Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 368/15 #1Nález ÚS ze dne 15.02.2016Spolehlivé zjištění skutkového stavu a náležité odůvodnění závěru o spolehlivosti použitých důkazů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
SOUD - OS Praha 6
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /kontradiktornost řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení ... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
dovolání/přípustnost
In dubio pro reo
trestná činnost
zaměstnavatel
zaměstnanec
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 32/80 SbNU 411
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.368.15.1
Datum vyhlášení08.03.2016
Datum podání04.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125 odst.1, § 265a, § 89


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vždy pečlivě posuzovat, zdali důkazní prostředek, z něhož plyne usvědčující důkaz, byl opatřen způsobem, jenž nezpochybňuje spolehlivost v něm obsažené informace, a v případě pochybností o spolehlivosti takto opatřeného důkazu byl následně objektivním způsobem prověřen.

Pokud při provádění a hodnocení důkazů vyvstanou vážné pochybnosti o spolehlivosti použitých důkazních prostředků, z nichž je vyvozována vina obžalovaného ze stíhaného skutku, je povinností soudu se s nimi spolehlivě a přesvědčivě vypořádat v odůvodnění odsuzujícího rozsudku.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 15. 2. 2016 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky K. V. rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 150/2014 ze dne 25. 6. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1338/2014 ze dne 26. 11. 2014 pro rozpor s čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Městský soud zrušil odsuzující rozsudek obvodního soudu a sám rozhodl, že stěžovatelka se uznává vinnou přečinem zpronevěry, jehož se měla dopustit tím, že jako zaměstnankyně společnosti DLH Czech, s.r.o., na pozici Junior Sales Assistant měnila faktury a pokladní doklady, když snižovala částky již vyúčtované za prodané zboží a rozdíly ve finančních prostředcích si ponechala pro vlastní potřebu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Stěžovatelka namítá vady dokazování, neboť stěžejní důkazy nebyly získány spolehlivým způsobem. Obecné soudy se navíc dle jejího názoru v odůvodnění svých rozhodnutí s jejími námitkami ani dostatečně nevypořádaly.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Při vlastním posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud podotkl, že stěžovatelka od počátku svoji trestnou činnost popírá. Jejím námitkám vůči způsobu vedení trestního řízení přisvědčil v tom, že její odsouzení krajským soudem bylo nedostatečně odůvodněno pouhým odkazem na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který ovšem odvolací soud zrušil.

Ústavní soud dal za pravdu také stěžovatelčinu tvrzení, že i přes konzistentní argumentaci obhajoby se obecné soudy nijak nezaobíraly spolehlivostí důkazů, jež lze označit za stěžejní usvědčující důkazy trestné činnosti, pro kterou byla stěžovatelka stíhána. Zvolená forma důkazních prostředků - korespondenčně vyžádaných informací od dodavatelů, bez jakéhokoliv dalšího procesně spolehlivého ověření takto vytěžených poznatků, jakož i jejich následné porovnání s neprověřenými daty poskytnutými poškozenou společností, nemůže postačovat pro to, aby bylo možné označit proces dokazování za ústavně aprobovatelný. Soud prvního stupně jednoduše převzal informace, jež nebyly orgány činnými v trestním řízení nikterak objektivně ověřené, nebo alespoň procesně hodnověrně zajištěné, jako nesporný fakt, přičemž bagatelizoval nikoliv nepřesvědčivou obhajobu stěžovatelky stran nespolehlivosti opatřených dat.

Již s ohledem na závažné nedostatky ohledně způsobu dokazování a z důkazů vyvozených závěrů před soudem prvního stupně, na které odvolací soud vesměs odkazoval, nebylo z pohledu Ústavního soudu možné odůvodnění odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu označit za přesvědčivé, neboť zvážením všech okolností případu nebylo lze bez pochybností dovodit, že stěžovatelka byla uznána vinnou na základě bezvadných a spolehlivých důkazů.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se stěžovatelka dopustila jednání, které jí je kladeno obžalobou za vinu. Ve věci tudíž došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit ve prospěch stěžovatelky.

Obecné soudy nadto s náležitou pečlivostí nehodnotily obhajobu stěžovatelky a jejich postup neodpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 t. ř. a § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 t ř. Vzhledem ke kumulaci řady vytýkaných okolností dospěl Ústavní soud k závěru o porušení práv a svobod stěžovatelky plynoucích z čl. 36 Listiny a porušení práva být stíhán jen zákonným způsobem dle čl. 8 odst. 2 věty prvé Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Kateřina Šimáčková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 368/15 ze dne 15. 2. 2016

N 32/80 SbNU 411

Spolehlivé zjištění skutkového stavu a náležité odůvodnění závěru o spolehlivosti použitých důkazů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 15. února 2016 sp. zn. I. ÚS 368/15 ve věci ústavní stížnosti K. V., právně zastoupené JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem, se sídlem Školská 694/32, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 6 To 150/2014, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka byla uznána vinnou přečinem zpronevěry, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1338/2014 o odmítnutí stěžovatelčina dovolání, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení.

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 6 To 150/2014 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1338/2014 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo být stíhán jen zákonným způsobem podle článku 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod a zásada in dubio pro reo vyplývající z presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 6 To 150/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1338/2014 se ruší.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2015, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen "odvolací soud") v jeho odsuzujícím výroku a usnesení Nejvyššího soudu (dále též jen "dovolací soud") v celém rozsahu z důvodu porušení jejího základního, ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. práva na řádný proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), jakož i zákazu svévole vyplývajícího z čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též jen "soud prvního stupně") ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 41 T 81/2013 byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a byla odsouzena k peněžitému trestu zahrnujícímu 365 denních sazeb po 300 Kč, celkem ve výši 109 500 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a k trestu zákazu výkonu zaměstnání spojených s hmotnou odpovědností zaměstnance na dobu 3 let.

3. V odvolacím řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 6 To 150/2014 podle § 258 odst. 1 písm. b) a d) trestního řádu napadeny´ rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a uložil jí peněžitý trest zahrnující 300 denních sazeb po 300 Kč, celkem 90 000 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců a trest zákazu výkonu zaměstnání spojených s hmotnou odpovědností zaměstnance na dobu 3 let. Dále odvolací soud podle § 226 písm. a) trestního řádu stěžovatelku zprostil obžaloby pro celkově 12 skutků popsaných ve zprošťujícím výroku, neboť nebylo prokázáno, že se tyto skutky staly.

4. Dle napadeného rozsudku odvolacího soudu se stěžovatelka přečinu zpronevěry dle § 206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku dopustila tím, že jako zaměstnankyně společnosti DLH Czech, s. r. o., se sídlem Praha 6, Na Hůrce č. 1091/8, pracující na pozici junior sales assistant, kde měla mimo jiné za úkol vystavování a evidenci faktur a vedení pokladny, v době od 13. 6. 2011 do 13. 6. 2012, postupně dodatečně měnila faktury a pokladní doklady, a to tím způsobem, že za prodané zboží snižovala již vyúčtované částky a rozdíly ve finančních prostředcích z takto provedených operací si ponechala pro vlastní potřebu, eventuálně vydávala opravny´ daňový doklad (dobropis) a finanční prostředky, na něž dobropis zněl, si ponechávala. Celkově se jednalo o 37 skutků podrobně uvedených ve skutkové větě rozsudku. Předmětným jednáním způsobila společnosti DLH Czech, s. r. o., celkovou škodu ve výši 66 444 Kč.

5. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu s argumentací, dle které extrémním nedodržením procesních předpisů byly porušeny její práva a svobody zaručené ústavním pořádkem, soudy obou stupňů rozhodovaly na základě procesně nepřípustných důkazů, svá rozhodnutí neodůvodnily a současně podle ní došlo k opomenutí klíčového důkazu. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud dne 26. 11. 2014 odmítl usnesením sp. zn. 7 Tdo 1338/2014 podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

6. Podle stěžovatelky došlo postupem orgánů činných v trestním řízení, jejichž rozhodnutí napadá, k zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům předně vytýká, že její vinu dovodily zejména ze tří setů listinných důkazů - přehledu údajně stěžovatelkou pozměněných faktur dle výkazu jejího zaměstnavatele, přehledu faktur dle výkazů odběratelů zaměstnavatele a kopie pokladní knihy zaměstnavatele - jež nebyly opatřeny jako důkazy zákonným způsobem, čímž mělo dojít k vážnému narušení správnosti, věrohodnosti a integrity informací obsažených v těchto důkazech. Správný postup k zajištění hlavního důkazu, aby byl procesně přípustný a aby byl přiměřeně spolehlivý, měl být dle stěžovatelky ten, že znalec provede stažení dat z účetního systému zaměstnavatele odsouzené a ve spolupráci se specialistou na účetní systémy autoritativně opatří správnou sadu dat včetně autoritativního zodpovězení otázky, zda může těmito údaji někdo manipulovat, či nikoliv. Jakési laické opatření dat není nijak spolehlivé. Podobné platí dle názoru stěžovatelky i pro třetí sadu dat, pokladní knihu, která byla policejnímu orgánu zaslána obyčejným e-mailem bez elektronického podpisu, bez zajištění integrity dat. Dle názoru stěžovatelky trestní řád žádné korespondenční opatřování důkazů e-mailem nezná, a z tohoto důvodu pokladní knihu tak nelze za stávajícího stavu použít v řízení jako důkaz.

7. Stěžovatelka dále poukazuje na vadu dokazování spočívající v opomenutí provedení důkazů, jimiž by mohla být prověřena věrohodnost účetní evidence poškozené společnosti. Stěžovatelka zpochybňuje spolehlivost dat, jež poskytla poškozená orgánům činným v trestním řízení a z kterých byl dovozen závěr o její vině. Dle stěžovatelky bylo s účetnictvím poškozené z neznámých důvodů a neznámými osobami manipulováno, čímž se však obecné soudy odmítly zaobírat, zejména vyslechnutím vedení společnosti, prověřením tvrzených fiktivních obchodů v účetnictví a nezávislým ověřením dat z elektronického účetního systému a možností přístupu k nim znaleckým zkoumáním. S ohledem na klíčový význam věrohodnosti účetní evidence poškozené společnosti pro posouzení možné viny či neviny obviněné jde dle názoru stěžovatelky o opomenuty´ důkaz ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

8. Stěžovatelka taktéž městskému soudu vytýká nedostatečné odůvodnění odsuzujícího rozsudku, v kterém soud ohledně listinných důkazů užívá pouze neurčitá a paušální prohlášení o tom, že tyto důkazy usvědčují stěžovatelku, bez toho, aby konkretizoval obsah konkrétních listinných důkazů, popsal jejich vzájemný vztah, hodnotil jejich vztah k výpovědím a posoudil jejich přesvědčivost. Stěžovatelka uvádí, že v rozhodnutí odvolacího soudu nepostačuje pouze souhrnně odkázat na dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně, byť by v něm byly důkazy konkretizovány. Každý rozsudek musí obsahovat odůvodnění, jež samo o sobě vysvětluje postup dokazování.

9. Stěžovatelka uzavírá, že odmítnutím jejího dovolání došlo vůči ní ze strany dovolacího soudu k odepření zákonného opravného prostředku. Jelikož tvrzené vady dle stěžovatelky nabyly ústavněprávního rozměru, navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II. Vyjádření účastníků řízení

10. Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 81/2013.

11. Obvodní soud pro Prahu 6 reagoval na žádost Ústavního soudu přípisem místopředsedy soudu pro věci trestní. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že vyjádření funkcionářů soudů nemohou být považována za vyjádření soudu jako účastníka řízení o ústavní stížnosti (z ustanovení § 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu plyne jednoznačně, že za soud jedná předseda senátu, resp. samosoudce, a nikoli předseda či místopředseda soudu). Jelikož však jde o soudce totožného se samosoudcem, jenž rozhodl ve věci stěžovatelky, Ústavní soud ho akceptuje jako vyjádření obvodního soudu. Obsahem vyjádření je pouze tvrzení, že soud stížnost považuje za zcela nedůvodnou.

12. Městský soud v Praze pouze odkázal na ústavní stížností napadený rozsudek a obsah spisového materiálu.

13. Nejvyšší soud ve vyjádření předně uvedl, že ústavní stížnost je v podstatě založena na stejných námitkách, jaké byly součástí obhajoby v průběhu trestního stíhání a byly také součástí dovolání, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatelky. Soud poukázal na to, že výpověďmi pracovníků poškozené společnosti byly objasněny mimo jiné možnosti pracovníků společnosti přijímat hotovost a vkládat ji do pokladny, a na výpověď zákazníka, který u jím vystavených faktur zjistil rozdíly oproti údajům na těchto fakturách, resp. v účetnictví poškozené společnosti, přičemž vyšší částky podle jím vystavených faktur platil v hotovosti stěžovatelce. Ohledně průkaznosti listinných důkazů soud poukázal na jejich prověření vzájemným spárováním faktur u poškozené společnosti s fakturami odběratelů, kdy pouze v případech takto vzájemně porovnaných faktur, v souvislosti také s následnými jejich změnami a příjmovými doklady, rozhodl odvolací soud o vině stěžovatelky. Soud taktéž odkázal na zjištění, že změny v systému prováděl uživatel KZ, což bylo označení stěžovatelky, přičemž bylo vyloučeno, aby na jejím počítači pracovala jiná osoba. Usnesení o odmítnutí dovolání je dle soudu plně v souladu s dlouhodobou praxí Nejvyššího soudu i požadavky Ústavního soudu k posuzování dovolání založených pouze na procesních a skutkových námitkách.

14. Městské státní zastupitelství v Praze rekapitulovalo ústavněprávně relevantní výtky stěžovatelky, přičemž ty shledalo zjevně neopodstatněnými. Ztotožnilo se se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Státní zastupitelství uvádí, že oba soudy vycházely zejména z výpovědí pracovníků poškozené společnosti, kteří se vyjadřovali k běžnému chodu společnosti, k vystavování faktur, k přijímání finančních hotovostí a vkládání peněz do pokladny. K věci soud vyslechl i klienta poškozené společnosti, který kontrolou svých faktur s účetnictvím společnosti zjistil, že se částky u šesti faktur rozcházejí, přičemž svědek měl faktury znějící na vyšší částky, než měla ve své evidenci poškozená společnost, a také tyto vyšší částky společnosti uhradil tak, že je zaplatil vždy v hotovosti k rukám stěžovatelky. Soud prvního stupně i odvolací soud vycházely dále z listinných důkazů, a to zejména z předmětných faktur a účetních knih. Co se týče stěžovatelkou zmiňovaného "korespondenčního" opatřování důkazů, dle státního zastupitelství je podkladem pro takový´ postup bezesporu ustanovení § 8 odst. 1 trestního řádu. V trestní věci stěžovatelky pak nedošlo k opomenutí důkazů, jelikož není povinností soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, neboť za dané situace obecné soudy měly k dispozici všechny do úvahy přicházející důkazy, dokazování bylo orgány činnými v trestním řízení provedeno v plné šíři, a z tohoto důvodu postupovaly soudy správně, jestliže odmítly provedení dalších navrhovaných důkazů ze strany stěžovatelky jako nadbytečné, což řádně odůvodnily. Ohledně namítaného nedostatečného odůvodnění si státní zastupitelství dokáže představit podrobnější a přesvědčivější argumentaci, avšak v dané věci se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a bylo by dle jeho názoru nadbytečné argumenty tohoto soudu opakovat. Státní zastupitelství taktéž poukazuje na to, že k "nikoli marginálnímu" zhodnocení důkazů přistoupil i dovolací soud. Stěžovatelce se dle státního zastupitelství nepodařilo doložit zásah do jejích ústavně zaručených práv a svobod a ústavní stížnost by měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

15. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření pouze uvedlo, že vzhledem k použití stejných námitek, jaké již byly uplatněny v dovolacím řízení, neshledává své postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti přínosným a z tohoto důvodu se ho vzdává.

16. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení stěžovatelce k replice. Ve svém vyjádření stěžovatelka uvedla, že se dle jejího názoru účastníci a vedlejší účastníci coby orgány činné v trestním řízení nedokázali s jejími výtkami ohledně porušení ústavněprávních norem dostatečně vypořádat. Ústavní stížnost směřuje proti způsobu, jakým byly opatřovány a prováděny důkazy, na jejichž základě byla stěžovatelka shledána vinnou pro trestný čin zpronevěry. Stěžovatelka trvá na tom, že jí v trestním řízení nebyly poskytnuty procesní záruky, nýbrž orgány činné v trestním řízení pouze postupovaly tak, aby si ulehčily práci a urychlily proces, a to na úkor dodržení principů řádného procesu. Stěžovatelka dále rekapitulovala výtku, že byla odsouzena pouze na základě hypotézy, že v účetním systému měla upravovat záznamy za účelem ponechání si rozdílu pro vlastní potřebu, přičemž soudy vůbec nevzaly v potaz, že k zjištěným úpravám záznamů mohlo docházet z celkem jiného důvodu, a to tzv. income smoothing. Jde o praxi, kdy firma účelově manipuluje s tržbami za účelem pozitivního zkreslení hospodaření firmy a kompetence jejího managementu. Dle stěžovatelky prokazuje tento scénář taktéž to, že částky byly nejenom snižovány, ale taktéž zvyšovány, přičemž minimálně část těchto fiktivních manipulací činila osoba odlišná od ní. Tato tvrzení a důkazní návrhy ze strany obhajoby však obecné soudy paušálně odmítaly, což mělo za následek svévolné opomenutí klíčového důkazu.

III. Hodnocení Ústavního soudu

A. Právní východiska k posouzení ústavní stížnosti

17. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

18. Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstantně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 a 91 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva podústavního. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí.

19. Jak Ústavní soud podrobně vylíčil v nálezu ze dne 30. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 1095/15 [(N 135/78 SbNU 115); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz], ke zrušení napadených rozhodnutí je oprávněn tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit (srov. § 125 odst. 1 trestního řádu). Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Spolehlivé zjištění skutkového stavu, právní závěry z něj odpovědně a přiléhavě vyvozené, jakož i vyjádření těchto skutečností v příslušných rozhodnutích a jejich odůvodnění jsou z hledisek spravedlivého posouzení věci nezbytnou nutností [viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241) či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud opakovaně zasáhl i v případech, kdy byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) a sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].

20. Každé trestní stíhání v sobě bezpochyby zahrnuje střet mezi základními právy obviněného a veřejným zájmem reprezentovaným pravomocí státní moci označit škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Vzhledem k tomu, že samotné trestní stíhání a z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají i další důsledky pro osobní život a životní osud jednotlivce, musí být pro takový zásah do základních práv a života jednotlivce dostatečně silné ospravedlnění. Veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu sloužící skrze působení individuální i generální prevence legitimuje omezení osobní svobody řádnou aplikací hmotného i procesního trestního práva. Z hlediska materiálněprávního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesněprávního pak je třeba, aby bylo přesvědčivě a nesporně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení (viz citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1095/15).

21. Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Pravidla trestního řízení jsou proto primárně zaměřena na zjištění a potvrzení toho, zda je to skutečně obviněný, resp. obžalovaný, který je zakázaným jednáním vinen. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [srov. nález sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11 SbNU 125)]. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost".

22. Přísné pravidlo "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" se vztahuje především na dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z důkazu, neznamená to však, že soud nemusí dodržet vysoký standard, i pokud jde o samotnou vypovídací schopnost a hodnověrnost důkazu samotného. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení ale nemůže být zcela absolutní; naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat. Význam důkazu prezentovaného v trestním řízení je kruciální, neboť je jediným prostředkem, jímž státní moc demonstruje skutečnost, že jednotlivec spáchal určitý čin a že uložení konkrétního trestu je z tohoto hlediska ospravedlnitelné [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)].

23. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§ 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 trestního řádu). Trestní řád nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to jak z pohledu podústavního práva, tak i práva ústavního, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69)].

24. Ač tedy Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazy provedené obecnými soudy [viz zamítavý nález sp. zn. II. ÚS 341/96 ze dne 25. 6. 1997 (N 84/8 SbNU 281)], opakovaně přikročil ke kasaci rozhodnutí, v nichž nebyl důkazní postup pečlivě a úplně popsán a také logicky a přesvědčivě odůvodněn (viz např. výše citované nálezy sp. zn. III. ÚS 463/2000 a sp. zn. III. ÚS 181/2000), resp. kdy v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. výše citované nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a sp. zn. III. ÚS 166/95).

25. Úmluva v ustanovení čl. 6 odst. 1 a 2, jakož i čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech rovněž stanoví nutnost prokázání viny zákonným způsobem, přičemž při rozhodování o zásahu do práv garantovaných čl. 6 Úmluvy bere Evropský soud pro lidská práva do úvahy celé řízení. "Úkolem Evropského soudu pro lidská práva podle Úmluvy (...) je posoudit, zda řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly opatřeny důkazy, lze označit za férové" (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 26. 3. 1996 ve věci Doorson proti Nizozemsku, č. 20524/92, § 67).

B. Vlastní posouzení ústavní stížnosti

26. Při posuzování důvodů ústavní stížnosti Ústavní soud v tomto směru nemohl přehlédnout, jakým způsobem obecné soudy dostály požadavkům kladeným na proces dokazování, včetně hodnocení důkazů a vypořádání se s přednesenou obhajobou stěžovatelky, jakož i požadavkům kladeným na náležitosti rozhodnutí v trestním řízení, jemuž stěžovatelka vytýkala nedostatečné odůvodnění.

27. Stěžovatelka od počátku popírá svoji trestnou činnost a má za to, že extrémním nedodržením procesních předpisů byly porušeny její práva a svobody zaručené ústavním pořádkem, soudy obou stupňů rozhodovaly na základě důkazů opatřených nezákonným procesem, v její věci došlo k opomenutí klíčového důkazu a rozhodnutí soudů obou stupňů nebyla přesvědčivě odůvodněna. Zdůraznila, že v odůvodnění odvolacího soudu není dostatečně konkretizován proces dokazování, a rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jakým způsobem obecné soudy důkazy provedly, resp. neprovedly, a jak provedené důkazy hodnotily, přičemž odvolacímu soudu vytýká nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí s tím, že opakuje vady rozsudku soudu prvního stupně.

28. Ústavní soud musí předně přisvědčit stěžovatelce v tom, že její odsouzení v trestním řízení (v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu) je odůvodněno pouze tímto odkazem: "Městský soud v Praze skutková zjištění nalézacího soudu [považuje] za správná a úplná. Listinné důkazy zcela jednoznačně prokazují manipulace popsané v jednotlivých bodech tohoto rozsudku a bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že takto si počínala obžalovaná [stěžovatelka] a stejně tak bylo prokázáno, že inkasovala částky vyšší, přičemž rozdíl mezi cenou sníženou a skutečně zaplacenou částkou nepřišel do pokladny [poškozené] společnosti." Odsuzující rozsudek odvolacího soudu výlučně odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně, který však zrušil. Zákonem a ústavním pořádkem pečlivé a úplné popsání důkazního postupu a logické a přesvědčivé odůvodnění závěrů plynoucích z provedených důkazů tak byl Ústavní soud nucen hledat v odůvodnění zrušeného rozsudku soudu prvního stupně.

29. Soud prvního stupně při posuzování viny stěžovatelky vycházel zejména ze tří sad listinných důkazů - přehledu faktur dle výkazu poškozené společnosti, přehledu faktur dle výkazů odběratelů poškozené společnosti a výstupu z elektronické účetní sestavy (č. l. 53-55 spisu) poškozené společnosti - a dále ze svědeckých výpovědí zaměstnanců a jednoho zákazníka poškozené společnosti. Soud podepřel závěr o vině stěžovatelky následujícími úvahami. Stěžovatelka nepopírá, že prováděla změny faktur na nižší částky. Tato skutečnost byla prokázána výstupy z elektronického účetního systému, kde jsou zaznamenány rozdíly mezi původně vystavenými a následně v účetnictví vedenými fakturami. Z elektronického systému dále plyne, že změny provedl uživatel KZ, což je dle zprávy poškozené společnosti potvrzené svědkem stěžovatelka. Na základě dalších důkazů doložených poškozenou společností, konkrétně faktur, pokladních dokladů a výstupu z elektronického účetního systému, jakož i kopie pokladní knihy obžalované měl soud za prokázané, že úpravy prováděla stěžovatelka, přičemž po tom, co částku v systému snížila, vložila do pokladny společnosti takto sníženou částku přijatou od zákazníka v hotovosti. Jeden zákazník pak ve svědecké výpovědi uvedl, že při odebrání zboží (u 6 skutků kladených stěžovatelce za vinu) osobně v hotovosti k rukám stěžovatelky vyplatil faktury a převzal je s pokladními doklady znějícími na částky, jež se později ukázaly jako částky vyšší, než byly evidovány v účetnictví poškozené společnosti. Tvrzení stěžovatelky, že se v případě úpravy faktur jednalo o slevy, nemůže dle soudu obstát. Pokud by i docházelo ke změně faktury na nižší částku po jejím vystavení a úhradě, dle soudu by v takovém případě zákazník platil fakturu a obdržel příjmový doklad znějící na sníženou částku, nikoliv na částku původní, jak tomu však bylo u skutků kladených stěžovatelce za vinu. Z uvedeného soudu vyplynul jednoznačný a bezpochybný závěr, že v daných případech byly od zákazníků inkasovány vyšší částky, avšak faktury vystavené stěžovatelkou zněly na částky nižší a tyto nižší částky byly vloženy do pokladny, přičemž rozdíl mezi částkami inkasovanými od zákazníků a částkami vloženými do pokladny si obžalovaná ponechala pro vlastní potřebu.

30. Stěžovatelka naproti tomu změny ve fakturách, na základě kterých byla vyvozena její vina z trestného činu zpronevěry, vysvětlila ve své výpovědi v hlavním líčení, kde uvedla, že faktury vystavovala zcela běžně, a pokud je měnila, tak vždy na pokyn buď obchodních zástupců, nebo obchodního ředitele či finanční účetní. Nebylo výjimkou, že ona a taktéž její kolegyně vystavovala upravené faktury na nižší cenu k faktuře, kterou vystavil někdo jiný. Skutečnost, že docházelo k situacím, kdy se po přijetí peněz od klientů následně část těchto peněz klientům vracela, potvrdila ve výpovědi kolegyně pracující na stejné pozici jako stěžovatelka a částečně též obchodní zástupce poškozené společnosti. Stěžovatelka ve výpovědi uvedla, že po obdržení pokynu na vystavení faktury na nižší částku si rozdíl peněz v žádném případě neponechala, nýbrž je vrátila zákazníkovi. Taktéž docházelo k tomu, že vystavovala upravené faktury na nižší částku k fakturám, které vystavil někdo jiný, zejména obchodní zástupce, jenž však následně na rozdíl od stěžovatelky neměl právo provést snížení částky v elektronickém systému.

31. Stěžovatelka vinu popírá v plném rozsahu. Uvádí, že od počátku upozorňovala orgány činné v trestním řízení na nespolehlivost údajů z účetního systému, vysvětlila, jak docházelo k přepisování údajů, a to jak zvyšováním, tak i snižováním částky, a k uvádění fiktivních odběratelů, ať už kvůli obcházení interních pravidel řízení kreditního rizika, nebo z jiných příčin. Fiktivní obchody dle stěžovatelky prokazují prohlášení několika oslovených údajných odběratelů, kteří uvedli, že žádné obchody s poškozenou společností neuzavírali.

32. Dle stěžovatelky tak nelze spolehlivě a beze vší pochybnosti prokázat její vinu na základě účetní evidence a podkladů dodaných poškozenou společností bez toho, aby byla orgány činnými v trestním řízení ověřena věrohodnost těchto důkazů. Rovněž nelze jako stěžejní usvědčující důkaz použít dokumentaci opatřenou od odběratelů dotazníkovým korespondenčním způsobem, v jehož rámci odběratelé na dotazníky opověděli kupř. e-mailem bez elektronického podpisu nebo nepodepsaným dopisem, zcela bez toho, aby policejní orgán tyto informace ověřil, zejména vyslechnutím zástupců odběratelů či sepsáním protokolu o zajištění originálu či kopie příslušných listin.

33. Jak již bylo řečeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené před obecnými soudy a na jejich základě vynášet verdikt o vině nebo nevině stěžovatelky. Za daných okolností může odsuzující rozsudek zrušit pouze tehdy, nebyl-li skutkový stav zjištěn spolehlivě, včetně náležitého odůvodnění závěru o spolehlivosti použitých důkazních pramenů. V takové situaci se nedá mluvit o prokázání spáchání skutku mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, což je v přímém rozporu s řadou ústavněprávních maxim, zejména právem na spravedlivý proces a principem presumpce neviny, z něhož plyne pravidlo in dubio pro reo.

34. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že i přes konzistentní argumentaci obhajoby se obecné soudy nijak nezaobíraly spolehlivostí důkazů, jež lze označit za stěžejní usvědčující důkazy trestné činnosti, pro kterou byla stěžovatelka stíhána. Byť je možné přisvědčit obecným soudům v tom, že "[o]kruh důkazních prostředků výslovně uvedených v § 89 odst. 2 trestního řádu může být v konkrétních případech doplněn i dalšími výslovně zde nezmíněnými, což zákon umožňuje nejen tím, že jde pouze o demonstrativní výčet vyjmenovaných důkazních prostředků, ale i obecnou formulací, podle které za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci" (str. 6 napadeného usnesení dovolacího soudu), resp. že důkazy je možné opatřovat také dožádáním státních orgánů, právnických a fyzických osob dle § 8 odst. 1 trestního řádu (vyjádření Městského státního zastupitelství v Praze), nelze na skutkovém půdorysu stěžovatelčina případu z pouhé přípustnosti určité formy důkazního prostředku paušálně dovozovat, že zvolená forma důkazních prostředků - korespondenčně vyžádaných informací od dodavatelů bez jakéhokoliv dalšího procesně spolehlivého ověření takto vytěžených poznatků, jakož i jejich následného porovnání s neprověřenými daty poskytnutými poškozenou společností - nemůže postačovat pro to, aby bylo možné označit proces dokazování za ústavně aprobovatelný.

35. Ústavní soud tím nevylučuje, že to mohla být právě stěžovatelka, kdo v poškozené společnosti pomocí v obžalobě popsaného mechanismu za účelem vlastního obohacení snižoval částku na fakturách v elektronickém účetním systému a rozdíl si ponechával pro svou potřebu. Podstatné pro trestní proces vedený proti stěžovatelce je to, zdali jí byla tato činnost prokázána bez důvodných pochybností na základě přípustných a věrohodných důkazů. V posuzovaném případě však soud prvního stupně jednoduše převzal informace, jež nebyly orgány činnými v trestním řízení nikterak objektivně ověřené, nebo alespoň procesně hodnověrně zajištěné, jako nesporný fakt, přičemž bagatelizoval nikoliv nepřesvědčivou obhajobu stěžovatelky stran nespolehlivosti opatřených dat.

36. Výše popsaným postupem však obecné soudy porušily svou povinnost prověřit spolehlivost usvědčujících důkazů, vyplývající z práva obžalované na spravedlivý proces a z presumpce neviny. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vždy pečlivě posuzovat, zdali důkazní prostředek, z něhož plyne usvědčující důkaz, byl opatřen způsobem, jenž nezpochybňuje spolehlivost v něm obsažené informace, a v případě pochybností o spolehlivosti takto opatřeného důkazu byl následně objektivním způsobem prověřen. Taktéž je pro posouzení spolehlivosti důkazů nevyhnutelné, aby byl důkazní prostředek opatřen a přechováván způsobem, o němž nejsou pochybnosti, že mohl být jakkoliv, úmyslně, z nedbalosti nebo pouhou náhodou, upraven, pozměněn nebo zaměněn za prostředek jiný (zachování integrity důkazu). Konečně musí orgány činné v trestním řízení posoudit, zdali je použitý důkazní prostředek adekvátní povaze získávané informace, anebo je s ohledem na charakter dokazované skutečnosti zapotřebí provést kvalifikované (např. znalecké) zkoumání či informaci zachytit výslechem anebo jiným zvláštním způsobem dokazování, a to při plném respektování požadavků kladených na provádění důkazů trestním řádem. Pouze takový postup lze hodnotit jako souladný s principem kontradiktornosti trestního řízení, jenž podmiňuje plnohodnotnou realizaci práva na obhajobu (viz čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Pokud při provádění a hodnocení důkazů vyvstanou vážné pochybnosti o spolehlivosti použitých důkazních prostředků, o něž se opírá důkaz viny obžalovaného ze stíhaného skutku, je povinností soudu se s nimi spolehlivě a přesvědčivě vypořádat v odůvodnění odsuzujícího rozsudku.

37. S ohledem na řečené je nutné uzavřít, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k odsouzení stěžovatelky, o němž vznikají důvodné pochybnosti. Již s ohledem na závažné nedostatky ohledně způsobu dokazování a z důkazů vyvozených závěrů před soudem prvního stupně, na které odvolací soud vesměs odkazuje, není možné označit odůvodnění odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu za přesvědčivé, neboť zvážením všech okolností případu nelze bez pochybností dovodit, že stěžovatelka byla uznána vinnou na základě bezvadných a spolehlivých důkazů.

38. Jak Ústavní soud již ve svých rozhodnutích konstatoval, je jistě nesporné, že odvolací soud nemůže shledat vady napadeného rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 trestního řádu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění (k tomu srov. výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1104/08). Nemá-li však toto právo zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby soud, který o opravném prostředku rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky stěžovatelky, tím spíše jsou-li smysluplné a relevantní. Odvolací soud této povinnosti dostál pouze částečně tím, že stěžovatelku zprostil obžaloby pro celkově 12 skutků popsaných ve zprošťujícím výroku, neboť nebylo prokázáno, že se tyto skutky staly.

39. Z pohledu Ústavního soudu však byl odvolací soud povolán se v plném rozsahu zabývat argumentací a námitkami stěžovatelky, jež vyjadřovaly závažné pochybnosti o tom, zda byla její vina prokázaná na základě důkazů vyplývajících z důkazních prostředků přiměřených předmětu dokazování (zejména pokud se jedná o opatření dat z elektronického účetního systému, resp. jejich objektivní ověření ze strany orgánů činných v trestním řízení). Nelze mít za to, že vznesené námitky stěžovatelky byly bezobsažné či zjevně redundantní, tedy takové, kterými by se odvolací soud právem nemusel hlouběji zabývat. Odvolací soud se s otázkou spolehlivosti usvědčujících důkazů v odůvodnění odsuzujícího rozsudku nikterak nevypořádal.

40. S ohledem na výše řečené se nelze spokojit s odůvodněním odvolacíhosoudu, který toliko konstatoval, že považuje skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a úplná, a odmítl veškeré návrhy na přehodnocení jeho postupu a návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování jako nadbytečné. V dané věci tak odvolací soud nepostupoval zákonem (trestním řádem) stanoveným způsobem do té míry, která již přesáhla meze jednání, které lze ještě označit za ústavně konformní.

41. Ústavnísoud proto z výše uvedeného dospěl k závěru, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se stěžovatelka dopustila jednání, které jí je kladeno obžalobou za vinu. Ve věci tudíž došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit ve prospěch stěžovatelky [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377) nebo sp. zn. I. ÚS 375/06 ze dne 17. 12. 2007 (N 225/47 SbNU 951)]. Obecné soudy s náležitou pečlivostí nehodnotily obhajobu stěžovatelky a jejich postup neodpovídal zásadám uvedeným v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a ustanovení § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 trestního řádu. Vzhledem ke kumulaci řady vytýkaných okolností dospěl Ústavní soud k závěru o porušení práv a svobod stěžovatelky plynoucích z čl. 36 Listiny a porušení práva být stíhán jen zákonným způsobem dle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny.

42. Nejvyššísoud se věcí meritorně odmítl zabývat, neboť dovolání považoval za podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Ústavní soud toto usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1338/2014 ze dne 26. 11. 2014 zrušil již z toho důvodu, že jeho existence by při zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí - na které přitom procesně navazovalo - postrádala rozumný smysl. Ústavní soud na tomto místě považuje za potřebné taktéž připomenout stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), podle kterého se dovolací řízení v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou [srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275)]. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 trestního řádu, je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.

43. Ústavnísoud proto postupoval dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 6 To 150/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1338/2014 zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru