Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3674/17 #1Usnesení ÚS ze dne 05.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Chrudim
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestný čin/krádež
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3674.17.1
Datum podání27.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3674/17 ze dne 5. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Pardubicích, zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem, se sídlem Bořice 65, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 21. 3. 2017 č. j. 7T 194/2016-430, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 16. 5. 2017 č. j. 13To 168/2017-461 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 2017 č. j. 4 Tdo 1194/2017-27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o lidských a občanských právech.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. 7 T 194/2016 uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu krádeže, částečně ukončeného ve stadiu pokusu a pokračujícího přečinu krádeže a pokračujícího přečinu porušování domovní svobody. Za to byl odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců, trest propadnutí věcí, a to zavíracího nože s délkou hnědě dřevěné střenky 10 cm a štípacích kleští s plastovou rukojetí a oboustranného klíče. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 11. 2016 č. j. 3 T 127/2016-809, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 11. 1. 2017 č. j. 14 To 419/2016-860, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující. Dále byl za přečiny, jimiž byl uznán vinným k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. 13 To 168/2017 odvolání zamítl.

3. Ve svém dovolání stěžovatel mimo jiné namítal, že měl být posouzen jeho duševní stav, neboť části skutků se dopustil pod vlivem drog. K tomu v řízení před Nejvyšším soudem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že by soud byl povinen nechat vypracovat znalecký posudek ohledně duševního stavu obviněného jen tehdy, jestliže by na základě skutkového stavu, který by zjistil provedeným dokazováním, vyvstaly pochybnosti o duševním stavu obviněného z hlediska příčetnosti. Mimo okolnosti, na které v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly soudy, je nutno poukázat především na zjištěné skutkové okolnosti samotného páchání trestné činnosti. Stěžovatel si při páchání všech dílčích útoků počínal naprosto účelově a racionálně, o čemž mimo vlastního překonávání překážek bránících vniknutí svědčí např. odstranění čidla bezpečnostního zařízení nebo vloupání do dlouhodobě neobývaných domů, kde nehrozilo přistižení osobami zde bydlícími. Vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel při páchání jednotlivých dílčích útoků nebyl schopen svoje jednání ovládat, jak opakovaně naznačuje ve svém dovolání.

4. Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí vysvětlil, že příčetnost pachatele ve smyslu § 26 trestního zákoníku je jednou z podmínek trestní odpovědnosti. Podle tohoto ustanovení kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. V případě pochybnosti o duševním stavu pachatele je třeba přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Stěžovatel žádal o doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru lékařství, odvětví psychiatrie, a uvedl, že trestnou činnost páchal pod vlivem psychotropních látek, což mohlo ovlivnit jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti. Soudy tento návrh jako nadbytečný zamítly. Tento postup vysvětlily v odůvodnění rozsudku tak, že obviněný byl pro totožnou trestnou činnost již opakovaně pravomocně odsouzen. První odsouzení se datuje do roku 2002, zbylé trestné činnosti se dopustil mezi lety 2013-2016, do té doby neuplatnil žádnou argumentaci založenou na domněnce o nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti, přestože dlouhodobě užíval pervitin a páchal trestnou činnost pod jeho vlivem. Jak sám uvedl, drogy a trestná činnost v kombinaci mu přinášejí adrenalin. Stěžovatel tedy věděl, jak na něj alkohol či drogy působí. Sám opakovaně uvedl, že při páchání této trestné činnosti věděl, co dělá. Trestnou činnost si pamatuje. Při páchání některých dílčích útoků pod vlivem drog, jak sám zmínil, nebyl. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že nevznikly v předmětné věci důvodné pochybnosti o jeho duševním stavu. Závěr soudů o nadbytečnosti znaleckého zkoumání duševního stavu obviněného lze proto považovat za věcně správný. Podle Nejvyššího soudu se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chrudimi, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporu mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z doznání stěžovatele a z výpovědi poškozených. Dále je usvědčován listinnými důkazy, zejména protokoly o ohledání místa činu, soupisem odcizených věcí a pořízenou fotodokumentací.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že zásah do svého práva na spravedlivý proces a soudní ochranu spatřuje v neprovedení znaleckého zkoumání k posouzení duševního stavu stěžovatele v době, kdy se dopouštěl skutků, pro které byl odsouzen. Otázka příčetnosti je sice otázkou právní, tedy otázkou, jejíž hodnocení přísluší soudu. Ovšem soud se nemůže opřít o (svoje) laické hodnocení, ale musí vycházet ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětvi psychiatrie. Stěžovatel totiž vypověděl v průběhu trestního řízení, že trestnou činnost páchal zčásti pod vlivem drog. Tento fakt konstatoval i Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání stěžovatele, ale nebyly z něho vyvozeny odpovídající závěry. Dále stěžovatel vypověděl, že pohnutkou páchání trestné činnosti bylo opatření si prostředků pro nákup drog. Stěžovatel z toho dovozuje, že ve všech případech mělo být zkoumáno zachování jeho schopnosti ovládat své jednání s ohledem na nutkání opatřit se prostředky k získání drog. V neposlední řadě stěžovatel poukázal na to, že trpěl v dětství toxoplazmózou. Z toho všeho stěžovatel vyvozuje, že v jeho věci obecné soudy pochybily tím, že neprovedly navrženy důkaz a rozhodly v rozporu se skutečným stavem. V tomto směru se stěžovatel odkazuje též na ustálené právní nazírání Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu, podle něhož je porušením práva na spravedlivý proces nejen možnost stěžovatele vyjádřit se k provedeným důkazům, ale i jeho možnost navrhnout důkazy vlastní.

6. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích též opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

8. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru, že provedení stěžovatelem navrženého znaleckého posudku není nezbytné (viz výše odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

9. V projednávané věci obecné soudy nevybočily z mezí své rozhodovací sféry a Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

10. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru