Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 370/15 #1Usnesení ÚS ze dne 27.04.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkvýpověď
Pracovní poměr
neplatnost/relativní
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.370.15.1
Datum podání04.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 52 písm.c

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 370/15 ze dne 27. 4. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Pavla Zaorala, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2678/2014-191 ze dne 24. listopadu 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 494/2013-165 26. února 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 19 C 69/2012-129 ze dne 27. června 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení České aerolinie, a. s., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se žalobou v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 domáhal určení, že skončení pracovního poměru stěžovatele výpovědí pro nadbytečnost je neplatné. Obvodní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o organizační změně bylo skutečně přijato (mimo jiné z toho důvodu, že vedlejší účastnice chtěla ukončit provoz celé flotily letadel ATR). K přehodnocení tohoto záměru došlo až později, po změně podmínek (uzavření dodatku kolektivní smlouvy). To však neznamená, že zamýšlená organizační změna byla zaměřena na jiné, než právě organizační důvody. Bylo tedy namístě pohlížet na stěžovatele, velitele letadla ATR, jako na nadbytečného. Ani v dalších tvrzených důvodech soud neshledal důvod neplatnosti skončení pracovního poměru (nerespektování seniority zaměstnanců, neinformování Úřadu práce).

2. Městský soud v Praze se se závěry obvodního soudu ztotožnil. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl, neboť rozhodná právní otázka jím již byla vyřešena a není důvod pro její odlišné posouzení.

3. Proti rozhodnutí obvodního, městského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval v tom, že v řízení před obecnými soudy odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména pak na rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2204/2003 ze dne 27. 4. 2004, který se týkal skutkově velmi podobné věci. Již v době, kdy stěžovatel dostal výpověď, si vedlejší účastnice školila další zaměstnance, kteří jej později nahradili. Stěžovatel očekával, že soudy budou postupovat podle závěrů rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, neboť obdobné věci mají být rozhodovány obdobně. Závěr odvolacího soudu, že k později nastalým změnám u zaměstnavatele nelze přihlížet, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Obecné soudy se bez bližšího odůvodnění spokojily s vysvětlením, že se u vedlejší účastnice v prvé polovině roku 2012 změnila ekonomická situace natolik, že obnovila některá dříve zrušená pracovní místa v rámci druhu práce, který dříve vykonával stěžovatel.

4. Nad rámec námitek proti posouzení věci samé stěžovatel poukázal na to, že se po Nejvyšším soudu nedomáhal změny jeho rozhodovací praxe, ale naopak dodržení ustálené a publikované praxe. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je stručné a zcela nedostatečné, budí dojem, že je psáno mechanicky a bez ohledu na uplatněné námitky.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Stěžovatel svou argumentaci zaměřil zejména proti hodnocení zjištěného skutkového stavu obvodním soudem. Konkrétně tvrdí, že v řízení prokázal, že nebyl pro svého zaměstnavatele nadbytečný. Jednání vedlejší účastnice tak odpovídalo jednání, které Nejvyšší soud posoudil v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, tedy že od počátku směřovalo k umělému vytvoření podmínek pro výpověď pro nadbytečnost a nebylo podle svého obsahu a účelu rozhodnutí o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že je neplatná výpověď z pracovního poměru, kterou dal zaměstnavatel zaměstnanci, jestliže rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu nebylo přijato k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli.

7. V projednávané věci však k takovému skutkovému závěru obvodní soud nedospěl, naopak podrobně vysvětlil, že jednání vedlejší účastnice se zakládalo na vážném záměru k organizační změně. Svým účelem a obsahem tedy nesměřovalo k jinému, než zákonem předvídanému cíli.

8. V této souvislosti je třeba stručně připomenout, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat do činnosti obecných soudů tím, že by hodnotil a přehodnocoval jejich vlastní hodnocení důkazů, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [srov. přiměřeně již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

9. Nic takového však Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí (zejména pak rozhodnutí obvodního soudu) vyplývá, jaké skutečnosti vzaly soudy za základ svých zjištění a jak tyto skutečnosti hodnotily. Zejména pak z nich vyplývá, proč soud dospěl k závěru, že jednání vedlejší účastnice nesměřovalo k jinému, než zákonem předvídanému cíli. Napadené rozhodnutí obvodního soudu je založeno na uceleném argumentačním systému, který logicky a rozumně podporuje správnost jeho závěrů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)].

10. Za tohoto stavu věci tak z ústavního hlediska není co vytknout ani Nejvyššímu soudu. Obvodní soud dospěl ke skutkovým zjištěním odlišným (opačným) od zjištění, na nichž se zakládal rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2204/2003. Nejvyšší soud tak stěží mohl dospět k závěru, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud při zjištění opačného skutkového stavu rozhodl opačně.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru