vydat žalobcům H., V., P. a S. 5/7 části poz. parcely č. 608/2, a další části poz. parcel specifikované ve výroku napadeného rozsudku. Tyto pozemky však formou privatizace řádně nabyla stěžovatelka, neboť šlo o zastavěné pozemky, kdy oprávněné osoby mají nárok pouze na finanční náhradu, nikoli však na "zvrácení" provedené privatizace, jak k tomu v tomto případě došlo. Akceptací právního názoru vysloveného nalézacím soudem, který odvolací soud přejal, prý došlo k bezprecedentnímu vyvlastnění stěžovatelčina majetku. Stěžovatelka proto navrhla, aby byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze. Uvedl, že "vzhledem k tomu, že proti stěžovateli byla žaloba zamítnuta, nebyla mu takovýmto výrokem způsobena žádná újma na jeho právech, když pouze výrok rozhodnutí soudu je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s právní mocí a vykonatelnností". Pokud stěžovatelka brojí proti důvodům napadeného rozhodnutí, nemá k nim Městský soud v Praze co doplnit a v plném rozsahu na ně odkazuje.

Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém vyjádření uvedl, že na sporných pozemcích byla v době podání výzvy k jejich vydání prokazatelně pouze skládka panelů. Tento objekt soud nepovažuje za stavbu ve smyslu ust. § 10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb., s ohledem na jeho relativně časově omezený charakter. Navíc byl tento objekt ještě před vyhlášením rozsudku z pozemků odstraněn. Pokud stěžovatelka namítá, že soud neoprávněně přezkoumával rozhodnutí o privatizaci, není tato námitka důvodná. Soud nepřezkoumával rozhodnutí o privatizaci státního podniku P. jako takové a zabýval se pouze zákonností převodu sporných pozemků učiněných v rámci této privatizace. V tomto směru dospěl k závěru, že převod pozemků byl učiněn v rozporu s ust. § 22 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb., který znemožňuje povinným osobám disponovat s odňatými věcmi, jejich součástmi a příslušenstvím od účinnosti tohoto zákona, tj. od 1. 11. 1990. Právní úkon, kterým byly předmětné pozemky převedeny na jiný subjekt, byl učiněn v rozporu s tímto zákonem a je tedy neplatný podle ust. § 39 obč. zák. Neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. je vždy absolutní neplatností, takže stěžovatelka vlastnická práva ke sporným pozemkům nabýt nemohla. Proto se nemůže jejich ochrany domáhat.

Vedlejší účastníci, a to I. S., A. P., I. L., E. B. a Dr. E. B., ve společném vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že v daném případě existují k nemovitému majetku domněle dva vlastníci. jeden z nich opírá svůj vlastnický titul o napadené rozsudky a druhý opírá svůj vlastnický titul o rozhodnutí o privatizaci. Podle názoru vedlejších účastníků stěžovatelce nic nebrání, nemůže-li prokázat, že je vlastníkem věci, podat proti vedlejším účastníkům žalobu o vydání věci nebo o určení vlastnictví u obecných soudů a tak se domáhat svého práva. Jestliže stěžovatelka, proti níž byla žaloba zamítnuta, nevyčerpala všechny zákonném možnosti soudní ochrany, mají vedlejší účastníci za to, že ústavní stížnost podle ust. § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není důvodná. Navíc z téhož důvodu nemá stěžovatelka oprávnění ústavní stížnost podat [§ 72 odst. 1 písm. a) cit. zákona]. Vedlejší účastníci dále zdůraznili, že v držení státu, resp. prvého žalovaného státního podniku P., byl podíl ve výši 5/7 nemovitostí, když podíl ve výši 2/7 byl ve vlastnictví fyzických osob. Jestliže privatizační projekt zahrnul i toto soukromé vlastnictví, pak by podle názoru vysloveného stěžovatelkou vlastníci 5/7 nemovitostí ani neměli právo obrátit se "s požadavkem ochrany" na soud.

Další vedlejší účastnice Y. H. a H. V. se společně k ústavní stížnosti vyjádřily tak, že stížnost je nedůvodná, neboť jí napadený rozsudek Městského soudu v Praze stěžovatelce neukládá žádnou povinnost. Ukládá ji jinému subjektu, žalovanému st. podniku P., který v této věci podal dovolání. Ochranu podle čl. 11 odst. 1 Listiny nelze upírat nikomu, ale je zcela nepochybné, že se tato ochrana vztahuje pouze na toho vlastníka, který nabyl vlastnictví oprávněně, tj. v souladu se zákonem. Stěžovatelka však nabyla v rámci privatizace předmětné pozemky v důsledku předchozího porušení zákona, a to dvojího porušení. Poprvé zprivatizováním již privátních ideálních 2/7 těchto pozemků a podruhé porušením zákona č. 403/1990 Sb. Stěžovatelka a další žalovaní před schválením privatizačního projektu pochybili, když správně nezjistili a nezajistili oprávněné nároky uvedených soukromých osob.

Ústavní soud po posouzení všech výše uvedených skutečností poukazuje na to, že podle ustálené judikatury mu zpravila nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí vydaných obecnými soudy v řízeních, v nichž byly dodrženy zásady plynoucí z Listiny (její hlavy páté); stěžovatelka ani netvrdí, že by řízení před obecnými soudy bylo postiženo takovými procesními vadami, které by zasáhly do jejích ústavně zaručených práv, takže nebylo potřebné v tomto směru napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze přezkoumávat. Pokud se stěžovatelka dovolává porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, podstatná část jí uváděných důvodů spočívá v polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů. Z hlediska ochrany ústavně zaručeného základního práva plynoucího z čl. 11 odst. 1 Listiny, neshledal Ústavní soud důvod, aby se odchýlil od své ustálené judikatury, podle níž právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny se vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 9, Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1998, str. 237). Pouhý spor o vlastnictví tedy ústavně chráněn není a ani být nemůže.

Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatelka napadla odvoláním rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 2. 1997, č.j. 8 C 323/93-117, ačkoli žaloba o vydání sporných pozemků byla vůči ní zamítnuta. Odvolací soud zaujal stanovisko, že i když zákon přímo nestanoví, že by v takovém případě nebylo odvolání přípustné, přesto z logiky věci vyplývá, že oprávnění k podání odvolání chybí účastníku, kterému výrokem rozhodnutí nebyla způsobena určitá újma. Proto podle ust. § 218 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu odvolání odmítl, neboť bylo podáno účastníkem, v jehož prospěch bylo rozhodnuto, takže nebyl k odvolání oprávněn. I když tato argumentace odvolacího soudu není (se zřetelem na povahu konkrétní věci) zcela jednoznačná - neboť stěžovatel se za povinnou osobu považuje a dovozuje, že sporné nemovitosti přešly do jeho vlastnictví a že poškozen byl - nelze v ní podle názoru Ústavního soudu spatřovat porušení dosahující takové ústavněprávní intenzity, na něž by bylo třeba v projednávané věci brát zřetel.

Ústavní soud proto neshledal, že by byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavních zákonech nebo mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.

Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků tak, že ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Po učení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 1999

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru