Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 368/98Nález ÚS ze dne 02.05.2000Restituce majetku tělovýchovných organizací

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
vlastnické právo/přechod/převod
osoba/povinná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 64/18 SbNU 81
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.368.98
Datum vyhlášení02.05.2000
Datum podání19.08.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1998 Sb., čl. 38, čl. 36, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

173/1990 Sb., § 2

232/1991 Sb., § 2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 368/98 ze dne 2. 5. 2000

N 64/18 SbNU 81

Restituce majetku tělovýchovných organizací

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu

(I. senátu) ze dne 2. května 2000 sp. zn. I.

ÚS 368/98 ve věci ústavní stížnosti ORLA Jednoty V. proti rozsudku

Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1360/97 z 28.5.1998 o zamítnutí

dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 10.9.1996 sp.

zn. 42 Co 58/96 v řízení ohledně uložení povinnosti uzavřít se

stěžovatelem dohodu o vydání tělocvičny s parcelou.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu

dne 19.8.1998 domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2

Cdon 1360/97 ze dne 28.5.1998, jímž bylo zamítnuto dovolání proti

rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 42 Co 58/96 ze dne

10.9.1996, který požaduje také zrušit. Svůj návrh odůvodnil tím,

že jako oprávněná osoba se podle zákona č. 173/1990 Sb., kterým

se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizací tělesné výchovy, a

kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných

tělovýchovných organizací, ve znění zákona č. 247/1991 Sb., a

zákona č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení

majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým

se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a

kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných

tělovýchovných organizací, ve znění zákona č. 312/1991 Sb., u

obecných soudů domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovaným,

v tomto řízení vedlejším účastníkům, tj. 1) Jednotě, spotřebnímu

družstvu O., 2) České republice - Okresnímu úřadu v Opavě a 3)

městu O., uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem dohodu o

vydání věci, a to tělocvičny s parcelou č. 154.

Obecné soudy dospěly k závěru, že jsou splněny všechny

podmínky pro restituci ve prospěch stěžovatele s výjimkou pasivní

legitimace žalovaných. Nedostatek pasivní legitimace spatřovaly v

tom, že druhý a třetí žalovaný nebyl k vydání věci vyzván a prvý

žalovaný není právním nástupcem organizace uvedené v § 2 zákona č.

68/1856 Sb., považoval za zásadně významné. Nejvyšší soud dovolání

zamítl s poukazem na správnost závěrů odvolacího soudu, týkajících

se pasivní legitimace. Nejvyšší soud považuje jiný než

restriktivní výklad za nepřípustný se zřetelem k přirozenému

požadavku ochrany třetích osob a práv nabytých jimi v dobré víře.

Se závěrem Nejvyššího soudu však stěžovatel nesouhlasí. Podle jeho

názoru je okruh povinných osob v zákoně definován jednoznačně a

bez pochybností. Právním nástupcem je obecně míněn ten, kdo

vstoupí do majetkových práv k dané konkrétní věci, která je

předmětem sporu. Tento názor zastávají obecné soudy i v případě

výkladu procesních předpisů, kdy v rámci tzv. procesního

nástupnictví nastupuje do sporu spojeného s vlastnictvím věci nový

vlastník téže věci, dojde-li k jeho změně. Nelze se ztotožnit se

závěrem, uvádí dále stěžovatel, že názor vyjádřený v překonaném

judikátu R 9/1996 nepokládá Nejvyšší soud za správný. Je-li právní

předpis v souladu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"),

jeho výklad buď koresponduje s duchem a dikcí zákona, nebo

nekoresponduje. Nelze tedy říci, že za stejného znění Ústavy i

dotčeného právního předpisu je možné jeden výklad překonat

výkladem novým. Jestliže Nejvyšší soud pro svůj nesprávný právní

názor zamítl dovolání, v rozporu s Ústavou zamezil uplatnění

Ústavou zaručeného nároku stěžovatele. Nerespektoval rozhodnutí

Ústavního soudu, přestože jeho vykonatelná rozhodnutí jsou závazná

pro všechny orgány i osoby, a porušil tak stěžovatelovo Ústavou

zaručené právo na spravedlivou soudní ochranu, která je zaručena

čl. 90 Ústavy a čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina"). Nerespektováním uvedených ustanovení došlo též k

porušení čl. 11 Listiny, neboť svým postupem soud zbavil

stěžovatele práva vlastnit majetek. Stěžovatelovo právo nemá být

teprve konstituováno, ale již vzniklo zrušením právních předpisů,

na jejichž základě došlo k odnětí vlastnického práva, a k jeho

obnovení došlo ke dni účinnosti zákona č. 173/1990 Sb.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili další účastníci i

vedlejší účastníci řízení. Nejvyšší soud uvedl, že napadený právní

závěr, který byl v otázce povinné osoby ve vztahu k nároku na

navrácení majetkových práv podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č.

232/1991 Sb. v této věci učiněn, je nevyhnutelným logickým

důsledkem názoru, který Nejvyšší soud konstantně ve své

rozhodovací praxi zastává (viz rozsudek ze dne 24.10.1996 sp. zn.

2 Cdon 1172/96, uveřejněný pod č. 34, ročník 1997 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, jakož i desítky rozhodnutí dalších).

Původ tohoto názoru, jenž je pro posuzování podmínek pasivní

legitimace klíčový, spočívá již v judikatuře Vrchního soudu v

Praze z let 1994 - 95. Nejvyšší soud je přesvědčen, že jím

aplikovaný právní názor je přiléhavý a účelný, a že s ostatními

judikatorními zásadami, jimiž postihuje agendu tzv. sokolských

restitucí, tvoří ucelený a koherentní systém. Nejvyšší soud se

nedomnívá, že odlišným právním posouzením věci proti

publikovanému judikátu R 9/96 se mohl dotknout ústavně zaručených

základních práv a svobod stěžovatele, a v tomto závěru je

posilován závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.

ÚS 237/97 ze dne 19.10.1998 [viz Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 12, nález

č. 125]. V odůvodnění tohoto nálezu se uvádí, že pojem právního

nástupce lze odvodit od právních aktů, jimiž byla ukončena

existence nástupcova předchůdce. Nástupnickou organizací byl

prohlášen jak Český svaz tělesné výchovy, tak i jednotlivé

tělovýchovné organizace. Závěrem Nejvyšší soud sdělil, že napadený

rozsudek byl určen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek. Krajský soud v Ostravě ve svém písemném vyjádření

pouze odkázal na právní závěry uvedené v odůvodnění jeho

rozsudku. Vedlejší účastník řízení Jednota O., spotřební družstvo,

má za to, že stěžovatel nenaplnil zákonné podmínky pro uzavření

smlouvy o vydání věci. Město O., za něž se vyjádřil primátor Doc.

RNDr. Ing. J. M., CSc., nesouhlasí se závěrem stěžovatele ohledně

porušení jeho ústavně zaručených práv uvedených v ústavní

stížnosti. Právo vlastnit majetek nebylo prý porušeno a zákonná

možnost navrácení vlastnických práv v řízení nebylo nalezena.

Česká republika - Okresní úřad v Opavě je přesvědčen, že postupem

soudů nedošlo k porušení stěžovatelových práv.

2. Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů a

příslušného spisového materiálu vedeného u Okresního soudu v Opavě

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Jak zjistil Ústavní soud ze spisového materiálu, soudy vzaly

za prokázané (ostatně ani stěžovatel nenamítá opak), že

hospodářskými smlouvami č. FIN/3/1970 a FIN3/tr. už. č. 337

převedla Tělovýchovná jednota Sokol V. vlastnictví k parcele č.

154 - stavební plocha na Okresní národní výbor v Opavě a budovu

bývalé Orlovny (nyní hostince) ve V., stojící na této parcele, na

Místní národní výbor ve V. k 1.12.1969. Smlouvou ze dne 15.12.1969

převedl ONV v Opavě do trvalého užívání parcelu č. 154 Jednotě LSD

O. se sídlem v H. Místní národní výbor ve V. pak smlouvou ze dne

29.12.1969 převedl na Jednotu LSD O. vlastnictví k budově bývalé

Orlovny postavené na parcele č. 154. Z výpisu z evidence

nemovitostí zjistil soud I. stupně, že vlastníkem tělocvičny

postavené na parcele č. 154 a trvalým uživatelem této parcely je

Jednota, spotřební družstvo O. Podle vyjádření zástupce Jednoty,

spotřební družstvo O., k obsahu žaloby na navrácení majetkových

práv toto družstvo zaplatilo za budovu bývalé Orlovny kupní cenu

ve výši 73 300 Kčs. Obecné soudy na základě provedených důkazů

vzaly za prokázáno, že stěžovatel je znovu vzniklou dobrovolnou

tělovýchovnou organizací, která mohla uplatnit své nároky podle

zákona č. 173/1990 Sb. na navrácení majetku, který vlastnila ke

dni 31.3.1948. Dále bylo prokázáno, že stěžovatel nevyzval

odpůrce 2) a 3), tedy Českou republiku - Okresní úřad v Opavě a

město O. k navrácení majetkových práv písemnou výzvou podle §m2

zákona č. 232/1991 Sb., tedy že ve vztahu k těmto dvěma žalovaným

existuje další důvod zamítnutí žaloby.

Spornou otázkou, kterou v ústavní stížnosti nastolil

stěžovatel, tedy je, zda výklad pojmu "právní nástupce organizace"

ve smyslu uplatněných restitučních zákonů přijatý obecnými soudy

je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle

čl. 10 Ústavy.

Ve svém nálezu č. 24/1997 Sb., který se zabýval vymezením

okruhu osob povinných k navrácení majetkových práv podle výše

uvedených zákonů, Ústavní soud konstatoval, že "v situaci, kdy

určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě interpretace,

přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními

smlouvami podle čl. 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není

dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem

soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem."

Subjektem povinným podle § 2 zákona č. 173/1990 Sb. a § 2

odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. je právní nástupce organizace

uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. Touto organizací byla "jediná

dobrovolná tělovýchovná organizace" (ČSTV). Za právního nástupce v

hmotněprávních vztazích se obecně považuje ten, kdo vstupuje do

práv a povinností předchůdce na základě skutečností, stanovených

hmotným právem. Uváděné právní předpisy však samy bližší podmínky

právního nástupnictví neobsahují. Mimořádný sjezd ČSTV svým

usnesením ze dne 25.3.1990 schválil zánik ČSTV ke dni registrace

nástupnických organizací, nejpozději ke dni 30.6.1990, a za

nástupnické organizace povolal Český svaz tělesné výchovy,

tělovýchovné jednoty a kluby a republikové sportovní a

tělovýchovné svazy. Otázky majetku ČSTV sjezd upravil určením jeho

přechodu na nástupnické organizace. Zákon č. 173/1990 Sb. v § 1

zrušil zákon č. 68/1965 Sb., v němž měla "jediná dobrovolná

tělovýchovná organizace" zákonný podklad. Mimořádný sjezd ČSTV,

který schválil její zánik, přijetí zákona č. 173/1990 Sb.

předcházel. Proto je třeba předpokládat, že tento zákon zvláštním

určením povinné osoby v § 2 coby "právního nástupce" této

organizace vychází právě z tohoto jejího zániku a že tedy pokládal

za právního nástupce ČSTV ty organizace, které byly jako právní

nástupci sjezdem ČSTV ustanoveny. Tomu tak odpovídá, aby výklad

pojmu právního nástupce ve specifickém smyslu § 2 zákona č.

173/1990 Sb. a jeho prostřednictvím i výklad pojmu povinné osoby

byl odvozován od těchto právních aktů, jimiž byla ukončena

existence jeho předchůdce.

Lze proto uzavřít, a zde se Ústavní soud ztotožnil s názorem

Nejvyššího soudu, že povinnou osobou k navrácení majetkových práv

podle § 2 zákona č. 173/1990 Sb. a § 2 zákona č. 232/1991 Sb. je

osoba, která je jako nástupnická organizace ČSTV označena vzhledem

k jeho zániku usnesením mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990, a to

ve vztahu k tam určenému majetku. Lze rovněž souhlasit se závěry

obecných soudů, že právním nástupcem tedy není každý subjekt,

který odňatý majetek drží, ale pouze ten, jemuž svědčí hlediska

právního nástupnictví výše specifikovaná. V tomto smyslu je třeba

chápat i odkaz na singulární právní nástupnictví ve věci R 9/1996

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V onom případě byl

právním nástupcem zaniklého ČSTV klub turistů, tedy nástupnická

tělovýchovná organizace. Měl-li by být právním nástupcem každý

pozdější nabyvatel věci, v daném případě spotřební družstvo, bylo

nasnadě určit povinnou osobou tu, jež věc drží, jako je tomu v

jiných restitučních předpisech (zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů, nebo zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů). Tyto restituční

zákony shodně definují povinné osoby jako "stát nebo právnické

osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc (nemovitost)

drží", a to s taxativně vymezenými výjimkami. Zákon č. 87/1991

Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak navíc za určitých podmínek

určuje jako osoby povinné k vydání věci rovněž fyzické osoby. Je

tedy zřejmé, že citované restituční předpisy výslovně, na rozdíl

od zákona č. 173/1990 Sb. a zákona č. 232/1991 Sb., považují za

povinnou osobu každého držitele věci.

Lze rovněž souhlasit s argumentací Nejvyššího soudu, že

závěr, že povinným právním nástupcem je každý subjekt, jenž odňatý

majetek ke dni účinnosti zákona č. 173/1990 Sb. držel, neobstojí

také v případě, že posledním singulárním nabyvatelem věci byla

fyzická osoba, jestliže z legislativní zkratky užité v § 2 odst. 1

zákona č. 232/1991 Sb. ("povinná organizace") se dovodí, že

povinnou osobou může být jen osoba právnická. Zákonodárce by v

případě, že by povinnou osobu měl být každý, kdo věc drží, nemohl

užít uvedenou legislativní zkratku, neboť pod tuto zkratku nelze

podřadit ani stát, ani fyzické osoby.

Skutečnost, že odňatý majetek není v právním vztahu účastníků

řízení restituovatelný, je výrazem toho, že rozhodné restituční

předpisy mohou sledovat zmírnění toliko některých majetkových

křivd, k nimž v historickém období došlo. Ústavní soud se již

několikrát ve svých nálezech zabýval restitučními předpisy a vždy

dospěl ke shodnému závěru, totiž že "je třeba mít neustále na

zřeteli samotný smyslem restitučních předpisů, jenž spočívá ve

zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto

duchu je také nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že

je třeba volit takový způsob interpretace, který bude orientován

na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám)

ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové" (např. nález

sp. zn. Pl. ÚS 15/98 - Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález č. 48,

vyhlášen pod č. 83/1999 Sb.). Rovněž v nálezu publikovaném pod č.

24/1997 Sb., o nějž se opírá stěžovatelova argumentace,

konstatoval mimo jiné Ústavní soud, že "Pokud jde o právní úpravu

restitucí, vycházely zákonodárné sbory ze zásadní koncepce, že

sledování veřejných hodnot je vedeno myšlenkou, že cílem restitucí

je zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených v

letech 1948 až 1989. Výslovně je tato koncepce vyjádřena v

preambulích zákonů č.87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a

č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku. V posuzovaném případě jsou oprávněnými

osobami, na rozdíl od jiných restitučních zákonů, osoby právnické.

Okruh povinných osob zákonodárce vymezil způsobem, který vyjadřuje

jeho legitimní politickou vůli na základě výše zmíněného principu,

že cílem zákona je zmírnění následků některých křivd."

Ústavní soud je shodného názoru jako Nejvyšší soud, že jiný

než výše nastíněný výklad tohoto pojmu není možný, a to především

se zřetelem k přirozenému požadavku na ochranu třetích osob a práv

jimi nabytých v dobré víře. Zákony č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991

Sb. totiž nemají ustanovení obdobná ustanovením § 11 zákona

č.87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, či § 6 odst. 6

zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Neplatí zde

tedy zásada, že vydá-li věc jiná osoba než stát, vznikne jí nárok

na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci. Absence

této zásady nevadí toliko v případě, že povinný subjekt k

navrácení majetkových práv je odvozován od organizace uvedené v

§ 2 zákona č. 68/1956 Sb. a jejího zániku. V daném případě je spor

veden o pozemek a na něm stojící budovu bývalé Orlovny, nyní

hostince, která je ve vlastnictví Jednoty, spotřební družstvo O.,

která za ni zaplatila kupní cenu ve výši 73 300 Kčs. V případě

vydání této nemovitosti by bezesporu došlo k další křivdě, když

toto družstvo by nemělo ze zákona nárok na finanční náhradu za

vydanou věc ani za její zhodnocení, k němuž v mezidobí, kdy je

jejím vlastníkem, bezpochyby došlo. Ústavní soud jako vrcholný

orgán ochrany ústavnosti musí při rozhodování o konkrétních

ústavních stížnostech vždy zvažovat, aby jeho rozhodnutí, jež mají

obecnější význam, byla v souladu s principy materiálního právního

státu. V dané věci si je vědom, že zákony č.173/1990 Sb. a č.

232/1991 Sb., kterými stát upravil podmínky pro restituci

majetku dobrovolných organizací, umožňují vícero výkladů

jednotlivých svých ustanovení, a že především opomenuly způsob

řešení finančních náhrad ať již za navrácený majetek nebo za

majetek, který vydat nelze, jako je tomu u jiných restitučních

předpisů. Proto bylo úkolem Ústavního soudu zvažovat, ke kterému z

výkladů ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. a § 2 zákona č.

232/1991 Sb. se přiklonit. Z již výše naznačených důvodů se

nakonec Ústavní soud, maje na zřeteli zásadu, že ve jménu

odstranění některých majetkových křivd spáchaných za minulého

režimu nelze činit křivdy nové, přiklonil k právnímu názoru

Nejvyššího soudu.

Z výše uvedených důvodů tedy přisvědčil Ústavní soud obecným

soudům a neshledal, že by jejich rozhodnutími bylo porušeno

stěžovatelovo právo na soudní ochranu, zaručenou čl. 90 Ústavy a

čl. 36 a 38 Listiny. Ústavní soud rovněž zjistil, že ani odklonem

od judikátu R 9/96 se Nejvyšší soud nedostal do rozporu s

judikaturou Ústavního soudu. Nemohlo být porušeno ani právo

vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), neboť podle ustálené judikatury

Ústavního soudu je chráněno vlastnické právo již konstituované,

tedy existující. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být

existence takového práva teprve zjištěna a konstituována, ústavně

chráněn není a ani být nemůže.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnost jako nedůvodnou podle

§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, zcela

zamítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru