Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3699/14 #1Nález ÚS ze dne 13.04.2015Náklady exekuce a odměna exekutora při souběžně vedených řízeních mezi týmiž účastníky

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUDNÍ EXEKUTOR - Praha 5 - Podkonický Juraj
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkExekuce
Náklady řízení
řízení/spojení věcí
exekutor
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 78/77 SbNU 149
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3699.14.1
Datum vyhlášení29.04.2015
Datum podání24.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 37 odst.3, § 52 odst.1

330/2001 Sb., § 5 odst.1, § 13

99/1963 Sb., § 112


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Mezi výší vymáhané pohledávky a výší nákladů nesených povinným v exekučním řízení musí existovat proporcionální vztah. Povinnost počínat si tak, aby v exekučním řízení nevznikaly náklady zbytečně zatěžující povinného, stíhá i oprávněného. Neopodstatněné navyšování nákladů exekuce za určitých skutkových okolností představuje zneužití práva. Nezohlední-li soud při rozhodování o nákladech exekuce a nákladech oprávněného tato východiska, poruší právo povinného na spravedlivý proces a v důsledku toho i jeho právo vlastnit a pokojně užívat majetek.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 13. 4. 2015 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky Kláry Trampotové usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 67 Nc 2125/2009-103 ze dne 15. 10. 2014 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Usnesením ze dne 20. 8. 2009 nařídil obvodní soud exekuci na stěžovatelčin majetek k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 208 Kč (spočívající v nezaplaceném jízdném a přirážce k jízdnému) a provedením exekuce pověřil soudního exekutora. Následně bylo toto exekuční řízení spojeno s dalšími 29 řízeními vedenými u téhož exekutora mezi totožnými účastníky, a to pro pohledávky v celkové výši 18 602 Kč a náklady předcházejících řízení v celkové výši 72 090 Kč. Příkazem k úhradě nákladů exekuce uložil soudní exekutor stěžovatelce, aby na nákladech exekuce a nákladech oprávněného zaplatila celkem 36 012 Kč. Ke stěžovatelčiným námitkám obvodní soud napadeným usnesením tento příkaz změnil tak, že celkové náklady exekuce určil částkou 23 728,10 Kč. Stěžovatelka měla za to, že exekuční soud postupoval v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1881/11 ze dne 16. 1. 2012 a sp. zn. I. ÚS 3571/12 ze dne 28. 7. 2014, když přehlédl, že u stejného exekutora byla již pravomocně skončena další věc, jež rovněž mohla být spojena s výše uvedenými věcmi, a náklady exekuce tak mohly být ještě nižší. Obvodní soud navíc dle stěžovatelky při výpočtu nákladů exekuce vycházel i z nákladů nalézacího řízení, k nimž nemělo být přihlíženo. Uvedenými pochybeními mělo být porušeno stěžovatelčino právo vlastnit majetek, právo na spravedlivý proces a také zákaz libovůle.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud při posouzení věci vyšel z toho, že vůči stěžovatelce bylo mezi lety 2008 – 2010 postupně podáno 52 návrhů na nařízení exekuce k vymožení bagatelních pohledávek, a to na základě pravomocných a vykonatelných rozsudků. Vzhledem k tomu, že následně nařízené exekuce se týkaly pohledávek mezi týmiž účastníky, se Ústavní soud zabýval otázkou, zda bylo možné a z hlediska hospodárnosti řízení účelné spojit všechna řízení, a to i za účelem snížení nákladů exekuce. Ústavní soud připomněl, že soudnímu exekutorovi žádný právní předpis nepřikazuje spojit spolu související věci mezi týmiž účastníky. Rovněž nelze zpochybňovat právo na náhradu nákladů exekuce soudního exekutora i oprávněného. Ústavní soud však současně upozornil, že mezi výší vymáhané pohledávky a výší nákladů nesených povinným musí existovat proporcionální vztah; povinnost počínat si tak, aby v exekučním řízení nevznikaly náklady zbytečně zatěžující povinného, stíhá i oprávněného. Neopodstatněné navyšování nákladů exekuce za určitých skutkových okolností dokonce představuje zneužití práva.

V dané věci stěžovatelka navrhla spojení celkem 18 exekučních řízení, přičemž obvodní soud spojil 17 řízení; ohledně jednoho řízení obvodní soud návrhu na spojení nevyhověl s odůvodněním, že toto řízení se již procesně nachází ve fázi po podaném odvolání. Ústavní soud toto odůvodnění neshledal dostačujícím a dospěl k závěru, že samostatné vedení výše uvedené jediné exekuce bylo spíše výsledkem nahodilosti. Tato nahodilost však podle Ústavního soudu nesmí být rozhodující skutečností, od níž se odvíjí výše nákladů exekuce a nákladů oprávněného. Tím, že obvodní soud v napadeném usnesení uspokojivě nevysvětlil, z jakého důvodu nespojil jedno z navrhovaných exekučních řízení s ostatními, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku toho i její právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto napadené usnesení zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Rychetský. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 3699/14 ze dne 13. 4. 2015

N 78/77 SbNU 149

Náklady exekuce a odměna exekutora při souběžně vedených řízeních mezi týmiž účastníky

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Davida Uhlíře a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 13. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 3699/14 ve věci ústavní stížnosti Kláry Trampotové, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem Praha 3 - Vinohrady, Kolínská 13, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. října 2014 č. j. 67 Nc 2125/2009-103, kterým byl změněn příkaz k úhradě nákladů exekuce, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníka řízení a JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, se sídlem Praha 6, Evropská 663/132, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. října 2014 č. j. 67 Nc 2125/2009-103 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. října 2014 č. j. 67 Nc 2125/2009-103 se ruší.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. listopadu 2014, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "exekuční soud") ze dne 20. srpna 2009 č. j. 67 Nc 2125/2009-3 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky k uspokojení pohledávky Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciová společnost, (dále též "oprávněný") ve výši 208 Kč a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1 495 Kč. Provedením exekuce byl pověřen JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 5, příslušné řízení bylo u něj vedeno pod sp. zn. 067 EX 219853/09. Usnesením ze dne 24. dubna 2012 č. j. 067 EX 219853/09-71 bylo toto řízení spojeno s dalšími 29 řízeními, která byla vedena u téhož exekutora a mezi totožnými účastníky, s tím, že exekuce bude nadále vedena právě pod uvedenou spisovou značkou. I v ostatních řízeních šlo přitom o vymáhání částek činících neuhrazené jízdné a přirážku za jízdné bez platné jízdenky v pražské integrované dopravě (po sloučení šlo o jistinu celkem ve výši 18 602 Kč) a dále neuhrazené náklady předcházejících řízení (celkem ve výši 72 090 Kč).

3. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 7. června 2012 č. j. 067 EX 219853/09-77, vydaným JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 5, bylo podle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky uhradit na nákladech exekuce a nákladech oprávněného celkem 36 012 Kč. Tato částka sestávala z odměny exekutora ve výši 13 620 Kč, hotových výdajů ve výši 3 500 Kč, náhrady za doručení písemností ve výši 7 050 Kč, daně z přidané hodnoty ve výši 4 834 Kč a nákladů právního zastoupení oprávněného v exekučním řízení ve výši 7 008 Kč.

4. K námitkám stěžovatelky exekuční soud usnesením ze dne 15. října 2014 č. j. 67 Nc 2125/2009-103 změnil uvedený příkaz tak, že celkové náklady exekuce určil částkou ve výši 23 728,10 Kč, z čehož 13 610 Kč představovala odměna exekutora (při jejím určení vycházel z výše jistiny i nákladů nalézacího řízení), 3 500 Kč náhrada hotových výdajů, 3 593,10 Kč daň z přidané hodnoty a 3 025 Kč náklady právního zastoupení oprávněného, navýšené o daň z přidané hodnoty (výrok I). Soud tedy nepřiznal exekutorovi náhradu za doručení písemností a jinak určil náklady právního zastoupení oprávněného. Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků, včetně exekutora pověřeného provedením exekuce, nemá právo na náhradu nákladů řízení o námitkách (výrok II).

5. Exekuční soud neshledal důvodnými ty námitky, podle nichž měla být při určení výše nákladů exekuce a nákladů právního zastoupení oprávněného zohledněna skutečnost, že u soudního exekutora byla pod sp. zn. 067 EX 204192/08 samostatně vedena a pravomocně skončena jiná exekuce, která s ohledem na předmět řízení a totožnost účastníků mohla být rovněž spojena do předmětného řízení (dohromady bylo vedeno až 52 exekucí, přičemž ke spojení došlo jednak v případě již zmíněných 30 řízení, jednak v případě dalších 17 z nich, u nichž se tak stalo usnesením ze dne 22. února 2010 č. j. 68 Nc 236/2009-33). Podle stěžovatelky měly být za této situace předmětné náklady posuzovány v intencích nálezu ze dne 16. ledna 2012 sp. zn. IV. ÚS 1881/11 (N 13/64 SbNU 129), což by znamenalo jejich snížení o částku, která již na těchto nákladech byla přiznána příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 23. března 2011 č. j. 067 EX 204192/08-70 v samostatně vedené exekuční věci. To ale exekuční soud neučinil. Jak vyplývá z jeho odůvodnění, pokud oprávněný nepodá sám návrh, ve kterém označí více exekučních titulů a sečte svou pohledávku a náklady řízení, pak dochází při spojování exekučních řízení nezřídka k technickým problémům a nesprávnostem v součtech a výpočtech. Jednotlivé exekuce, které jsou společně projednávány v předmětné věci, byly u exekutorského úřadu postupně podány v letech 2008 až 2010, a pokud by obdobně byly podány po 1. lednu 2013, kdy nabyla účinnosti novela exekučního řádu provedená zákonem č. 396/2012 Sb., lze důvodně předpokládat, že by došlo k jejich zákonnému spojení podle § 37 odst. 3 exekučního řádu, aniž by soud nebo exekutor museli rozhodovat o spojení exekucí k návrhu stěžovatelky. I tato nová právní úprava nicméně umožňuje vyloučení exekuce k samostatnému řízení, a to v zájmu jeho hospodárnosti. Dohledat a následně spojit veškerá exekuční řízení, která proti povinné oprávněný podal, nebylo neproblematické. Pokud z uvedených exekucí byla jedna vedena (a již pravomocně skončena) samostatně a následně bylo spojeno soudem ke společnému řízení dalších 17 exekucí a poté exekutorem dalších 30 exekucí, má exekuční soud za to, že společné projednání 30 věcí je na hraně únosnosti. Z tohoto důvodu nepřistoupil na argumentaci povinné, že vzhledem k nespojení i další samostatně projednané exekuce měly být takto vzniklé náklady posouzeny souhrnně. Přihlédl přitom i k tomu, že řízení o dalších 4 návrzích na nařízení exekuce byla zastavena pro zpětvzetí před nařízením exekuce a náhrada nákladů řízení (popř. exekuce) v nich nebyla přiznána žádnému z účastníků.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka má za to, že exekuční soud postupoval v rozporu s právními závěry obsaženými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1881/11 a nálezu ze dne 28. července 2014 sp. zn. I. ÚS 3571/12 (N 144/74 SbNU 227), když při vyčíslování odměny právního zástupce oprávněného i nákladů soudního exekutora přehlédl jinou pravomocně skončenou věc. Správně měl postupovat tak, jako by došlo ke spojení 31 věcí, a náklady snížit o částku, kterou musela na nákladech zaplatit na základě rozhodnutí vydaného v posledně uvedené skončené věci. Skutečnost, že stěžovatelka se v minulosti dvaapadesátkrát provinila a svou "černou minulostí" zatížila exekuční soud, nemění nic na tom, že oprávněný mohl exekvovat její věci jediným návrhem, a pokud tak neučinil, mohl tyto věci spojit dříve samotný exekutor. Nerespektováním judikatury Ústavního soudu ze strany exekučního soudu mělo být zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jakož i do jejího vlastnického práva.

7. Dalšího pochybení se pak měl exekuční soud dopustit tím, že při výpočtu nákladů exekuce vycházel i z nákladů nalézacího řízení, ačkoliv jde o příslušenství pohledávky, k němuž při tomto výpočtu nemělo být přihlíženo. Tím nepřípustně extenzivně vyložil § 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, a to v rozporu s § 12 téže vyhlášky, čímž učinil aplikaci tohoto podzákonného právního předpisu nepřehlednou, nesrozumitelnou a nejistou. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na právní závěry obsažené v nálezu ze dne 24. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2134/09 (N 236/59 SbNU 399).

III. Průběh řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 Nc 2125/2009 a spis Exekutorského úřadu Praha 5 vedený pod sp. zn. 067 EX 219853/09. Současně vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

9. Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření ze dne 24. února 2015 odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, jakož i příslušných spisů. Odkaz stěžovatelky na odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 2134/09 považuje za nepřípadný. V předmětné exekuci bylo vymáhané plnění ve věci 90 692 Kč, přičemž toto plnění bylo i vymoženo. Náklady oprávněného a náklady exekuce byly vymoženy rovněž, nebyly však zahrnuty do základu pro určení odměny exekutora.

10. Soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., ve svém vyjádření poukázal na to, že napadeným usnesením došlo k nesprávnému výpočtu odměny exekutora i nákladů právního zastoupení oprávněného, který byl v obou případech učiněn podle nové právní úpravy, ačkoliv správně měla být aplikována úprava účinná do 31. prosince 2012. Tato pochybení, jež byla ve prospěch stěžovatelky, vedla k tomu, že soudnímu exekutorovi byla přiznána nižší odměna, než na kterou by měl mít správně nárok. Přesto napadené rozhodnutí respektuje. K samotné ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení ohledně extenzivního výkladu ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb. je nesmyslné, přičemž ani z nálezu sp. zn. I. ÚS 2134/09 nevyplývá, že by soudní exekutor neměl pro určení odměny vycházet též z vymožených nákladů nalézacího řízení. Dále poznamenal, že exekuční soud se řídil nálezem sp. zn. IV. ÚS 1881/11, když při stanovení nákladů exekuce i nákladů oprávněného postupoval právě tak, jako kdyby byl podán jediný exekuční návrh. Otázku jednoho separátního exekučního návrhu posoudil tak, že s ohledem na procesní složitost by se v případě spojení exekučního řízení sp. zn. 067 EX 204192/08 stalo předmětné řízení extrémně nepřehledným. Toto řízení bylo navíc skončeno vymožením již dne 2. dubna 2011, tedy dávno předtím, než vůbec otázka stanovení nákladů exekuce v řízení sp. zn. 067 EX 219853/09 přišla na přetřes. Z argumentace stěžovatelky lze dovodit, že podle jejího názoru by soudnímu exekutorovi měla náležet za vymožení celkem jedenatřiceti (!) dobrovolně nesplněných peněžitých povinností pouze částka 7 865 Kč, sestávající z odměny 3 000 Kč a náhrady hotových výdajů, zvýšených o daň z přidané hodnoty. To je však částka zdaleka nepostačující ani na pokrytí základních výdajů soudního exekutora na běh exekutorského úřadu v souvislosti s daným exekučním řízením, natož aby se soudnímu exekutorovi vymáhání těchto peněžitých povinností po finanční stránce vyplatilo. Smyslem judikatury Ústavního soudu určitě nebylo popření jednoho z esenciálních principů exekučního řízení - nároku soudního exekutora na adekvátní odměnu za odvedenou práci, jejímž výsledkem je úspěšné vymožení povinnosti povinného ve prospěch oprávněného.

11. Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se podle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení.

12. Jednotlivá vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která využila své právo na ně reagovat. Ve své replice ze dne 24. března 2015 setrvala na uplatněné argumentaci. Zdůraznila, že se nesnaží popřít smysl exekučního řízení, pouze má za to, že toto má být v otázce nákladů exekuce proporcionální k vymáhaným povinnostem a v této konkrétní věci zároveň zohledňovat jednání vedlejšího účastníka, který včas nespojil její věci. Soudní exekutor se podle jejího názoru nepřípadně dovolává toho, že posuzování nákladů exekuce v posuzované věci, s přihlédnutím k již skončené věci, by bylo extrémně složité, ne-li nemožné. Přehlíží však, že pokud by tato řízení byla jím samým spojena včas, tuto argumentaci by vůbec neměl k dispozici, protože by bylo vedeno pouze jedno řízení. Uvedené vyjádření doplnila stěžovatelka podáním ze dne 27. března 2015, jehož součástí bylo i rozhodnutí exekučního soudu ze dne 13. března 2015 č. j. 66 Nc 2672/2009-47 v obdobné věci, která se však týkala jiné povinné. Z jeho odůvodnění vyplývá, že v současné době již exekuční soud reflektuje její stížnostní námitku, podle níž je při vyčíslení nákladů exekuce třeba přihlížet k zaplacené náhradě nákladů jak oprávněného, tak soudního exekutora v již skončených věcech.

13. Ve smyslu § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.

IV. Vlastní posouzení

14. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti. Ústavní soud tedy přistoupil k jejímu věcnému posouzení, načež zjistil, že je důvodná.

15. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení a z tohoto důvodu se i na něj vztahují zásady spravedlivého procesu. Především platí, že i takovéto rozhodnutí musí být náležitě a logicky odůvodněno, neboť právě naplnění tohoto požadavku je významnou pojistkou proti libovůli při výkonu veřejné moci [srov. např. nález ze dne 6. března 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153); nález ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Závěr o porušení základních práv a svobod lze v těchto případech ovšem zpravidla spojovat pouze s případy zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro hodnocení věci esenciální [např. nález ze dne 25. července 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61)]. Samotné zjištění, že se obecné soudy při posuzování otázky nákladů řízení dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti, není v tomto směru postačující.

16. Ústavní soud se jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) zabýval pouze otázkou, zda byla napadeným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky, a to z hlediska jí uplatněných námitek. Podstatou první z nich přitom byla zjednodušeně řečeno nesprávnost postupu exekučního soudu, který při uložení povinnosti k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného nepřihlédl (ve smyslu snížení jejich výše) k nákladům, jež byla stěžovatelka ze stejného důvodu povinna zaplatit na základě příkazu vydaného v jiném exekučním řízení, které s ohledem na svůj předmět a totožnost účastníků mohlo a také mělo být spojeno s řízením, v němž bylo vydáno napadené usnesení.

17. Při posouzení uvedené námitky bylo třeba vyjít z toho, že vůči stěžovatelce bylo v období let 2008 až 2010 postupně podáno celkem 52 návrhů na nařízení exekuce k vymožení bagatelních pohledávek. Ve všech těchto případech tomu tak bylo na základě vykonatelných rozsudků, jež nabyly právní moci několik let před podáním prvního návrhu na nařízení exekuce. Není pochyb, že oprávněný s ohledem na předmět své činnosti vede přesnou evidenci svých pohledávek, resp. že je schopen se ve velkém množství svých pohledávek orientovat, a že v předmětné době mohl podat jeden návrh na nařízení exekuce všech těchto pohledávek, na jehož základě by k jejich vymožení došlo v jediném řízení. O spojení řízení zároveň mohli podle § 52 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s § 112 občanského soudního řádu rozhodnout i soudní exekutor nebo exekuční soud, což sice učinili, avšak nikoliv ve vztahu ke všem pohledávkám. Exekuční soud rozhodl o spojení 17 řízení a soudní exekutor o spojení 30 řízení. 5 zbylých návrhů bylo posouzeno samostatně. Protože stěžovatelka namítá pochybení exekučního soudu právě v tom, že bylo samostatně vedeno řízení sp. zn. 067 EX 204192/08, Ústavní soud na tomto místě posoudil důvody, pro které k tomuto spojení nedošlo, a dále důsledky tohoto nespojení pro rozhodování o nákladech exekuce.

18. Ve své dosavadní judikatuře se Ústavní soud opakovaně vyjádřil k požadavku hospodárnosti řízení v souvislosti se zahajováním exekučního řízení samostatnými návrhy oprávněného vůči témuž povinnému. Konkrétně připomněl princip proporcionality, ze kterého vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, jimž nesmí být vedením řízení způsobena větší než nezbytná újma. Přestože soudnímu exekutorovi žádný právní předpis explicitně nepřikazuje, aby věci, po všech stránkách spolu související, spojil, je takový postup z důvodu hospodárnosti řízení i z důvodu upřednostněné minimalizace zásahů do základního práva na vlastnictví povinného nanejvýše žádoucí; k individuálnímu rozhodování v jednotlivých věcech lze přistoupit tak, aby nebyl porušen čl. 36 Listiny, pouze tehdy, je-li takový postup rozumně odůvodnitelný. Tím není zpochybněno právo na náhradu nákladů exekuce ani na straně soudního exekutora, ani na straně oprávněného, mezi výší vymáhané pohledávky a výší nákladů řízení (exekučních nebo i nákladů nalézacího řízení), které nese povinný, však musí existovat proporcionální vztah. Neopodstatněné navyšování nákladů exekučního řízení za určitých skutkových okolností představuje rovněž zneužití práva, které lze považovat za porušení práva povinného na minimalizaci zásahů vyplývajícího z čl. 1 odst. 1 Ústavy [např. nález ze dne 21. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125), bod 16; nález ze dne 8. září 2011 sp. zn. II. ÚS 2013/10 (N 154/62 SbNU 347); nález ze dne 7. června 2011 sp. zn. II. ÚS 2780/10 (N 108/61 SbNU 609), bod 15; nález ze dne 19. října 2011 sp. zn. IV. ÚS 247/11 (N 180/63 SbNU 91), bod 22; nález sp. zn. IV. ÚS 1881/11, bod 23].

19. Povinnost počínat si tak, aby v exekučním řízení nevznikaly zbytečně vynaložené náklady zatěžující povinného, stíhá i oprávněného. Ústavní soud neobhajuje ani nenavádí dlužníky k vyhýbání se plnění jejich povinností, nicméně neúčelně vynaložené náklady by se neměly stát faktickou sankcí vůči povinnému a neměly by ani představovat nepřiměřený zdroj zisku pro stranu oprávněnou nebo exekutora (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2013/10). Z toho plyne, že i sám oprávněný je povinen zvážit nutnost vedení samostatných exekučních řízení, resp. důvodnost podání samostatných návrhů na nařízení exekuce na majetek téhož povinného (nález sp. zn. IV. ÚS 1881/11, bod 24).

20. Stěžovatelka navrhla spojení řízení vedeného pod sp. zn. 68 Nc 303/2009 (sp. zn. 067 EX 204192/08) v rámci návrhu na spojení celkem 18 řízení, jemuž však exekuční soud vyhověl pouze částečně, když usnesením ze dne 22. února 2010 č. j. 68 Nc 236/2009-33 spojil pouze 17 zbylých řízení. V případě prvně uvedeného řízení tak neučinil, neboť, jak vyplývá z odůvodnění tohoto usnesení, se v této době nacházelo ve zcela jiném stadiu; tou dobou již probíhalo odvolací řízení. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že pro posouzení věci nebylo podstatné, že stěžovatelka navrhla spojení tohoto řízení právě s 17 řízeními, a nikoliv i s dalšími 30 řízeními, o které jde v projednávané věci, a to z toho důvodu, že důsledky nespojení se týkají rozhodování o nákladech všech těchto exekucí. Při rozhodování o nákladech exekučního řízení je třeba hodnotit postup soudu v průběhu celého řízení, tedy i to, z jakého důvodu nedošlo právě v případě jedné exekuce k jejímu spojení, k němuž mohlo dojít i bez návrhu. Právě zde přitom spočívá problém napadeného usnesení. Odpověď na předmětnou otázku totiž nelze nalézt ani v jeho odůvodnění, ani na jiném místě příslušného soudního spisu. Exekuční soud sice v napadeném usnesení konstatoval, že spojení 30 věcí je na hraně únosnosti, tento závěr však v dané věci nebyl postačující. Je tomu tak z toho důvodu, že spojení i této exekuce do jednoho řízení s ostatními nemohlo citelně ovlivnit jeho průběh. Důvod nespojení nakonec nelze bez dalšího vyvozovat ani z pořadí, v jakém návrhy na nařízení exekuce obdržel soudní exekutor. Návrh na nařízení exekuce, jež byla vedena samostatně, nijak výrazně nepředcházel podání návrhů ostatních. V předmětné době byly naopak podány i některé další návrhy, v jejichž případě však již ke spojení exekucí došlo. Možnost spojení všech řízení ve svém vyjádření připustil i exekuční soud.

21. Všechny tyto skutečnosti nasvědčují tomu, že samostatné vedení řízení sp. zn. 067 EX 204192/08 bylo pravděpodobně výsledkem nahodilosti. Nahodilost v postupusoudního exekutora nebo exekučního soudu ovšem nesmí být rozhodující skutečností, od níž se odvíjí výše nákladů exekuce a nákladů oprávněného, které musí povinný zaplatit. Platí totiž, že vedení více exekučních řízení, byť ve vztahu k typově shodným pohledávkám téhož oprávněného vůči témuž povinnému, musí mít vždy rozumný důvod a obstát z hlediska výše uvedeného požadavku proporcionality. Jen v takovém případě bude zároveň opodstatněna povinnost povinného zaplatit na těchto nákladech vyšší částku, než jak by tomu bylo v případě spojení všech řízení.

22. Vzhledem k tomu, že z napadeného usnesení neplyne relevantní důvod, který by opodstatňoval samostatný postup právě v případě uvedeného řízení, nelze toto rozhodnutí považovat za náležitě odůvodněné. Tento nedostatek odůvodnění má tudíž za následek porušení základního práva stěžovatelky nasoudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, do něhož uložení povinnosti k úhradě nákladů exekuce vždy zasahuje. V dalším řízení bude povinností exekučního soudu buď doplnit své odůvodnění (vysvětlit důvody samostatného postupu), nebo při určení nákladů exekuce zohlednit náklady, jejichž zaplacení bylo stěžovatelce uloženo příkazem ze dne 23. března 2011 č. j. 067 EX 204192/08-70, a v jejich rozsahu náklady určené napadeným usnesením snížit. Stejným způsobem by měl postupovat i při rozhodování o nákladech oprávněného, konkrétně v rámci posouzení jejich účelnosti či neúčelnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1881/11, bod 26; nález sp. zn. I. ÚS 3571/12, bod 19).

23. Pokud jde o druhou námitku, základem pro určení odměny exekutora za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky je podle § 5 vyhlášky 330/2001 Sb. výše exekutorem vymoženého plnění nezahrnujícího náklady exekuce a náklady oprávněného. Součástí tohoto plnění tudíž mohou být i náklady nalézacího řízení. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s tímto závěrem není s to založit jeho nesprávnost, potažmo jeho protiústavnost. Tato námitka není důvodná.

24. Závěr o porušení základního práva stěžovatelky vedl Ústavnísoud k tomu, že její ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl (výrok I) a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení zrušil (výrok II).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru