Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 369/2000Nález ÚS ze dne 16.06.2002Rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvazba/důvody
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 77/26 SbNU 267
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.369.2000
Datum vyhlášení17.09.2002
Datum podání19.06.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 143, § 67 odst.1 písm.a, § 67 odst.1 písm.b, § 67 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 369/2000 ze dne 16. 6. 2002

N 77/26 SbNU 267

Rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti M. T. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne

11. 5. 2000, sp. zn. 1 To 493/2000, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2000, sp.

zn. 1 To 493/2000, se zrušuje.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Krajský soud v Ostravě

o stížnosti obviněného-stěžovatele (dále jen "stěžovatele") proti

usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 5. 2000, sp. zn. 9 Nt

700/2000, tak, že se tato stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c)

tr. řádu zamítá.

V jeho odůvodnění zejména uvedl, že stěžovatel byl obviněn

Policií ČR OÚV Karviná, pracoviště Orlová, z trestného činu

krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, jehož se měl

dopustit s další osobou dvěma dílčími útoky, a to dne 19. 8. 1999

v Rychvaldě odcizením automobilu zn. Seat Ibiza v hodnotě nejméně

170.000,- Kč a v přesně nezjištěné době v měsíci září 1999

v Ostravě odcizením automobilu Škoda Octávia v hodnotě nejméně

500.000,- Kč. Napadeným usnesením Okresního soudu v Karviné bylo

rozhodnuto o jeho vzetí do vazby podle § 68 tr.řádu z důvodů

uvedených v ust. § 67 odst. 1 písm. a),b) tr. řádu. Stěžovatel

podal proti uvedenému usnesení ihned po jeho vyhlášení stížnost,

kterou do dne rozhodování Krajského soudu v Ostravě neodůvodnil.

Podle zjištění krajského soudu odůvodnil Okresní soud

v Karviné "existenci důvodu vazby" útěkové a koluzní tím, že

obviněný nikde nepracuje, je zřejmé, že "takto" si mohl obstarávat

prostředky k obživě, nepřebíral písemná předvolání vyšetřovatele,

ujel stavějící hlídce Policie ČR do Polské republiky, kde byl

zadržen a přitom byla u něj nalezena dvě odcizená kola. Tyto

argumenty prý mají oporu v obsahu spisu. Z něho Krajský soud

v Ostravě dále zjistil, že stěžovatel byl pro trestný čin krádeže

již v minulosti dvakrát soudně trestán. Přehlédnout nelze ani jeho

postoj k pracovnímu zařazení; úřad práce v Bohumíně totiž sdělil,

že stěžovatel nepobíral hmotné zabezpečení, avšak pravidelně mu

jsou podávány informace o volných pracovních místech pro

automechaniky i pro osoby se základním vzděláním.

To vše, spolu s důvody napadeného usnesení, svědčí - podle

mínění krajského soudu - pro závěr o existenci důvodu vazby

útěkové podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Jelikož se měl

stěžovatel jednání, z něhož je obviněn, dopustit společným

jednáním s dalším pachatelem, který dosud nebyl zajištěn

a vyslechnut, vyvstává důvodná obava, že po propuštění na svobodu

by na něj stěžovatel působil ve svůj prospěch. Proto je prý dán

i důvod vazby podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Protože jsou

splněny i podmínky ust. § 67 odst. 2 tr. řádu, zamítl Krajský soud

v Ostravě stížnost stěžovatele jako nedůvodnou.

V záhlaví uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní

stížností. V ní uvedl, že jím bylo porušeno jeho základní právo na

obhajobu garantované čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv

a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. b) evropské Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod. Prohlásil, že usnesení, kterým

rozhodl dne 6. 5. 2000 Okresní soud v Karviné o jeho vzetí do

vazby, bylo doručeno dne 9. 5. 2000 jeho obhájci JUDr. M. K. Ten

ještě téhož dne vypracoval a doručil Okresnímu soudu v Karviné

odůvodnění stížnosti, kterou stěžovatel podal dne 6. 5. 2000 po

vyhlášení usnesení o vzetí do vazby do protokolu. Okresní soud

v Karviné, aniž vyčkal tohoto odůvodnění, zaslal téhož dne, tj.

9. 5. 2000 spis k rozhodnutí stížnostnímu soudu, který o stížnosti

rozhodl již dne 11. 5. 2000. Krajský soud v Ostravě tedy

odůvodnění stížnosti k dispozici neměl, a proto v napadeném

usnesení konstatoval, že stížnost nebyla do dne jeho rozhodování

odůvodněna. I když je nepochybně správné, že soudy rozhodují ve

vazebních věcech bez odkladu, nemůže být jejich postupem zkráceno

právo obviněného na řádnou obhajobu. Má-li být toto právo

zajištěno v plném rozsahu, je na místě poskytnout obviněnému

a jeho obhájci alespoň krátký časový prostor, kupř. lhůtu 3 dnů od

doručení usnesení soudu I. stupně, k odůvodnění stížnosti, jelikož

jedině po doručení tohoto usnesení se lze seznámit s argumentací

soudu a je možno na tuto argumentaci kvalifikovaně reagovat.

V daném případě, ačkoliv obhájce odůvodnil stížnost okamžitě,

téhož dne, kdy mu bylo rozhodnutí Okresního soudu v Karviné

doručeno, neměl stěžovatel přesto možnost uplatnit své námitky

u stížnostního soudu. Přitom je lhostejné, že stížnostní soud

přezkoumává rozhodnutí soudu I. stupně z úřední povinnosti

v plném rozsahu, neboť právo na obhajobu musí být beze zbytku

respektováno. Při opačném výkladu by prý "institut obhájce" získal

charakter čistě formální.

Proto stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení Krajského

soudu v Ostravě zrušeno.

Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský

soud v Ostravě a vedlejší účastníci - Okresní soud v Karviné,

Okresní státní zastupitelství v Karviné a Krajské státní

zastupitelství v Ostravě.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že námitky

stěžovatele nelze akceptovat. Okresní soud v Karviné zaslal opis

usnesení ze dne 6. 5. 2000, sp. zn. 9 Nt 700/2000, o vzetí

stěžovatele do vazby okresnímu státnímu zástupci, obviněnému

a jeho obhájci, a se stížností obviněného (podanou ihned po jeho

vyhlášení) předložil celý spis Krajskému soudu v Ostravě, který

o ní rozhodl napadeným usnesením. Z toho plyne, že oba soudy

postupovaly při vyřizování celé věci s maximálním urychlením

v souladu s ust. § 2/4, věta druhá, trestního řádu, přičemž nelze

pominout, že rozhodovaly ve vazební věci. Žádné ustanovení tr.

řádu nestanoví povinnost soudu vyčkat odůvodnění podané stížnosti

obviněným či jeho obhájcem ještě před předložením spisu soudu

stížnostnímu, neboť nikdy není zřejmé, zda vůbec bude takové

odůvodnění zpracováno. Ostatně stížnostní soud je povinen

s ohledem na ust. § 147/1 tr. řádu přezkoumat při rozhodování

o stížnosti jak správnost všech výroků napadeného usnesení, tak

i řízení předcházející napadenému usnesení. Krajský soud

v Ostravě v závěru svého vyjádření uvedl, že s upuštěním od

ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí.

Okresní soud v Karviné uvedl, že o vazbě stěžovatele

rozhodovala soudkyně i za přítomnosti obhájce, a usnesení o vzetí

do vazby za přítomnosti stěžovatele a obhájce vyhlásila. Jak

vyplývá "z protokolu o výslechu" podal stěžovatel stížnost proti

vyhlášenému usnesení ihned po poradě se svým obhájcem do

protokolu. Podle § 137 tr. řádu se podává stížnost do usnesení

u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do 3 dnů od

oznámení usnesení, přičemž stížnost lze podat ústně, i do

protokolu, což v daném případě bylo splněno. V praxi bývá stížnost

podávána nejčastěji právě ihned po oznámení usnesení, a to

v zájmu jejího urychleného vyřízení. Obhájci přitom nic nebránilo,

aby zároveň nadiktoval před soudem do protokolu odůvodnění podané

stížnosti, což neučinil, a odůvodnění zformuloval až 9. 5. 2000.

Trestní řád nestanoví pro stížnost žádné zvláštní náležitosti,

a ta musí být meritorně vyřízena i v případě, že ji obviněný nebo

obhájce neodůvodní. Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského

soudu v Ostravě přitom vyplývá, že se zabýval i argumenty

uvedenými v odůvodnění stížnosti zpracované obhájcem obviněného.

Ze strany obecných soudů tudíž nedošlo k porušení práva obviněného

na obhajobu. Nelze tak dovozovat ze skutečnosti, že odůvodnění

podané stížnosti nebylo do doby rozhodnutí o ní krajskému soudu

předloženo, neboť stěžovatel měl po celou dobu trestního řízení

obhájce, měl možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, podávat

návrhy, žádosti a opravné prostředky. Okresní soud v Karviné

konečně sdělil, že s upuštěním od ústního jednání v řízení před

Ústavním soudem souhlasí.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě ve svém vyjádření

pouze sdělilo, že se svého práva postavení vedlejšího účastníka

vzdává a že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním

soudem.

Okresní státní zastupitelství v Karviné zejména uvedlo, že

nelze přisvědčit tvrzením stěžovatele o porušení jeho práva na

obhajobu tím, že Krajský soud v Ostravě projednal jeho stížnost,

aniž vyčkal jejího odůvodnění. Z protokolu o výslechu obviněného

plyne, že úkonu soudu byl přítomen obhájce stěžovatele a že

stěžovatel po poradě s ním podal do vyhlášeného usnesení o vzetí

do vazby stížnost, kterou neodůvodnil a nepožádal soudce

o poskytnutí přiměřené lhůty k jejímu odůvodnění. Stížnost pak

byla odůvodněna až dne 9. 5. 2000. Napadené rozhodnutí Krajského

soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2000 mělo bez ohledu na neexistenci

odůvodnění podané stížnosti oporu v obsahu spisu a je nepochybně

správné. Okresní státní zastupitelství závěrem uvedlo, že se

vzdává svého práva postavení vedlejšího účastníka a že

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 9 Nt

700/2000, je zřejmé, že usnesení o vzetí stěžovatele do vazby bylo

na návrh Okresního státního zastupitelství vydáno a vyhlášeno dne

6. 5. 2000 za účasti stěžovatele i jeho obhájce. Stěžovatel podal

proti tomuto usnesení na místě stížnost do protokolu a mj. žádal,

aby o vzetí do vazby byla vyrozuměna též jeho manželka. Písemné

vyhotovení tohoto usnesení pak bylo doručeno obhájci stěžovatele

dne 9. 5. 2000, okresnímu státnímu zastupitelství dne 10. 5. 2000

a Policii ČR - Okresnímu úřadu vyšetřování dne 11. 5. 2000.

Zmíněného dne, tedy 9. 5. 2000 doručil obhájce Okresnímu soudu

v Karviné odůvodnění stížnosti podané stěžovatelem do protokolu

dne 6. 5. 2000. Krajský soud v Ostravě rozhodl o podané stížnosti

napadeným usnesení dne 11. 5. 2000, přičemž uvedl, že do dne jeho

rozhodnutí nebyla stížnost blíže odůvodněna.

Z těchto skutkových zjištění a po úvaze, jak bude níže

rozvedena, vyvodil Ústavní soud následující závěry:

Podle ust. § 143 trestního řádu lze podat stížnost proti usnesení

ve lhůtě 3 dnů od jeho oznámení (§ 137); jestliže se usnesení

oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci nebo

obhájci, běží tato lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno

nejpozději. V souzené věci byli stěžovatel i jeho obhájce přítomni

(dne 6. 5. 2000) vyhlášení usnesení Okresního soudu v Karviné

o vzetí stěžovatele do vazby ze dne 6. 5. 2000, sp. zn. 9 Nt

700/2000. Proto dne 9. 5. 2000, kdy bylo toto usnesení doručeno

obhájci stěžovatele - který reagoval téhož dne odůvodněním

stížnosti podané stěžovatelem do protokolu při jeho vyhlášení

- lhůta k podání stížnosti ještě běžela.

Ústavní soud respektuje své dřívější rozhodnutí (nález

Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 308/97, uveřejněný ve Sbírce

nálezů a usnesení pod č. 63, svazek 11, ročník 1998, II. díl), ve

kterém zaujal mj. stanovisko, že obhajoba je dovršena teprve

tehdy, je-li dána příležitost k jejímu uplatnění obhájcům, přičemž

pokud jde (pro ten který procesní úkon) o zákonem stanovené lhůty,

ty - z procesní pozice obviněného - jsou naplněny okamžikem, kdy

proběhnou vůči všem procesně oprávněným, včetně obviněného

samotného. Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval také

problematikou tzv. blanketního opravného prostředku - pouze s tím

rozdílem, že se jednalo o jeho pozdní odůvodnění - a konstatoval,

že je věcí toho, kdo opravný blanketní prostředek podal, aby si

sám přiměřeným způsobem vytvořil takovou situaci, za níž by

v době rozhodování o něm mohlo být soudem přihlédnuto ke všemu, co

v následném a tedy opožděném jeho odůvodnění přednesl. Nelze tedy

opomíjet tvrzení účastníka řízení - Krajského soudu v Ostravě, že

soud není povinen vyčkat odůvodnění stížnosti, neboť není nikdy

zřejmé, zda takové odůvodnění bude vůbec zpracováno. Tato

argumentace však není přijatelná tehdy, jestliže stěžovatel učinil

vše, aby měl soud před svým rozhodnutím odůvodnění stížnosti

k dispozici (tím, že mu jej včas doručil), obzvláště tehdy,

jestliže zákonná lhůta k podání stížnosti v době doručení jejího

odůvodnění ještě neuplynula, a jak obviněný, tak i jeho obhájce

tudíž měli mít možnost vykonat svá nesporná procesní práva ve

smyslu ust. § 33 a § 35 ve spojitosti s ust. §§ 141-143 trestního

řádu. Na tom nic nemění to, že odůvodnění stížnosti (jako

opravného prostředku) není jeho zákonem předepsanou náležitostí.

V této souvislosti je též nutno poukázat na existenci širšího

okruhu osob oprávněných k podání stížnosti proti usnesení o vazbě

vymezený v ust. § 142 tr. řádu, neboť restriktivní výklad

- přijatý v napadeném rozhodnutí obecného soudu - by jejich právo

zredukoval do té míry, že by těmto oprávněným osobám fakticky

náleželo teprve tehdy, pokud stížnost nepodá sám obviněný.

Případná je i zmínka stěžovatele o nutnosti poskytnout přiměřenou

lhůtu k řádné přípravě odůvodnění stížnosti; to je právě zákonem

daná třídenní lhůta od oznámení, v níž je možné využít všechna

procesní práva obviněného, obhájce a ostatních oprávněných osob,

např. i vyjádřením se k důvodům vazby. Její nedodržení nemůže být

zhojeno tvrzením, že se soud II. stupně z úřední povinnosti sám

vypořádává se skutečnostmi, které lze ve stížnosti namítnout, aniž

by v ní musely být výslovně uvedeny, neboť tak by ústavní

a zákonné právo na obhajobu získalo skutečně jen charakter toliko

formální.

Jestliže tedy rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným

usnesením, aniž by byl v celém rozsahu přihlédl k obhajobě

stěžovatele - provedené řádně a včas - znamená jeho postup podle

přesvědčení Ústavního soudu zásah do základních práv stěžovatele

na obhajobu a na soudní ochranu ústavně zaručených čl. 36 odst.

1 , čl. 37 odst. 2, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv

a svobod a dále čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod.

Z uvedených důvodů proto bylo rozhodnuto tak, jak je

z výroku tohoto nálezu zřejmé (ust. § 82 odst. 1 a 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších

předpisů)

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. června 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru